Na úsvitu křesťanství

•ix-

KRÁTKÉ SEPSÁNÍ O SV. CYRILOVI A METODĚJOVI
I POKŘESTĚNÍ ZEMĚ MORAVSKÉ A ČESKÉ OBRANA SLOVANSKÉ BOHOSLUŽBY
Z TŘETÍ ČTVRTI X. STOLETÍ.

PŘELOŽIL
JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ
In: CHALOUPECKÝ, Václav, ed., LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav, ed. a RYBA, Bohumil, ed. Na úsvitu křesťanství: Z naší literární tvorby doby románské v století IX.-XIII. V Praze: Evropský literární klub, 1942. 292, [III] s. Knihovna Slavín; Sv. 5.

Úvod

Křesťanství zapustilo trvalé kořeny v Čechách na konci století IX., když český vévoda Bořivoj (f 891) se dal spolu se svou manželkou kněžnou Ludmilou (f 920) i s předními velmoži své země pokřtít od moravského arcibiskupa Metoděje. Bylo to křesťanství slovanské, které užívalo slovanského jazyka jako kulturní řeči i při bohoslužbách. Tento ráz českého křesťanství zůstal v podstatě nezměněn i když syn Bořivojův vévoda Spytihněv roku 895 podřídil své panství východofranskému králi Arnulfovi a svoji zemi bavorské diecési v Řezně. Zůstalo tak i za sv. Václava (f 929), ač v jeho době již v hojnějším počtu přicházeli do Čech ze západu též kněží latinští, a za jeho nástupce Boleslava I. (f 972). Když však se někdy před rokem 973 jednalo o zřízení pražského biskupství, počala se usilovněji projevovati snaha, aby země české netoliko s hlediska věroučného a církevně správního přizpůsobily se západnímu směru v křesťanské církvi, jak tomu bylo téměř od samých počátků křesťanství, ale aby se s ní sjednotily i v církevním jazyce a na místo obřadu a jazyka slo-

vanského zavedly obecně užívání latiny. Nicméně církevní kruhy v Čechách, i když se ochotně podřizovaly Římu a západní církvi v ohledu věroučném i církevně-správ-ním, trvaly houževnatě na své starobylé zvyklosti, užívajíce při bohoslužbách jazyka slovanského. V těchto dobách počíná se pak onen těžký kulturní zápas, který v českých zemích trval pak více než sto let, zápas o slovanskou bohoslužbu a slovanský kulturní jazyk.

Významým literárním ohlasem tohoto dlouho trvajícího zápasu mezi Východem a Západem, jehož dějištěm od dob Rastislavových a Metodějových staly se i naše země, bylo sepsání spisu privilegium církve moravské". (O tomto spisu, který se nám nedochoval, píše a jeho text rekonstruuje V. Chaloupecký v knize Prameny X. století legendy Kristiánovy, Svatováclavský sborník II., 2, Praha, 1939, str. 65—116.) Kněží slovanští v Čechách, opírajíce se o slavnostní povolení slovanské bohoslužby papežem Janem VIII. z roku 880, v spise zpola historickém, zpola legendárním, vylíčili, jak římská kurie nebyla zprvu srozuměna s cyrilo-

země slovanské. Pro slovanský sever mělo o tuto myšlenku pečovati arcibiskupství v Magdeburce. Podobný úkol byl by rád strhl na sebe ctižádostivý biskup pasovský Pilgrim pro slovanský západ a přilehlé kraje maďarské. S ním však konkurovala slovanská Praha, poukazujíc na to, že ona stala se dědičkou moravského křesťanství a že již za doby Metodějovy bylo zřízeno pro slovanské země arcibiskupství, spolu se sedmi biskupstvími. A že tudíž spíše Praze než Pašovu náleží, aby pokračovala v tradici moravského křesťanství a moravské církevní organisace. Přemyslovské Čechy hlásí se tak k dědictví po staré Moravě netoliko politickému (Metoděj prorokuj e Bořivoj ovi: „ Staneš se pánem pánů svých!"), ale i církevnímu a kulturnímu, přejímajíce od ní a osvojujíce si moravský misijní program pro střední, zejména slovanskou Evropu.

