ŽIVOT A PŮSOBENÍ SVATÝCH CYRILA A METODĚJE

LEGENDA „TEMPORE MICHAELIS IMPERATORIS" ANEB „LEGENDA Zvi ORAV SKÁ", SEPSANÁ PO LATINSKU V ČECHÁCH, NEJPRAVDĚPODOBNĚJI V DRUHÉ POLOVICI XI. STOLETÍ. PŘELOŽIL JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ

Vedle slovanských životopisů sv. Cyrila a Metoděje patří k nejdůležitějším pramenům pro poznání jejich života i díla t. ř. legenda italská. Vznikla podle všech okolností v Římě ke konci IX. století s použitím již slovanského Života sv. Cyrila. Bývá přičítána Gauderikovi, biskupu Velle-trijskému, jenž byl ještě vrstevníkem sv. Cyrila. Pravděpodobnější je však, že autorem italské legendy je sám Anastasius, bibliotekář papežské stolice (f 879), jenž seznámil se s Cyrilem již za svého pobytu v Cařihradě a byl mu pak také přítelem a ochráncem v Římě. Legenda tato zdůrazňuje zejména událost pro římský svět obzvláštního zájmu, totiž nalezení sv. Cyrilem ostatků papeže sv. Klimenta na Cher-sonesu a jejich přenesení do Říma. Vedle toho tato starobylá legenda přináší i některá důležitá data pro působení Cyrila a Metoděje na Moravě a dobře osvěduje poměr obou bratří k Římu. Legenda italská se jen velmi málo rozšířila. Známá je vlastně toliko z jediného rukopisu. Zdá se však, že dosti brzy po svém vzniku dostala se i do zemí českých.

Ale také v Čechách někdy v druhé polo-

vině X. století, kdy ukazovala se naléhavěji potřeba obhajovati literárně starobylou zvyklost slovanského jazyka při bohoslužbách, vznikl nevelký latinský spisek s titulem „Privilegium církve moravské". Vykládalo se v něm zčásti historicky, zčásti legendárně, jak došlo k vydání buly papeže Jana VIII. z roku 880, kterou týž papež slavnostním způsobem povolil pro kraje slovanské Cyrilem zavedenou slovanskou bohoslužbu. V spisku „Privilegium církve moravské" kladl se především důraz na to, že zmíněné papežské privilegium nepozbylo dosud platnosti. (Spisek „Privilegium církve moravské" podle dochovaných pramenů rekonstruuje V. Cha-loupecký v knize Prameny X. století, str. 65—116.)

Tyto dva spisy, Legenda italská a Privilegium církve moravské, spojeny byly v literární celek, v němž zdůrazněn byl kladný poměr papežství a Říma k dílu sv. Cyrila a Metoděje a jmenovitě k slovanské bohoslužbě. Je to náš spis níže v překladu podaný. Kdy k tomu došlo ? Odpověď je velmi obtížná. Dosavadní badání odpovídalo také dosti různě. Neboť spis takto li-

terárně upravený dochoval se nám toliko v nikoli početných rukopisech ze XIV. a XV. století. Na druhé straně však literární základ našeho spisu zřejmě ukazuje na dva prameny mimořádného stáří. Kdy však byly spojeny v literární celek ? Pravděpodobně v době, kdy spor o slovanskou bohoslužbu měl a mohl míti ještě nějaký praktický smysl a význam. Poněvadž pak poslední pokus o obhájení slovanské bohoslužby v zemích českých spadá do časů knížete Vratislava (1061—92), kdy týž panovník obrátil se někdy před rokem 1080 na papeže Řehoře VIL, aby uznal užívání slovanské bohoslužby, sluší se patrně položití vznik našeho spisu do této doby. Vznik spisu byl by také možný v X. století; nicméně v spisu mnicha Kristiána, ani v jiných spisech té doby nezůstavil žádný ohlas. S literárním vlivem našeho spisu setkáváme se až v době Karlově. A není zcela vyloučeno, že celý spis nabyl své literární formy teprve v této době.

Závěr spisu kap. 12—14 byl k dílku přidán dle vší pravděpodobnosti až dodatečně. Vznik spisu nejpravděpodobněji sluší

se vyíožiti tak, že někdy koncem XI. století byly obě starobylé legendy (Legenda italská a Privilegium) spojeny v literární celek a toto dílo bylo pak poněkud upraveno a legendárním závěrem zakončeno na počátku doby Karlovy, kdy obsah legendy byl znovu zpracován a nabyl mimořádného rozšíření v cyrilometodějské legendě, počínající slovy „Quemad-modum".

