Přítomná kniha obsahuje soubor nej-starší literární tvorby, která vyšla z českého pera. Je to literatura, která zaměstnávala české literární kruhy a české čtenáře před více jak tisíci lety a jejíž nejmladší ukázky mají stáří asi sedmi set let. Je to zkrátka soubor literatury, vytvořené českou myslí a českým srdcem v době románské, objímající století IX.—XIII. A staví se v své duchovní struktuře věrně po bok našim nejstarším památkám architektonickým, našim rotundám a románským kostelíkům a kostelům, jakož i řídkým a vzácným výtvorům malířským neb plastickým, které se z těchto dávných století na naše časy zachovaly. Všecka tato díla našeho duchovního tvoření v době románské vyznačují se svým společným jmenovatelem, který určoval jejich vznik, ráz a celou jejich povahu. Jsou dokladem a svědectvím toho, jak na českou tvůrčí duši zapůsobil onen mohutný převrat v našem politickém, kulturním, hospodářském i sociálním životě, který znamená na jedné straně opuštění staroslovanského pohanství, na druhé straně pak osvojení si řecko-římské vzdělanosti neb aspoň jejích nejzákladnějších prvků, jak je k nám přinesla nová víra, křesťanství. Jsou pak současně svědectvím přerodu české duše, dotčené těmito vlivy, a prvým dokladem našeho soužití s křesťanskou Evropou, zejména pak našeho duchovního společenství s křesťanskými národy Evropy západní. Z těchto důvodů shrnuli jsme zmíněná literární díla pod společný název „Na úsvitu křesťanství".
Naše kniha nepodává však soubor veškeré literární tvorby z doby románské. Není do ní pojata česká poesie z těchto dávných dob, tím méně pak česká věda IX.—XIII. století, projevující se v dílech historických (kronika Kosmova) a v dílech povahy theologické. A přece jen soubor, který tu zvídavému čtenáři podáváme, tvoří jakýsi celek, jak svými náměty, tak svým literárním zpracováním. Jsou to životy předních zjevů našeho křesťanství, životy našich národních svatých a legendy o nich v našich zemích napsané. Své náměty čerpá tato literární tvorba většinou z historie a pokouší se vylíčiti zásluhy toho kterého světce o pochopení a rozšíření ideálů mladého tehdy u nás křesťanství. Třeba ještě jednou vytknouti, že soubor literární tvorby o českých svatých nepřináší všecky životy a legendy, které o nich v IX.—XIII. století byly napsány, nýbrž toliko ty, které s jistým odůvodněním můžeme počítati k naší vlastní literatuře. Legendy neb životopisy o českých svatých ze zmíněné doby, jejichž autory byli cizinci, nebyly pojaty do této knihy. Tak na př. známý a slavný životopis sv. Václava, který k podnětu císaře Oty II. někdy kolem roku 980 napsal mantovský biskup Gumpold, není částí našeho souboru. Naproti tomu najde tu čtenář staroslovanské zpracování téhož díla, které sepsal někdy vletech 994—1000 jménem neznámý kněz slovanského jazyka a slovanského obřadu. Podobně nejsou v této knize obsaženy nej-starší a literárně nejznámější životy sv. Vojtěcha, z nichž jednoho byl autorem italský mnich Kanaparius, druhého německý biskup Bruno. A život sv. Vojtěcha má čtenář až v zpracování asi o sto let mladším, od českého autora, který Vojtěchův život od Kanaparia básnicky zpracoval v díle „Verše o utrpení sv. Vojtěcha". S tohoto literárně bohemistického hlediska, jež sleduje po výtce literární tvorbu našeho vlastního národa, nebyly do našeho souboru pojaty ani legenda o sv. Václavu od italského mnicha Vavřince, sepsaná asi nedlouho před rokem 1000, ani jiná a pěkná legenda václavská, vzniklá nedlouho potom, počínající slovy „Oportet nos fra-tres", poněvadž češství jejího autora není pravděpodobné. Naproti tomu však Život sv. Víta, ač týká se vlastně sicilského světa, který však vlivem jistých okolností stal se i patronem saským a pak českým, a jehož legenda zpracována byla už v X. století jazykem staroslovanským, je logickou částí naší knihy.
I když svým obsahem tato stará literatura své náměty čerpá z životů světců, bylo by přece jen chybou, kdybychom na ni pohlíželi jako na písemnictví po výtce kostelní; přitom není pochybnosti o tom, že její vznik náleží do okruhu tehdejšího našeho církevního života, a také některé z těchto prací jako celek neb v úryvcích užívány byly i při úkonech bohoslužebných. Nejsou to ani historické životopisy našich prvých a nejvýznačnějších představitelů křesťanství, ač jejich obsah podává nám nejdůležitější zprávy o našich dějinách těchto prvých století našeho národního a kulturního života. Právě jejich legendární ráz dokazuje nám, že historické náměty doby byly přetvořeny tvůrčí fantasií a staly se tak pravými duchovními a historickými romány své doby, které byly čítány netoliko v kostele, ale které vzně-covaly českou duši doby románské právě svými náměty nadsmyslnými a duchovně dobrodružnými. Platí-li o moderním historickém románu neb povídce, že je to „Wahrheit und Dichtung", realita i básnické domyšlení, abychom užili známého slova Goethova, že historický román zachycuje psychologickou pravdu doby, nikoli její realitu, platí tato stránka literárního tvoření též o našich starobylých životech svatých a našich legendách. Snaha po heroickém vylíčení duchovních postav našich dějin vedla k tomu, aby historická realita byla přizpůsobena literárnímu vkusu i přizdobena náměty vpravdě románovými, vším tím, co bylo snad možné neb co se v době za možné pokládalo. A právě tyto tvůrčí fantasií dokreslené náměty činí z našich životů svatých a z našich legend literaturu v nej-vlastnějším slova smyslu. Je pak jistě pozoruhodným zjevem, že vroucí zanícení, dramatičnost, citové vzrušení a prostota poetické krásy nevyprchala z prastarých ukázek dávné naší literatury dodnes.