Svým uvědomělým slovanstvím patří „Krátké sepsání" k nejpozoruhodnějším literárním výtvorům našeho desátého století. V něm po prvé ozývá se věta tak často potom v různých variacích opakovaná v českých dějinách, když autor našeho spisku vkládá sv. Cyrilovi do úst slova: „Jestliže všeliký duch má chváliti Hospodina, proč mi, otcové vyvolení, bráníte zpívati služby boží slovansky, když tuto řeč Bůh tak dobře stvořil jako řeči ostatní!"

Autor našeho spisku vedle „Privilegia církve moravské" použil též staré legendy „Umučení sv. Ludmily" a mimo to bavorského spisu z konce IX. století „O po-křestění země Bavorské a Korutanské", v němž píše se též o sv. Cyrilovi a Metodějovi.

„Krátké sepsání" dochovalo se toliko v dosti pozdních opisech z konce XIV. století a ze století XV. Jeho starobylost mimo jiné ukazuj e však skutečnost, že bylo

"narsfcpq novotou slovanské boho-Hr ~~i -ak v učené disputaci se sv. I i =■ dala se přesvědčit o správnosti a i". : ti tohoto kroku a potom užívání -. i: ke bohoslužby pro křesťanské kraje j:~i,->ke slavnostně potvrdila.

Když však tlak západní církve po odrazení této zvláštnosti, jež zejména v Čechách X. století utěšeně se rozvíjela, v do-■i nedlouho před založením pražského ■skupství roku 973, jak již zmíněno, neostával, vznikl v Čechách nový spis, lající užívání slovanské bohoslužby, ■bek „Krátké sepsání o sv. Cyrilovi a Metodějovi i pokřestění země Moravské a České". Z důvodů apologetických, tak jako „Privilegium církve moravské", byl rapsán po latinsku, aby samým latiníkům ožil základy slovanského křesťanství . : právněnost této národní zvyklosti. Je l latinská legenda, počínající slovy :.ffundente sole", jejíž překlad níže po-áme.

Jestliže spis „Privilegium církve moravské", jehož obsah „Krátké sepsání" ▼ podstatných rysech přejalo, kladl důraz □ i papežské privilegium z roku 880 a povolení slovanské bohoslužby samou řím-íkou kurií, „Krátké sepsání" ukazovalo vedle toho na zásluhy prvých Přemyslovců- Ti, kdo žádají odstranění slovanského jazyka při bohoslužbách - to je asi pod-aný smysl této apologie slovanského ja-i. - porušují nejen apoštolské povolení Mastnosti a této římské výsady pro :: - : .: vanské, ale jednají též proti jasné památce prvých křesťanských knížat češti:, zejména Bořivoje a svaté Ludmily, . fi byli slovanské bohoslužbě zakladateli i ochránci.

rr.o to sleduje však „Krátké sepsání" : □ :u tendenci. Bylo sepsáno v době, : - aí Oto I. uskutečňoval svůj široce _ :.: r." p: o gram církevní organisace pro

předlohou spisu mnicha Kristiána z konce století X.

Nejnověji je spisek vydán v díle V. Chaloupeckého, Prameny X. století legendy Kristiánovy v Sborníku svatováclavském II., 2, Praha, 1939, str. 481 až 493. Tam je i kritický a historický rozbor spisku.

V. Chaloupecký

Na úsvitu křesťanství

KRÁTKÉ SEPSÁNI O SV. CYRILOVI A METODĚJOVI I POKRESTENI ZEMÉ MORAVSKÉ A ČESKÉ

1.

