Nezabiješ.

Pozdrav:

439

1. čtení: Genesis 4, 3–10

433

2. čtení: Matouš 5, 21–26

Odstranit toho, kdo nám stojí v cestě. To je vražda. Zbavit se toho, kdo je nám nepohodlný. To je vražda.

Tak chápu Ježíšova dnešní slova. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. Služba Bohu, Bohoslužba, není možná tam, kde není smíření mezi bratry. Tak je to i v případě první vraždy: Nejdříve obětuje Hospodinu z plodin země Kain. Ale pak se před něj připlete Ábel s obětí z prvorozených ovcí a tuku. A my víme ze starého Zákona, že oběť beránka je ta hlavní oběť, před kterou všechny ostatní oběti blednou. Ábel tedy vstoupil před Hospodina s něčím dosud neznámým, novým a lepším. Proto stojí v cestě Kainovi.

Stejný osud potkal i proroky. Kristus také řekl lidem své doby: Padne na vás všechna krev od krve Ábela po krev Zacharijáše, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Také proroci přinesli něco neznámého, nového a lepšího. A zkřížili tím někomu cestu. Nejnebezpečnější pro proroka jsou nakonec lidé, kteří uctívají stejného Boha. Uctívají stejného Boha, ale někdo jim náhle vešel do cesty. Vražda, o které napořád mluví Písmo, je vražda mezi bratry. Vražda znamená odstranit někoho, kdo uctívá stejného Boha, kdo jde stejným směrem jako my, ale přitom nám tím stojí v cestě.

Proto Ježíš vyzývá každého, kdo slouží Hospodinu, aby se před Bohoslužbou nejdříve smířil s tím, kdo proti němu něco má. Podivné. Neměl by snad spíše přijít ten, kdo proti nám něco má? Není, tak říkajíc, míč na jeho straně? Podle Zákona to tak je. A nikdo nás nemůže nutit ke smíření, pokud jsme v právu. Pokud jde o smíření a odpuštění, tak máme právo žádat, aby se nám nejdříve omluvil ten, kdo nám křivdí, kdo proti nám něco má. Zapamatujme si dobře, mějme to stále na mysli, že odpuštění nikdy nejde vynucovat. Nikdo nás nemůže nutit, abychom se smiřovali s tím, kdo o to nestojí. Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Bylo by opravdu výsměchem Zákonu a spravedlnosti, aby Bůh žádal narovnání od poškozené strany.

Takto obludně bohužel uvažuje naše doba. A my jako křesťané jako první musíme odmítnout tuto zrůdnou nespravedlnost. Sice nespravedlnost naší doby, která dělá z oběti viníka. Můžou si za to sami! To je snad nejhorší rouhání naší doby, které se ze země ozývá až do nebes. Znásilněná žena přijde na policejní stanici. A tam jí nejspíš řeknou: Můžete si za to sama, neměla jste chodit sama po nocích. A jiní řeknou: Neměla se tak vyzývavě oblékat, může si za to sama. Že je vina oběť je nakonec zakotveno v našem právním řádu. Většího postihu se dočká oběť, která se brání, než pachatel. Pokud na vás někdo vytáhne pistoli a vy ji vytáhnete taky a jste rychlejší – vaše vina.

Je to dnes prostě tak, že každá oběť překáží. Tak jako překážela oběť nevinného Ábela. Naší zemi hned po válce velmi překáželi vojáci, kteří se za nás obětovali v zahraničních armádách. Skončili často ve vězeňských táborech. Dodnes překážejí disidenti, kteří se obětovali, když ostatní mlčeli. A to i v církvi. A není to nic nového. Známe to už ze školní četby. Vzpomeňme jen na Zilvara z chudobince, válečného invalidu z knížky Bylo nás pět. Jak moc ten překážel na tom malém městě, kde lidé žili své pohodlné mírové životy. Překáželi i Židé, kteří si dovolili přežít holocaust – se svým majetkem se po válce už neshledali. Právě u nich se to potichu nebo i nahlas říká nejčastěji: Můžou si za to sami. Náš Martin Luther viděl v utrpení Židů dokonce důkaz jejich zavržení: Copak by jinak Bůh dovolil, aby tolik trpěli? A dnes si mohou za terorismus: Neměli utíkat z Evropy. A když je Arabové napadli, neměli se bránit. A Američané si mohou za jedenácté září: Neměli všem vnucovat tu svou svobodu a vládu zákona, lidi to dráždí. A tahle nespravedlnost se může dotknout i nás. Vícekrát jsem už četl u cizích autorů: To Češi mohou za to, že se sudetští Němci odcizili republice. A Češi si mohou za okupaci, měli se bránit. A tak je vina oběť, která se brání i ta, která se nabrání. Už pro tuto zkušenost bychom měli takové uvažování důrazně odmítnout. I my jsme byli obětí, která si za to údajně mohla sama.