Autorům, kteří v šerých dobách psali tato dílka a díla, nešlo o to podati co možná realistický portrét jejich hrdiny, nýbrž docíliti literárními prostředky své doby co možná nejživějšího účinku na posluchače a čtenáře, zobraziti nikoli samu skutečnost, ale duši svého hrdiny. A jako nám např. Švabinského portrétyMáchy,Něm-cové, Nerudy, Mánesa, Palackého jsou bližší než soudobé, byť realističtější, jejich znázornění, protože mistr svým uměním dovedl vdechnouti jim „duši" a do jejich poněkud zidealisovaných postav dáti synthesu dobového postřehu i vyjád-řiti tím filosofii, pojetí naší doby, jak my se na ně díváme, tak i spisovatelům IX., X. neb XI. století šlo především o tyto stránky u čelných představitelů našeho křesťanství a nerozpakovali se proto na dokreslení jejich duchovní fysiognomie využiti i námětů zdánlivě nadpřirozených, jako bylo zejména zidealisované vyzdvižení jejich křesťanských ctností, sebeza-pírání i odříkání, rozmanitých proroctví a jmenovitě zázraků. Neboť „filosofie doby" právě v těchto stránkách spatřovala vrchol dokonalosti a pravý křesťanský heroismus a v divech a zázracích viděla nejpřesvěd-čivějŠí zásah Boha do osudů lidských. Ano, možno říci, že právě to, čím se postavy představitelů našeho křesťanství vzdalují od historické reality, je projevem literární tvořivosti našich prvých křesťanských století i když snad podle schématu neb literárního cliché doby.
*
Snad povahy doby neznalý čtenář mohl by se pozastaviti nad tím, že thematický obsah a literární náměty, jako je tomu zejména v životech sv. Václava, kde motiv byl zpracován několikráte, se často myšlenkově opakují a látka podává se znovu toliko jistým způsobem rozšířená a rozhojněná. Moderní literatura je zpravidla i ve volbě thematu individuální a originální. Zpracování látky s využitím nejen formy, ale zejména myšlenek, jiným básníkem již vyslovených, bylo by s našeho hlediska považováno vlastně za plagiát. Zcela jinak na tuto literární problematiku dívala se naše a vůbec evropská starší století. Těm nešlo o individualitu literárního tvůrce, nýbrž spíše a zejména o vytvoření a zdokonalení literárního díla. A proto bez nejmenších rozpaků v duchu kolektivní tvorby básnické, při níž sám autor díla zůstal zpravidla v anonymním pozadí, přejímají od svých předchůdců literárně účinné náměty a snaží se je toliko zdo-konaliti a rozmnožiti. Ostatně nebylo tomu tak snad toliko v starším středověku, ale i v individualistické renesanci. Kolikrát byla na př. v době renesance malována Madona! A ty nejslavnější její obrazy, na př. Rafaelovy, nejsou než zpracováním starších předloh, jak co do myšlenkového pojetí, tak často i technickým provedením, a přece jen dovedly objeviti nové půvaby a do svého díla vložiti novou krásu a nové citové zabarvení, zkrátka vše to, co tvoří nejvlastnější podstatu uměleckého díla. S tohoto hlediska je třeba, abychom posuzovali a hodnotili i tvůrčí činnost autorů našich legend. Tak na př. v legendě svatováclavské, a podobně i v jiných, vrací se od století X. až do století XIII. a vlastně i dále v podstatě týž obsah, vrcholící v boleslavské tragedii mladého a nadaného knížete, který v pojetí legendy umírá za novou víru a pro své zbožné zanícení za její mravní ideály. A nejednou se nám v tomto zidealisovaném a v pravdě literárním vylíčení osudů jeho života vracejí tytéž myšlenky a často i jejich slovní vyjádření. Přece však jaký je tu rozdíl, nejen s hlediska vlastního obsahu historického, ale i s hlediska samé literární struktury, básnické koncepce a jejího vyjádření mezi nejstarším zpracováním látky, jak je zachyceno v První slovanské legendě o sv. Václavu a potom Kristiánem, nebo legendou již literárně velmi vyspělou, legendou počínající slovy „Když vycházelo slunce křesťanství". Prvá legenda nepovažuje za potřebné, abychom dotkli se určité stránky, zmiňovati se vůbec ještě nějak o poměru Čech k říši německé; Kristián který psal v době Oty III., pojímajícího impérium jako přátelské soužití všech křesťanských národů („amicitia Christiana"), k nimž vedle Němců, Vlachů a Francouzů počítá také Slovany, poznamenává v duchu doby, byť jen stručně, že Václav byl s Jindřichem I. spjat věrným přátelstvím. Naproti tomu legenda z prvé polovice XIII. století s netajenou hrdostí vykládá o tom, kterak český Václav navštívil císařský dvůr a s jakou mimořádnou vážností byl od císaře přijat a ctěn, obdarován ostatky sv. Víta, i obmyšlen jinými poctami. A jestliže Kosmas počátkem XII. století zmiňuje se o starodávném poplatku Čech, prý z dob Karla Velikého, zdůrazňuje autor této legendy, že sv. Václav od císaře „získal osvobození vlasti, která dříve byla říši poplatná, a se slávou vrátil se domů". Nehledě ani k historickému obsahu těchto zpráv, je patrné, jak celkové pojetí sv. Václava se od století ke století mění, aby tak vytvářelo skutečně literární i historickou tradici světcovu, která vrcholí pak v známé sloze písně svatováclavské z doby husitské „nedej zahynouti nám ni budoucím".