Když slunce spravedlnosti rozlévalo paprsky svaté víry křesťanské po všech zeměpásech, za časů slovutného učitele, nej blahoslavené) šího Augustina, svatý Cyril, muž v řeckém a latinském písemnictví převelice vzdělaný, přišel, když byl předtím Bulharsko na víru Ježíše Krista obrátil, ve jménu svaté Trojice a nerozdílné Jednoty na Moravu, kde všemohoucímu Bohu s jeho pomocí nemálo lidu získal a vynaleznuv nové značky nebo písmeny, přeložil Starý i Nový Zákon a ještě jiné texty z řečtiny a latiny do řeči slovanské, ustanoviv, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v kostele slovanským jazykem, což se až dodnes v Bulharsku a v mnohých krajinách slovanských zachovává a mnoho duší se tím Kristu Pánu získává.

2.

Když pak ten Cyril mnoho snopů do stodoly Páně shromáždil, zanechal na Moravě bratra svého jménem Metoděje, muže horlivého a všelikou svatostí ozdobeného, a odešel za pobožností do Říma. Tam byl od papeže a od ostatních představených obviněn, že zavedl obyčej, aby se služby boží zpívaly slovanským jazykem.

On se pokorně obhajoval, uchopiv žaltář a vyhledav verš, v němž se praví: Všeliký duch chval Hospodina! „Jestliže všeliký duch má chváliti Hospodina, proč mi, otcové vyvolení, bráníte zpívati služby boží slovansky, když tuto řeč Bůh tak dobře stvořil jako řeči ostatní. A když jsem těm lidem nemohl k spáse duší jinak dopomoci, vnukl mi Bůh tento prostředek, jímž jsem mu jich velmi mnoho získal. Proto odpusťte mi, svatí otcové a páni. Vždyť i blahoslavený apoštol Pavel, výborný učitel pohanů, praví v listě ke Korintským: Jazyky mluviti nezbraňujte!" A tu oni, slyšíce to a podivujíce

K víře tak velikého muže, apoštolským usnesením ustanovili a písemně potvrdili, aby se mše a ostatní kanonické hodinky zpívaly v oněch končinách svrchu uvedeným jazykem.

3.

Blahoslavený pak Cyril, zůstav v Římě, oznámil tomu národu milost stolice apoštolské a obléknuv mnišský šat, dokonal tam poslední den svého života.

Jeho svrchu řečený bratr Metoděj byl pak ustanoven arcibiskupem od krále moravského jménem Svatopluka - muže zbožného a bohabojného, který měl v té době převelikou moc a byl jako císař, maje velmi rozsáhlou říši, která potom nemoudrostí druhého Svatopluka, synovce Svatopluka prvního, se rozpadla - a bylo mu podřízeno sedm jiných biskupů sufragánů.

4.

Čeští však Slované, usazení pod Arkturem, v zeměpásu hor ripajských, a oddaní uctívání model, dlouho zůstali bez zákona a knížete. Konečně z návodu nějaké věštkyně založí hrad Prahu a nalezše nějakého velmi bystrého a důmyslného muže, jménem Přemysla, zvolili si ho za knížete, oženivše ho s řečenou věštkyní, jež se nazývala Libuše.

A z jejich slavného rodu se během doby narodil předobrotivý vévoda Bořivoj. Ten stkvěje se květem vynikající krásy a mladistvé síly, pojal manželku jménem Ludmilu, dceru knížete jménem Slavibora, ze země Milčanů, jež jako mladá dívka obětovala modlám.

5.

Tento Bořivoj navštívil tedy jednou krále moravského Svatopluka Prvního a byl od něho se svými velmoži laskavě pozván na hostinu. Ale nebylo mu dovoleno usednouti mezi křesťany, nýbrž byl posazen před stolem na podlahu po způsobu pohanském. A tu prý mu řekl biskup Metoděj, jemuž bylo líto jeho ponížení: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoliv máš přece knížecí hodnost, a pro hanebnou modloslužbu chceš raději na zemi seděti!"

