Když slyším Petrova slova „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám“, napadá mě jízlivá myšlenka: Ano, proč by Petr utrácel peníze, když může udělat zázrak. Na první poslech se tento první skutek apoštolů z knihy Skutků apoštolů jeví málo prakticky použitelný v našem čase.

Svědectví o zázračných uzdraveních v našem čase musí člověk přijímat velmi zdrženlivě. Protože uzdravení, o kterých čteme v čase pozemského působení Krista a dále pak spoštolů, jsou vždy prokazatelná. Už když Ježíš uzdraví malomocného, posílá ho ke knězi, k nestranné autoritě, aby uzdravení ověřila. Uzdravení je vždy nepochybné a trvalé, přítomno bývá mnoho svědků. Jako i v našem příběhu, o němž podává svědectví Lukáš. Podle tradice povoláním přávě lékař, jak je vidět i z technicky přesného popisu zázraku „chromému se zpevnily klouby“. V našem čase u většiny tzv. zázračných uzdravení lékařské ověření chybí. Asi nejblíže jsme dnes zázraku, když to samotné slovo zázrak slyšíme od lékaře – to občas zaslechneme. Písemně nám však nikdo nic nedá. Bývá možné i jiné vysvětlení. Za každé uzdravení se má děkovat Bohu, protože Bůh je dárcem veškerého zdraví. Ale dnešní nečekaná uzravení se v naprosté většině nedávají srovnávat se zákraky Krista a apoštolů. Dnes jde o věci dohadů – zázraky Krista apoštolů byly nevyvratitelné, zcela zjevné a potvrzené mnoha svědky. Ani jejich nepřátelé je nemohli popřít. Srovnávat dnešní nepotvrzené zprávy ze zcela jistými zázraky Krista a spoštolů vlastně znamená je činit méně věrohodnými.

Stalo se totiž to, co předpověděl apoštol Pavel, který sám měl moc uzdravovat. Ten píše ve svém listu: Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Apoštol předvídá dobu, kdy církev dospěje. Kdy se postaví na nohy. Kdy zázraků již nebude potřeba. Církevní učenci pak celkem jasně ukazují, že zázraky v církvi ustávají někdy mezi 2. a 3. stoletím – právě v době, kdy církev byla již přírtomna v každém městě římské říše. Kdy už byla v povědomí všech. Když už dovedla o víře mluvit s hloubkou a důvtipem, se kterým se museli srovnat i ti nejučenější její doby. Když církev dospěla a dovedla se svu dobou mluvit, tak říkajíc, jako chlap s chlapem.

Někdo by řekl: Když zázraky v našem čase povětšinou ustaly, zbývá nám tedy pro trpící jen dobročinnost. Právě dnešní příběh však ukazuje, že to je mylná úvaha. Každý zázrak totiž. byť by časem pominul, ukazuje na něco nového, co přišlo do světa a co zůstává. Ba zázraky obvykle ukazují na to vůbec nejdůležitější v evangeliu a proto příběhy o zázracích patří k nejdůležitějším částem Písma. A tedy ne: Dobročinost nám nezůstala jako jediný úkol církve.

Protože to by byl krok zpět. To už tu dávno bylo. Vždyť dobročinností náš dnešní příběh terpve začíná: Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány aby prosil o almužnu. Snad by se zdálo, že se ti, kteří tam trpícího přinášeli, zbavovali odpovědnosti. Ale spíše šlo o to, že na starost o něj prostě nestačili. Že to neutáhli. A tak se starost o nemocného dělila mezi všechny. Je to vlastně stejné, jako když dnes člověk pobírá nějakou sociální dávku. Jen s tím rozdílem, že tehdy lidé dávali dobrovolně. A jistě byla správná věc, že všichni pomáhali tam, kde nejbližší nestačí.

Co však Petr a Jan udělali jinak? Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Petr a Jan se mud podívali do očí a vyzvali ho, ať udělá totéž. A to se ovšem na veřejných místech, jako je městatká brána, nedělá. Je ozkoušeno a dokázáno, že ve městě, na ulici, ve autobuse a tak dále se člověk vyhýbá pohledu z očí do očí. Protože takový pohled je osobní. Takový pohled zavazuje. Člověka, kterému se díváme do očí, už nemůžeme jen tak minout. Už se tím zdržíme, už nás to vyruší na cestě.

