Jak se asi cítil diakon Filip a další, když slovo Boží, které kázali, zahnalo tmu magie. Když triumf slova Božího, které kázali, byl nakonec tak velký, že ke křtu přišel i sám Šimon. Nejdříve se obraceli ti, kteří se nechali obelhat. Ale nakonec přišel ke křtu i ten, kdo je všechny obelhal. Není nemožné, abychom v našich dnes zažili stejnou věc: Co kdyby před naše presbytery přišel s žádostí o křest lidový léčitel, astrolog, kartářka, nějaký motivační řečník či guru zdravého životního stylu – prostě někdo z těch přemnohých, kdo se dnes zaobírají magií?

Jistě je třeba vždy začínat od toho, že Boží moc je velká. Nevěřit, že Bůh může vše, to je pravé modlářství. Může-li Bůh vše, může spasit i takového hanebného člověka. Zde vidíme, že křest skutečně dokonale smazává veškerý hřích. A jak nám příhodně říkají reformační učitelé, je i zaslíbením budoucího odpuštění.

A právě, každý z nás ví, nebo by alespoň měl vědět, že ještě nebyl proměněn k nebeské dokonalosti. Že v nás zůstává ještě mnoho ze starého člověka. To je vidět na tom, že opakujeme stále stejné chyby. Vracíme se ke stále stejným hříchům. Až by se dalo říci, že jako nikdo není ve všem spravedlivý, tak také nikdo nedovede být ve všem zlý. Ale jen několik zlých sklonů, několik jeho slabostí, se mu stále vrací.

A proto si říkám, že Filip, člověk jistě moudrý, když byl vybrán pro službu diakona, musel cítit rozpaky nad obrácením kouzelníka Šimona. Magie, kterou se Šimon zabýval, je vlastně umění lhát. Aby člověk dovedl účinně lhát, musí umět o vlastní lži alespoň nakrátko přesvědčit i sám sebe. Nejspíše jste již někdy narazili na zdatné lháře a jistě jste i pojali podezření, že někdy vlastním lžím sami věří. A takový rys povahy u člověka jen tak nezmizí.

Ani křest neslouží k náhlé změně povahy. Křest není mávnutí kouzelného proutku, jak si někteří myslí. Křest není magie. Křest není věc z oblasti okultní. Ale z oblasti práva a spravedlnosti. Křest je jako amnestie. Byli jste odsouzeni k spravedlivému trestu. Ale náhle dostanete milost, váš zločin je vymazán. A před tváří spravedlnosti jste nyní bez viny – i když sami víte, co jste provedli.

A když je ovšem odsouzenec propuštěn na svobodu, má dvojí možnost: Využít toho, že jeho vina je vymazána, že už vůbec nijak neplatí, i když se stala. A nebo milostí pohrdnout, vysmát se právu a páchat zločin dál. Sami víme, že po amnestii se mnoho zločinců brzo ocitne znovu před soudem. A s námi je to stejné – až na to, že přeci jen víme, že vymazání našich vin, naše omilostnění, stálo život Syna Božího. Že v případě naší věci to byl zásah a oběť samotného Božího Syna. Že to bylo osobní. To víme, ovšem svými sklony jsme jako každý už jednou trestaný. Táhne nás to k tomu provést, co se nám už jednou, jak se domníváme, skoro povedlo.

Potřebujeme znát sami sebe. Každý z nás musí vědět, že je schopen zla. Možná, že se v něm později sám nepoznává. Ovšem později, ne v tu chvíli, kdy ho koná. Kdo neví, že má k hříchu sklon, kdo neví, že v jeho přirozenosti nepřebývá dobro, ten také není schopen se ovládat, s hříchem bojovat. Tomu připadá všechno jeho jednání přirozené a omluvitelné. To jen druzí jej nechápou, myslí si. Jistě tím nemyslíme, že by člověk měl být úzkostný, stále sám sebe hlídat. Jen že by člověk neměl stále sám sebe hájit. Měl by být připraven, že někdy řekne nebo udělá něco, co už je pyšné, zákeřné, sobecké, podlé. A v tu chvíli by měl rychle začít couvat. I když cestujeme, poznáme obvykle špatnou cestu, až když na ni vkročíme. Ale na začátku ještě mnoho nestojí ujít pár kroků zpět. I v životě poznáváme špatnou cestu nejlépe podle toho, že už jsme na ní udělali jeden, dva kroky. Že už jsme řekli jedno či dvě zlá slova, vykonali jeden či dva špatné činy. Není možné, aby člově nehřešil. Je možné, aby si hřích hned uvědomil, dokud je malý a ještě nevýznamný a z té cesty uhnul zpět.

