Náš příběh začíná skoro nenápadnou zmínkou: všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku. Vida, ti, kdo apoštolům uvěřili, utíkat museli. Apoštolové sami zůstali v Jeruzalémě a nikdo jim neskřivil ani vlásek. A to je ta věc: Bůh vyzývá člověka k hrdinství. Ale ďábel mu ho vždy upírá. Až na Jana zemřeli všichni apoštolové jako mučedníci. Nejde tedy zpochybnit jejich odhodlání. Ale v tom je právě proradnost ďábla: Apoštolové by nyní za Krista zemřeli – ale místo nich zemře Štěpán, celkem neznámý člověk, kterého nedávno pověřili pomocnou diakonskou službou. Apoštolové by zemřeli pro jméno Krista – ale místo toho nyní ďáběl říká: Vy jste toho mladého člověka navezli do problémů. On byl ukamenován – a vám se nic neděje.

Tak tomu je u misionářů: Když přišli Cyril s Metodějem, které si dnes připomínáme, nikdo se nedivil, že jsou křesťané: Vždyť přišli z Cařihradu. Nikdo se konec konců nedivil knížeti Rostislavovi, že se dal pokřtít. Politika, řekli si lidé. Ale když se dal někdo pokřtít v nějaké moravské vesnici? Proč? Není farář jako Cyril a Metoděj, neživí ho to. Nemá proto politický důvod, jako kníže. Proč to dělá? Vzpomínám v tuto chvíli, jak nám bratr farář Kristián Samrádž vyprávěl, jak těsně před svým odjezdem do Evropy pokřtil několik mladíků z brahmánské kasty a ještě v den svého dojezdu je viděl zbité na ulici, zavržené od jejich pohanských rodin.

Podobně když Jan Hus kázal proti prodeji odpustků za peníze, nestalo se mu, univerzitnímu profesorovi, váženému člověku, tehdy ještě tři roky vůbec nic. Ale tři horké hlavy, Stašek, Martin a Jan, za to, že se pod vlivem jeho kázání dopustili výtržností, byli popraveni ještě ten den. Lidé je pak nesli v průvodu za zpěvu písně Istí sunt sanctí: Toto jsou svatí, které Bůh vyvolil v upřímné lásce a dal jim věčnou slávu. Skrz jejich učení je církev skvělejší, jako slunce skvělejší měsíce. Ten pohřeb však vedl Husův přítel Jan z Jičína a Husovi trvalo celé dva týdny, než se k věci vyslovil. Také Štěpána nepohřbil nikdo z apoštolů – ale zbožní židé. Nečteme totiž, že ho pohřbili bratří, učedníci – jako čteme jinde. Čteme jen: Zbožní muži. Chápeme, jak na tom byli apoštolové a chápeme jak na tom byl Hus, když kvůli jeho kázání přišli o život tři lidé. Vidíme na tom, že apoštolové i mučedníci církve byli skuteční lidé. Jedno zůstává: Kdo káže Boží slovo, musí počítat s tím, že se podle něj lidé doslova zařídí. Kdo káže, posílá lidi do potíží. Přijdou chvíle, kdy ho to bude strašit. Ale co dělat? Je snad lepší lhát? Velká potíž, vždy, když zvěstujeme Boží slovo je, že když to neřekněme my – nikdo jiný to neřekne.

Když zvěstujeme slovo Boží, je to trochu jako s tím pokladem v Kristově podobenství. Jako bychom našli poklad. A pak každému řekli, kde je ukrytý. Někdo ho tedy nejspíš vykope dřív, než my. Nyní jsou věci zcela mimo ruce apoštolů. Věřící – diakoni i lidé bez úřadu v církvi, utíkají do Samaří. Protože Samařané, nepřátelé Židů, Božího lidu, už jen z trucu je ždidům nevdají. A ejhle, zrovna u lidí, které si z rozumných důvodů v cíkrvi nepřejme, se to slovo chytí. Samařané byli v podstatě pověrčiví lidé. Vždyť zde čteme, že je před tím celou dobu ovládál Šimon svými kouzelnickými triky. Samařané byli tím druhem lidí, kteří jdou zapálit svíčku do kapličky, aby kráva víc dojila. A ejhle – zrovna ti uvěří. Trochu jako dnes: Mnozí by si přáli, aby v církvi byli lékaři, uznávaní umělci, profesoři, redaktoři místních novin, majitelé knihkupectví – prostě, jemní lidé. Ale skoro nikoho takového v církvi nenajdeme. Ale jako říká apoštol Pavel: Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'.

Zase ta samá děsivá věc: Slovo Boží má moc. A vždy se nakonec najdou lidé, kteří ho vezmou vážně. Kazatel si může říci, že zas jednou bude mluvit. Posluchači si mohou říci, že si zas jednou něco poslechnou. Ale slovo Boží se uprostřed všech někoho zmocní. Křesťané, kteří přišli do Samaří, nebyli nijak významní lidé. Říkali si jistě: Jsem chudý, ale poctivý. A najednou tam slovo Boží horlivě přijali chudí a ovšem také nepoctiví – protože takoví byli ti Samařané.

Nelekejme se toho že vážení lidé slovo Boží lidé nechtějí slyšet. Spíše se bojme toho, že lidé možná horší než my ho chtějí slyšet víc, než my. Jako řekl Kristus: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“ Ano, bratři a sestry: Netřeba se bát, že lidé, kteří jsou ve vážnosti, nevěří. Třeba se bát toho. že lidé, kteří právem nejsou ve vážnosti, skutečně věří.

Co jsme dnes četli se znocu stalo v těch dvou svátcích, které dnes slavíme: Konstantin, po latinsku Cyril, který přišel do naší země, měl původně učit na universitě. Byl totiž, jak se každý může přesvědčit, jakýmsi supermanem poznání. Ale místo toho obrátil se svým bratrem na víru náš, tehdy velmi barbarský národ. A Jan Hus, jak se může přesvědčit každý, kdo si přečte něco z jeho díla, měl vsét disputace na universitě a ně dělat lidového kazatele. Ale oba tito učenci nakonec mluvili k lidem neotesaným, pověrčivým – jak se může přesvědčit každý, kdo si o nich něco přečte – a kupodivu, ti uvěřili. Vsadili svůj život na to, co bylo kázáno. Bratři a sestry, to nejhorší, co nám dbešbí dny říkají: Slovo Boží funguje. Kdož ho nebudeme poslouchat my, buďte si jisti: Někdo jiný bude. Amen