Když se bratří dozvěděli, že jde Pavlovi o život, vyprovodili ho do Cesareje, posadili na loď a konečně byl klid. Uplyne celých devět let, než o Pavlovi zase uslyšíme. Zdá se, že další devět let Pavel církvi v Judsku, Galileji a Samaří nechybí.

Pavel zahání do úzkých nevěřící, děsí věřící. Věřící prokáží silnou víru, neboť ho přijmou nejen v Damašku, kam je původně přišel zatknout, ale nakonec ho úplně ke všemu, bez výhrad, přiberou i v Jeruzalémě. Je však znát, že si s Pavlem nikdo neví rady. A že se všichni cítí volněji, když odjede do Tarsu. Nikomu z lidí vlastně není vhod, že se Pavel obrátil, všechny to jen mate. Jen Bůh a nebeský zástup se z toho raduje. Nevěřící to rozčiluje a věřící děsí. Ve chvílích, kdy v nás Bůh vítězí nad starým člověkem, býváme sami a z lidí to ještě v tu chvíli téměř nikdo neocení.

Na Pavlovi však především každý z nás může vidět, že nemá právo propadat nad sebou v beznaděj a zoufalství. Naše povaha, naše sklony – naše minulost nemohou zabránit Kristu, aby nás spasil. Pokud na nás Bůh mluví – a ano, právě teď na nás mluví, to je podstata kázání slova Božího – pokud Boží slovo slyšíme, nic nemůže Bohu zabránit, aby nás dovedl k cíli. Nikdo nemá právo propadat nad sebou v zoufalství, tím by upíral Kristu moc spasit, koho chce. Neboť Kristus spasil i Pavla.

Vidíme však, že milost Boží je natolik velká, že ji prostě lidé nemohou pojmout, pobrat. Milost Boží vždy je a vždy bude překvapením, na které se nelze připravit. Že byl Duch Boží při díle poznáváme vždy až zpětně. Vidíme vždy až plody toho, co Bůh už dříve začal. Apoštolové až po třech letech – protože tak dlouho Pavel v Damašku působil – až po třech letech poznávají, že Pavlovo obrácení bylo skutečné. Nemůžeme čekat, že na nás hned lidé poznají, co v nás Bůh koná. A tím spíše nikdo nesmí být tak pyšný, aby si myslel, že má právo vidět u druhých Boha při díle. Plody díla Ducha svatého vidíme obvykle až časem.

Pavel měl podíl na smti mučedníka Štěpána. To je opravdu hodně. Nám však stačí představit si něco menšího: Řekněme že by nám někdo, z čiré nenávisti, každou neděli během bohoslužeb vytloukal kamenem okna a ještě se k tomu veřejně hlásil. Konal by tak po mnoho měsíců. A pak by se mu zjevil Kristus, dal by se pokřtít a hned následující neděle vylezl na kazatelnu a kázal o Kristu. A co víc – kázal by přesvědčivě; tak, že na jeho argumenty nejde nic odpovědět. Jeho řeči by nešlo nic vytknout. A právě: Nemluvil by o svém obrácení, nemluvil by o tom, kým byl dřív. Takovou kajícnou řeč by lidé vesměs rádi slyšeli. Nemluvil by však vůbec o sobě. A jeho řeč by nebyla plná jeho pocitů, ale plná logických argumentů, faktů a dat. Myslím, že to by každému přišlo spíše obludné.

A tak i nad Pavlem všichni žasli, děsila je ta změna. Při tom ale: Co prospěje víc: Slyšet o tom, jak někdo jiný hřešil, jak někdo jiný byl Kristem povolán a jak se cítí? A nebo slyšet o Kristu samotném, který dovede spasit každého, kdo slyší? Je logické, že Pavel nemluví o sobě, ale všem dokazuje, že Ježíš je Syn Boží. Ovšem, slyšet o slabostech druhých, to bychom chtěli: Není to naše slabost. Slyšet o moci Krista, která má moc i naši slabost proměnit v sílu, to se nám tolik nechce. Ale právě to potřebujeme.

S Pavlem se stala skutečná změna. Z toho, který šel zatýkat, který myslel, že koná pro Boha, z aktivisty, muže činu, se najednou stal myslitelem, kazatelem, který mluví o tom, co Bůh vykonal pro nás. I když byl Pavel vzdělaný v Písmu a logice, nečteme nikdy před tím, že by ještě jako farizeus kázal a učil. Dodejme ještě, že Pavel nebyl jako kazatel navenek příliš působivý. Z více míst jeho listů víme, že lidi oslovovalo, co psal, ale když mluvil, bývali mnozí zklamáni. „I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí“, píše Korintským. A ještě: „Říká se, že mé listy jsou závažné a mocné, ale osobní přítomnost slabá a řeč ubohá.“ A ze samých skutků víme, že při Pavlových dlouhých kázáních lidé i usínali. Pavel zkrátka nebyl jako Šimon kouzelník, který pak chtěl být kouzelníkem i v církvi. Z člověka činu a ráznosti se stal člověkem slova a trpělivosti.

