KNIHA O RODU A UTRPENÍ SVATÉHO KNÍŽETE VÁCLAVA V 28. DEN MĚSÍCE ZÁRÍ.
POČÍNÁ SE PŘEDMLUVA O SVATÉM VÁCLAVU, MUČEDNÍKU KRISTOVÉ. POŽEHNEJ, OTČE !
Iferozmanité obory věd budívají zajisté v každém ze smrtelníků zájem o jinou duševní práci, a ti nejnadanější z nich, silou své vnitřní obrazivosti buď vrozené nebo též cvikem zbystřené, rádi zkoumávají svým rozumem věci jakkoli smyslům dostupné a přetvářejí je podle tužeb lidských ku potěše života. Neb ten, jsa rozvážné mysli, opovrhl světskými hříčkami a zatoužil po metách vyšších, onen zase si žádá nej vznešenějších poct, prahna žízní po věcech prchavých; toho svádí mnohdy jeho mladistvý věk k přestupkům proti božskému příkazu, onoho zralá letitost studeného stáří donucuje k mravům přísným a spasitelným; tomu smělý důmysl v umění válečném zjednává žádoucí slávu|a čest, a onoho umělecká výroba rozličných
děl vytrhuje z netečnosti a napíná vrozenou bystrost jeho ducha. Někteří, pohrouženi jsouce do hluboké knižní spekulace a oddávajíce se svým slovesným zálibám s podivuhodným půvabem řeči, snaží se hojnými výpočty a přesnými pokusy vyzpytovati, jaký řád a jaké neměnné zákony určují pohyb hvězd, která a jaká míra zmenšuje, jakoby nějakým skrytým postupem, s pomocí geometrických vzorců objem velikosti zemské až tak, že jej možno změřiti, aneb jak se dá vyjádřiti číslem pohyb všeho toho, co se vyznačuje kolikostí a hustotou, nebo jakými pravidly souzvuku se ladí přirozená melodie, neb jaké je schéma úsudků, kterými se proplétá hluboká disputace řečníků, mající za předmět pravdu a klam a obtížné jejich změtení. Jiní zase, podníceni jsouce studiem básní, věnují se hříčkám poesie, chtíce druh druha zušlechtiti a zjemniti. Avšak zvěst pravdy o divuplných činech světců božích, ač byla dobrotivostí nebeskou lidským zrakům tolikrát ukázána, neostýchají se zahrnovati, jsouce zamilováni do svých bajek, pohrdavou a zhoubnou nevšímavostí. Není divu, že věci vznešené a dávající podnět k úvahám filosofickým odvedly takovéto mudrce od prostinkého skládání, jelikož mnozí z nich příliš horlivě ulpěli na spisech pohanských, a nejen jim dali přednost před tím z posvátných dějů, co by byli měli ku poctě Boží hlá-sati a šířiti mezi potomstvem písemnými záznamy, nýbrž oni vše to, co se jeví prostě a bez těžké zmotanosti božským a zbožné mysli přelíbezným, zhola odhodili jako bezcennou tretku.
Když tedy podle domnění mnohých takové poměry zavládly a um skvělých rétorů spíše spěje za věcmi vyššími, třebas jsme příliš vzdáleni od této veliké a učené povídavosti mudrců, přece tato krátká úvodní poznámka, byť byla sebe chybněji pověděná, uložená naší neumělosti svatým rozkazem vítězného a osvíceného císaře Oty II., nechť předchází řídkost následujícího sepsání, které bude hned dále líčiti jméno nezapomenutelného muže a vzácnou pamět jeho skutků. A čím je slabší vinou špatného spisovatele, tím větší ozdobou jest mu vznešené důstojenství světce, jenž posvátnou autoritou svých skutků stanovil volbu látky.
POCINA SE KNIHA
O RODU A O UTRPENÍ SVATÉHO KNÍŽETE VÁCLAVA
1.
Když se po prvním vymezení nauky pro všechny věřící zhoubné kacířství již skonávalo, živoucí lesk učení ozářil božsky svým planoucím jasem
všecek okrsek zemský, černě zachmuřený temnotami bludů. Jak známo, zachovaly se nám dostatečné zprávy o prvním rašení zdravé víry v církvi za dřívějšího mohutného rozkvětu úsilných bohovědných studií o spasitelných textech, neboť bylo to popsáno v knihách a dosti určitě zaznamenáno pro věřící potomstvo; ale třebas že některé pohanské kmeny po dlouhé a zmatené zacházce v oklikách byly uvedeny svatým osvícením na řádnou a správnou cestu, přece se posud ještě nestaly účastny daru této milosti úhrnem všecky národy světa, ač jsou k tomu předurčeny; avšak řízením nebeské velebnosti, jako by se znenáhla začínaly porážky ďáblovy, pokročila víra dosti šťastně po krajích.
A z těchto krajů jeden, osídlený obyvateli slovanskými, chystám se vylí-čiti v prostinkém svém spisku. Naši pozornost zaujala krajina severní, nad jiné drsná a u víře lhostejná; země tato sama darem Ducha svatého zatoužila, třebas v pozdním, přece požehnaném obrácení, podrobiti se zákonu křesťanského vyznání.
2.
Od samých zajisté obyvatelů země bývá kraj ten zván Boemia. V něm již za panování blahé paměti Jindřicha, slavného krále franského a římského, jeden muž toho kmene, vznešený rodem a silou převyšující své soukme-novce, jménem Spytihněv, syn Bořivojův, drže správu knížetství pod svrchovaností královou, byl zváben sladkou touhou po božím zákonu, a nemálo dychtě po tom, aby se znovu zrodil tajemstvím posvátného pramene, očistil se křtem svatým, a novou horlivostí jsa zanícen, zbudoval dva chrámy na čestnou paměť Boha a jeho blahoslavené Rodičky, jakož i svatého knížete apoštola Petra; v nich brzy potom dějí se přispěním pomoci boží každoročně nesčíslné zázraky.
3.