Podobně První slovanská legenda o sv. Václavu, psaná stylem až průzračně prostým, navazujícím na literární poklad bible, příliš ještě blízká událostem a historické realitě, je pojata spíše jako životopis a dějepisné vylíčení událostí. Její literární účinnost je spíše v zachycení samé drama-tičnosti děje, který podává slovy očitého svědka pod přímým dojmem hrůzyplné události. Nemá také skoro žádných zázraků, kromě prostičké zmínky, že prý krev svatého mučedníka po tři dny nechtěla se do země vsáknouti. Naproti tomu pozdější „literární" legendy přinášejí zázračných historek celý věnec, aby vyzdvihly tak slávu svého duchovního hrdiny, šířící se netoliko doma, ale i v poměrně dalekých zemích jako bylo Dánsko neb Francie. Podobných námětů v svém různém literárním pojetí i zpracování je v legendách václavských celá řada, svědčících o tom, že tato literatura někdy dosti živě reagovala na rozmanité otázky své doby, ano měla někdy i přímo zabarvení národní a politické.
*
Staré naše legendy z X. století líčí své hrdiny po výtce s hlediska toliko křesťanského a nemají ještě potřebu podati jejich obraz jako ochránců naší národní bytosti u trůnu nebeského. Naproti tomu legendy, vzniklé v století XI. a XII., a s nimi i jejich pozdější zpracování, jsou prosyceny živým a vroucím nacionalismem. Svatý Václav, podle pojetí starších legend o něm napsaných, je ušlechtilým ideálem křesťanského knížete, je spravedlivý a dobrý, bojuje s pohanstvím, osvobozuje vězně, uzdravuje nemocné, ale nikde ještě ani slovo neslyšíme o tom, že by byl nebeským patronem svého národa. Teprve Kristián, ač nejsou-li právě věty živým národním vědomím proniklé doplňkem z pozdějších století, líčí nám mučednickou smrt Václavovu jako veliké svědectví nebes, „aby nad slunce jasněji zjevno bylo všem národům, že všemohoucí Bůh národu českému, již dlouho na víru křesťanskou obrácenému, připravil velikého ochránce na nebesích"; a dále poznamená vá, že sv. Václav je také svatým pomocníkem těch, kteří jdou za vlast do boje. Toto nové pojetí křesťanského světce z českého prostředí, jako národního patrona a nebeského ochránce naší národní bytosti, je dílem literární tvorby, v níž zračí se prvé živější probuzení našeho uvědomělého nacionalismu, s nímž setkáváme se někdy na rozhraní XI. a XII. století. Nejvroucněji tento náš „svatý nacionalismus" projevuje se pak v legendě o sv. Ludmile a o sv. Prokopu z konce XI. století. V tomto duchu potom něco později velké vítězství Přemysla Otakara II. u Kressenbru-nu nad Uhry přičítá se zásluhám sv. Vojtěcha. A tak legendy o našich národních svatých jsou nejvýmluvnějším dokladem našeho prvého národního uvědomění, v němž můžeme po právu spatřovati reakci naší národní duše a naší literární inteligence proti cizím vlivům v církvi i v životě politickém. Naši světci stávají se v této době skutečně světci národními, svatými symboly národního uvědomění a ochránci země a národa i jeho zastánci a orodovní-ky u samého trůnu nebeského. V tomto smyslu hlásí se k našim národním svatým i doba husitská i doba naší reformace, tím spíše, když nezůstalo od ní nepovšimnuto, že staří naši světci přijímali pod obojí a že, jak na př. Komenský píše, prostřednictvím Cyrila a Metoděje dostalo se Čechům a zásluhou sv. Václava, Vojtěcha i Prokopa uchováno bylo prý v naší zemi čisté, apoštolské a Římem neporušené křesťanství. Ale stejně vroucí poměr měl k našim starým svatým i náš katolický barok a bylo by možno doložiti, že před Bílou Horou sv. Václava vzývali o pomoc stejně čeští katolíci jako evangelíci.
