ŽIVOT A UMUČENI SVATÉHO VÁCLAVA
1.
Když šířila se víra křesťanská, za toho času vévoda český jménem Bořivoj zavrhl podle vůle a pokynu božího ohavnou modloslužbu a byl pokřtěn i se svou družinou a s veškerým lidem svým. A jeho syn Spytihněv založil při hradě Praze kostel svaté Boží rodičky Marie a jiný ke cti svatého Petra, knížete apoštolů, v nichž hojnou milostí boží přemnoho se děje zázraků.
Když pak svrchu jmenovaný ctihodný muž odešel z tohoto světa, všichni velmožové té země se shromáždili a zvolili jeho mladšího bratra Vratislava vévodou a knížetem místo něho. Také ten byl velmi horlivý v náboženství křesťanském a zbudoval kostel ke cti svatého Jiří, mučedníka Kristova.
Jeho starší syn blahoslavený Václav vnuknutím božím již od útlého mládí stále toužil po vzdělání. Otec pak jeho, chtěje splniti touhu jeho srdce, poslal ho na hrad zvaný Budeč, aby se tam učil žaltáři u nějakého ctihodného kněze jménem Učena. Tu se pak počal blahoslavený Václav s myslí vnímavou a ochotně učiti, den ze dne lépe a lépe prospívaje. Potom však odešel otec jeho jménem Vratislav z tohoto světa. I shromáždili se tehdy všichni mu-iorá té země a zvolili blahoslaveného Václava vévodou místo jeho otce a dosadili ho na trůn jeho.
Ani tehdy se svrchu řečený vznešený hoch, ačkoli zastával úřad knížecí, nikterak neuchýlil od zbožného způsobu života. Neboť byl věrný a moudrý a pravdomluvný v řeči a spravedlivý v soudě. A když soudcové jeho chtěli někoho odsouditi k smrti, ihned ten svrchu jmenovaný jinoch, nemohl-li ho nijak vysvoboditi, bera si něco za záminku, vycházíval ven, pamětliv jsa přikázání evangelia, jež praví: Nesuďte a nebudete souzeni. Také žaláře pobořil a všechny šibenice pokácel. A k sirotkům byl milosrdný, lkajících a vdov byl otcem a raněných dobrotivým utěšitelem. Hladové sytil, žíznivým nápoje poskytoval a šaty svými nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako vlastní příbuzné rád přijímal, kněžím a klerikům uctivě přisluhoval a bloudícím cestu pravdy ukazoval. Mimoto pokoru, trpělivost, mírnost a nejdůležitější ze všeho lásku zachovával, násilím a lstí nikomu nic neodnímal. A družinu svou nejen zbraněmi, ale i nejlepší-mi šaty opatřoval.
Takto a podobně jednaje, již od nejútlejšího mládí zbožně sledoval rozjí-mavý život církevní. A v čase čtyřicetidenního postu spěchával bos, studenou a neschůdnou cestou, od hradu k hradu, pěšky chrámy navštěvuje, takže v jeho šlépějích i vyprýštivší krev bývalo viděti. Drsným rouchem žíněným jsa vespod oblečen a navrchu v šat královský jsa zahalen, skromnou potravou se spokojoval a setrvávaje i v noci neúnavně na modlitbách, neustával jedinému Bohu nesmírné díky vzdávati.
A tak také v čas žní, vstávaje v noci, chodíval potají na pole, požínal pšenici, nosil ji na plecích do domu svého, pak ji mlátil, na mlýnku rozemílal a prosíval mouku. Podobně vědro bera, s jedním členem své družiny za hluboké noci spěchával pro vodu a nabíraje ji říkával: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a když ji domů přinesl a smísil s tou moukou, pékal potom oplatky. Podobně chvátával za nočního ticha s věrným druhem na vinici svou a natrhavše hroznů, ukládali je do koše a nosili je tajně do jeho komůrky a tam vymačkávali víno na lisu a nalévali je do džbánu. To dělal, aniž kdo o tom věděl, proto, aby odtud mohli kněží přinášeti oběť Hospodinu.
3.