Legenda počínající slovy „Za časů císaře Michaela" („Tempore Michaelis im-peratoris") zachovala se v několika rukopisech ze XIV. a XV. století.

Legenda byla již známa Bollandistům v XVII. století a také Dobrovskému. Byla již častěji vydána tiskem. Nejnověji v knize V. Chaloupeckého, Prameny X. století, Svatováclavský sborník IL, 2, str. 505 až 521, kde najde čtenář na str. 70 a n. také podrobnější výklad o její historické a literární povaze.

Český překlad naší legendy od Jos. Perwolf a byl vydán roku 1873 spolu s textem latinským v Pramenech dějin českých L, str. 100—107. V. Chaloupecký

ZTVOT SVATÉHO CYRILA, BISKUPA A MNICHA, A SVATÉHO METODĚJE BISKUPA, BRATRA JEHO,

KTEŘÍ MORAVU A CECHY NA VÍRU KRISTOVU OBRÁTILI

J-ja času císaře Michaela žil nějaký muž vznešeného rodu, pocházející z města Soluně, jménem Konstantin, jenž pro své podivuhodné nadání byl nazýván Filosof. (Ten padesátého dne před svou smrtí dal si se svolením papežovým jméno Cyril, tvrdě, že mu bylo toto jméno Bohem zjeveno.) Když dospěl, vynikal velikou zbožností a moudrostí a dosáhl tamtéž hodnosti kněžské. V témž čase přišli k svrchu řečenému císaři do Cařihradu vy-

slanci Chazarů s prosbou, aby jim ráčil nějakého vzdělaného muže poslati, který by je pravdivě vyučil ve víře katolické, připomínajíce mimo jiné, že se brzy Židé, brzy Saraceni pokoušejí na svou víru je obrátiti. Tehdy císař, poradiv se s patriarchou, poslal tam svrchu řečeného Filosofa, maje nejlepší důvěru v jeho moudrost, chvalitebný život a čistotu mravů.

Slovutný ten muž vydal se tedy na cestu a přišel do Chersony, která leží v samém sousedství země Chazarů, a zdržel se tam nějaký čas, aby se naučil jazyku onoho národa. Mezitím se dotazoval vnuknutím božím obyvatelů toho místa na tělo svatého Klimenta. Ale poněvadž tito byli spíše cizího než domácího původu, říkali, že o něm nevědí. Neboť zázrak mořského odlivu vinou obyvatelů již dávno pominul a chrám byl při vpádu barbarů zbořen. Potom se tedy svatý muž uchýlil k bdění, postům a modlitbám, prose Hospodina, aby mu ráčil svým božským zjevením ukázati, čeho se nemohl dověděli od lidí. Tu pak moře zázračně vyschlo a on vstoupil do chrámu, který tam byl před dávnými časy vystavěn, a když tělo svatého Klimenta, papeže a mučedníka, i s kotvou nalezl, uctivě je vyzvedl a nosil je s sebou, kamkoli šel.

Potom se vydal na cestu do země Chazarů, a když tam přišel, zaséval símě proroků a evangelia v tom národě a příklady ctností se skvěl. Sladkými slovy svého kázání občerstvoval srdce všech lačných a tak přivedl onu zemi z bludu modloslužby na cestu pravdy. Oni pak nesmírnou radost z toho majíce a ve víře katolické jsouce upevněni, Bohu a služebníku jeho Konstantinovi vzdávali díky za to, že z tlamy draka oheň soptícího byli vyrváni, a nabízeli Filosofovi převeliké dary. On však je všechny odmítl jako opravdový filosof a požádal je, aby místo těch darů všechny křesťanské zajatce, kteří u nich byli v otroctví, propustili na svobodu, což se ihned stalo. A potom se Filosof vrátil do Cařihradu.

Když pak uslyšel kníže moravský, co vykonal Filosof v zemi Chazarů, maje také péči o svůj národ, vypravil k svrchu řečenému císaři posly, žádaje ho, aby jeho národu poslal dobrého učitele, který by jim dovedl dokonale

ukázati pravou víru, řád zákona a cestu pravdy. Vyhovuje tedy této jeho prosbě, poslal tam císař svrchu jmenovaného Filosofa s bratrem jeho Metodějem, rozkázav jim dáti hojně prostředků na cestu. A tak vykročiv, přišel nejprve k Bulharům, které přispěním milosti boží obrátil na víru křesťanskou.