A tak možno říci, že všichni ti naši světci a světice jsou v literární tvorbě našich legend zachyceni v dvojí podobě. Na jedné straně tvůrčí síla literárního umění nedovedla s nich setříti historickou skutečnost a pozbaviti své náměty historické reality. Je tu na př. kníže Václav, mocný a drsný vladař, který velmi energicky, jakmile dospěl k plnoletosti, ujímá se vlády nad svým státem a bezohledně podřizuje svůj lid politickým a mravním ideálům své doby. „Jestliže jsem až dosud byl ve vaší moci," dává mu legendista promlou-vati k jeho dvořanům při nastoupení vlády, „od nynějška nebudu vás již poslouchali !" Tento Václav nerozpakuje se z politických důvodů ani vyhnati svoji matku ze země a obklopili se rádci z učených kněží, nic nedbaje na reptání svého okolí. Je to sice kníže mimořádně vzdělaný, který čte v knihách „jako biskup", jak praví klerikální legendista, jemuž však vzdělání nikterak nebylo na újmu v jeho poslání vladařském a v jeho vladařské energii, ale spíše ku prospěchu.
Je to kníže bohatýr, který nebojácně vsedá na koně, aby čelil mladšímu bratru Boleslavu, chystajícímu proti němu úklady. O tomto knížeti Václavu se jaksi nedopatřením legendisty dovídáme, že občas se svými velmoži „nadmíru pil", že byl „vítězem v bitvách", že byl ženat a měl syna Zbraslava, ano, že nebyl ušetřen ani bolestné tragedie rodinné, když jeho žena zhřešila s jeho dvořanem. Tento historický Václav navazuje důležité politické styky s novou dynastií saskou, ujímající se vlády v říši, a staví na svou dobu skvělý a architektonicky pozoruhodný kostel na hradě pražském. Tento historický Václav tvrdě a drsně nakládá se svými poddanými, zcela tak jako jiná knížata té doby, a neposlušné velmože dávábezohledně spoutali i zmrskali mnohými ranami. A když dojdek osudnému ránu ve Staré Boleslavi a Václav je napaden svým bratrem Boleslavem, fysicky robustní a udatný kníže, ač beze zbraně, povah ozbrojeného útočníka, odejme mu meč, aby teprve přispěchavšími spiklenci byl ubit.
V protivě k tomuto historickému knížeti Václavovi stojí tu Václav světec se svými křesťansky mnišskými ctnostmi, který zakrývá si oči, když má býti vinník odsouzen k smrti a raději utíká ze soudní síně, Václav, jenž nemá téměř smyslu a porozumění pro věci časné, který touží v skrytu srdce svého, aby oblékl šat mniš-ský, který prý zejména sirotky a vdovy, chudé a trpící utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé odíval, nemocné navštěvoval, kněze a mnichy jako samého Boha ctil a, vkládaje kříž Kristův na údy své, toliko na kostelní věci myslil a v skrytu srdce svého „tak jako jelen když žízní po proudící vodě, toužil dosáhnouti slávy mučednictví". Není pochybnosti, že sv. Václav byl zbožný a jistě i činil různé skutky milosrdenství, avšak literární legenda tyto rysy nadměrně vyzdvihla a zveličila na úkor jeho lidských, mužných a vladařských vlastností, které opět neúměrně potlačila.
Podobně legenda zkresluje Václavův osudný konflikt s Boleslavem jako zápas „vojína Kristova" a „nepřemožitelného služebníka" jeho s „nešlechetností pohanství" a Kristián na př. líčí Boleslava jako polopohana, který toliko „pod pláštěm křesťanského rytíře" skrýval své pohanské nitro, ač víme, že týž Boleslav byl vychován v stejném křesťanském duchu od kněžny Ludmily jako starší Václav a během svého dosti dlouhého panování nikdy a v ničem neprojevil sklony pohanské, ano na konci svého života rozhodným způsobem přičinil se o založení pražského biskupství. A také nejstarší slovanská legenda václavská o tomto podbarvení konfliktu mezi Václavem a Boleslavem myšlenkou zápasu křesťanství s pohanstvím ještě ničeho neví a vypráví dokonce, že Bůh v svém milosrdenství „obrátil kamenná srdce" vrahů Václavových a především srdce samého Boleslava na pokání, takže v kajícné lítosti modlil sek Bohu: „zhřešil jsem a hříchu svého jsem si vědom." Vidíme na uvedeném příkladu, jak legendární literatura pozbavuje osud Václavův jeho lidské přirozenosti a jak z osudu dvou bratří příliš dychtících po moci a vládě, kde mladší nezalekne se ani vraždy (nebyl to v té době prostředek příliš neobvyklý, jak nabyti moci!), činí konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím. Tak mohli bychom dále, a netoliko při líčení života i osudů sv. Václava, ale u všech těch postav, které nám literárně líčí naše legendy, pokračovati v konfrontaci mezi historickou realitou a legendární tvorbou literární a ukazovati kde a do jaké míry se historická skutečnost liší od výtvoru literární fantasie neb kde a v čem historická skutečnost zanechala stopy historické reality.