Když zatím dni jeho života, proslaveného příkladem krásných činů, byly podle zákona lidské přirozenosti spočteny, nastoupil na knížecí trůn jeho bratr věkem mladší, Vratislav, zvolený všemi lidmi, a přijav křesťanské náboženství, podobně jako jeho bratr, vystavěl chrám vítěznému vojínu, blaženému mučedníku Jiřímu, uvěřiv pravdě boží. Když i on po několika letech života odcházel s tohoto světa přirozenou smrtí člověka, ještě za živa vybral si za svého nástupce Václava, dítě ze všech zrozenců nejvýš obdivované od smrtelníků a hojně chválené, ze synů pak opravdu rodem starší, Bohem milované a po nebesích toužící.
A když tento hoch, ku podivu sličný a roztomilý svou krásou, dospěl v kvetoucího jinocha, ještě za života otcova zatoužil po knižním vzdělání, přemohl opětovnými prosbami srdce, rozum i mysl otcovu a byl od něho poslán na hrad zvaný Budeč, ke knězi jménem Učený, jemuž byl svěřen, aby jej vycvičil v písmech. Poněvadž jeho duch byl od Boha nadán rychlou chápavostí, osvojil si vbrzku studiem knihy žalmů i jiné ostatní a pevně je podržel v nitru své paměti. Když potom jeho otec, jak již bylo řečeno, odešel s tohoto světa, mladík ten, podobný svými činy starcům, byl zvolen pod oslnivou mocí nejjasnějšího krále Oty, za pochvalného souhlasu všeho lidu, přes velký svůj odpor, následníkem otcova vévodství a důstojně posazen na knížecí stolec.
5.
Jak těžkými rozpory mučivých pochyb bývala dobrotivost mladičkého knížete, když převzal pozemské právo, vnitřně skličována, není se co diviti, ježto si umínil v své zbožné mysli, že bude hleděti především k věcem nebeským; vždyť, ačkoli byl správcem veřejné moci, přece i od prvých let dětských přilnul s láskou k sladké službě boží. Obával se sice, že bude musit pykati za hříchy svěřeného lidu, kdyby jich nestíhal, jak náleží, podle zemského zákona, ale tyto rozpaky si rozřešil po nedlouhých úvahách a přidržel se správné cesty, takže ani neopomíjel svých světských povinností, ani se příště nelekal, že snad zanedbá něco ze svých snah nebeských. Potom zřídil v národě pravé zákonodárství, jak pro chudé tak pro bohaté, a sedě na knížecím stolci pořádal vše svým pokynem. V rozsuzování býval obezřelý, hotov slitovati se nad každým, obviněné z bídných zločinů vysvobozoval od záhuby bez odměny, dalek byl užívání všelikých muk pohanských na soudech, v své domácnosti býval prostý, dbalý čistoty mravů, mocným ne-skrblil přípovědmi statků a pamatoval na to, aby sliby ty plnil; příchozím a ubohým a cizincům podával větší a hojné důkazy lásky, sirotkům byl otcem a ovdovělým přispíval ze svého majetku, a psance těšíval a projevoval jim vždy podivuhodně svou otcovskou přízeň. Byl tichý ve veškerém počínání a pamětihodný milovník trpělivosti, ve všech nahodilých protivenstvích vedl si opatrně, rozdílel štědře své jmění na potřeby plačící chudiny, pokorný, tichý, vlídný v svém chování, na sebe mnohdy velmi přísný, k jiným vždy shovívavý, štědrostí, milosrdenstvím, vyučováním nevědomých, utvrzováním vyučených zářil všem jako příklad věčného života.
Těmito skvoucími ozdobami ctností bylo zkrášleno obcování blaženého jinocha, a břímě této slitovnosti oblíbil si do té míry, že když zasedal se svými velmoži a soudci na soudech a některý z uvězněných zločinců, odsouzený na smrt, byl před něj předveden, tu, nemohl-li ho dobrotivý kníže nijak obhájiti ani osvoboditi od smrti, sám si vzal nějakou záminku a vyběhl ven, aby nebyl vinen prolitím krve ani neslyšel konec popravy. Neboť měl takovou úmluvu s milým svým panošem: „Uslyšíš-li, že moji zemane konají nad člověkem hrdelní soud, vyvolej mě od nich za nějakou záminkou ven, abych nebyl účasten v této krvi." Bylť pamětliv onoho slova evangelia, jež řekl Pán: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni, a neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni."
7.
Tento příkaz si náš jinoch, Bohem naplněný, svrchovaně oblíbil, a ježto poznával, že jeho zanedbávání by bylo pro každého smrtelníka na pováženou, šetřil milostivě řečených vinníků, odsouzených k utracení, a osvobozoval je, snaže se je napraviti. Všechna vězení po všech hradech rozbořil a všecky šibenice po celé zemi na mnoha místech kázal pokáceti, sám čině v tom začátek.
Když o jeho šťastné činnosti uslyšeli v jiných zemích mnozí kněží a služebníci boží, spěchali k jeho dobrosrdečnosti, a on je přijímal k sobě s radostnými projevy lásky, nespouštěje s očí svých zachování božské lásky, zdržoval je s uctivou laskavostí, starostlivě a vlídně, aby u něho zůstali, a jejich častým a svatým povzbuzováním čistá jeho mysl božsky jsouc poučována a častěji vzdělávána, dostoupila podivuhodné znalosti písem jak latinských, tak i řeckých. Neboť co dříve za studií spatřil u svých učitelů, to sám plnil horlivými skutky, a poněvadž míval soustrast s každým zármutkem lidským, navštěvoval svou slitovnou pomocí ty, kdož ochura-věli nějakou nemocí, nebožtíkům pak ubohým a nuzným, nepovšimnutým od sousedů, sám se postaral o pohřeb.