Nevinná oběť překáží. A přitom nejvíc překáží těm, kteří jsou na stejné lodi. Nejvíc nám překážejí ti, kteří jsou jako my, kteří chtějí to samé, kteří vyznávají stejné hodnoty, jako my. Jen je jejich oběť v něčem hlubší, opravdovější. Tak jako Ábelův beránek oproti Kainovu obilí. A přitom Hospodin říká: Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? A to si ještě trochu domýšlíme. Třeba ani Ábelův beránek nebyl víc, než Kainovo obilí. Proč Bůh přijal to a druhé odmítl, to vlastně ví jen on sám. My ale víme, že se nemáme bez důvodu hněvat na své bratry. Nemáme se hněvat na ty, na jejichž místě bychom také mohli být. Vždyť nás nikdo neviní za to, že někdo byl napaden. Nikdo nás neviní z toho, že někdo byl znásilněn. Nikdo nás neviní za to, že jiní byli statečnější, že přinesli větší oběť. Neneseme žádnou vinu na holocaustu ani na terorismu. Když někdo přinese větší oběť než my, víc trpí, to ještě neznamená, že ho Bůh má raději než nás. Když je někdo lepší, než my, vůbec to neznamená, že my jsme špatní. Vždyť všichni spravedliví jdeme stejnou cestou. Máme se k sobě chovat jako bratři.

Příkaz nezabiješ je nakonec daleko užší, než by se mohlo zdát. Někteří vykladači říkají: To přikázání původně znamenalo „Nezabiješ Izraelce“. Já s nimi souhlasím a říkám: Toto přikázání znamená: Nevrazíš nůž do zad toho, kdo na tebe spoléhá. Kdo s tebou jde stejnou cestou, není pro tebe překážkou. Kdo jde stejnou cestou, ten pro tebe není překážkou. I když jde třeba před tebou, nejde proti tobě. Jde s tebou, třeba ti i razí cestu. Jde pro tebe a ty máš jít pro něj. Máš být strážcem svého bratra, ne jako Kain. Přikázání nezabiješ znamená: Ať se na tebe tvůj bratr může spolehnout, ať u tebe najde porozumění. Přikázání nezabiješ znamená: Ať je ten, kdo je ti nablízku, v bezpečí. A to je výjimečné na křesťanském pochopení tohoto přikázání.

Protože přikázání nezabiješ je snad to jediné, na které naše doba myslí, když mluví o desateru. A přitom nechápe nic. Naše doba je halasně proti válce, proti trestu smrti. Písmo přitom přirozeně počítá s bojem proti nepříteli, i Nový Zákon ústy Pavlovými schvaluje trest smrti. Naší době se lehko mluví o lásce k těm, kteří jsou daleko. Válka, trest smrti, to je špatné. Ale potrat nebo euthanázie – to je přece v pořádku. Potrat a euthanasie je totiž zabití těch, kteří jsou nablízku, kteří překážejí. A zase, vina je oběť, nikoliv viník. Za nezodpovědnou matku musí zemřít dítě, kvůli blízkým, kteří se nechtějí podílet na nesení kříže starého nebo nemocného musí zase zemřít ten nemocný.

Znal jsem několik pacifistů, zapřísáhlých odpůrců násilí. Vždy mě na nich zaráželo, jak jsou arogantní a agresivní. Znám mnoho lidí, kteří obdivují cizí kultury, hodně mluví o chápání odlišností. Ale pochopit a přijmout chování lidí ze stejné země, třeba jen o dvacet let starších jim dělá velké obtíže.

Zkrátka si při chápání přikázání nezabiješ bereme moc velké sousto. Uvažujeme o planetě místo o vlastním sboru. A všechny ty naše dnešní příkazy byly tak vzdálené. A přitom, podle Kristových slov: Vražda je zbytečně se rozkřikovat na bratry a sestry, kteří přece ctí stejného Krista, jako my. Takový bude vydán soudu. Vražda je zlehčovat bratra, pošklebovat se nad tím, koho sám Bůh vyvolil, koho Bůh uznal za hodného Božích tajemství. Vražda je pošklebovat se nad mladým a nad starým. Vražda je pošklebovat se nad dítětem, nad mužem a nad ženou. Takový bude vydán soudu. A kdo někoho z těch, kteří s ním sedí pod stejnou kazatelnou, kdo s ním přijímají stejné tělo a krev Kristovo, ve skrytu srdce vylučuje z důvěrného společenství s Bohem, ten propadne ohnivému peklu. To je Zákon.

A Kristova spravedlnost jde nad Zákon. Víc než Zákon je milost. Dobrá vůle. Tu nejde nikomu přikázat a nelze ji po nikom vyžadovat. A při tom všem Ježíš říká: Má-li tvůj bratr něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem. A tak je nám dána nad Zákon i Boží svoboda. Boží svoboda nenávisti předcházet i ze své strany. Tak můžeme být vládci nad hříchem. Máme Boží svobodu smiřovat se i s těmi, kteří mají něco proti nám. Vysvětlovat své postoje, vysvětlovat druhým, že jsme tu pro ně, ne proti nim. To však Bůh nežádá, ale nabízí. Amen