Bratři a sestry, Petr byl člověk jako my. Evangelia nám vyprávějí o jeho zradě, kterou při tom předcházely svalnaté řeči. Připomínají i zprávu o jeho zmatené a vlastně trapné řeči během Ježíšova proměnění na hoře: Mistře, je dobře, že jsme zde, postavíme tři stany: Jeden tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Elijášovi. Nevěděl, co mluví, dodávají evangelia. Petr měl za sebou skutky zlé i skutky, které prozrazovaly jeho hranice, jeho omezenost.

A přece zde mluví jménem Ježíše Krista: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje.“ Nikdo nemůže mluvit jménem Krista, pokud si není zcela jist. Vždyť Kristus je živý. Kristus není nějaká mrtvá věc či nevědomá síla, aby člověk mohl říci: Zkusil jsem, v dobré víře, použít Krista – a nevyšlo. Kristus je živý, ozývá se a bere za svá práva. Je to Pán. A tak, pokud se člověk nechce rouhat, pokud se nechce dopustit svatokrádeže, nemůže slibovat jménem Krista uzdravení – jen pro to, že chce říci něco hezkého či zbožného. Když má někdo odvahu mluvit jménem Krista, nelze pak přijmout omluvu takového druhu, jako: Já nevěděl. Řekl jsem to v nadšení, v dobré víře.

Petr však měl odvahu mluvit jménem Krista. A pro nás je v tomto čtení důležité na prvním místě zjistit proč. Petr si byl na prvním místě jist, že nemluví ze sebe. Petr byl samotným Kristem ustanoven za prvního z apoštolů, i když se o to sám nijak nezasloužil. A jeho postavení Kristus po svém vzkříšení potvrdil, neohlížeje se na Petrovu zradu. Petr se už nemohl stát nikým větším, než kým ho sám Kristus ustavil a potvrdil.

A právě tak i my můžeme konat skutky Boží. Třebas ne zázračná uzdravení, protože ta se v tomto pozdním čase tolik nedějí. Ale jiné, stejně prospěšné věci ano. Můžeme konat skutky Boží. Pokud víme, že je nepotřebujeme konat, abychom se stali většími. Pokud víme, že když nás Bůh ve křtu prohlásil za vlastní, když nás začlenil do své církve, když nás sytí u svého stolu – že tím jsme již v Božích očích i před tváří andělů ti největší. Nemůžeme už v tomto životě dosáhnout většího úspěchu. A tak to, co konáme, konáme proto, že je to potřeba. Že je to správné. Že tak si Bůh přeje, aby věci v tomto světě byly.

Proto ostatně považujeme naši reformovanou víru za nejčistší evangelium. Právě to je totiž evabgelické: Vědět, že mne Bůh křtem vyznamenal, že mne ve svaté Večeři stále znovu přijímá. Nakonec, že právě ke mě a ne k někomu jinému ve svém slovu mluví a svým Duchem mne uvádí na spárvnou cestu. Právě já jsem Božím člověkem v tomto světě. Nemohu získat větší dobrodiní v tomto světě; už není žádná větší čest, kterou bych mohl dobít. A proto mi zbývá jen dělat to, co je správné. A co je potřebné. Proto už mi zbývá jen ta starost, aby svět kolem mne byl v lepším pořádku, než je. Protože o mne již nejde.

A podívejte se konečně, kdy Petr vyhlásil Eneášovi uzdravení: Během své cesty po sborech, kdy se šel podívat, jak kde věci běží. Zda je všude vše tak, jak má být. Nejsou to jeho sbory, není to jeho dílo. Ale stejně by bylo dobře, aby v nich bylo dobře. Petrovi nedá, aby se nešel podívat, zda je vše v pořádku. A zde v Lyddě narazí na Eneáše. Nevíme ani, zda byl křesťan, nebo ne. A ovšem velmi záleží na tom, zda je člověk křesťan, nebo ne. Velmi záleží na tom, zda člověk chodí do kostela, zda se modlí, zda čte Písmo atd. U Eneáše však nevíme. Víme však, že byl celých osm let, od nějakého roku 2007 když si to přepočítáme na dnešek, ochrnutý, upoután na lůžko. A Petr, který tak dlouho chodil s Kristem, nyní vidí, že osm let trápení je už dost a promluví jménem Krista.

A řekne: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko!“ Vstaň a ustel si postel. Proč si vlastně steleme postele? Proč to obvykle učíme děti, proč to po vás žádají na škole v přírodě, na internátě atd. Tím člověk sobě i ostatním říká: Už si nejdu lehnout. Jistě, večer se zase zachumlám do peřiny. A budu sám pro sebe a o svých věcech si budu přemýšlet. Ale teď, třeba od sedmi do desíti, není to lůžko k použití. Teď jdu do světa a udělám, co je třeba udělat, Bůh pomáhej.

Skoro každý, ať už uléhá, ať už ráno vstává, má rád svoje lůžko, svoje peřiny. Tam si přemítá, tam se lituje, tám sám na sebe žaluje. Eneášovi se však stalo to, od čehož nás všechny Bůh chraň: Sám sebe mohl litovat, sám o sobě mohl přemítat. sám sebe mohl obviňovat celých osm let, ve dne i v noci. Nemusel vstávat, protože ani nemohl.

V Petrovi tedy k Eneášovi přichází Ježíš Kristus. Který říká: Já tě beru vážně a jsi můj. Vyznamenal jsem tě, i když jsi si to nezasloužil. Ale platí to. Dal jsem ti poklad největší, život věčný, aniž bys toho svými silami dosáhl. Ale máš ho. Máš ty největší věci, kterých jde dosáhnout. Už se o nic nemusíš snažit. Proto vstaň, ustel své lože a dělej, co je správné. Co se tebe samého třeba úplně netýká, ale co se má dělat, co je dobré a má tak být.

Závěreme, bratři a sestry: Eneáš ustlal své lože a večer si zase půjde lehnout, i když dosud celý osm let nedělal nic jiného, než že ležel. A ovšem i my máme každé noci čas, kdy o sobě přemýšlíme, sebe litujeme i obviňujeme. To k životu v tomto světě patří. V čem je však život věčný je, když člověk ustele a jde konat, co se jeho snad úplně netýká, ale co je prostě správné. Amen