Část zjevení, kterou jsme dnes slyšeli, by se mohla také jmenovat „sen o vánocích.“ Pokusme se najít nějaký klíč k jeho výkladu. Začněme od známého, jasným osvětleme nejasné. Co je nám v tom podivném, děsivém snu blízké, co je nám známé, co se nás i v bdění dotýká? „Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě byo přeneseno k Bohu a jeho trůnu.“ Známe toho, jenž je narozen z ženy, jež má železnou berlou pást národy a jenž sedí na pravici Boha Otce všemohoucího. Pak by tedy ta žena byla Maria. Drak by byl Herodes.

Ale sen se náhle stává zmateným, jen co se objeví ten drak. Dítě je hned přeneseno do nebe. Není onřezáno, nedává v chrámě otázky učencům. Není pokřtěno do svého bratrance Jana Křtitele. Nepovolá si rybáře za učedníky, nekáže a neuzdravuje. Nepře se se zákoníky, nestojí před zemským vládcem Pilátem. Netrpí rány, nevisí na kříži, neodpouští těm, kteří jej pověsili, neumírá ani nevstává k věčnému životu. Jako by někdo od vánoc odstřihl zbytek evangelia. Jako by ten příběh vyprávěl někdo, koho ten příběh moc nezajímá, koho se moc nedotkl. A tak ho vypráví v legračně přehnané zkratce.

Ale copak takových lidí není dost? Takto by možná mohli vyprávět Ježíšův příběh mudrci od Východu. Kdo ví, třeba se jim zdál právě ten sen, kterým se nyní zabýváme. Takhle by ten příběh mohl vyprávět mnohý z účastníků Ježíšova narození. Kolem vánoc se totiž točí spousta postav, které známe, ale pak se v Písmu už nikde neobjeví. Ti všichni by vánoční příběh mohli vyprávět nějak takto.

Bratři a sestry, Vánoce se dnes slaví po celém světě. Tedy spíše včera se slavily, a to i v mnoha zemích, kde je křesťanů jen nemnoho. Tedy i v naší zemi. I v naší zemi zbude lidem z vánoc jen dnes slyšený snový dojem: Dítěti šlo o život, ale pak bylo přeneseno k Bohu. A ta jeho Matka? Tak je také někde ukrytá v bezpečí. Tak, bylo to hezké, příběh jsme slyšeli a teď jdeme dál.

Je to jako by někdo po vánocích uklidil betlém.Malého, křehkého Ježíška by dal do menší, čalouněné krabičky, aby se nerozbil a vydržel na další vánoce. Do takové krabičky, do které se dávají jemné šperky. Marii by dal do větší krabice. Všechno by pak uložil na zasuté místo. Rok by na ně nepomyslel, až zase o vánocích.

Takto by to šlo udělat. Jenže drak, který je svržen z nebes, dopadá na zem, jak varuje hlas z nebes. A pokračuje také příběh ženy. Na zemi začne drak pronásledovat ženu, které porodila Syna. Rozputá válku proti ostatnímu jejímu potomstvu. Dítě je v nebi, ale dobojováno ještě není, příběh ještě nekončí. Kdo je však potom ta žena? Nevíme nic o dalších potomcích Marie. Zřejmě tedy ta žena už není Marie, ale je z ní někdo jiný. Tohle je přece ve snu úplně běžná věc, jedna osoba se tam mění plynule v druhou s tím, jak se mění celý děj.

Její potomstvo jsou ti, kteří zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. Takoví bychom měli být mi všichni, kteří zde dnes sedíme. A abychom nepropadali malomyslnosti, říkám: Alespoň se o to snažíme. Tak žena je tedy potom asi církev, nevěsta Kristova.

Snová logika je ovšem taé logika. A tak ani tato proměna nepostrádá logiku. Zvláště pro nás evangelíky. Maria je pro nás pouze člověk. Pokorná žena, která přijala to, čemu nerozuměla. Ale zachovávala to vše ve svém srdci a rozvažovala o tom. Tím je vzorem všem věřícím a tedy celé církvi. Také mi máme přijmout Krista se vším všudy, i s tím, čemu nerozumíme. Časem to jistě přinese ovoce. Také mi si nemůžeme z evangelia ponechat jen příběh narození, musíme zároveň v sobě uchovávat i slovo Kristovo, jeho dílo i jeho smrt. Jako Maria stála nejen v betlémské jeskyni, ale i pod křížem, tak i my. Pak budeme patřit více nebi, než zemi. Znamení té ženy se ukázalo na nebi. Také celé církev by měla působit tak, že je více z nebe, než ze země, i když i my jsme jen lidé, jako Maria.

Ale ten drak byl svržen na zem. Zjevení Janovo je nutný dovětek k vánocům a výstražný prst. Dnes, hned po příběhu narození, se připomíná příběh Štěpána, prvního mučedníka. Po narození hned umučení. Po vánocích se celá církev skryje na poušť. Lidé v nás opravdu vidí takové poustevníky, z pouště to slovo poustevník osoatně pochází. Církev se po vánocích skrývá do svého ostupu od světa. Žije dál tou vánoční zvěstí. Por církev se Kristus po vánocích neskryje v nebi. Církev má výklad i pro to, co nastává po vánocích. Sice boj s drakem. Drak chce ten odstup smazat, chrlí na poušť vodu, aby byla stejná, jako svět kolem. Drak nás chce vytrhnout z přemýlšní o tom divném narození. Ale my jsme se již jednou k tomuto světu obrátili zády, už jednou se nám nelíbil, proč by se nám měl líbit teď. Na pomoc b boji pokušením nám přispívá samo to,že víme, že každá světská věc pomíjí, že každou světskou rozkoš nakonec stejně vypije nenasytná lidská žádostivost.

A tak draku zbývá jen jednoduchá válka, přímý útok. My v tomto světě jene každý stojíme v různých trápeních. Ale jako společenství, jako celek, pokud jsme jednotni a máme se rádi, jsme nezdolatelní. Jsme spolu shromážděni na poušti, jako Izrael po vyjití z Egypta. Jeden každý z nás je ve svém životě pronásledován drakem. Ale když jsme tu takto spolu, pokus spolu zůstaneme spolu v následujícím týdnu v modlitbách a v následujícím roce v modlitbě, nic nás neporazí. Amen