Odtud dále se ubíraje, přišel do země Moravské, nesa s sebou tělo svatého Klimenta. Počal se pak horlivě věnovati té činnosti, pro niž přišel, a k nápravě rozličných bludů, jež v tom národě shledal, srpu své výmluvnosti uží-vati, z onoho zkázonosného pole trní neřestí vytrhávati a símě slova božího rozsévati. A proto procházeli s bratrem Metodějem každodenně osady a vesnice, hrady a města, vštěpujíce uším nevěřících slova života a učíce lid skrze křest odpuštění hříchů dosahovati, a podle pravdy hlásali, že jinak nemohou býti spaseni. Když muž boží promlouval přespasitelná kázání a v srdci krále i národa již zasvitla milost Bohem vnuknutá, král sám i s množstvím lidu svého velmi jsa posílen jeho učením neprodléval na cestě a nemaje pochybností ve víře, s velkou radostí v duši a s velkou nadějí na blaho časné i příští naléhal na něj nejvroucnějšími prosbami, aby ho posvětil neporušitelnými svátostmi víry katolické. Jak to uslyšeli svatí mužové, zaslzevše radostí, modlili se za ně pro jejich obrácení a touhu co nejvroucněji k Hospodinu a potom očistivše ho vodou svatého křtu, podali věčnému Králi jako vítaný dar krále smrtelného.

To jsou dvě světla, od nichž svrchu řečený král byl vzdělán v cestě boží a byv vytržen milosrdenstvím božím z tlamy drakovy vstoupil i s přeslavným národem moravským, nikoli bojem, ale vírou, do brány trvalé bezpečnosti. A tak se stal ten národ národem svatým a lidem určeným k spáse, aby na něm ukázána byla moc a sláva toho, jenž je z temnoty povolal k podivuhodnému světlu svému. Jaká tehdy byla radost mezi svatými božími, jaké plesání v církvi Kristově, když viděli, že král Ninivetský po kázání Jonášově sestupuje s trůnu vladařského, sedí v popelu kajícnosti a pod otcovskou pravici kněží božích hlavu sklání! O podivuhodná laskavosti Boha všemohoucího ! O nevýslovná sladkosti dobroty boží! Kdo takto k sobě volá a opatruje, posiluje a vzdělává ty, kteří ho hledají, nikdy neopustí těch, kteří doufají v něho.

Když pak mužové boží krále i s jeho národem v zbožné pečlivosti vůbec k světlu víry povolali, potom je poučovali, vykládajíce jim Starý i Nový Zákon, a přeloživše mnoho knih z řečtiny a latiny do jazyka slovanského,

ustanovili, aby se kanonické hodinky a mše zpívaly v chrámu božím obecným jazykem. Zůstali pak na Moravě čtyři a půl roku a za tu dobu obrátili lid oné země na cestu spásy.

Když o tom všem uslyšel papež Mikuláš, měl radost z toho, co mu bylo oznámeno, že totiž byl na víru obrácen národ bulharský a moravský a že byly nalezeny ostatky svatého Klimenta, ale na druhé straně se divil, jak se opovážili kněží Páně zpívati kanonické hodinky v řeči slovanské. A proto je vyzval apoštolským listem, aby přišli k němu do Říma. Ti tedy vydavše se brzy na cestu, přiblížili se k Římu. Mezitím však papež Mikuláš zemřel. Když pak uslyšel papež Hadrian, že Cyril s sebou přináší tělo svatého Klimenta, zaradovav se velmi, vyšel jim vstříc s duchovenstvem a lidem a uctivě je přijal spolu se svatými ostatky. Počala se pak mezitím působením svatých ostatků a zázračným přispěním Boha všemohoucího díti nesčetná uzdravení, takže ať byl kdo postižen jakoukoli nemocí, když vzdal úctu svatým ostatkům svatého mučedníka, ihned se uzdravil. Pochovali pak tělo světcovo v chrámě, jenž byl ke cti jeho jména dlouho předtím postaven.

