O Duchu svatém se nemluví snadno. Sám Ježíš řekl: „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Podobně, v dnešním příběhu seslání Ducha najednou, z ničehož nic, apoštolové mluví cizími jazyky. Mnozí si to nedovedou srovnat v hlavě – vlastně nikdo si to nedovede srovnat v hlavě. Pro některé jsou však nesrovnalosti tak nesnesitelná věc, že apoštoly někam zařadit musí. A tak řeknou: Jsou opilí.

Písmo nás zde dobře chystá na tento lidský sklon, abychom pak nebyli překvapeni: Člověk má silný sklon někam násilím nacpat, zařadit, co nechápe. I když jeho vysvětlení nedává velký smysl. Stěží tím, že se někdo opije, začne náhle souvisle mluvit médsky nebo arabsky. Mluvit cizím jazykem je ovocem kázně a vytrvalosti. Musíte se učit slovíčka a gramatiku, musíte překousnout, že cízí jazyk funguje jinak, než váš. Že to říkají jinak, než vám by přišlo přirozené. Druhá možnost je, že se lidé cizí jazyk naučí odposloucháním. I to si ale žádá schopnost poslouchat, i když ještě skoro všemu nerozumím. Místo abych nad tím cizím mumláním mávl rukou. Ano, jak se v opilství člověk propadá více a více do své soběstřodnosti, řekl by si tu obvyklou větu všech zabedněnců: „Nerozumím té řeči – takže to musí být hloupost. Když tomu nerozumím já, určitě to žádný smysl nemá.“

Apoštol Petr odpovídá docela vtipně: „Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí – vždyť je teprve devět hodin ráno.“ Přísně logicky vzato není vyloučeno, že by byl někdo opilý v devět ráno. Ale je to krkolomné vysvětlení. Ve snaze si to někam zařadit – jako by Petr říkal – jste vyrobili krkolomnou teorii, která je dost málo pravděpodobná. Že tomu nerozumím neznamená nutně, že to nedává smysl – možná jen já pro to nemám slova. Že něčemu nerozumím neznamená nutně chaos. Celkem snadno to muže znamenat, že je to lépe srovnané, než já sám věci srovnat dovedu. Že to je pořádek, kterého já sám v sobě nejsem schopen. Může to znamenat, že jsou lépe věci od sebe odlišeny, než já je dovedu odlišit.

O díle ducha svatého se asi nejsnáze mluví, když mluvíme o svátostech. O křtu a o Večeři Páně. Nejde zcela slovy vystihnout, co se děje při křtu a při večeři Páně, ale jde to zažít. Kdyby křest a večeři Páně šlo beze zbytku vysvětlit a popsat, kdyby to všechno šlo popsat slovy, už by vlastně křest nemusel nikdo podstupovat a večeři Páně přijímat. Ale to je právě to: Slovy to úplně člověk nemůže vystihnout, zažít to může. Proto ve správném pochopení má ke křtu – a dodejme i k Večeři Páně, přístup i nemluvně. V tomto světě beztak člověk nikdy nebude dost chytrý a víéřečný, aby popsal, co se s ním ve křtu nebo při večeři Páně děje. Aby měl na těch věcech podíl, musí je vždy zažít. Ne že by se o křtu a o večeři Páně nedalo říci nic. Ale nedá se o nich říci všechno beze zbytku.

Platí to ostatně i o Písmu svatém, které je celé z Ducha. Kdybychom mohli nějak stručněji vystihnout, o čem je Bible, nemusela by to být tak tlustá kniha. Kdybychom to, co Písmo říká, mohli říci nějak stručně – tak to prostě můžeme říci stručně a Písmo zahodit. Ale úplně to nejde. A tak také Písmo musíme zažít. A pokud čteme Písmo s úctou, pokud je považujeme za dílo Ducha svatého, myslím, že někdy zažijeme ten pocit: Já nějak vím, o čem se tu píše, ale nedovedu to slovy popsat. Každému kazateli ostatně jde právem říci: Kázal jste na to a na to místo z Písma, ale vůbec jste se nezmínil, že se tam mluví ještě o tom a o tom. I kazatel zná, že dovede mluvit jen o části toho, co je napsáno, že nevystihl všechno.

Když apoštol Pavel mluví o darech Ducha, správně říká: „Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“ Působení ducha se přitom dodnes často velmi neptřičně staví proti řádu. Na jedné straně zkostnatělý, zastaralý řád, na druhé straně vichr ducha, který to všechno rozbourá. A člověk se pod vlivem ducha může utrhnout ze řetězu. Ano, chovat se jako opilec. Ne, Duch neznamená nějaký osvěžující, občerstvující zmatek. Řád věcí je od Boha – čteme ostatně „na počátku bylo slovo“ a „vše skrze ně povstalo“. Zkostnatělé může být jen to, jak my sami Boží řád chápeme, jak si jej pro sebe zjednodušujeme. Zkostnatělí můžeme být mi, když už se nechceme ničemu novému učit. Někteří svědkové seslání Ducha svatého v Jeruzalémě byli takoví: Děje se něco, čemu nechceme rozumět – takže jsou opilí.

Petr jim na to odpovídá: děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele. Děje se něco, o čem Bůh dávno mluvil, ale my jsme tomu nerozuměli. Neděje se žádný chaos, ale něco, co bylo ohlášeno a naplánováno. Jen jsme to neplánovali a dopředu nehlásili mi, ale Bůh. Není tomu tak, že přišel Duch přímo a tak už Písmo nepotřebujeme a můžeme ho zahodit. Naopak, ukazuje se, že co bylo v Písmu napsáno, bylo myšleno více doslova, než jsme mysleli. Bylo tam psáno o seslání Ducha, ale nerozuměli jsme tomu zcela, dokud se to, jako nyní, nestalo, dokud jsme to teď nezažili.

Duch svatý se neprojevil tím, že by dal všem jednu společnou řeč, které každý rozumí. Neprojevilo se nějakým společným skandováním a jednduchým pokřikem, který by se naučil i opilec. V tom jednoduchém, všem společném, všem srozumitelném, přízemním, nakonec stejně člověk moc nevnímá druhé, ale jen sám sebe. Podobně jako opilec nakonec mluví jen sám k sobě.

Naopak, Duch dal apoštolům porozumět cízí řeči. Dal jim porozumět řádu, který jim byl vzdálený a neznámý – a přece to je řád, přece něco sděluje. V té době, dodejme, téměř všichni mluvili řecky, takže všem srozumitelně by šlo o skutcích Božích promluvit v řečtině; v té je ostatně Nový Zákon i napsán. Ale apoštolové promluvili lépe ke svým posluchačům podle složitějších pravidel všech těch cizích řečí. Složitěji, ale přesněji. Složitěji, ale o to více k srdci.

I my tedy vězme, že nás Duch osvobozuje od záliby ve vlastní chytrosti, od jedoduchého pořádku v naší hlavě, který je ve skutečnosti málo pořádný. A dává nám poznat složitější, ale přesnější řád Boží. Dává nám poznat, jak Bůh všemu dává život, jak vše naživu udržuje, jak vše vede ke svému cíli, k slávě Boží. Amen