Ananiáš a Safira měli, jak se říká, dobrý čuch. Viděli, kolik znamení a zázraků se děje rukama apoštolů. Viděli, jak se k církvi přidávají tisíce. Rozeznali, že toto nové hnutí bude jednou velké. A měli dobrý odhad – křesťanství je dnes nejpočetnějším náboženstvím světa; v Africe, Asii a jinde stále roste. Ananiáš a Safira byli z těch lidí, kteří dovedou už v počátcích rozeznat, kde je moc. Kteří se dovedou již v počátcích postavit na vítěznou stranu. Ba možná víc, Ananiáš a Safira možná i rozeznali, že toto nové hnutí slibuje to, co žádné jiné hnutí od počátku světa až po dnes nemůže svým členům nabídnout: Život věčný, život bez konce, v dokonalé blaženosti.

Ananiáš a Safira došli k názoru, že jako peníze zmůžou mnoho všude jinde v tomto světě, že jako peníze dovedly všude promluvit i dříve, řeknou peníze poslední slovo i v tomto novém hnutí, v církvi. I zde přece šlo o peníze: Lidé prodávali své majetky a rozdělovali potřebným. Potřebných bylo hodně, proto se peníze hodily. Ananiáš a Safira prodali své pole, aby i zde v církvi promluvily jejich peníze. Aby i zde měli své jméno a své slovo – oni přece přispěli penězi za pole. I Bůh sám, říkali si ve svých zkažených srdcích, i Bůh sám slyší na peníze.

Tito manželé se tedy rozhodli pro výhodnou investici do církve. Ale samozřejmě si něco nechali. Vždyť bez peněz by neměli budoucnost. Bez peněz by si sami sebe nemohli vážit – vždyť peníze, to pro ně bylo takové skóre života. Takové body, podle kterých se dá zjistit, jak je kdo úspěšný. Bez peněz by byli jako žebráci, odkázaní na to, co dostanou.

A to je právě ta věc: Ananiáš nechtěli být odkázaní na Boha. Ananiáš a Safira nechtěli čekat, co jim Bůh dá. Nechtěli být Božími dlužníky. Ale dítě Boží chce být Božím dlužníkem. Ostatně jako každé dítě dostává od Otce víc, než kdy může splatit. Bere rádo a v důvěře. A Otec s radostí dává a nežádá zpět. Člověk je rád věčným dlužníkem toho, k němuž vzhlíží a koho miluje. A tak je to nejen před Bohem. Nejen před rodiči. I ve šťastném manželství si oba manželé říkají, že od svého protějšku dostávají víc, než mohou splatit. Kdežto tam, kde se jedna nebo obě strany domnívají, že mají bohatě splaceno, tam je zaděláno na spor a rozkol.

Ananiáš a Safira odevzdali Bohu značnou částku za pole. A proto si řekli, že ten zbytek je přirozeně jejich. Jenže Bůh po nich jejich peníze nežádal. V první církvi nebylo povinné rozdat svůj majetek. Majetek nebyl žádná vstupenka. Vždyť Petr říká: Pole bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého.

Ti, kteří prodávali své majetky a rozdávali potřebným v církvi to dělali, aby viděli, jak někomu pomůže. Věděli, že dostali od Krista nezměrný dar: Život na věky, blaženost bez konce. Tak velký dar nejde nijak oplatit. Cenu, kterou Kristus za nás zaplatil, nemůžeme nikdy sami splatit. Proti tomu dluhu, co máme proti Bohu, peníze neznamenají nic. Ti, ktěří rozdávali své majetky, věděli, že už to hlavní dostali. Že nemohou získat nic lepšího, než co už získali. Když člověka potká velké štěstí, dovede udělat ledacos jen tak. Aniž by si od toho něco sliboval. Třeba jako bohatý člověk, který dá číšníkovi s úplnou samozřejmostí velké spropitné: Ne, aby si o tom lidé říkali. Ne, aby od číšníka měl na příště lepší služby. Ale prostě proto, že na to má. Stejně tak v první církvi si lidé říkali: Teď si mohu dovolit rozdávat svůj majetek. Protože mám věčný život, je o mě postaráno. Už mám všechno – teď můžu udělat něco jen tak. Jen tak můžu rozdat peníze, aniž bych za to něco čekal: Už to hlavní mám. Ano, to je možná ta největší svoboda: Moci dělat věci, aniž by za ně člověk čekal nějakou odměnu či výhodu. A to si může dovolit jen ten, kdo už všechno má, kdo už to hlavní má: Kdo má věčný život.

Ananiáš a Safira nepochopili, že věčný život nemůže člověk od Boha koupit. Že ten může člověk dostat jen darem. Že věčný život můžeme Bohu jen dlužit. Ano, nikdo nemůže získat věčný život, kdo nedovede vyznat před Bohem: Dlužím ti. A vždy budu. A jsem za to rád. Ananiáš a Safira si mysleli, že jako mluvily peníze vždy, budou mluvit i v církvi, přemluví i Boha. Poznali, jaké strašné urážky Boha se dopustili a zemřeli na místě.

Vynesli je mládenci. Tedy muži, kteří nepoznali ženu. Asi ne náhodou. Člověk svobodný, který ještě nepotkal svůj protějšek, sám sebe tolik nezná. Ještě je všemu otevřený, ještě se snadno mění. V manželství, ve svém protějšku, nachází člověk vždy nějak sám sebe. Upevňuje se v tom, co považuje za důležité. Tito manželé se upevnili v přesvědčení, že všechno se dá koupit, že i na Boha jde udělat dojem. Měli dojem, že ve světě umí chodit. Ale my buďme jako děti. Ať jsme stavu svobodného, manželského či vdovského, my všichni si pamatujme, že to nejsme my, kdo všechno zvládá, kdo vyhrál na život. Ale že náš život vyhrál Kristus, že nás vykoupil a tak mu teď patříme, že mu vše dlužíme – ale rádi mu dlužíme a rádi mu patříme. Všechno je naše – a my jsme Kristovi. Proto buďme velkorysí v dobrém a nečekejme nic zpět. Amen