Než i kmenům, které žily do té doby po starém způsobu pohanském, rozdílel blahé učení nové víry, a když viděl blažený ten jinoch, jak v své nevědomosti chodí do modlářských svatyň a jak, shromažďujíce se častěji do roka, cizím neznámým bohům žertvy obětují, spěšně se vzdaloval docházky a účasti na těchto bezbožných kvasech obětních, třebas byl často pozýván, neboť si přál nade vše více stati se účastníkem nebeské hostiny, nežli poskvr-
niti se ďábelskou ohavností žertev. Nicméně rmoutil se nemálo nad těmito nevolníky zlého bludu, často přemítaje o slovech Písma, jak přikazuje slovo apoštolovo: „Jeden druhého břemena neste"; jiné, poněkud náchylnější k pravé cestě, vedoucí k nejvyššímu dobru, napomínal sladkým hlasem a přiváděl nazpět, slibuje jim dary nebeské milosti, aby se zřekli pohanských model, jimiž byli oblouzeni, a přiklonili se s vírou k pravdivé přípovědi božské myšlenky. Jiné zase, méně přístupné tomuto spasitelnému učení, srdce zatvrzelejšího a rozumu netečnějšího k pochopení pravdy, podle slov apoštolových: „včas uče i nevčas trestaje", obojím způsobem jim naznačoval odměnu a snažil se ze všech sil, aby, koho jen mohl, jak dobrovolným, tak nuceným pozváním, přivedl na večeři Hospodářovu, oplývající veškerou hojností, k účasti v radosti věčné.
8.
V úžasných zajisté postech rok co rok, v době velikého postu, o hladu a v modlitbě svatý ten jinoch přes to, že jako panovník byl poután veřejnou správou, prožíval jednotlivé dni v ustavičném konání modliteb, vzlétajících za štědrého podělování chudých. V noci pak oddával se nej jasnějšímu bdění, nemysle ani na slabé zdřímnutí, a za prvního ustálení nočního ticha, odvrhnuv postel své skvoucí ložnice, v skrytě přede všemi vstával s lože, mlčky budil panoše, klíčníka své ložnice, a chopiv do rukou knížky, vycházel z paláce, bez vědomí stráže, a jsa provázen jedině svým panošem, putoval bos a pěší od hradu ke hradu přes příkré vrcholky hor a doliny propastí a hluboké strže, po stezkách kamenných útesů a srázných balvanech ledných, a za pění žalmů a jiných modliteb navštěvoval jednothvé kostely. Vpravdě snášel až takovou trýzeň svého těla, že kapky krve, které se řinuly z rozdrásaných útlých jeho pat, značily jeho stopy.
Vrátiv se domů potají na své lože, světec sám skrýval, co v něm působilo vnitřní poznání, a když zasedal na trůn, odíval se nádherou knížecích rouch, ale pod panovnický háv oblékal na své přečisté tělo roucho žíněné.
Když nastal čas žní, uprostřed noci, zcela pokradmu vstal a se svým panošem, shora již vzpomenutým, bos a pěší se ubíral na své pole a vlastníma rukama požínal pšenici a vázal ji do snopů a sám je vkládal na ramena svá a svého panoše a skryl je v tajném koutku svého domu a tam je vytřel a na žernově semlel a svatýma svýma rukama čistě je prosel, a pokropiv vodou ve jménu svaté Trojice, samojediný toliko se svým panošem, který mu sloužil, smísil v nádobě mouku s vodou, sám ji nosil ve vědře ze studně a požehnal
ji vzýváním pravé Trojice, zamísil prací rukou svých, a když napekl hostií, posílal je kněžím po kostelích k obětování při mších Pánu našemu Ježíši Kristu.
V čas pak podzimní zavolal svého nejvěrnějšího sluhu, řečeného již panoše a společníka, a sám s ním v noci skrytě přede všemi přelézal ploty vinic, a naplniv dva koše svými hrozny a vloživ na svá bedra, vrátil se domů se svým panošem a vlastníma rukama je vytlačil, a když je dobře připravil pro službu boží, aniž kdo jiný o tom věděl, kromě jediného onoho panoše, již často vzpomenutého, slil víno do nádoby a tajně je uložil, a shledav, že je zralé, posílal je klerikům a kněžím zároveň s hostiemi, které sám pekával pro chrámovou bohoslužbu, a sám je všem stejně rozdílel.
O, jak nerozvížitelná jsou pouta neposkvrněné víry kol přečisté hrudi! O, jaká chvalitebná poslušnost nej oddanějšího následovníka! O, divná pokoro knížete, nestydící se podvoliti z vnuknutí božské lásky povinnostem služebníků! Neboť patře v závratné kontemplaci na nebeská tajemství, jež choval v srdci, s takovou ochotností uctíval a miloval vznešenou a spasitelnou oběť těla a krve Páně, že pro kult této nebeské hostiny, očišťující skvrny vin, nejen bojoval stálostí víry, nýbrž tím, že vzal na sebe jako prostý sluha vnější práci s přípravou nejčistšího pramene, a svou milostnou štědrostí, sám se vpravdě stal účasten kněžského úřadu.
9.
Nesluší se též zatajiti jeho prorocké vidění, které měl o knězi Pavlovi a o jeho domu. Probudiv se takto je sám napřed všem vykládal, pravě:
„Když jsem ležel a odpočíval, milá má družino a má čeledi, uprostřed noci uchvátilo mě strašlivé vidění. Neboť jsem spatřil dvorec kněze Pavla se všemi budovami a příbytky hdskými odshora dolů úplně zpustošený. Sklíčen jsa tímto viděním, zmítal jsem se a trápil vnitřní trýzní obav o věřící lid boží. Ale poručím toto vidění vševědoucímu a milosrdnému Tvůrci a věřím, že s jeho pomocí rozřeším, co je pravdivého na tomto vidění.
Zboření domu, které jsem viděl, znamená blaženou smrt mé báby a ctihodné paní Ludmily. A zpustošený dům Pavlův věští vyhnání kleriků a kněží ze země a zabrání jejich majetku. Neboť jsem viděl, kterak má matka, pohanka jak rodem, tak věru i ohavností svých skutků, jež si ani nezaslouží, aby byla jmenována, přátelí se s jinými svými zlými rádci neznabohy a s nimi pomýšlí na záhubu své tchyně."
A tato jeho slova, jasnější nad slunce, se vyplnila. Neboť zlá jeho matka, zvaná pohříchu Drahomiř, dohodnuvši se s bezbožnými muži, řekla: „Co učiníme v té věci, ježto ten, kterému náleží býti knížetem, je zkažen odkněží a od mé tchyně a je jako mnich ? Zahubím tuto, a ony vyženu ze země."