Avšak papež a ostatní správcové církve kárali blahoslaveného Cyrila, proč se odvážil zavěsti kanonické hodinky v slovanském jazyce a měniti tak ustanovení svatých otců. Než on, pokorně odpovídaje, řekl: „Poslechněte bratří a páni, slova apoštolova, jenž praví: Mluviti rozhčnými jazyky nezbraňujte! Přidržuje se tedy učení apoštolského, zavedl jsem to, proti čemu brojíte." Než oni řekli: „I když apoštol doporučoval mluviti rozličnými jazyky, proto přece ještě nechtěl, aby se bohoslužby zpívaly v tom jazyce, v kterém tys ustanovil."

Když se pak pro toto zařízení mezi nimi víc a více vzmáhala hádka, blahoslavený Cyril uvedl výrok Davidův, řka: „Psáno je totiž: Všeliký duch chval Hospodina! Jestliže tedy všeliký duch chválou velebí Hospodina, proč mi bráníte obřady mše svaté a hodinek slovansky zpívati ? Neboť, kdybych byl mohl onomu lidu nějak jinak pomoci, jako ostatním národům, v jazyce řeckém nebo latinském, nebyl bych vůbec ustanovil to, co mně vytýkáte. Ale protože jsem shledal, že jsou zcela neznalí cest božích a nevzdělaní, jediné tento prostředek jsem nalezl, jejž oživující milost Ducha svatého srdci mému

vnukla, a jímž jsem také nesčíslný lid Bohu získal. A proto, otcové a páni, uvažte co nejopatrněji, zda by bylo prospěšné toto mé opatření měniti!" A tu oni slyšíce to a podivujíce se horlivosti a víře tak velikého muže, po bedlivé úvaze rozhodli, aby se v oněch zemích, které blahoslavený Cyril Bohu získal, kanonické hodinky a mešní obřady i nadále konaly svrchu řečeným způsobem a jazykem, tak jak on ustanovil.

Když tedy jméno muže božího bylo velebeno v národě, obávaje se, aby nebyl oslavován hlučnou přízní lidu, s velikou bedlivostí uvážil, že je lépe býti znám jedinému Bohu, než býti vynášen lidskými chválami, a věda, že všech ctností pravou stráží je pokora, odřekl se biskupství, oblékl šat mniš-ský a s apoštolským schválením zůstavil po sobě svatého Metoděje, bratra svého, slavnými ctnostmi slynoucího, jemuž podle zákona věčné lásky, tak jako dobrý učitel žáku svému, upřímně ho miluje, svěřil péči pastýřskou a v němž hojnost lásky, zbožnost dokonalého života a horlivost slova božího vpravdě sídlila.

Stav se tedy biskupem Moravanů a světlem vlasti, s opatrnou laskavostí napomínal, poučoval a napravoval stádo svěřené své péči, vytrhávaje škodlivé býlí a užitečné semeno zasévaje, chrámy k obzvláštní poctě Boha nejvyššího zřizuje a divy konaje, a jednoho každého přemlouval, aby se odřekl ohavného pohanství a přijal křest Kristův. S takovou horlivostí řídil muž boží církev sobě svěřenou. Tak se skrze jeho spasitelné poučování nejsvětější jméno Kristovo ozývalo v ústech všech. Tak všichni spočívali v kráse pokoje, všichni se radovali v poznání pravdy, všichni se těšili v svatosti náboženství křesťanského.

Když však pokušitel duší ďábel pozoroval, že je mu odnímán lid, jenž byl stále ujařmen v jeho otroctví, a že je Kristu králi získáván, oděv se zbraněmi zloby, podnítil lidi Bohu protivné k tak věrolomné špatnosti, až odbojný Svatopluk, kníže lsti, se sobě oddanými spoluvinníky zločinu tak soptil, že chtěl nábožného knížete, svého strýce, tajně otráveným nápojem usmrtiti, aby mohl místo něho panovati. Ačkoliv však zbožný král vypil, nic netuše, smrtící nápoj, přece chráněn jsa milostí boží, neutrpěl na svém těle žádné škody.