Snad se jednou podaří kritickému umění dějepisnému plněji odděliti historickou realitu, jejíž stopy rovněž dosti podstatně se obrážejí v našich legendách, od všeho pomyslného a historicky ne zcela opodstatněného, čím tvůrčí fantasie staré naší literatury pokusila se vyzdvihnouti heroický význam našich světců a světic. Výsledkem této práce a tohoto zkoumání bude poznatek, že představitelé našeho raného křesťanství, naši svatí a světice, žili a žijí jaksi ve dvou podobách: jednak v své historické realitě, jednak v podobě, jakou jim dala potom literární tvorba legendární. Tu pak musíme doznati, že historická skutečnost zavřela se dosti brzy nad hrobem našich svatých a světic a že životem staletí, ano tisíciletí počali znovu žiti teprve zase v svém přehodnocení básnickém a Uterárním. Jsou vsak tyto duchovní výtvory naší literatury méně pravdivé než jejich historicky a realitou podložené náměty a podněty? Skutečné osoby, které nám v svém Uterárním podání podává novodobá literatura, ať je to třeba Babička Boženy Němcové, Jiráskův F. L. Věk, Raisův Pantáta BezouŠek a celá řada jiných, také mají svůj reálný základ, jako osoby našich legend, a tento reálný základ rovněž lisí se dosti podstatně od podoby, jakou jim dala novodobá literatura. Avšak typy českého člověka a české bytosti duchovní nejsouanestalysevlastní historické osobnosti, nýbrž duchovní představy, vytvořené naší literaturou. I tu našli bychom nejeden neúměrný rys a nejeden postřeh toliko pomyslný, psychologicky podle pojmů doby toliko možný, avšak bez reálného základu. Jsou vsak proto Babička, Věk, Bezoušek atd., méně živí a méně pravdiví ? Ano a ne. Jsou však bez odporu v své literární abstrakci a v svém prosycení ideologií doby typičtější, než jejich reálné, historicky postižitelné protějšky.
S tohoto hlediska je třeba, abychom se dívali i na literární postavy našich legend. Jsou to nejstarší typy české bytosti, zachycené perem básnickým. A v nich, ano právě v nich žila a žije dosud česká duše IX.—XII. století, žije daleko více a mnohem plastičtěji, než v jejich historickém protějšku. Kolik knížat sedělo na českém trůně? Ale nade všechny vyniká svatý Václav, postava legend. Kolik biskupů se vystřídalo v pražské katedrále? Zůstali však skoro zapomenuti a pro většinu lidí beze jména. Ale sv. Vojtěch v podobě legendy žije dále a dosud. Kolik opatů a mnichů je pohřbeno v české zemi? Ale jedině sv. Prokop, mnich a opat legendy, nezemřel bez ohlasu. Kolik kněžen českých mělo své životní osudy a tragedie! Ale toliko svatá Ludmila stala se typem kněžny, světice a mučednice, jejíž památka přetrvává staletí. O sv. Cyrilu můžeme se dosti mnoho dověděti z historie, obdi-vovati jeho učenost a státnickou důmyslnost. Ale živým zůstává od staletí Cyril legendy, svatý obránce jazyka slovanského. Při tom pak i tyto postavy legendární tvorby jsou bytosti z masa a krve, můžeme říci z české krve a z českých kostí, v nich žijí představy našeho národa o Bohu a světu, o lásce a hříchu, o vášni a jejím potlačení, o vznětu duše, toužící po vyšším světě, i o ďáblu — svůdci lidského srdce k činům tvrdým a nelidským. V svaté Ludmile, jak nám ji legenda vykreslila, proniká přece jen i teplé srdce české ženy, která „na kříž přibila chtíče a vášně svého těla," takže pak jako „kožišina mrtvého zvířete necítila již mrazu hříchu", v svatém Václavu žije ušlechtilý typ mladého českého člověka, který do služeb vyšší ideje staví celé svéknížetství, stejně jako sv. Prokop, zázračný lékař duší a dobrotivý pomocník v utrpení, je typem robustní a přímo násilné české bytosti (snad proto byl v takové oblibě u Husitů!), když ranami berly vynucuje si na papeži uznání svého svatořečení. Tak mohli bychom probírán jednoho světce za druhým, jednu legendu vedle druhé a u každé našli bychom českou duši a českou bytost, která žije sice vzdáleným nám již názorovým světem IX.—XII. století, ale v níž dosud živým a svérázným zůstává ono tajemné zajiskření, v němž obráží se česká a lidská povaha. Ta kulisa doby je nám snad trochu cizí, ten způsob dekorace jeviště poněkud nezvyklý, ale ono velké tajemství našeho národního já v své lidské i české podstatě mluví k nám i z těch vzdálených století řečí lidsky i česky velmi srozumitelnou. Církev uznala neb prohlásila naše prvé hrdiny počínajícího se křesťanství za svaté. Ale teprve literární tvorba obklopila je v národě vlastní gloriolou svatosti, probudila je k věčnému životu a jejich profilu dodala plastičnosti a živosti. Samakanonisace a církevní uznání svatého života a mimořádných zásluh zůstalo by bylo pouze částí církevního života, kdyby tvůrčí duch naší národní bytosti se nebyl zmocnil literárně hodnot jejich života a kdyby byl svým uměním nezapojil církevní světce z české půdy do dějin a tempa našeho národního a duchovního snažení. Slávu sv. Václava nezaložila do té míry církev, jako literatura, legendy jeho životu věnované.