V tu chvíli poslala své rádce a uškrtila svou tchyni Ludmilu. A potom nastalo po veškeré zemi české veliké pronásledováni kleriků a kněží a ničení chrámů. I postavila po ulicích stráže, pravíc takto: „Kdekoli spatříte, že nějaký kněz jde k mému synovi, na tom místě jej skolte a nešetřte jeho života." I zřídila po celé zemi modlářské svatyně a všechen kraj k nim obrátila, konajíc jim oběti a nutíc k nim svého syna.
Sám svatý hošík, jsa ještě dítětem a nemoha se protiviti své matce, chodil sice do pohanských svatyň, avšak nikdy nepotřísnil své duše skvrnami modlářskými. Bylť světec ochráněn a utvrzen nebeskou zbrojí, a když se velmožové ubírali do pohanských svatyň, tu jako by svoloval, avšak vnitřním úmyslem srdce odpíral souhlas jejich skutkům.
Byl vážen ode všech, jak od chudých, tak i od mocných. A patřilo se to, neboť milost boží byla na něm a byl milován všemi. Bylť v řečech svých pravdivý, na soudě spravedlivý, na sněmech moudrý, v dobrotivosti proslulý, ve všech dobrých obyčejích velmi horlivý, často poklekal k modlitbám božských hodinek, napsané malé knížky opatrně a tajně míval schované u sebe pod šatem, a když unikl starostem světských věcí, dvanáctkrát nebo víckrát se oddával tajným modlitbám v skrytu své ložnice a pročítal je v noci i ve dne do konce, velebě Krista čistým úmyslem.
11.
Když takto šťastně uplynula léta světcova mládí a kníže vyspěl silou mužného rozumu, odvrhl pomalu mužně od sebe pošetilé rady svých dvořanů, a zoškliviv si nemálo jejich nevědomou pobloudilost od pravého Boha, jednoho dne svolal všechny své zemany a přátele do paláce a jal se k nim mlu-viti s výčitkami: „O družino věrná, ale nikoli v Kristu! Když jsem byl dán svými rodiči, abych se učil Písmu, našel jsem v něm poučení Pavlovo, jenž pravil: Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, ale když učiněn jsem mužem, vyprázdnil jsem, co bylo dětinského. Ve světle tohoto výroku nyní vpravdě sám na sebe pohlížeje, pro všechna tato slova já bídný toužím s vroucností srdce po tom, abych dospěl k mužnosti, avšak byl jsem ještě
pachole vámi zvolen knížetem po smrti otcově, jsa rodem starší z bratří, a vstoupiv na knížecí trůn, spravoval a řídil jsem všecek stát za přispění božího a upevnil jsem mocně vlast proti nepřátelům a chci naplniti slovo, které řekl prorok David: Nad starce rozuměl jsem, nebo přikázání tvých jsem hledal, vy však jste neteční srdcem k pochopení nejvyšší pravdy a zůstáváte vírou odlišní ode mne; posavad jsem až tuze trpěl oblíbené názory vaší převrácenosti, ale už toho trpěti nechci, neb jsem podle slov Písma pryč od sebe odvrhl mládí, a stav se mužem, vyprázdním, co je dětského v mých skutcích, neposlouchaje víc vaší nepravosti, sílen jsa milosrdenstvím Nej-vyššího, chci plniti příkazy Páně. Proto ať již zmizí repot vašich piklů proti mně, ať přestanou mezi vámi kruté úradky zlých na veřejných shromážděních ! Láska k míru ať vzkypí v mé říši doma i venku! 2ádné věci nebuďtež na soudě proti právu křivě souzeny! Vražedných zločinů, jimiž jste se dosud poskvrňovali, ať se již nikdo neodváží! Nezaleknete-li se ustanovení tohoto zákona z bázně před nejvyšším králem, náš hněv proti přestupníku, horlivostí boží roznícený, dá stíti hlavu každému, koho najde vinného v té věci!"
Když domluvil, vyhnal od sebe ze země matku, která byla v čele tohoto odboje. Po skončení knížecí řeči vrátili se velmožové zemští a spiklenci a rádcové ustrašeni do svého domova a zkrušeni odložili na nějaký čas své pyšné záměry.
Již tehdy přízní boží bylo potlačeno několik vzpour pohanských krajů pod jeho rukama a vzkřísil se radostný vzrůst katolického náboženství; když pak chrámy, zřízené ke konání služeb božích a krátce předtím odporem nevěřících polozbořené, byly znovu pevně vybudovány, povoláni byli s milostivou štědrostí nazpět kněží, zapuzení ze země a ze svých statků, a oni všichni zbohatli na svém jmění, ježto jim nejen byly ihned vráceny jejich statky, nýbrž ještě byly rozhojněny množstvím darů tohoto svatého muže, a tak veškera církev po všech končinách plesajíc radovala se pod takovým knížetem.
A slyšíce tuto zvěst o štědrosti svatého knížete, sbíhali se mnozí z Bavor a Frank a Saska, a také z jiných zemí přicházeli, nesouce jemu ostatky a rozličné knihy, které on kupoval zlatem svým a stříbrem a drahocennými rouchy a krzny, a upevnil pravou víru křesťanskou po všem kraji.
12.
Tehdy bratr jeho Boleslav, věkem mladší, odporný pro zvrácenost svého ducha a výstřednost svých činů, jsa ponoukán ďábelským dotknutím, hněvem zloby proti muži božímu krutě obrněn, dychtiv bratrskou rukou uchvá-
titi království, chtěl s bezbožnými muži pekelníky zahubiti jej smrtí násilnou. Ale božskou prozřetelností světec již tehdy zvěděl o budoucím úkladu proti sobě, neboť mu byl pravdivě ukázán.
