Ačkoli máš nepatrnou moc. Na tom mít nepatrnou moc není samo o sobě nic dobrého. Vždy si říkám, pro kolik lidí i v tomto městě by byla víra, účast na těchto bohoslužbách, pomocí, řešením pro otázky a těžkosti jejich života. Ale i náš sbor má tak nepatrnou moc, že o něm mnoho, snad většina obyvatel tohoto města, ani neví. Co dobrého tedy na tom je, mít nepatrnou moc? Prostě to není dobré. Vždyť samo Písmo zaslibuje opak – že evangelium bude slyšeno všude a že dětí Abrahamových bude jako písku v moři a jako nebeských hvězd. Není nic dobrého na tom být nepatrný. Ale navzdory tomu:

„Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře. Hlavní poselství v dopisu do Filadelfie i celého Zjevení je: Upokojte se. Jak jsou věci na zemi vůbec neodpovídá tomu, jak jsou v nebi. Jak jsou věci na zemi, nemá vliv na to, jak jsou v nebi. Jako by Kristus Filadelfským i nám ukazoval tajné dveře do jiného světa, do jiné dimenze. Kdybychom si to měli trochu dětsky představit, jako bychom tu někde, třeba tady za mnou, měli skryté dveře do jiného světa. A ty dveře tu boudou, i kdyby nás tu sedělo třeba jen pět. Víme, že tu jsou, právě my to víme, víme, že jimi můžeme projít na druhou stranu. A nikdo je nezavře.

Někdy, když mě to nebavilo ve škole, představoval jsem si, že v nějakém skrytém rohu třídy mohly být tajné dveře, za kterými by byla chodba, kterou bych se nepozorovaně vytratil domů. Tam bych se posadil do našeho pohodlného křesla a třeba si četl nebo koukal na televizi, zatím, co ostatní se moří ve škole. Takové dveře tam však nebyly.

Dveře z naše čtení však jsou, byly ve Filadelfském sboru a jsou i zde. Kristus praví „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet…“ Ale nejsou to dveře do osamělého ústraní, jsou to dveře do místnosti plné lidí. Jsou jako dveře do vytopené chalupy v zimě nebo jako dveře do tajného klubu, kde je dřevěné obložení a kožená křesla.

Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře. Ale také: a když on zavírá, nikdo neotevře. Proč zavírá? Nezodpovězená otázka nás bude provázet celým Zjevením. Ježíš už na Olivové hoře říká svým učedníkům: „Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale ještě nebude konec.“ Proč to „musí být“, Nikdo neví, než Bůh sám. Dále ve Zjevení uslyšíme o pohromách a nevíme vlastně, proč se jim nejde vyhnout. A stejně tak nevíme, proč Kristus někdy zavírá dveře a nikdo neotevře. Ale pramálo nám pomůže naříkat si, že tomu nerozumíme. Protože se to prostě děje.

Nastávají období malého růstu, dokonce úbytku. A i když se křesťané snaží mluvit s lidmi o Kristu (pravda, v tom máme vždy rezervy), ale i když se tedy snaží, přichází v některých časech jen nemnoho ných lidí. Je to smutné, ale co naplat, děje se to. Kdyby šlo najít zaručený způsob, jak lidi k víře přivést, Bůh by námřekl, jak na to; neszkouší nás přece. A nebo by stačilo udělat to stejně jako tam, kde církev roste. Ale postupy, ozkoušené na jednom místě, jinde nefungují. Jako sám sebe nikdo nespasí, ale Bůh mu musí dát víru a přivést jej, tak musí platit i opak. Někoho Bůh přivádí k těm dveřím, někoho zanechává ve světě. Proč, to ví jen on sám. Boží vůle nemá žádné vysvětlení než zase Boží vůli. Když ji nahlédneme, jako bychom se podívali na samé dno světové propasti nebo jako bychom nahlédli až do závratných výšek kosmické klenby. Je to snad jako sledovat na obloze bezradně obří meteorit, který se řítí k zemi.

Ale k těm kosmickým hrůzám se pořád ještě dodává: „Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít.“ Při vší mrazivé tajemnosti Boží vůle, pro filadelfské i pro nás je tu slovo zcela jasné, nedvojznačné a jisté.

Kdo však uvěří tomu, že právě pro tuto malou obec jsou dveře otevřené tak, že je nikdo nemůže zavřít? Vždyť každý takový malý sbor, i náš sbor, se na první pohled jeví jako úplně náhodně posbíraný. Každý z nás zde, jistě i ve Filadelfii, je jiný, velmi odlišný od ostatních. Proč zrovna tito, řekne si většina.

Takovou většinou, která si připadá lepší, více na výši než křesťanský sbor, byli ve Filadelfii židé. Nebo ještě spíše pohané, kteří přestoupili k židovství. Nejde o to, že jsou to zrovna židé. Židé jsou dnes, podle Božích zaslíbení, zpět ve své zemi, Bůh se o svůj lid postaral, takže to už není naše starost.