On pak řekl: „V jaké nebezpečenství bych se vydal pro tuto věc, nebo co dobrého mi přinese náboženství křesťanské ?" „Jestliže se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících," pravil biskup Metoděj, „staneš se pánem r inů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo

tvé každodenně vzrůstati bude jako veliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků."

A toto proroctví se zajisté vyplnilo na knížatech českých.

I řekl Bořivoj: „Jestliže tomu tak jest, co překáží, abych byl pokřtěn?" „Nic," pravil biskup, „jen buď hotov z celého srdce věřiti v Boha Otce všemohoucího a jeho Syna jednorozeného, Pána našeho Ježíše Krista a v Ducha Utěšitele, osvětitele všech věrných duší, nejen pro světské blaho, ale také abys dosáhl spásy těla i duše a aby sis získal slavnou palmu věčnosti a stal se účastným společenství svatých v nevýslovné radosti."

Tímto a podobným, jako med plynoucím povzbuzováním roznícená mysl jinochova prahla přijmouti milost křtu, i vrhnuv se se všemi svými průvodci na zemi k nohám biskupovým, velmi snažně ho prosil, aby se tak bez prodlení stalo.

6.

Nač třeba více slov ? Druhého dne poučil vévodu i s jeho třiceti průvodci o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obřad postu, obrodil je posvátným pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaicha. Navrátivše se pak domů na hrad, jenž se jmenoval Hradec, usadili tam řečeného kněze a založivše tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta, působili v něm satanovi mnoho škod, získávajíce lid Kristu Pánu.

Po krátkém čase přišel pak svrchu jmenovaný Metoděj do Cech a pokřtil svatou Ludmilu s mnohými jinými. A tak se šířila víra křesťanská v zemi drsnosti a nevzdělané pustoty.

7.

Vida však ďábel, že se Kristovy zisky každodenně množí a jemu že se děje veliká újma, pobouřil údy své proti údům Kristovým, takže vévodu pro víru Kristovu z Cech vypudili. Byv tedy vypuzen, uchýlil se znovu ke králi Svatoplukovi a biskupu Metodějovi. I byl od nich přijat s velikou slávou, jak se slušelo, a přebýval u nich nějaký čas, snášeje vyhnanství pro šíření pravé víry a seznamuje se dokonaleji s naukou Kristovou.

Než svrchu řečení údové ďáblovi zvolili si nějakého jiného vévodu. Ale poněvadž nepravost nemůže dlouho trvati, i když se načas velice vyvýší, tedy jmenovaný dobrotivý vévoda byl se ctí z Moravy nazpět povolán a zbudoval chrám ke cti Boží rodičky Marie při hradě Praze, jak slíbil, když žil ve vyhnanství.

Tento první zakladatel míst svatých, shromaždbvatel kněží a náboženství manského podporovatel, měl s řečenou manželkou svou Ludmilou tři pjny a tolikéž dcer, a jak mu blahoslavený Metoděj předpověděl, den ze dne mu nejen přibývalo moci světské, ale i prospíval ve všelikých ctnostech, rozvíjeje se jako lilium.

A blahoslavená Ludmila, nejen ho napodobujíc v náboženství Ježíše Krista, ale i nad něj vynikajíc, stala se pravou služebnicí Kristovou. A dokonav běh života svého a naplniv dobrými skutky své dny, zaplatil řečený Bořivoj dluh lidský, aby nebeský úděl za pozemský přijal.

9.

I ujal se po něm vlády jeho prvorozený syn Spytihněv, všelikými ctnostmi se stkvící. Neboť napodobuje svého otce, zakládal chrámy boží, shromaž-doval kolem sebe kněží a kleriky, jsa dokonalý ve víře Kristově, a dovršiv léta svého života, skončil svůj poslední den, ubíraje se k hvězdám.

Po něm pak nastoupil na vévodský trůn Vratislav, otec svatého Václava. Ten upevniv svou říši, vystavěl basiliku svatého Jiří mučedníka a záře všelikou svatostí a ušlechtilostí mravů, zaměnil tento pomíjející svět za život věčný.