Ale ani této věci, o které jsme se dověděli z vypravování hodnověrných lidí, nebylo by vhodno přejiti mlčením, že totiž vnuknutím božím předvídal budoucnost. A z mnohých jiných jeho věšteb jednu zaznamenávám, že totiž jednoho dne v běhu roku vystoupil do hořejší části paláce a vyhlédnuv z okna, řekl jednomu členu své družiny: „Zdá se mi, že tento dům staršího kněze Pavla je opuštěný.“ Zatím pak jeho matka, která pocházela z kmene pohanů neznajících Boha, radila se s nejzrádnějšími muži a řekli: „Co si počneme, když ten, jenž má býti knížetem, byl zkažen od kněží a je jako mnich!“ I poslala neblahé a zhoubné muže k své tchyni, nejblahoslavenější paní jménem Ludmile, aby ji zabili. A ti také učinili, jak jim bylo rozkázáno. Její pak duše vysvobozená z těla a zbavená strastí tohoto světa s palmou mu-čednictví nepochybně spěchala k Hospodinu na výsostech. A mnohé kněží a duchovní, zbavivše je majetku, vyhnali ze země. Tehdy se vyplnilo jeho proroctví, které nedávno předtím pronesl.
4.
A od toho času tedy naléhali velikými hrozbami na přeblahoslaveného Václava, žádajíce ho, aby se od víry a zbožného života odvrátil. I stavěli v zákoutích cest lidi do zálohy, kdyby shledali, že nějaký duchovní k němu přichází, aby ho hned smrtí potrestali. On však se svými věrnými udělal si dvířka v zadní části domu, a když slunce zapadlo a všechno ztichlo, vcházel k němu ten, jenž ho učil, a za svítání tajně odcházel. Blahoslavený pak Václav ustavičně s sebou nosil malou knížku, skrývaje ji pod svým pláštěm a kdekoli našel vhodné místo, pilně ji čítal a těžce vzdychaje truchlil nadmíru bolestně nad slepotou srdce jejich.
Konečně, zatím co všichni tito nešlechetníci chodili obětovat modlám beránky a vepříky, aby jedli z těchto hanebných obětí, on vyhledávaje vhodnou záminku, vyhýbal se jim a nikdy se neposkvrnil účastí na jejich hodech. A stejně tak ani nápoje, kterým oni úlitbu konali, nikdy neokusil.
5.
Když pak dospěl plnoletosti, povolal k sobě všechny své muže i matku a vytýkal jim jejich nevěru a zatvrzelost srdce, řka: „Proč jste mi zbraňovali, abych se učil zákonu Pána Boha svého a abych sloužil jemu jedinému ? Ale jestliže jsem dosud byl ve vaší moci, od nynějška nebudu vás poslouchati a Bohu chci sloužiti!“ A povolal z vyhnanství kněží a duchovní k veliké jejich radosti. I otevřeny byly chrámy, radovati se počala víra křesťanská a ďáblu bylo působeno přemnoho škod.
Za onoho pak času mnozí kněží ze země Bavorské a Švábské, slyšíce o něm vypravován, hrnuli se k němu s ostatky svatých a s knihami. A těm všem on rád poskytoval hojně zlata a stříbra, krzna, otroky a roucha, podle toho, co kdo potřeboval. A tito všichni učitelé divili se učenosti jeho. Neboť mohl na-podobiti žalmistu, jenž s hrdostí řekl: Nade všechny své učitele rozumnější jsem učiněn; nebo svědectví tvá jsou rozjímáním mým. Neboť v jeho mysli zářil jedině jas vzácné perly. A jemu Hospodin tak velikou milost uděliti ráčil, že i v bitvách vítězil. Výraz tváře měl vznešený a tělem tak byl čistý, že si dobrovolně žádal jako panic život dokončili.
Vlídně rozmlouval s mírnými, ale věděl-li o nějakých lidech, že jsou nemírní, že se toulají nebo v krčmách pijí a víru opouštějí, takové lidi, bez příčiny hodování se oddávající, ihned dával spoutati a přísně zmrskati mnoha ranami.