Dva apoštolové se však mrzáku dívají do očí. Jak i dále ve skutcích, při uzdraveních toho, kdo uzdravuje, obvykle někdo doprovází. Neuzdravuje sám, ale většinou společně s někým. Všimněme si protikladu z dnešními uzdravovateli a léčiteli, kteří jsou bez výjimky sólisty. Ale zde už na začátku vidíme jít Petra a Jana na společnou modlitbu. Kterou řídí někdo jiný, než oni. A jdou tam společně – i když jednomu řekl Kristus: Ty jsi skála. A druhý zas cítil, že je milovaný učedník, že je Kristu nejblíž. Ale nejsou každý obklopený svými obdivovateli. Jdou svorně spolu. Podřizují se jeden druhému. Tvoří církev. A tato církev se nyní zajímá o mrzáka. Tato církev se mu dívá do tváře.

A proto může Petr říci: Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď! Jako by říkal: Peníze nemám, ale mám na tebe čas. A mám pro tebe mezi námi místo. Proto může mluvit ve jménu Ježíše nazaretského.

Nemocný měl nyní důvod vstát. Nyní měl důvod postavit se na vlastní nohy. Protože teď jej přijalo společenství Kristovy církve. Z člověka, kterého každý zná od vidění, ale nikdo se mu nedívá do tváře, se stal člověk, který patří do společenství církev Kristovy. Který byl lidem chyběl, kdyby tam nebyl. Z člověka, který se válel na zemi, se stal někdo, komu záleží na tom, jak na druhé působí. Zda před nimi má svou důstojnost. Z toho, kterého dosud jen nosili, se stal někdo, kdo sám jde za Petrem a Janem. Někdo, kdo bude Petra a Jana navštěvovat. A koho rádi navštíví Petr a Jan. Z toho, kdo ležel u vrat, protože něco potřeboval, se tal člověk, který vešel dovnitř do chrámu ne proto, že potřeboval, ale že sám chtěl. Z toho, o koho se starali, se stal někdo, kdo se také sám stará. Z toho, kdo jen bral, se stal ten, kdo bere i dává. Stal se z něj člověk, kteří říká ano a který také říká ne. A stojí si za tím. Stal se z něj člen křesťanské obce. Ještě o kapitolu dál, kde čteme o soudu s apošoly, stojí ten dříve chromý pořád vedle nich. Uzdravil jej Ježíš a tak se stal členem apoštolského společenství.

A přeci jen se vrátíme k zázraku: Stará doba měla za nemožné, aby chodil chromý od narození, aby se slepému od narození vrátil zrak. V dnešní době se má právem za téměř nemožné, aby se člověk navrátil z života na ulici. Aby se napravil vícekrát trestaný. Aby se nehoršily některé duševní nemoci. Aby se uzdravil narkoman. A skutečně se tak málokdy děje. Protože takový člověk nemá kvůli komu. Není proč si vybírat těžší cestu, není proč čekat na vzdálený výsledek – když není společenství, které by to ocenilo.

Ano, nestává se téměř, že by z takto nastoupené cesty někdo uhnul. Ale výjimečně se to přece stává. A to právě tehdy, když se člověk stane členem obce. Těch nemnoho uzdravených a napravených nacházíme často právě v církvi. Tam totiž mají znovu důstojnost. Tam totiž nejen dostávají, tam se od nich také něco očekává. Tam totiž nemají jen práva, ale také povinnosti. Tam mají koho potěšit – a také koho zklamat. Ano, pokud se život, ať už zaviněně nebo nezaviněně, řítí k zániku a náhle se pád zastaví – tam můžeme i dnes mluvit o zázraku. Právě proto, že se to většinou neděje.

Vždyť i Petr a Jan uzdravili jen jednoho z toho množství mrzáků u chrámu. Protože toho jednoho zrovna potkali. Protože ten jeden je zrovna oslovil, proto se mu podívali do tváře. Nakonec je vůbec div, že my sami, každý z nás, jsme zde. Že nás Kristus povolal. A stejně tak se musíme dívat i na každého, kdo se mezi námi objeví – právě proto, že většina zůstává venku a kdo vejde dovnitř, vejde z vůle Kristovy. Amen