V témž čase muž Bohu milý, slib učiniv, rozhodl se v srdci svém, že vystaví chrám Bohu a vítěznému jeho vojínu a mučedníku Vítovi. I vypravil posly k řezenskému biskupu a řekl: „Otec můj zbudoval chrám svatému Jiří, a já chci s tvým svolením vy stavětí chrám Kristovu mučedníku, svatému Vítu." Když to uslyšel biskup Tuto, pozvedl ruce své k nebi k Bohu, a vzdávaje díky Kristu, řekl: „Jděte a rcete blaženému synu Václavovi: Jak jsi se rozhodl, tak již chrám tvůj stojí v nebesích před Bohem vystavěn."
13.
Když Václav uslyšel tento vzkaz od biskupa, opatřil dělníky a sám začal nositi na svých ramenou vápno a svýma rukama položil základ i skončil. I pozval řečeného biskupa, a ten vysvětil chrám na jméno svatého Víta. I stávaly se tu mnohé divy a zázraky až do dnešního dne, ďáblu pak mnohé škody.
Světec sám chtěl odevzdati knížetství svému bratru a jiti do Říma k svatému apoštolu Petrovi a tam se zříci tohoto světa, ale pro tento chrám, poněvadž ještě nebyl úplně dokončen, odkládal s tím. Ale jako ten, kdo seče seno za velikého vedra, touží po vodě, tak toužil i světec po mučednictví a prolití krve, nikoli však z rukou bratra svého. Puzením pak Boha, štědrého odplatitele a dárce odměn věřícím, dostalo se mu vhodně této odměny, po které toužil v cizích krajinách, v jeho dědičné zemi.
Ani toho jeho skutku nemůžeme zamlčeti, divného smrtelníkům a andělům božím radostného a úžasného těm, kdo se bojí Boha, a nikdy mezi lidmi neslýchaného, který hruď světcova, tvrdší než kámen, nosila v srdci. Neboť byv kdysi přinucen od svého bratra a svých zemanů, pro zrození synů obcoval s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslava. I řekl k ní: „Hle, již jsme se mnoho Bohu provinili a nepravost jsme učinili, již toho zanechme, přijavše plod podle přirozenosti lidské, my dva u sebe, ty měj mě místo bratra, a já tebe místo sestry." A ona na tuto věc přistoupila a zavázala se k tomu před samým Bohem, jednou však zhřešila s milým jeho služebníkem. A když to světec sám viděl, řekl: „Proč jsi selhala před Bohem ? Tobě bylo lze se vdáti nebo nevdati. Ale neopovažte se nyní nikomu, ať je to kdokoli, o tom se zmíniti, dokud já si to nerozmyslím." A učiniv velikou hostinu, aniž kdo věděl, co zamýšlí, provdal ji za téhož služebníka, čině ji jeho sestrou.
Mladší pak jeho bratr, již dříve řečený Boleslav, zvěděv, že chce jiti do Říma, počal potají proti němu zamýšleti mnoho zlého a strojiti mnohé úklady. Radil se proti svatému muži se svými zlými rádci a konal v jejich domech porady. Všechny tyto pikle jejich nezůstaly nijak světci utajeny, ale on mlčky patřil, jak ta věc skončí.
V jinou dobu svolal jeho bratr své rádce řka: „Uvažujte, jak jej zahubíme." Oni mu odpověděli takto: „Nijak ho nemůžeš zahubiti, dokud se zdržuješ v jeho panství, ale pros, abys směl domů na hrad Boleslavův, pozvi jej k sobě a tam jej můžeš zahubiti."
Tu on, vyprosiv se u bratra i se svými rádci, připravil velikou a slavnou hostinu, jak říkal, na paměť svatých Kosmy a Damiána, a poslav posly k svému bratru, řekl: „Bratře, veselí veliké jsem připravil na paměť svatých. Nuže prosím veličenstvo tvé, abys neodřekl a přišel k nám." Světec pak odpověděl poslu jeho: „Veselí bratrovo jest veselí boží, a já na jeho přání se přichystám."
Žádné tyto jejich nástrahy a pikle nezůstaly světci tajné, nýbrž věděl vše. A ihned ozbrojiv se s družinou svou, vsedl na kůň a počal cválati, a proháněje se před nimi po svém dvoře, pravil k nim: „Zdaž bych já neuměl s vámi Cechy na komoru" nalézti protivníky naše? Ale nechci!" A když to řekl, odjel k bratrovi.
Vyšel pak bratr jeho se všemi úřady a hodnostmi jemu naproti s velikou pokorou. Z této jeho mírnosti, třebas lživé, bohumilý Václav velmi se těšil, a radostně se políbivše a zavěsivše se do sebe, vešli do domu s veselím a zasedli k obědu.
Když po dlouhé době někteří se napili, tajná lest těch, kdož pomýšleli na zabití svatého muže, nemohla se utajiti. Zlosynové ti, majíce meče ukryté pod šatem, třikrát povstali a opět třikrát, jakoby něčím zmoženi, klesli na sedadla a alespoň co se týče síly a odvahy docela změkli, protože ještě nepřišla hodina jeho utrpení, určená Bohem, a pustili jej zdravého. Jejich úmysl byl mu dobře znám, ale neděsil se nebezpečí, posílen ochranou boží, nikterak nejsa stísněn, a ačkoli kterýsi sluha jeho bratra mu pošeptal do ucha, aby se měl na pozoru, že se proti němu strojí, aby jej zabili, přece se tím nedal znepokojili, nýbrž prosil laskavě bratra i ostatní stolující, jako místo hostitele, aby se veselili.
A potom málo poseděv, vstal od stolu, a naliv pohár vína, pronesl tichou zdravici a promluvil sladce ke všem tuto řeč, řka takto: „Ať pozdraví vás
zdraví všech Kristus! Číši, kterou já držím v ruce, musí jeden každý z vás vypiti ve jménu svatého archanděla, k jehož svátku na zejtří jako připomínka připadá nám půst, a tak duchovní láskou uctěme jeho vznešenost, aby v hodině, kdy naše duše odejde z tohoto světa, ráčil nás v pokoji přijmouti do ráje věčného. Amen." A hned po těch slovech vesele vypil a každého zvlášť s touž láskou vybídl, aby číši vypil, a laskavě jej políbil. Nechvěje se strachy, odešel spat na své lože.