A ani ve dne ani v noci neustával od modlení. Ustavičně se chápal proti odvěkému nepříteli štítu víry a neviditelného meče Ducha svatého, jenž je slovo Boží. Byl totiž bez úhony pravý sluha boží a mnohé podle apoštolových příkazů napomínaje, zapřísahaje a káraje, k hostině Hospodářově je zval, a když j e vyrval ze chřtánu ďáblova, do lůna matky církve j e uváděl a ustavičně božskými pokrmy je živil.
6.
Tehdy však mladší jeho bratr Boleslav, ďáblovou lstí oklamaný, s jinými bezbožníky zlý záměr pojal proti řečenému muži blahoslavenému Václavovi, že ho zahubí. Ten o tom věděl, ale jako člověk, jenž v žáru dne seče obilí, žízní po vodě, tak on bezpochyby toužil dojiti mučednictví. Ale nikoli z ruky bratra svého, poněvadž jej velmi miloval a věděl, že by tento, kdyby to učinil, jistě neunikl věčnému ohni pekelnému.
V tom čase si pak umínil zbudovati chrám Hospodinu. I tázal se skrze posly nábožného biskupa města Rezna, jménem Tutona, řka: „Otec můj zbudoval chrám Pánu Bohu, já pak s tvým svolením podobně si přeji založiti kostel Pánu Bohu ke cti svatého Víta.“ Biskup Tuto pak rozpjal ruce své s díkůčiněním k Pánu a plesaje pravil: „Jděte a povězte synu mému blaženému Václavovi, řkouce: Již chrám tvůj stojí před Pánem překrásně vystavěný.“ A když mu to pověděli podle rozkazu biskupova, velice se zaradoval. A svolav všechen lid a s pomocí boží sám začav, podivuhodným řízením založil chrám ke cti svatého Víta.
Za onoho času chtěl pak jiti do Říma, aby ho papež oblekl v šat mnišský, a z lásky k Bohu vzdáti se knížetství a postoupiti j e bratru svému. Ale nemohl toho učiniti pro uvedený chrám, poněvadž ještě nebyl dokončen.
. . - r řečený bratr jeho, jak se před časem s bezbožníky uradil, poslal : aby ho lstivě pozval do domu jeho, jakoby na hostinu, ale vskutku na rrjt. On však, ačkoli to věděl, když přišel čas, aby se vydal na cestu,
r-: sledy pozdravil všechny své přátele a ihned odejel.
A toho dne hodoval s těmi bezcitnými vrahy. Tu nějaký člověk, nakláněje se k jeho uchu, řekl mu šeptem: „Ejhle, koně tobě podtají přivedu, sedni si naň a prchni, můj pane, jak nejrychleji můžeš, před těmito lidmi, neboť viz, -:■ě chtějí tě zabiti.“ On však nechtěl. I vstoupil znovu do hodovní síně. Ir. :r:v se pak číše, bez bázně přede všemi povýšeným hlasem pravil: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michaela vypijeme tuto číši s prosbou, vedl naše duše v pokoj věčné radosti, amen!“
8.
Oné pak noci před svítáním příštího dne, šel, jak měl často ve zvyku, na jitřní, ale vstoupí mu do cesty bratr jeho, jemuž on řekl: „Včera's nám dobře posloužil, přijmi hojnou odměnu od Pána.“ Ten však vytrhl meč z pochvy a udeřiv svatého muže do hlavy řekl: „A takto dnes chci tobě po-sloužiti!“ A stěží se krev objevila, neboť byl slabý pro hrozný strach. Tu by ho byl mohl blahoslavený Václav snadno přemoci, ale nechtěl se poskvrniti. Onen nešlechetník však hlasitě volal, řka: „Hej, kde jste, lidé moji? Pomozte mi!“ Tu všichni ti zlosynové, přiběhnuvše ze svých skrýší s meči a kopími a mnoha ranami se naň sápajíce, zabili ho. A jeho duše na tom zá-pasišti vysvobozená z vězení tohoto světa a krví oslavená odešla k Pánu dne 28. září.
9.