Když však pobožného krále stihla přirozená smrt a Svatopluk spravoval podle své divokosti království Moravské, prohlašoval v záchvatu pýchy a zpupnosti společně se služebníky satanovými, kteří s ním byli spojeni stejným smýšlením, podobajíce se nej vzteklejším psům, učení muže božího za liché a ty, kteří spolu s ním volali zbloudilé zpět na cestu pravdy, spásy a milosti, usiloval vyhladiti. Avšak přestatečný hlasatel Kristův napomínal lid Bohu věrný, aby vytrval na cestě pravdy, a ti přijímali se srdcem nadšeným a vnímavě spasitelná jeho napomínání. Než buřiči zatvrzele pohrdali zákonem Hospodinovým, přemnohá příkoří činíce kněžím Páně.

11.

Avšak otec andělský hluboko v mysli uvažuje, jak některé zbožně věřící jas světla osvítil a jiné bezbožné utrhače hrozná temnota obklíčila a jak následovníci dobra spějí k slávě a věrolomníci jsou vlečeni k trestu, odmítaje jejich zatvrzelost, odvracel se od nich jako od nepřátel náboženství katolického, odsuzuje celý způsob jejich života, a opíraje se o moudrý výrok Davidův, řekl sám k sobě: „Napříště nebudu sedati v společnosti zlomyslných a se zločinci nebudu zůstávati, nýbrž přidržím se nevinných a budu obchá-zeti oltář Hospodina svého." A proto stihl bleskem klatby zpupného knížete Svatopluka i jeho dvorskou družinu i všechny souložnice jeho.

12.

Potom se odebral do Říma, chtěje blahoslaveného Cyrila s sebou zpět přivésti. Ale když shledal, že je mrtev, prosil papeže, aby mohl aspoň bratrovo mrtvé tělo vzíti s sebou na Moravu pro zbožnost národa jeho, nedávno na víru obráceného. Když však papež nevyhověl této prosbě, blahoslavený Metoděj zůstal po nějaký čas tajně v Římě, až konečně jedné noci vstoupil do chrámu svatého Klimenta, v němž tělo bratrovo bylo pohřbeno, a potají je vyzvednuv, chtěl je s sebou odnésti na Moravu. Když pak již několik dní svaté tělo s sebou cestou nesl, zastavil se k odpočinku na nějakém rozkošném místě, ale když potom chtěl se svatým tělem dále putovati, nemohl se nijak z toho místa pohnouti. I počal se blahoslavený Metoděj mod-liti a prosil, aby mu Bůh zjevil, kam by to svaté tělo mělo býti doneseno. Tu zvedl svatý Cyril pravici a ukázal bratru svému Metodějovi před zraky mno-

hých, že má býti donesen zase zpět do Říma. Když byl tedy zpět přinášen, vyšel papež s lidem římským svatému tělu vstříc a s uctivostí je přijav, pohřbil je znovu v chrámě svatého Klimenta, kde již dříve odpočívalo.

13.

Potom Svatopluk, jat lítostí nad příkořím, které svatému muži způsobil, vypravil posly k svatému muži a žádal ho skrze ně, aby se navrátil k církvi své, slibuje, že napraví své chyby. Tu spěchá muž boží, aby znovu spatřil své stádo, jež opustil sice tělem, nikoliv však láskou. I přišli mu při jeho příchodu vstříc velmoži s ostatními obyvateli vlasti a dávajíce s jásotem najevo náramnou radost, díky Bohu vzdávali: „Navštívil jsi, Hospodine, zemi svou, potěšil jsi ji, navrátiv nám pastýře duší našich".

14.

Přihodilo se pak, že král Svatopluk posadil na nějaké hostině vévodu českého, jménem Bořivoje, na zemi vedle stolu svého, aby ho ponížil pro jeho nevěru, prohlásiv, že se nesluší, aby pohan jedl s křesťany. A toho obrátil svatý biskup Metoděj na víru katolickou, předpověděv mu ústy prorockými, že bude-li pokřtěn, stanou se on i jeho nástupci mocnějšími než všechna knížata a králové. Dav se tedy získati jeho slovy, žádal vévoda Bořivoj, aby byl se svými průvodci, počtem třiceti, pokřtěn.

Když pak byl pokřtěn, vrátil se do Cech, vzav s sebou kněží, a postaral se, aby byla pokřtěna manželka jeho, svatá Ludmila, s množstvím lidu českého.

A tak žijíce ve víře Kristově, odevzdali po dlouhém čase duše své Kristu, příklady svatosti po sobě zůstavujíce potomkům až do dnešního dne, k chvále a slávě Bohu všemohoucímu, jemuž jest čest a sláva na věky věků, amen.