Není také pochybnosti o tom, že naše životy svatých a legendy o jejich pozemském působení jsou produkty duchovního života naší době již dosti vzdáleného. Jisté kruhy dnešní doby se svým raciona-listickým názorem na svět dosti těžko se vpravují do středověkého chápání všeho nadpřirozeného, ano jsou v pokušení svým racionalismem vyložiti i zázrak a pozba-viti jej jeho tajemného kouzla i udivujícího účinku. Leč nezapomínejme, že i naše doba má svá nerozřešená tajemství a nedívejme se proto s pohrdlivým posunkem na století našeho středověku, která viděla tajemství a zásah moci nadpřirozené, kde my snad stačili bychom s výkladem „přirozeným" a racionalistickým. Dosti chudý také důvod, abychom proto se zříkali porozumění pro obsah i literární vyjádření nejstarších našich památek literárních. Kdo ví, jak za sedm set, osm set neb tisíc let budou se naši potomci dívati na nejži-vější a nejoblíbenější literární tvorbu doby současné a zda její obsah i literární pří-zvuk nebudou jim snad stejně vzdálené, jako nám literární a duchovní ideály doby románské. Nicméně to, co zůstane, bude ona vznícená „jiskra boží" tvůrčího ducha v své lidské snaze po věčné kráse, která přetrvává staletí a nikdy nezhasíná. A snad i ten věky zešeřený přísvit minulosti dodává těmto našim památkám jistého půvabu u vědomí, že již tenkráte české srdce dovedlo se vznítiti pro nedosažitelný ideál krásy a pokusilo se v svém vroucím zanícení přiblížiti se světům pomyslným a — jak je samo chápalo — božským a nadpozemským. A že v tom předstihli jsme o celá staletí své středoevropské sousedy.
Literární památky naší staré minulosti byly naší historii jen zčásti známé.. Většinou jsou to novější objevy, jednak vědy ruské, jednak i naší vědy domácí. Jestliže před časem téměř celý nároďbyl vznícen otázkou pravosti či podvrženosti rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, kterými naše národní probuzení chtělo na-hraditi nejstarší památky naší literatury a v zbožné touze po prodloužení kulturního našeho rodokmenu nerozpakovalo se sáh-nouti i k prostředku mravně jistě pochybnému jako bylo vytvoření zmíněných fals, kritická věda, která nerozpakovala se svou královskou lučavkou rozpustiti pochybné pozlátko starobylosti těchto padělků, skoro současně (a možno říci i v náhradu za tyto padělky) dala a objevila naší literatuře památky stejně staré, při tom však bezpečné a pravé.
*
Bylo již výše naznačeno, že literární památky, které tvoří soubor této knihy, objímají několik století, a již sama tato skutečnost naznačuje, že každé století zanechalo v nich svou pečeť a stopu. Přes to však lze říci, že mezi těmito výtvory naší literatury je jistá vnitřní spojitost a že tvoří dosti uzavřený cyklus netoliko svým obsahem, ale i jeho vyjádřením.
Počátky našeho literárního a vůbec kulturního života ve vyšším slova smyslu souvisí s působením slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje. Je známo, že Cyril ještě dříve než přišel na Moravu, geniálně uzpůsobil řeckou abecedu a řecké písmo pro potřeby jazyka slovanského a že také sám přeložil některé části bible i jiných bohoslužebných knih do téhož jazyka, aby tak snadněji křesťanství mohlo zapustiti kořeny v nové oblasti jeho misijní působnosti. S podobným zjevem setkáváme se též u jiných národů, kde překladu bible užito bylo k účelům propagujícím novou víru. Leč na Moravě a později také v Čechách stalo se něco více. Slovanský jazyk takto literárně uzpůsobený stává se na Moravě jazykem bohoslužebným (také s tímto zjevem setkáváme se občas v okruhu kulturního působení Cařihradu), nad to však i jazykem literárním. Je dostatek známo, že základem tohoto prvního spisovného jazyka slovanského byl dialekt, kterým se mluvilo v okolí Soluně, rodiště Cyrila i Metoděje. Avšak při tehdejší jednotnosti praslovanského jazyka rozdíl mezi soluňským nářečím a nářečím moravským neb českým nebyl větší, jak ukazují nejnovějŠí poznatky slovanských jazyko-zpytců, než jaký je na př. nyní mezi dvěma nářečími na území našeho národa. Poměr spisovné staroslovanštiny k nářečím moravským neb českým byl tudíž asi podobný, jaký je přibližně poměr spisovné češtiny k nářečí na př. hanáckému nebo slováckému a srozumitelnost spisovné sta-roslovanštiny v našich zemích byla dokonalá.