I vzavše jeho bezduché tělo a toliko do hrobu je položivše, pokryli je zemí. A jeho nevinnou krev, která se rozstříkla po zemi a po prknech, smyli vodou a utřeli. A když druhého rána vstali, uviděli na témž místě krev vylitou a rase ji vodou smyli a utřeli. A když vstali třetího dne, znovu uviděli krev vylitou na uvedeném místě a po třetí ji vodou umyli. Ti vrahové pak, rychlou jízdou pospíšivše do hradu Prahy, zahubili sechny přátele jeho a děti jejich za živa ponořili do hloubi řeky. A ačkoliv jejich počtu a jmen my nehodní neznáme pro množství jejich, přece věříme, ie Bud je zná.
Ale i kněží jeho pronásledovali, takže to, co prorok dávno řekl o Pánu, i my, spoléhajíce se na jeho dobrotivé milosrdenství, o bojovníku jeho říci se odvažujeme: Bij pastýře a rozprchnou se ovce. Avšak ti vrahové zlými duchy jsouce štváni, uprchli a již se neobjevili. Někteří pak uschnuvše a ohluchnuvše až do smrti tak zůstali. A jiní z nich hubami jako psi štěkajíce a zuby skřípějíce pomřeli. Vpravdě pamětliv je Pán slov svých, která řekl skrze apoštola Pavla: Nebo psáno jest: Mně náleží pomsta a já odplatím.
*
I odpočívalo tělo jeho na témž místě po tři roky a stalo se zjevení ve snách nějakým lidem, aby je přenesli do chrámu, který on vystavěl. Ti tedy vstávše uprostřed noci, vzali jeho tělo z hrobu a položili je na vůz. I přišli s ním k potoku, jehož rozvodněný proud se valil mimo břehy po lukách, a nemohh přejiti. A když velikým zármutkem jsouce jati hledali dříví, aby zhotovih most, spatřiU po svém návratu, že vůz se svatým tělem stojí za potokem a není mokrý. Nuže co máme o tom souditi, než že jej přenesla síla Boha všemohoucího ? Ti vozkové pak, vidouce tento zázrak, vehce se podi-viU. A tak přišU s ním do řečeného chrámu. Když pak tu, zapáUvše světlo, na něho pohleděU, viděU, že jeho tělo je neporušené a všechny rány že jsou zahojené. Jenom jedna rána byla krvavá, ta, kterou jej bratr jeho po prvé zasáhl. A památka přenesení jeho se slaví dne 4. března.
Shromáždivše se tedy zástupové věřících, uložiU tělo za zpěvu hymnů a písní do rakve a pochovaU je vedle oltáře, kde přispěním Páně na přímluvu jeho mnoho zázraků se děje až do dnešního dne. I sluší se zajisté, abychom o nich něco pověděU.
Nedlouho potom ležel v žaláři větší počet Udí sevřených v kládě a jeden každý z nich měl na šíji železný obojek a ti všichni prosiU svorně v úzkostech svých Pána všemohoucího, řkouce: „Pane Bože, pro zásluhy a modUtby blahoslaveného Václava pomoz nám!“ Následující noci zazněl pak jakoby nějaký zvonek v uších jejich a světlo počalo zářiti v žaláři. A najednou se kláda ohnula jako luk a vytáhU nohy své z klády. Tu všichni volaU jednomyslně, řkouce: „Pane Bože, smiluj se nad námi!“ Ihned se ukázala moc Kristova a jednomu každému z nich spadl obojek, rozlomiv se, s šíje na zemi. A propuštěni byvše ze žaláře, chodiU po kraji a vypravovaU o tom velikém divu Páně, který na vlastní oči spatřiU.
A uviděv tento zázrak jeden pohan, jenž v témž žaláři byl vězněn, učinil slib Pánu, řka: ^ Jestliže Pán mi pomůže r^to zásluhy blakaslajiexiéJaa V4daj^, uvěřím v Krista a obětuji syna svého jeho službě.“ A ihned s něho všechny
: •; ■■- radly. A znovu a znovu jej pevněji svazovali a opět zase jako dříve spadávala s něho pouta. Byl tedy ihned propuštěn a dav se ve svaté víře vyňati a pokřtíti, žil ještě přemnoho let.
