Slyšeli jsme výjimečné čtení, jakých v Písmu není mnoho. Protože nedává žádnou naději. Na lidi dopadají tresty, ale oni se stejně neobrátí. Ale musí zde být. Téměř celé Písmo totiž pojednává o čase, kdy nic není beznadějné. Kdy žádný náš pád není definitivní, kdy každý může vejít. To skutečně platí právě teď a pro všechny. Ale náš nynější čas, to jsou náhle otevřené dveře, výjimka z pravidla, kdy má šanci ten, kdo by ji normálně neměl. Asi jako za lidských revolucí se náhle vyšvihne nahoru někdo, kdo by za normálních podmínek zůstal dole. Tak z nás se teď mohou stát děti Boží. V tomhle je naše doba, vlastně docela krátká doba od Kristova příchodu, výjimečná. A to nám dnešní čtení připomíná: Váš čas je nesmírně cenný, protože přijde doba, kdy už lidé nebudou schopni se obrátit, i když to pro ně bude jediné východisko. Teď jde ještě pracovat,teď se stávám, kým pak budu.
Kdyby ta šance trvala na věky, stáli bychom před čirou beznadějí: Bohu je vlastně dobro a zlo jedno, je mu jedno, že trpí nevinní a lumpové se jim smějí do očí.Všimněte si, že Boha za jeho strašné pohromy chválí jeden z andělů i tajemný hlas od oltáře, hlas velekněze. Takhle je to spravedlivé. Že lidé dříve mohli volně přebýhat ze strany svévolných na stranu spravedlivých, to nebylo spravedlivé, na to neměli právo, to byla výjimka a velká Boží milost.
Návrat k Bohu znamená, že mu člověk začne důvěřovat. I ve chvíli, kdy se dějí zlé věci. My jsme tu četli, že nastala tma a lidé se bolestí hryzali do rtů. Bolest v noci je strašná, víme všichni. A že v tu chvíli se každý ptá „kdo za to může“, víme také. A kdo vše v posledu řídí, to také víme. Jak jsem již mnohokráte řekl, bolesti a strasti přicházejí většinou náhodně, to je na nich to zlé. Na osobní rovině nemají přímou příčinu. Ale je-li Bůh všemohoucí, nakonec za vše odpovídá. Jak říkají theologové, Bůh zlo dopouští. Takže když lidé proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami, vlastně se nemýlili. Ano, Bůh může zabránit všemu zlému, co se děje, mohl zabránit i tomu zlému, co se stalo vám. A i když nás od většiny zlého ochránil, jak zaznělo minulou neděli, něco přeci jen dopustil.
Své nezasloužené vykoupení a vyvolení poznáme právě na tom, že i v bolestech, kdy jako Job proklínáme třeba i svůj život, přece si s ním řekneme: Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru. Kdo má jen své tělo, jen sám sebe, ten takhle uvažovat nemůže.
Většinou takto zle není a tak jde spíše o opačnou věc: Zda člověka nějaký zájem jeho těla, čistě osobní zájem, nepohltí natolik, aby řekl: Kdo to vůbec je Hospodin? Kdo nezná než své tělo, proč by se takto nezeptal?
Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu! Nazí jsme jen ve chvílích nejvyššího soukromí, když jsme sami se sebou; manželé jsou spolu také někdy nazí, ale ne většinu času. Nazí jsme sami. Někdo by řekl: Co je to za přetvářku! Vždyť ty šaty, to je jen zástěrka. Ale když tam u Baltu nebo u českého rybníka zabloudíme na pláž plnou naháčů, nemáme vůbec pocit přirozenosti. Spíše pocit hrozné neomalenosti a drzosti. Ti naháči svou nahotou neříkají nějakou pravdu. Stejně tak člověk, který běhá nahý po ulici, uráží lidskou slušnost, jedná v pravém slova smyslu nemravně. Protože oblékáním bereme ohledy na druhé lidi. Nahota je bezohlednost. Protože, ve své nahotě myslíme jen sami na sebe. Není už pro nás nic jiného, než naše tělo. Proto jsem zmínil i ty manžele, protože i ti v nahotě myslí jen jeden na druhého. Ale jsou tu přece ještě jiní lidé. Kvůli těm se oblékáme a nevhodné oblečení lidi právem uráží, není to nějaký předsudek.
Toto platí i na duchovní rovině a v tom smyslu je to i zapsáno v dnešním čtení. Naše bolesti mohou být kdoví jak velké, naše touhy kdo ví jak silné. Nikdo to nepopírá, i mučedníci a různí spravedliví, i lidé svatého života věděli o svých sklonech a slabostech, dovedli naříkat nad svými těžkostmi. Jak se cítíme, to je podstatná část našeho života, to je náš život sám, ale pořád to není to hlavní. Hlavní je, stejně jako u nahoty a šatů, co na to řeknou ostatní.
My všichni máme své bolesti a strasti i své soukromé radosti. Jako všichni lidé. Tyhle věci nám zaměstnávají většinu času. Stejně tak nahé tělo tvoří většinu našeho objemu a oblečení je jen tenká vrstva. Ale jen tu z nás lidé vidí, naše nahota, i když nás samé zaměstnává velmi, druhé nemá proč zajímat.
Proto jsme zde oblečeni. Zde se přihlašujeme k něčemu více než je naše tělo a naše soukromé zájmy. I když nám to vůbec není vlastní, i když duchovní nejsme, chceme takoví být. V jádru takoví nejsme, ale to je důležité – jací jsme v jádru, na tom vůbec nezáleží. Důležité je, co na sebe chceme obléci.
To není pokrytectví. To je to něco navíc, co nás podrží i ve chvílích naší bolesti, co nás ukázní ve chvíli soukromého nadšení. Nejsem jen já, je i Bůh a ostatní jeho děti. A i když mě všechno bolí, nebo naopak, i když je mi slastně v peřinách, přece vstanu, obléknu se a půjdu mezi lidi, sem, do shromáždění Božího lidu. Spásá není nikdy v nás, v našem nitru, v našem nahém těle. Ale v tom, že je tu společenství, že si v rozumné míře dovedeme říci „co by tomu řekli lidé“ i když nás zrovna nikdo nevidí a vidět nemůže.
Oblečení, to je jen tenká vrstva na nahé kůži. I církev je jen jako tenká vrstva na životech nás všech. Vídáme se v neděli a ve středu na hodinu, někdy přes týden – jenže tahle tenká vrstva zakrývá celou tu masu našeho těla. I když náš život v církvi je jen tenká vrstva, ta zakrývá veškerou naši nahotu, takže si v jistých chvílích řekneme: Tohle bych chtěl, do toho se mi nechce. To je všechno hezké, ale to musím schovat pod šaty, musím si zachovat tvář, před lidmi, i před Bohem. Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu! Amen