Změna smýšlení způsobila změnu povahy. Při tom: Když dříve Pavel veřejně zatýkal a dával bičovat, šlo mu to výborně. Když potom veřejně kázal, tak výrazně úspěšný už nikdy nebyl. Všimněme si na dnešním příběhu, že ve svých kázáních byl až moc přesvědčivý. Posluchače zahnal do úzkých, do kouta. Ubil je argumenty. Přitom měl úplnou pravdu – jenže když poznáte, že jste úplně mimo a druhý úplně v právu, když nemáte vůbec co říci, když vám dojdou slova – nemáte chuť druhého obejmout, ale spíš zabít. A tak to málem dopadlo i v dnešním řpíběhu a to hned dvakrát.

Když se podíváme na Pavlovi řeči s pozdějších let, už mnohem více si dává záležet, aby vždy z části dal za pravdu tomu, co si už jeho poslouchači myslí. To je A a pak teprve řekne své zásadní B. Jeho řeči už tak často nekončí katastrofou, ale stadionový řečník s tisíci obrácených se z něj nikdy nestane. Obvykle za ním potom přijde pár lidí a ptají se ho dál; těm pak píše i své vybroušené listy a ty čteme dodnes.

A zase ovšem: Není to tak, že by se Pavel úplně překlopil. Nestane se, že by se z člověka, který utrpení působil, stal člověkem, který utrpení vyhledává. Vždyť si všimněme, že se raději nechá spustit v košíku z hradeb, než aby zemřel jako mučedník. (Později si, kdo ví proč, zrovna na to vzpomene jako na příklad trapného zážitku ze svého života.) Z násilníka se nestane člověkem, který by si nechal vše líbit – později se vícekrát rázně dovolává důstojnosti svého římského občanství, když je to třeba. Nestal se z člověka, který se zná s veleknězem, v církvi úplně posledním – ale s Petrem se šel setkat až po třech letech svého působení, ne hned. Nakonec: Pavel nezačal v církvi dělat něco, na co neměl vůbec žádné přepoklady: V Písmu vzdělán byl, i v řečnictví a slohu. Jen to byla schopnost, kterou doposud nepovažoval za důležitou.

Není totiž zas takové překvapení, když se člověk tvrdý najednou rozpláče, člověk známý mírností najednou vybuchne ve vzteku. Každá vášeň v sobě mívá i svůj opak. Hřích, to je vždy musím/nemůžu. Obrácení, to znamená: Můžu i jinak. Pavel neudivuje tím, že se chová obráceně – udivuje tím, že se chová jinak. Nedělá opak toho, co dřív. Dělá něco jiného.

Závěrem povím, co jsem řekl na začátku: To se líbí Bohu, že hříšník dělá něco jiného. Ale nám lidem, nevěřícím a nakonec i věřícím, se to moc nelíbí, protože nás to mate. A protože nás moc Boží právem leká. Nemáme rádi, když se člověk změní. Raději máme, když se člověk jen nějak překlopí: Rádi vidíme, když se tvrdý člověk rozpláče a mírný rozčílí. U hříšníka bychom mnohdy nejraději, aby se do konce života byl v prsa a už nikdy neměl stejnou důstonost, jako my. A u člověka spravedlivého nás nejvíc zaujme, když nějak ujede a provede špatnost.

V našem příběhu bylo nejdříve lépe všem bez Pavla. A až po deseti letech u něj dar Ducha rozeznali – a ovšem pak mu, spolu s Barnabášem, svěřili celou polovinu evangelijního díla, misii mezi pohany. Ani lidská omezenost není totiž nekonečná, jako nic u člověka.

My tedy buďme ve své duši potěšeni: Když před námi Bůh otevírá novu cestu, když začínáme jednat jinak, než dřív – ne úplně obráceně, ale právě jen jinak – nedivme se, že to nikdo nevidí a zejména že o to z počátku nikdo nestojí. Nebuďme nikdy upnuti na jednu svou životní starost, všímejme si dalších věcí, ke kterým jsme možná díky své jedné velké životní záležitosti byli dosud lhostejní. Když Bůh s námi – kdo proti nám? Amen