Také nějaký jiný člověk byl stejným způsobem podle rozkazu uvržen do žaláře a podobně s něho všechna pouta spadla, rozlomivše se. Ale toho hned chytili, nevěříce mu, a prodali ho pohanům zdaleka přišlým. Když pak ho tito odváděli, tu pro zásluhy blaženého Václava, jako často, spadla pouta s rukou jeho a obojek s šíje jeho a tu ti lidé, ačkoliv to pohané byli, spatřivše zázrak boží, propustili ho. Potom kázal kníže zavříti do žaláře ještě nějakého jiného člověka a ten vzdychaje často Pána vzýval, řka: „Pane Bože, pro zásluhy blahoslaveného Václava, pomoz mi!“ A když usnul, najednou se probudí stoje vně žaláře na ulici a nebylo ani pout na jeho nohou, ani okovů na rukou, ani obojku na krku jeho. A vrátiv se k správci vypravoval mu, jak byl zázračně vytržen ze žaláře, i propustili ho.
V témž městě byla nějaká chudičká žena, slepá a chromá. A ta, vstoupivši do chrámu, padla na zemi před hrobem blahoslaveného Václava a tak dlouho se modlila, až nabyla opět zraku a uvolnily se ruce její. Jindy zase svázali jednoho muže lidé, kterým byl něco dlužen, a náhodou ho posadili spoutaného pod týmž chrámem. A jak on vztáhl svázané ruce k vmtřním dveřím chrámovým, řka: „Bože, pomoz mi na přímluvu blahoslaveného Václava,“ ihned byly rozvázány ruce jeho, i propustili jej.
Byl jeden chromý muž v zemi Franské, jemuž se ve snách zjevil člověk v bílém šatě a povzbuzoval ho, řka: „Vstaň a jdi do města Prahy, do chrámu svatého Víta, kde odpočívá tělo blahoslaveného Václava, a tam opět nabudeš zdraví.“ A když on toho nedbal, znovu k němu přistoupil ve snách týž muž týmž šatem oděný, který se mu již dříve zjevil, a řekl mu: „Proč jsi nesplnil rozkazu mého a proč jsi nešel tam, kde máš opět nabyti chůze ?“ Tu on řekl: „Jdu Pane“, a vstav, šel kulhaje ke kupcům a zaplatil jim. Ti pak vzavše ho k sobě na vůz, přijeli s ním až k řečenému chrámu. Zde on se tedy počal modliti a hned se vrhl před tváří lidu na dlažbu a milosrdenstvím božím upevněna byla kolena jeho i paty a chodidla. i vstav vzdával díky Bohu a blahoslavenému Václavu, pro jehož zásluhy mu Pán Bůh pomoci ráčil.
★
Proto prosíme Tebe, nejblahoslavenější pane Václave, jako kdysi Pán pro tvou nejsvětější přímluvu přemnoho Udí ze žaláře a z okovů vysvobodil, tak •bys nyní vzhledem k nesčíslným našim nepravostem u téhož laskavého ryl nám spolehHvým prostředníkem, aby nás, usmířen Tvou dobrotivou přímluvou, v životě pozemském chrániti a ve své svaté službě ustavičně posilovati ráčil, aby proti všem úkladům nepřátel viditelných i neviditelných nás mocně bránil, aby všelikou nemoc od nás odvracel, aby z hrozících nebezpečenství nás vysvobozoval, aby ze světských vášní, smutků a starostí nás milostivě vytrhoval a duchovními ctnostmi nás obdaroval, aby nenechal naše dny dříve se skončiti, než by nám naše hříchy minulé, přítomné a budoucí odpustil, aby útoky zlých duchů od nás odvracel a neuváděl nás v pokušení: ale aby nám dal pokojný život, v němž bychom oslavovali Pána Otce všemohoucího, a až přijde Pán Ježíš Kristus jako soudce na konci věku, aby nás oddělil od kozlů, postavil mezi ovce na pravici své a dal nám usly-šeti žádoucí hlas, v němž přijde říci spravedlivým svým: „Pojďtež, požehnaní otce mého, vejděte do království vám připraveného od počátku světa.“ Čehož nám dopřáti rač Ježíš Kristus, syn Boha živého, jenž s věčným Otcem a s Utěšitelem Duchem svatým žije a kraluje na věky věkův. Amen.