15.
A tu noc horlivě konal modlitby a rozdílel almužny chudým a ztrávil ji nábožně, věda, že mu hrozí smrt, a jsa hotov vytrpěti ji dobrovolně pro Krista.
Bratr pak jeho řekl k svým: „Nemůžeme ho nijak zahubiti, neboť jeho družina jest s ním střízlivá, ale známe takový jeho obyčej, že jakmile uslyší hlas kostelního zvonu, sám skočí z lože a běží do chrámu a na nikoho nečeká. Řekněme tedy knězi, aby časně zvonil." A tak se i stalo..
Když svatý muž uslyšel znamení zvonu, nezmalátněl spánkem, ale, jak míval ve zvyku, skočil z lože a běžel do chrámu, a vešed tam, vnímal s tichým nasloucháním noční pění i chvály jitřní, potom po mnohých modlitbách znaven vyšel z chrámu odpočinout si doma.
Za prvního úsvitu zoře bratr svatého muže, na potupnou paměť psaný Boleslav, skrývaje se na tajném místě, na způsob vlka, který chce napad-nouti jehně a kradmo je roztrhati, s některými svými zbojníky zuřivě vyrazil a mečem jsa opásán postavil se mu na odpor uprostřed cesty. Světec však jej pozdravil takto mírným a laskavým hlasem: „Zdráv buď, milený bratře! Veliké díky buďtež od nás vzdány lásce tvé, že jsi nám včera s veselím důstojně a skvěle sloužil." Na takovou líbeznou řeč šílenec ten neodpověděl, ale tasil rychle meč, a co mohl nejsilněji, udeřil světce po temeni hlavy řka: „Dnes ti vystrojím lepší kvas." Ale meč odskočil, aniž se objevila známka rány, i udeřil po druhé. Nic mu však nemohl ublížiti. Po třetí když chtěl udeřiti, vypadl meč z ruky poděšeného sluhy ďáblova. Tu svatý Václav chopil meč ten za jilec, a potřásaje jím nad hlavou zločinného bratra, již odzbrojeného, řekl: „Vidíš-li, bratře můj, mohla by se proti tobě obrátiti záhubná tvoje ukrutnost! Neb co mi zabrání, abych neprolil bratrovu krev? Ale nechci, aby z mých rukou tvá krev, bratře, byla požadována na posledním soudě. Vezmi meč a sobě zatracení, co se má stati, neodklá-dej na dlouho, a volej ty, kteří tě k tomu navedli, sám se však neprohřešuj bratrovou krví."
Když bezbožný bratr přijal nazpět meč, jako by se bál, že bude přemožen, vzkřikl, volaje na pomoc své druhy takto: „O spiklenci, kteří jste mě k tomu navedli, což mi nepomůžete ?" Sám dělal, jako by byl přinucen se bráni ti, byv dříve poraněn útokem bratrovým. A jeho druhové, přivoláni velikým křikem, hned se sběhli, a jako by nevěděli o zločinu, ptají se po příčině hluku, pozorují, jak to v knížeti vře vztekem. A když on, původce zločinu, po čtvrté udeřil v svatou hlavu a konečně ji proťal, všichni vpadli se zbraněmi a probodali údy světcovy meči a kopími, a jako vlci je roztrhavše, povrhli jej sotva živého na zemi. Opět a opět houšť padaly údery a rány, a prolili nevinnou krev, tělo pak prosté hříchů jako od psů bylo rozsápáno.
Avšak jeho přesvatá duše, jsouc vyproštěna mukami ran z žaláře tělesné schránky, u vítězoslávě a s jásotem nesena rukama andělskýma, aby s radostí patřila na tvář nejvyššího slitovníka, sedíc na trůně mezi slavnými sbory mučedníků po věky, vešla čtvrtého dne před kalendami říjnovými do věčné radosti království nebeského.
16.
Nečetní věřící, kteří tu byli, uzavřeli pak svaté tělo důstojně do rakve, a vykonavše nad ním podle předpisu všechny smuteční obřady pohřbili je před chrámem poblíž místa jeho vítězného zápasu.
Potom přejal vládu kníže Boleslav, velmi nespravedlivý, a krutě se rozlítiv na družinu věrných, nedlouho po zavraždění světce poslal do Prahy a vyhubil všechny jeho přátele a kněze, a služebníky jeho zjímav, všechny pobil a děti jejich vmetal do řeky.
Po skončeném slavném utrpení statečného vojína božího někteří služebníci, jak jim bylo poručeno, smývali vodou krev, kterou v samé chví li umučení bylo skropeno bednění stěn chrámových, a úplně ji setřeli. Potom, přišedše sem druhého dne, uzřeli, že krev o nic méně než dříve lpí na stěně a na témž místě je rozšířena. Sami nemálo tím viděním jsouce ustrašeni, opět přinesli vodu a velmi důkladně ji smyli a setřeli. Na třetí den, když přišli, aby zjistili, zda ještě je tak, uzřeli, že stěna neméně jest skropena krví, nežli ji viděli víc než třikrát. Tu velmi nad tím žasnouce, upustili od tohoto pracného umývání, a stěna sama do dnešního dne se honosí ctným znamením krůpějí této krve.
Jak nám často vyprávěly hodnověrné osoby, po vítězném boji vytrvalého bojovníka Kristova všichni ti, kdož prolili jeho krev, zasaženi hněvem Nejvyššího, buď byli uchváceni mocí ďábelskou a již se potom na tomto světě
neobjevili, nebo změnivše svůj lidský obyčej místo řeči štěkali jako psi, cva-kotem zubů napodobujíce psí kousání, nebo bídně schli na těle a tak život svůj zle skončili, a jiní, pozbyvše sluchu svého i řeči, žití své žalostně dokonali, jsouce v nenávisti u všech svých bližních.
Než i sám bratr jeho, jak vyprávějí mnozí staří, býval často přepadán běsy a musil býti držen rukama svých dvořanů a svých sluhů, a když se vzpamatoval, říkával: „To jste mi vy způsobili, že jsem vás poslechl a chopil se zlaté jeho hlavy, a teď se to na mně ukazuje." Ale oni všichni, jak jsme řekli, dříve než jejich kníže život svůj zle skončili.
