Člověk se obvykle nejvíc hněvá kvůli věcem, se kterými sám bojuje. Nejvíce člověku vadívá to, co je i jeho vlastní problém. Pavel se hněval na církev Boží, že chce zrušit Zákon. To, jak jsme viděli už při obžalobě Štěpána, učedníkům vyčítali nejvíc. Chcete zrušit Zákon, aby Izrael byl stejný, jako pohané. Pavel pak mnohokrát ve svých listech připomíná, ve zkratce, toto: Byl jsem horlivý pro Zákon, já a moji bratři farizeové jsme byli horlivý pro Zákon. Ale Zároveň jsme věděli, že nikdo z nás Zákon neplní. To Pavel v hloubi duše tušil: Totiž že dobrý Boží Zákon jeho samého obviňuje stejně jako všechny pohany. Že svou silou Zákon nenaplní. Křesťané mu pak stále připomínali, že jen jeden naplnil Zákon: Kristus, když zemřel na kříži. Ten přijal trest za hříchy, které lidé sami před sebou popírají, že by je měli. Ne Pavel, ne my – ale Kristus je ten spravedlivý. To Pavel nechtěl slyšet, že by měl za spravedlnost vděčit někomu jinému, než sobě. A nyní, na cestě do Damašku milostí Boží potkal toho, který přináší spravedlnost zadarmo každému, kdo věří.

Protože církev Bopží již dlouho užívá pokoje, tvrdí dnes někteří bláhoví lidé, že pronásledování církvi prospívá. Já však nemohu souhlasit. Příliš jsem toho četl a slyšel o dobách pronásledování, abych věděl, že pronásledování přináší odpadnutí mnohých. A na druhé straně, ti, kteří vytrvají, protože sami dokázali vytrvat, ztrácejí pochopení pro ty, kdo selhali. Stále Bohu děkujme, že v nynějším čase dopřává církvi pokoj.

To jsem musel předeslat, abych nyní přece mohl říci: Když někoho nápadně rozčiluje naše víra, není to úplně zlé znamení. Obvykle to znamená, že zápasí s něčím, s čím vede zápas i víra. Ve starém Římě se křesťanům až do omrzení předhazovala nevázanost v milostných věcech, často byli i obviňováni z pojídání dětí. Ale byl to Řím sám, kde alespoň ve vyšších vrstvách byl skoro každý poskvrněn nějakým smilstvem. Byli to Římané sami, kteří běžně pohazovali nechtěné děti, kteří snadno dávali své děti k adopci. Dnes se nám naopak běžně předhazuje prudernost, přílišná přísnost ve věcech milostných vztahů. Ale je to spíše tento svět, který zoufale hledá naplnění v milostných vztazích a nenachází – vždyť o tom je nakonec většina filmů i knih dneška, to se stále řeší v mužských i ženských časopisech. A skutečně ovšem: Ve vztahu k žádnému člověku opravdu nejde nalézt konečný cíl života, ten je v Kristu. To hlásáme a tím trochu drásáme rány lidí. A netřeba dlouze mluvit o tom, jak se nám vyčítají domněle obrovské majetky. Vždyť také tím trpí dnešní člověk, že i když má často pěkné peníze, nemá jich nikdy dost – a ani nikdy mít nebude, protože ani v penězích nelze nalézt cíl života.

Proto je velká chyba obcházet a omlouvat na učení i jednání církve vše, co by lidi mohlo dráždit. V naší době stále panuje sklon zbavovat církve vší posvátnosti, všeho tajemného – protože se tomu lidé smějí, protože je to prý odrazuje. Já se však domnívám, že právě o posvátné, právě o tajemství lidé dnes zápasí. Ale až se v nich jednou věci zlomí, jako v Pavlovi na cestě do Damašku – bude-li tu církev, bude-li tu sbor, kde by vůbec posvátné, tajemné našli? Protože, povšimněte si, i když k Pavlovi mluvil sám Kristus z nebe, přece pak vyhledal sbor v Damašku a jeho staršího Ananiáše, aby byl pokřtěn. Jen Duch svatý může obrátit srdce člověka. Je však třeba, aby zde byla církev, do které by člověk přišel. A to ne církev, do které by býval mohl chodit, aniž by se obrátil, ale církev, kde jsou věci, které v běžném životě dnešního člověka nenajdeme. Jen tak pro příklad: V církvi je třeba hojně a hlasitě Bohu zpívat. I to je příznačné pro náš čas, že lidé již téměř nejsou schopni spojit se v jediné písni. A ovšem také zpívat jinak, než je dnes běžné. Sám jsem se přesvědčil, že právě zpěv nepoznaných písní je to, co na náhodné návštěvníky kostela dělá velký dojem. To jen tak pro příklad. Zkrátka měli bychom být vším, co chce dnešní doba pohřbít a zapomenout: Co se však pohřbít a zapomenout nedá a nenechá.

Zbývá dodat jednu věc do života každého z nás. Že sice i každý z nás je obvykle nejvíce podrážděn a pohněván tím, s čím sám bojuje. A to ovšem neznamená, že by měl ve svém boji ustat. Je jen je potřeba si připomínat: Co druhý člověk udělal mne velmi zlobí, protože sám si na takové jednání musím dávat pozor. Náš vlastní hněv je pro nás dobrou příležitostí pro to, abychom přezkoumali sami sebe a řekli si: Na takové zlé jednání, které zde vidím, si sám budu dávat dobrý pozor, abych se ho nikdy nedopustil.