Ale co zůstává, že nad křesťanskou menšinu, nad malý křesťanský sbor se dodnes vyvyšuje většina. Většina, která se pokládá za mravnější, své zásady a přesvědčení považuje za rozumnější, než ty křesťanské. I nám svět kolem nás vytýká: Proč zrovna vy? I bez vás víme, co je správné. A hlavně podle toho žijeme, možná víc, než vy. Tohle se ozývá pořád.

A odpověď zůstává stejná, jako ve Filadelfii: Proč my? Prostě to tak je. Protože Kristus je ten Svatý a Pravý, protože právě on má klíč Davidův, protože on je dveře. Lidé v našem okolí, kteří si činí nárok na to, že jsou spravedliví i bez Krista, jsou stejní jako židé tehdejší doby. Dnešní člověk, stejně jako tehdejší židé, by chtěl proniknou tajemství, která proniknout nejde: Tedy tajemství Božího záměru, tajemství Boží vůle. Tehdejší židé i dnešní člověk by chtěli poznat smysl celého světa. Tehdejší židé měli nauky o andělech a nebeských sférách, na ty byli pyšní. Dnešní člověk je pyšný na pronikání do tajů přírody, do hlubin duše i hmoty. Židé té doby se pyšnili svou tradicí, dnešní člověk se pyšní lidskou zkušeností, což je vlastněo totéž. Ale jako nejde sečíst anděly a spočítat nebeské klenby, tak nejde ani zcela proniknout taje přírody i duše, člověk je s poznáním stále na začátku. V těchto věcech spása není. Život člověka je příliš krátký na to, aby něco kloudného poznal.

A na druhou stranu, jasné slovo o spáse, jediné jisté poznání, které Bůh člověku dal, bylo pro tehdejší židy i pro dnešní svět až moc jednoduché a přímočaré. Nic na světě není jisté krom zvěsti o vzkříšení, krom evangelia, protože za to slovo se zaručuje sám Bůh. Ale všem se to zdá moc jednoduché na to, aby to byla pravda. Raději obrátí oči do hlubin vesmíru a do hlubin duše, kde nic jistého nalézt nelze.

A Ježíšovo slovo včera i dnes je jasné: Ti, kteří se pyšní svou vlastní lepší morálkou a svým vlastním poznáním, chlubí se něčím, co ve skutečnosti nemají. Nenech se zahanbit někým, jen proto že mu nedělá potíže se chlubit. Nenech se zahanbit někým, jen proto, že má až zarážející sebevědomí. Je to jen sebeklam, jako tehdy, říkají si „ti praví“, ale nejsou.

Drž se toho, co máš, to je jediný Kristův příkaz pro filadelfské. A v dějinách církve by nemusely být žádné reformy, kdyby církev ze strachu ze své nepatrnosti tolikrát nezazmatkovala a neměnila se podle potřeb své doby. Třeba jako když ze svých pastýřů biskupů udělala světské pány, aby měli větší respekt, nebo když kvůli touze lidí po více bozích dala uctívat ostatky a obrazy mučedníků. Nic z toho se nemuselo stát, kdyby církev v klidu vydržela ta těžká období, kdy je nepatrná.

Závěrem, jak to nakonec dopadlo s filadelfskými. Město Filadelfie se dnes leží v Turecku a jmenuje se Alasehir. Z 25 000 obyvatel je stále 2 500 pravoslavných křesťanů. Po dvou tisících letech existence sboru to není zrovna velký pokrok. Zase mají jen nepatrnou moc, dnes obklopeni muslimy. Ale dva tisíce let uplynulo a jsou tam pořád. Dopis končí zaslíbením, že kdo vytrvá, stane se sloupem v chrámu a chrám již neopustí. Starou Filadelfii totiž neustále sužovala zemětřesení. Několikrát za život před ním člověk utekl z města, aby pak našel svůj dům zbořený, znovu ho postavil a další zemětřesení ho pak zase zbořilo. To člověku vezme náladu a vůli. Ale Kristus slibuje: Stane se sloupem v chrámu a ten dům už nebude muset nikdy opustit. Jak jsem vyčetl ze sborové kroniky, náš sbor měl před sto lety jen o málo víc členů, než dnes, nedařilo se ani sestavit staršovstvo. A co jedna generace vybudovala, viděla za svého života zase se hroutit, stejně jako v té Filadelfii. To nás klidně může potkat také.

Ale Kristovo zaslíbení trvá: Drž se toho co máš, nezmatkuj. Dveře do Božího království ti už nikdo nezavře. A až přijde čas zkoušek všechny lidi (a skoro v každé generaci zatím přišel), nebudeš to ty, kdo bude muset přehodnocovat své přesvědčení. Už si připraven stále znovu stavět tam, kde před tím bylo zbořeno, už to umíš. Ty vytrváš, protože s tebou staví sám Kristus. Otevřel před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Amen