17.
Jeho ctné tělo odpočívalo tam, kde byl zabit; po uplynutí tří let některým z věřících bylo zjeveno v noci ve snách, že by se mělo na rozkaz boží pře-nésti tělo světcovo odtud do chrámu svatého Víta mučedníka, jejž sám vystavěl, a tam pochovati slavnějším pohřbem. Tu oni, procitnuvše ze spánku, uvěřili sice vidění, ale bojíce se krutosti knížete, mlčeli. Když se však totéž vidění zjevovalo opět a opět, velmi hrozně je děsíc, nemohli toho utajiti a pověděli knížeti, co jim bylo zjeveno. A on, jako by se probral z těžkého snu, poděšen jsa nikoli strachem božím, nýbrž ze studu před lidmi kázal kněžím, aby šli v noci a přenesli tělo světcovo, ale aby nikdo z lidí o tom nevěděl.
I přišedše k místu svatému za modliteb, naložili ctné tělo mučedníkovo v rakvi na vůz a vrátili se cestou, kterou přišli, chtíce za noci vyplniti rozkaz knížete. Když však dospěli k jedné malé říčce, zvané Rokytnice, tu říčka mocí boží tak se rozvodnila, že i most pobořila a ďrva odnesla, i stáli naproti a pátrali vůkol, kde by nalezli drva k sestrojení voru. A nenalezše uvažovali, co by měli činiti. Zatím co byli zabráni tímto přemýšlením a touto starostí, najednou zasáhla síla boží, a když popatřili, viděli zázrak, že koně s vozem stojí na druhé straně, nejsouce ni jedinou kapkou vody skropeni. Zvěst podivuhodná, podobná tomu, co se stalo apoštolu Petrovi: Petr chodil po moři z rozkazu božího, tělo však světcovo v okamžiku bylo přeneseno. Kdož o tom rozmýšlí, kterak bylo přeneseno ? Zdaž moc boží je nepřenesla ?
Tímto zázrakem sami poněkud jsouce zaraženi, propluli na koních říčku za svatým tělem a brzy dorazili na místo dříve řečené a vešli do chrámu, chválíce Boha, sice tajně v noci, jak velel jeho bratr, avšak moc boží je ozářila, takže všichni lidé je viděli a oslavovali Boha.
Potom uzamkli pevně dveře, a vroucně se pomodlivše, otevřeli svatou
rakev, a zapálivše svíce, dívali se. A hle, objevilo se tělo ještě s neporušeným masem, a všechny dřívější rány na něm byly zaceleny, kromě jediné rány, od meče bratrova, z níž bylo viděti ještě vytékati teplou krev. O chvalná zásluho muže božího a vpravdě úžasné oslavení, že blažený Václav si zasloužil téhož, čeho si zasloužil kdysi prorok Jonáš, který, pozřen byv velrybou, po třech dnech zdráv na souš byl vyvržen; tak i jeho tělo vydala země na rozkaz boží po třech letech, a což jest ještě divnější, nikoli shnilé, ani rozpadlé, nýbrž se zacelenými jizvami.
Když tělo světcovo bylo zase uzavřeno, položili drahé to tělo, za doprovodu věřících a kněží, s chvalozpěvy a písněmi, na jižní stranu pod samý přístup k oltáři, aby bylo svatou památkou oslavováno. A poněvadž se tam často zaskvěla boží všemohoucnost, pro nesčíslná jeho znamení a zázraky scházejí se tu všichni věřící, nevěřící však pociťují strach a děs, neb velmi často se tu skvějí zásluhy tohoto velikého muže.
Doba tohoto přenesení spadá na čtvrtou indikci, čtvrtého dne měsíce března, a slavívá se každoročně, tak jako jeho úmrtí.
18.
Zdá se spravedlivo, aby do průběhu našeho vypravování byla vložena zmínka o divech, které milosrdenství boží potom činilo a posavad činí, po zásluze zjevujíc celému okrsku země světcovu slávu.
Nějací mužové, zatčení a na soudě obžalovaní, byli v poutech přivedeni do paláce a na rozkaz knížete uvrženi do žaláře, kde byli krutě pod stráží ukováni na rukou i na nohou. Uprostřed noci bdíce z nezbytí, ježto je mučila těsná pouta a okovy, hořkými srdcervoucími vzdechy všichni v modlitbě úpěli řkouce: „Bože, svrchovaný těšiteli zarmoucených, podivuhodný tvůrce nebes i země, vzhlédni na nás, odsouzené k smrti, a přímluvami milovaného svého mučedníka Václava, který, pokud žil na tomto světě, býval milostivým ochráncem bídných, rač nás ubohé vyvěsti z tohoto hrozícího odsouzení." Když vykonali tuto modlitbu, polovina žaláře, v níž stráž stojíc bděla, se zatměla a pochodně strážců uvnitř pohasly, druhá pak polovina, kde leželi vězňové, zaplála jakoby nej zářivějším svitem slunce. A hle, pojednou zazněl v uši vězňům hlas z nebe: „Vstaňte a vyjděte odsud!" Oni tedy jak strachem, tak radostí ustrnulí, mlčky pohnuli údy. Tu rázem se zlomily a spadly železné okovy, ruce a nohy jejich se uvolnily, a oni otevřenými dveřmi žaláře vesele vyběhli, osvobozeni jsouce na pokyn boží, a zvěstovali lidem chválu Krista a jeho přesvatého mučedníka Václava.
Mezi nimi byl jeden pohan, ještě neočištěný milostí křtu, a ten, když poznal, že byl také přímluvami blaženého Václava zbaven od smrti, obrátil se na víru katolickou a očistil se spasitelnou lázní křtu a s veškerou láskou se utvrdil ve víře boží a syna svého jednorozeného, jehož miloval jako vlastní život, zaslíbil dáti na kněžství, aby sloužil Bohu v chrámě blaženého mučedníka. A když to potom splnil, sám důvěřuje v Boha a slouže jemu, po mnoha letech zesnul v Pánu.