Novým a skoro zázračným na tu dobu zjevem bylo však, že v tomto jazyku na naší půdě počala se tvořiti i samostatná literární díla a že týž jazyk dostává na Moravě velký kulturní úkol stati se novým kulturním jazykem evropským. Tuto věc vyjadřuje cyrilská legenda, sepsaná nikoli v Cařihradě, ale na Moravě a v moravském prostředí, pamětihodnými slovy, která vkládá do listu císaře Michala moravskému Rastislavovi: „Bůh, který chce, aby každý národ dospěl k poznání pravdy a získal vyšší hodnost... zjevil písmena pro váš národ..., abyste tak i vy byli připočteni k velikým národům, které slaví Boha svým jazykem!" Podle této koncepce bylo v programu staré Moravy, postaviti slovanský jazyk, Cyrilem a Metodějem zušlechtěný, takřka po bok velkým kulturním jazykům, jako byla zejména řečtina a latina. Vysokou vyspělost tohoto jazyka a možnost vyjádřiti v něm i učené pojmy filosofické neb theologické ukazují již nejstarší literární památky jím sepsané, Život Cyrilův a Život Metodějův i Pochvala sv. Cyrila. Neznáme sice bezpečně jejich autora, můžeme však souditi s určitou pravděpodobností, že vznikly a byly napsány v prostředí moravského křesťanství. A proto s jistým oprávněním můžeme tyto staroslovanské literární památky počítati k výtvorům naší literatury a našeho národního písemnictví.
Po smrti Metodějově za krále Svatopluka, který se více přichýlil k nitranskému biskupu Vichingovi, dochází na Moravě ke kruté persekuci jeho žáků a tito našli útočiště zejména v Bulharsku. Tak vzniká východní větev slovanské bohoslužby a slovanské literární tvorby, která našla pak pokračování obzvláště na Rusi a v křesťanství pravoslavném. Ale dříve ještě než k tomu došlo, byl na Moravě pokřtěn od arcibiskupa Metoděje český kníže Bořivoj a jeho žena kněžna Ludmila a s novou misí křesťanskou v Čechách přicházejí tam i slovanští kněží, kteří pokračují nejen v slovanském křesťanství, ale i v literární činnosti tvůrčí. Literární jazyk slovanský dostává se tak do nového prostředí, ovlivňovaného ještě ve větší míře než na Moravě kulturní sférou římského křesťanství a západu. Tak vzniká západní větev slovanského křesťanství a slovanské literární tvorby, kde na slovanský jazyk působí zejména vlivy latiny. I jazyk sám přizpůsobuje se tomuto novému prostředí a z jazyka církevně slovanského vytváří se jazyk česko-církevně slovanský, s nímž setkáváme se v literárních památkách vzniklých v Čechách a v okruhu českého křesťanství z X. a XI. století. Význam této západní větve slovanského křesťanství nezmenšuje skutečnost, že bylo mu koncem XI. století zcela zaniknouti. Prvým literárním výtvorem v tomto jazyce byla legenda, Učící Umučení kněžny Ludmily, která po předčasné smrti svého muže Bořivoje získala si největší zásluhy o upevnění a rozvoj Metodějova křesťanství v Čechách. Nedlouho po sepsání tohoto díla vzniká i vypsání života a umučení sv. Václava neboli První slovanská legenda o sv. Václavu. A brzy potom i slovanské Liturgické zpěvy o sv. Václavu. Povaha českého křesťanství, na které, jak už zmíněno, v Čechách vážně působily i vlivy světa západního a latinského, přinášela již sama sebou, že byla tu potřeba slávu prvých českých světců propagovati i na latinském západě. A proto obě slovanské legendy, legenda o sv. Ludmile a sv. Václavovi, byly záhy vzdělány i po latinsku. Je to legenda o sv. Ludmile, počínající slovy „Fuit in provincia Boemorum" („Byl v české zemi jeden kníže ") a legenda o sv. Václavu, počínající slovy „Crescente fide Christiana" („Když šířila se víra křesťanská"), obě z prvé polovice X. století. Jsou psány sice po latin-sku, ale jejich souvislost se slovanskými jejich předlohami je po stránce obsahové i komposiční zcela patrná. V době sv. Václava zasvěcen byl hlavní chrám český, Václavem na hradě pražském zbudovaný, sv. Vítu a tento saský patron stal se pak i křesťanským světcem českým. A tak asi jako při kostele sv. Víta byli kněží latinští i slovanští, tak ukázala se potřeba vzdělati latinskou legendu o sv. Vítu i jazykem česko-církevně slovanským. Je to slovanské Umučení sv. Víta, které v jednom z nej-starších ruských rukopisů zachovalo se v bezprostředním sousedství s Životem sv. Metoděje. Je pravděpodobné, že všecka tato díla vznikla v Čechách v století X. ještě před založením pražského biskupství (973).
