Slýcháme až do omrzení, jak důležité jsou pro víru pochybnosti. Až z toho vznikl hloupý předsudek, že když někdo nemá pochybnosti, nemá jeho víra hloubku. Prý, co j bez chvění, není pevné. Nu, nevím, zda by se tou radou řídil člověk třeba u žebříku nebo u náprav svého vozu.

Ale můžeme konečně zůstat u lidí: Většina přátelství začíná pochybnostmi o druhém, vzájemným oťukáváním, nedorozuměními. Pak to raději nepřipomínáme; snad, když jsme odvážnější, společně se tomu pak zasmějeme. Ale nejspíš netoužíme po blýzkých, z jejichž stranz bychom cítili neustálé váhání a rozvažování. Potřebujeme se na druhé spolehnout. Ještě více pak ale, pozor, potřebujeme vědět, že druzí nám věří, že s námi počítají. Že pro ně máme cenu. Když Bůh nahlíží na lidi a jejich víru, má nějaký důvod to nahlížet jinak? Vždyť stále slyšíme: Bůh je láska. Je to nějaká neznámá láska, taková, se kterou nemáme žádnou zkušenost? Ne! I Bůh cílí k tomu, aby na něj lidé spoléhali. A protože Bůh nemá slabostí, tak aby na něj spoléhali cele. Takovou blízkost si mi už dovolit nemůžeme, protože vůči svým bližním přeci jen občas selháváme.

Byla to přehnaná sebedůvěra Jeruzalémsklých, která stála za ukřižováním Krista. Nikoliv přehnaná důvěra v Boha. Ale přehnaná důvěra v to, že já sám jsem před Bohem spravedlivý. Kdo takto uvažuje, nepotřebuje Spasitele, Zachránce. Kristus se v Jeruzalémě střetl s těmi, kteří si jsou příliš jisti sami sebou.

Štěpán však, ve svém mučednictví, dovršuje míru utrpení Kristových. Střetává se s těmi, kteří jsi nejsou dost jisti dokonce ani Bohem. Jsou to Kyrénští a Alexandrijští, lidé z Kilikie a Asie. Jsou to Židé, kteří se nenarodili ani v Jeruzalémě, ale ani v pohrdané Galileji. Nenarodili se vůbec v Izraeli. Ale v řeckých městech. Tam jejich předkové odešli ne už do exilu, ale spíše za lepším životem. Ti slýchali od dětství o tom, že Bůh navrátil svůj lid na Sion – ale oni a jejich rodiče se na Sion nevrátili. Odstěhovali se z Babylónu jinam. A nebo možná udešli už z toho Sionu za lepším živobytím.

Nuže tito Kyrénští a Alexandrijští vzali to slovo, jež od dětství slyšeli, vážně. Všechno opustili a vrátili se na Sion. Z Alexandrie do Jeruzaléma. Z Paříže do Staré Boleslavi, pokud máme srovnat ten dojem. Sám jsem, bratři a sestry, Jeruzalém viděl. Je to hezké město. Jako ostatně Stará Boleslav je hezké město. Vše je, jak má být. Nějaký neon tam na vás ale nebliká. Ani duchovní neon. Není to Jeruzalém nebeský, ale Jeruzalém pozemský. Kdo tam žije, je rád, že tam žije.

Ale kdo se tam přistěhuje, řekněme, z Alexandrie, čeká tam něco opravdu velkého. Nu, to ale bude až v Jeruzalémě nebeském. V Jeruzalémě pozemském je to prostě jen pěkné. Vynaložili jste úsilí, opustili Alexandrii – a ono to tam je jen pěkné, jen v pořádku. Ne úžasné, ne velkolepé. Jen dobré.

Máte pocit, že jste udělali něco velkého pro Boha – a on vám za to dal jen něco, co je dobré. Ale co není extáze, co není vytržení. Podobně zklamaní Alexandrijští a Kilikijští se tak dále združují dohromady. Mají pocit, že udělali velkou věc pro Boha. A že on by teď něco velkého měl udělat pro ně.

A tu přijde Štěpán a řekne: Bůh už pro vás udělal něco velkého: Vydal na smrt vého Syna. Sám Bůh Syn podstoupil smrt – a to smrt na kříži. O dost víc, než stěhování z Alexandrie.

A to je jádro zášti proti Štěpánovi: Člověk si připadá, že udělal něco velkého – a přitom udělal jen to, co prostě měl udělat. Alexandrijští a Kilikijští se prostě měli vrátit do svaté země, protože tak mluvili proroci. A věřte mi, je to hezká země, člověk tím netratí. Udělali,co měli. Ne něco velkého, ale jen co měli. Ale protože jejich víra byla právě plná chvění a nepevnosti, měli na jednu stranu pocit, že udělali něco velkého. Ale nas druhou stranu zas pocit, že by měli udělat ještě něco většího pro to, aby se Jeruzalém pozemský, kde už byli, změnil v Jeruzalém nebeský, Jeruzalém ze zlata. A Štěpán jim zase říkal a Štěpán jim navíc logicky dokázal: Vše velké již vykonal Kristus.

Dozvídáme se každopádně, že nejsme velcí. Ani v tom, co jsme již vykonali, ani ve velkých úkolech, které leží před námi. Pokud něco dobrého konáme, udělali jsme, co jsme měli. A Bůh řekl: Dobře.Neřekl ani: Úžasné, jsen uchvácen. Neřekl ani: To ale stále není dost. Řekl: Dobře tak. Na velké činy a nesení dluhů světa je tu totiž někdo jiný: Pán Ježíš Kristus. Bůh nežádá velké činy, ale víru, že se za nás Kristus obětoval. Z té víry pak vycházejí dobré skutky jaksi přirozeně: Tak se člověku prostě jeví, že věci mají být. Levá ruka pomalu neví, co dělá pravá. Vždyť ani my nakonec nečekáme od svých bližních velké činy pro nás, ale jen to, co je třeba, co se dělá se samozřejmostí. I my chceme od druhých především důvěru.

Na velký Kristův čin nedovedou Alexandrijští a Kilikijští odpovědět. A tak se uchýlí ke stejné obžalobě, jaká byla vznesena už proti Kristu: Že zboří chrám a ve třech dnech vystaví nový. Kristus však neřekl „Zbořím chrám“, nýbrž „zbořte tento chrám“. (Řekl to mimochodem tehdy, když se ho ptali, jakým právem vyhnal z chrámu kupce a penězoměnce.) Tehdy mu říkají: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ Což znamená: My jsme udělali pro Boha něco velkého. Čtyřicet šest let budování. Ty chceš udělat něco většího?

Bratři nenáviděli Josefa pro jeho sny, ale on jen doufal v Boha. Áron a Mrijam žárlili na Mopjžíše. Ale on byl nejpokornější z lidí na zemi. Saul sthíhal Davida, neboť Saulovi přiřkly ženy v písních tisíce pobitých nepřátel, Davidovi však destitisíce. Kristus ukázal všem, že ne oni postavili chrám pro Boha, ale Bůh vystavěl chrám pro ně, aby uprostřed Izraele přebývalo jeho jméno. Kristus pro nás vystavěl chrám svým tělem, aby jméno Boží přebývalo mezi námi.

Když tedy Štěpána vyslechne obžalobu, je to tvář je jako tvář anděla. Jako tvář toho, kdo stojí před Bohem a hledí na Boha. Kdo proto ví, že Boha všemohoucího nejde žádným činem ohromit, kdo však také ví, že co Bůh žádá a velí je dobré a potřebné. Štěpánova tvář je tvář toho, kdo ví, co dělá. Amen