20.
Po tomto zázraku následuje jiný, nemenší zázrak o jednom jinochu z jeho panošů; ten byl ze všech jeho služebníků nejspolehlivějším při tajných skutcích, a světec sám ho za svého života velmi miloval, a náš spis se o něm také již dříve zmiňuje. Ten, pozbyv svého milovaného pána, smuten naříkal často den co den s pláčem a zvěstoval všem mnohé jeho dobré skutky, jichž mnohých sám byl svědkem. Toho kníže, rozpálený náhlým hněvem, velel oběsiti. Jak svědčí výpovědi pravdivých osob, po uplynutí dvou let byl viděn tento oběšenec, jak mu rostou, a jak se stkví, vlasy tělesných šedin a nehty nejinak než jako lidem živým a zdravým. A orel sedící nad ním, aby hlídal jeho tělo, poslaný od Boha, byl viděn po všecky dni, dokavad visel, aby ho ptáci nenačali. Též i suchý strom, na kterém byl pověšen, se rozpučel a vypustil větve.
21.
Potom kdosi, byv jat krutým soudcem, uvržen byl do žaláře a odsouzen k tomu, aby následujícího dne byl popraven; i byl velmi silně pouty svázán. Tu on opravdu hořce plakal a vzýval vroucími modlitbami světce božího Václava o pomoc řka: „Svatý boží mučedníku, je-li tomu tak, jak se vypráví, že můžeš uprositi nejvyššího Boha, pros za mne umírajícího, abych byl tvými přímluvami vysvobozen a abych já bídný tak dlouho byl živ, dokud mi nebudou odpuštěny mé těžké hříchy." Sotvaže skončil modlitbu, ihned se milostí boží zlomily násilně okovy a on bez vědomí stráží vyveden byl z žaláře. Ale venku stáli někteří pohané, a těmi byl opět jat a velmi pevně spoután. Když začal k nim říkati svou dřívější modlitbu, zkrocena byla srdce pohanská, i rozvázali jej a pustili. A tak jsa po druhé osvobozen, zvěstoval nadšenými slovy chválu Bohu a blaženému mučedníku Václavu, chodě po všech zemích.
Vypráví se, že v témž hradě, kde odpočívá tělo světcovo, přebývala jedna žena, která ztratila zrak a měla od svého narození zkřivené ruce. Ta vešla v slavnostní den světcův do chrámu svatého Víta mučedníka, a přivedena před hrob svatého Václava, kam toužila přijíti, tak dlouho, prostřena na zemi, prosila a setrvala v pláči na modlitbách, až uzdravena svatým mužem, jak všichni viděli, prozřela očima a se zdravýma rukama se vrátila domů.
23.
Potom byl někdo jat pro jakési svěřené cizí peníze a dlouho velmi krutě byl pro to držán v poutech, aby se z dluhu vyplatil. Věřitelé však sami odešli do města, vyřídit si ostatní své obchody, a nechali jej svázaného ležeti pod stráží na cestě u kostela. On v úzkosti své tísně pozdvihl ruce naproti dveřím chrámovým a takto se modlil: „O vévodo tichý, mučedníku svatý, jako již tvá svatost mnohé vysvobodila z ruk bezbožných svou přímluvou u velikého Boha, prosím já bídný, abys nezapomínal na mne spoutaného, ale vyprostil mě nyní svým slitováním." A milosrdenství boží rychle přikvapilo, a na prosbu blaženého mučedníka rozpadly se okovy, jako by přeseknuty železným nástrojem, a on vběhl do chrámu božího a vzdával díky Bohu a jeho svatým a tak svoboden se navrátil.
24.
V zemi Franků byl nějaký muž mrzák od samého dětství, jenž pro přirozenou vadu nemohl choditi, nýbrž plazením se vláčel po zemi. Jednu noc vyděsil se ze spánku, neboť okřídlený muž divuplné krásy stanul u jeho lože, vzbudil zchromlého a zjevil mu způsob uzdravení řka: „Jak jen můžeš, ó nebožáku, vstaň a jdi do města českého, zvaného Praha, i kdybys měl všechno jmění dáti za nosidla, na kterých tě tam přinesou, a při jda tam, vejdi do chrámu svatého mučedníka Víta, kde odpočívá tělo svatého mučedníka Václava, a tam vykonej modlitbu, a uzdravena bude tvá chůze." Tu on, procitnuv ze sna, nedbal, co mu bylo přikázáno ve snách, ale domnívaje se, že je to nějaké mámení, docela se vzdal uložené cesty. Druhou noc potom, odpočívaje na svém loži, uzřel opět starce stejně skvoucího, an stojí u lože a tímto způsobem mu činí výčitky řka: „O milovaný zaslepenče, probuď se ze sna a uznej pravdivost toho, co ti předpověděno v tomto vi-
dění, že tobě nešťastnému bude tvé tělo uzdraveno. Proč jsi odložil cestu k svému uzdravení, ukázanou ti nedávno mým pokynem?" Probudiv se touto přísnou důtkou a nepochybuje již, že je to pravda, odpověděl: „Bez průtahu se tam vydám, dobrotivý a ctihodný starce!"
Když nastalo jitro, připravil vůz, dal kupcům, ubírajícím se touž cestou, odměnu a brzy byl dovezen k místu, a jak mu bylo po prvé nařízeno, byl vnesen do chrámu svatého mučedníka Víta. Leže před oltářem na zemi, v modlitbě prosil Boha a svaté. Ještě netrval dlouho na modlitbách, když silou božské pomoci a zázračnými přímluvami blaženého Václava počaly žíly na jeho nohou, dříve seschlé, jakoby lámány praskati a natáhly se, a paty jeho byly upevněny. I vstal milostí boží zdráv, nikým nepodpírán, a vrátil se do domu svého, chvále Boha a zvěstuje svatost svatého Václava po veškeré zemi franské.
A mnohá jiná znamení stávají se u svatého mučedníka, jež Bůh činí podle svého milosrdenství. Jemu jest sláva a moc se Synem i Duchem svatým nyní i vždycky i na věky věkův. Amen.