V souvislosti se založením pražského biskupství uplatňuje se v Čechách snaha latinského západu po liturgické uniformitě a po odstranění slovanské bohoslužby. Na její obranu vznikají v této době dva latinsky psané spisy: Privilegium církve moravské a Krátké sepsání o sv. Cyrilovi a Metodějovi i pokřestění země Moravské a České. Oba spisy jsou sice psány po latin-sku, ale nepochybně od horlivých stoupenců slovanské bohoslužby. Apologetický ráz a rozhodné vystoupení na obranu slovanské bohoslužby je také význačným rysem rozsáhlého spisu mnicha Kristiána Život a umučení sv. Václava a báby jeho sv. Ludmily z konce století X., připsaného českému biskupu sv. Vojtěchovi. V jeho době šíří se pozoruhodně úcta sv. Václava a k podnětu samého císaře Oty II. (f983) sepsal mantovský biskup Gumpold významnou legendu o sv. Václavu. Spis ten záhy dostal se i do Čech a snad ještě za života Vojtěchova byl v Čechách přepracován, doplněn a rozšířen v novém spisu latinském (nyní ztraceném), nedlouho potom však zpracován byl i jazykem česko-církevně slovanským. Je to t. ř. Druhá slovanská legenda o sv. Václavu asi z rozhraní X. a XI. století. Spis Kristiánův i Druhá slovanská legenda václavská ukazují přesvědčivě, že doba Vojtěchova a sám Vojtěch měl kladný poměr k slovanské bohoslužbě, že ji z Čech neodstraňoval, jak se mylně zato mělo, ale spíše podporoval. A snad v této souvislosti pronikla jeho památka i do slovanských kruhů na Rusi, které v století X. i XI. měly s českým prostředím dosti živé styky. Skoro bychom čekali, že i jeho život bude vylíčen v literární tvorbě česko-slovanské. Ale sv. Vojtěch byl českému prostředí svým hlavním působením poněkud vzdálen a k rozšíření jeho úcty v Čechách dochází až něco později, kdy opět slovanské písemnictví v Čechách bylo již v zániku.
V století XI. slovanská bohoslužba v Čechách se sice dále udržuje, ale je spíše na ústupu před převládající již latinou. Nicméně přece jen v této době slovanský kněz sv. Prokop zakládá slovanský klášter na Sázavě, který se stal téměř symbolem slovanského křesťanství v Čechách a jeho osudů. V tomto klášteře někdy v třetí čtvrti XI. století vzniká latinský spis o životě sv. Prokopa, vyzdvihující a obraňující působení jak samého Prokopa, tak i jeho slovanského kláštera. Je to Legenda o sv. Prokopu. Jeho život a působení spadá do období českého knížete Vratislava, který učinil ještě vážný pokus svým zakročením u římské .kurie, aby tato potvrdila užívání slovanské bohoslužby v Čechách. V této době snad bylo znovu zapotřebí literárně hájiti tento starobylý zvyk český. Stalo se tak ve spisu Život sv. Cyrila a sv. Metoděje, kteří Moravu a Čechy na víru Kristovu obrátili. V něm jaksi doznívá těžký a složitý zápas o slovanskou bohoslužbu, který naplňoval české kulturní prostředí v století X. a XI. Nicméně krásná a poetická Homilie o sv. Ludmile, naplněná vroucím vlastenectvím, je také v souvislosti se slovanskou bohoslužbou. Po přísném zákazu z Říma, pokud se týče jejího užívání, od papeže Řehoře VII. neodvažuje se její autor již ani slovem zmí-niti se o ní, ale čelí snahám tehdejší církve, která chtěla, aby i zbožná památka této mocné ochránkyně slovanského křesťanství upadla v zapomenutí. Ano, tuto souvislost se spisy, hájícími slovanskou bohoslužbu v Čechách, nelze upříti ani václavské legendě z prvé polovice XIII. století, počínající slovy „Oriente iamsole" („Když již vycházelo slunce víry křesťanské"), která v podstatě zpracovává obsah legendy Kristiánovy, ale pečlivě dbá toho, aby každá i nejmenší zmínka z této staré apologie slovanského křesťanství byla vyloučena a každá upomínka na tento zvyk dokonale potlačena. A tak z celého cyklu naší literární tvorby doby románské bez jisté souvislosti se slovanskou bohoslužbou a slovanskou literární tvorbou jsou vlastně toliko Verše o utrpení sv. Vojtěcha. Možno proto říci, že soubor naší literární tvorby z doby románské, který tu v českém překladu čtenáři předkládáme, tvoří jakýsi slovanský cyklus literárních prací českých ze století IX.-XIII., i když toliko část těchto prací je psána jazykem staroslovanským a u většiny z nich již převládá literární vyjádření latinské.
Jestliže starý šlechtický rod s láskou a hrdostí se hlásí k svým předkům, kteří měli pro národní kolektivum význam, stejně i národ má právo hlasití se k svému duchovnímu rodokmenu a s jistou hrdostí dívati se na toto své duchovní šlechtictví, tím spíše pak, je-li si vědom toho, že právě oni duchovní jeho předkové z IX., X., XI. a XII. století vytvořili základy naší národní vzdělanosti. Neboť i když slovanská bohoslužba a slovanský směr v našem křesťanství na konci XI. století byl nahrazen bohoslužbou a církevním jazykem latinským, kulturní hodnoty, zejména v jazyku, v této době vytvořené zůstaly, žily a rozvíjely se dále a žijí dosud i v nás a v době přítomné. Netoliko pak v nás, ale i v našich slovanských sousedech.
Při uspořádání památek v knize přidrželi jsme se zpravidla postupu chronologického a zařadili jsme jednotlivé kusy do knihy v pořadí podle doby jejich vzniku, pomíjejíce i obsah toho kterého spisu.
Podrobnější poučení o jednotlivých spisech najde čtenář v připojených úvodech, po případě v odborné literatuře tam uvedené. Historický výklad v překladu zde vydaných spisů najde čtenář na konci v poznámkách. V. Chaloupecký