Kouzelník Šimon v našem příběhu však bral křest ne jako amnestii, ne jako nový začátek. Ale myslel jsi, že je nyní jako kouzlem zcela proměněn, že už nemůže učinit nic zlého. Stejně tak mluví dnes mnozí blouznivci o svém obrádení: Zdůrazňují, jak před svým obrácením dělali všechno špatně. Až se skoro v líčení vlastních špatností vyžívají, skoro jako by se jimi pyšnili a ne se za ně styděli. A od té chvíle, co uvěřili, dělají prý už vlastně všechno dobře. Takoví lidé na sebe prozrazují, že jejich předchozí jednání jim stále přijde chytré, ale to nynější, křesťanské, chytřejší. Takový člověk jako by stále vyhrával: Dřív v hříchu, teď vez zbožnosti. Cokoliv podnikl, povedlo se,

Proto konečně přicházejí i Petr a Jan. Totiž aby noví křesťané podle zaslíbení křtu přijali Ducha svatého. Toho Ducha, který v nás samých vede boj se starým člověkem. Toho Ducha, v kterém rozpoznáváme: Připadám si moudrý a dobrý, ale nejsem. Ale hle: Tu je dobré – to co Bůh říká, že je správné. A ono je to nakonec dobré i pro mne. Toho Ducha máme i my, pokud dovedeme rozeznat, že naše vůle je mnohdy jiná, než Boží. A pokud dovedeme uznat, že ta Boží je nakonec lepší, i když se nám ji zrovna moc nechce plnit. Pokud nezůstáváme na dětinské představě, že nyní jsme obráceni a už všechno děláme správně. Samařané dostávají Ducha, který jim říká: Včera to nebylo úplně špatné. Ale přeci v něčem ano. Dnes mohu být lepší. Který jim také ve chvílích zoufalství nad sebou samým říká: Není všem dnům konec. Zítra znovu a lépe.

Tu kouzelník Šimon ukáže svou starou povahu. To Filip mu zvěstoval evangelium. To Filip jej nejspíš pokřtil. To s Filipem všude chodil a nevycházel z úžasu. Ale najednou vidí, že Filip je vlastně jen diakon, církevní rozvážka obědů pro vdovy, duchovní okresního formátu. Vlastně už mu to tolik nedává. Mohl by mířit výš. Ostatně, jako kouzelník byl dobrý. Mohl by své staré schopnosti uplatnit i teď, samozřejmě teď ovšem pro dobrý účel. Je to trochu jako když dnes někdo nejdříve hraje satanistický metal a po svém obrácení křesťanský metal. Nebo nejdříve laciné sentimentální písničky a po svém obrácení laciné křesťanské sentimentální písničky. Je to trochu drzost.

Jistě že člověk má dát k dobru církve, čím dříve sloužil ďáblu. Ale stěží v úplně stejné roli. Kdo byl dříve odsouzen za peněžní zpronevěru, neměl by se v církvi hlásit za pokladníka – i když už svým způsobem prokázal, že to s penězi umí. Kdo dříve prodával po domech starým lidem předražené zboží, toho nepověříme návštěvou vdouv – i když už svým způsobem prokázal, že rozumí uvažování starých lidí. A tak dále, každý si dosaď. K obrácení patří i poznání, že jsem v určité roli selhal a už ji nemohu hrát. V našem čase pak si každý připadá expert na vše. Sám si na vše přišel, sám vše pochopil. Když pak selže jeho život a on správně rozezná, že záchrana je jen v Kristu – přece má pocit, že i v církvi by on zařídil vše nejlíp, že se tam ve všem vyznají méně než on. Že i církev potřebuje takového Ferdu Mravence či spíše Brouka Pytlíka, jakým se on sám cítí.

Nakonec ale Šimon ukazuje, co má člověk nejvíc čekat od církve: Modlete se za mne, říká apoštolům. A je dobré, bartři a sestry – musím to říci – že právě tuto větu mnohdy slyším mezi námi: Modlete se za mne. Tak se má křesťan dívat na církev: Myslete na mne, modlete se za mne a podpírejte mne.