UTRPENÍ LUDMILY MUČEDNICE
1.
Byl v zemi české jeden kníže, jménem Bořivoj, žijící i tehdy ještě v obyčejích pohanských, a vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu. Ta, když byla ještě mladičká, obětovala modlám a často velmi zaníceně se oddávala jejich uctívání. Když tak oba žili pospolu, z bo-
žího pokynu a přání byvše přivedeni k lítosti přijali očistu svatého křtu a s nimi zároveň i jejich poddaný lid.
2.
Narodili se jim pak tři synové a tři dcery, a od toho dne, kdy přijali milost křtu, všecko jejich království vzrůstalo víc a více. Kníže Bořivoj potom, naplniv šestatřicet let svého života, odebral se s tohoto světa. Po něm ve vládě nastoupil jeho prvorozený syn jménem Spytihněv. Shromažďuje kněží a kleriky, žil s odevzdaností ve víře Kristově. A naplniv čtyřicet let svého života, rozloučil se s tímto světem. Po jeho skonu ujal se kormidla vlády bratr jeho Vratislav.
3.
Jejich matka, vznešená paní Ludmila po svém obrácení od pohanských bludů každodenními slzami hořce lkala, že dříve modly uctívala. Sama to však v lepší stránku obrátila; stala se totiž matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov. Když však řečený kníže Vratislav, dovršiv třiatřicet let svého života, opustil skličující pouta tohoto světa a syn jeho Václav, tou dobou ještě chlapec, ujal se vlády a říše otce svého, matka chlapcova, jménem Drahomiř, setrvala ve stavu vdovském.
4.
Tehdy nepřítel lidského pokolení, ďábel, záviděl, že zbožná služebnice boží Ludmila vynikala tolika přednostmi. I konala knížecí matka poradu se svými nespravedlivými rádci a jala se mí ti v nenávisti svou tchyni Ludmilu. Říkala totiž: „Proč ona má býti takřka mou paní ? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a svobodně budu vládnouti." Byl totiž její syn Václav posud mladíček. Jakmile ctná a oddaná služebnice boží Ludmila seznala takovýto úmysl, řekla své snaše: „Netoužím vládnouti a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů."
5.
S těmito slovy opustila Ludmila hrad Prahu a přišla na jeden hrádek, který se zve Tetín. Tam pak řečená služebnice boží, předem tušíc budoucí
umučení, pevně se utvrdila ve znalostech věcí posvátných a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým, aniž mohla zcela naplniti svou touhu. Po jejím odchodu matka mladičkého knížete, poradivši se se zločinnými rádci, vyslala muže, aby ji zahubili. Ti si přibrali veliké vojsko a táhli na hrádek Tetín.
6.
Tehdy připomenutá služebnice boží v předtuše věcí budoucích povolala si jednoho zbožného kněze, jménem Pavla, a vybídla ho, aby sloužil slavnou mši svatou. Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou, ozdobenou skutky dobrými, poručila Bohu.
7.
Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř. I řekla jim: „Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji s lože a vrhli ji na dlažbu. Tu s pláčem jim řekla: „Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!" A s rukama rozepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: „Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého (= šestnáctého) dne měsíce září v časných hodinách nočních.
Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrániti svůj ohrožený život.
8.
Když však přeukrutní vrazi odtáhli, scházelo se znovu se strachem, aby posloužilo pohřbem; připravivši s velikou úctou vše, čeho bylo potřebí, odevzdalo její přesvaté tělo hroudě zemské. Přeukrutní však vrazi, rozchvá-
tivše veškeru kořist, vrátili se k své paní a zvěstovali jí záhubu nevinné bytosti s náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žiti v bohaté odměně.
Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškeren majetek své tchyně, počala spolu s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich rody i čeleď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti boží.
9.
Zatím co se nesmírně radovali, dostaví se pomsta trestu božího na bezbožníky, kteří se nezhrozili spáchati tak ukrutný zločin, a postihne je znenadání. Neboť když otec ďábel na ně poštval nesvornost, začali opovrhován všemi svými vrstevníky. Z toho vyrostla nenávist mezi bezbožníky Tunnou a Gummonem a jejich paní, takže se veškeré myšlenky a řeči paniny ve dne v noci zaměstnávaly jejich záhubou. Když to viděl Tunna, dal se se všemi svými příbuznými na útěk a pobýval brzy tu, brzy onde. Gummo však, hledaje pro svého bratra vhodné útočiště, byl jat a i s bratrem přišel o život pozemský a zároveň i o posmrtný. Jejich paní však, vidouc je na útěku, obrátila svou zuřivost na jejich potomky od nejstaršího po nejmladšího a v jednom dni stejným ortelem všechny je zahubila.
10.
V týchž pak dnech u hrobu nej blaženější mučednice Ludmily spolupůsobením boží dobrotivosti zaskvěly se zásluhy jejích ctností. Neboť z jejího náhrobku se vylinul van zázračné vůně, překonávající líbeznost všelikých vonných látek; kromě toho za nejhlubšího ticha nočního třikrát, čtyřikrát se zamihla před zrakem diváků četná světla loučí a svěc, planoucích nebeskou září. Vše to nezůstalo tajno paní vražedkyni. Seznavši to byla poražena velikým strachem a nevěděla, co má činiti. Konečně obnovivši poradu s jedovatými rádci, poslala své služebníky na Tetín, kde leželo velebné tělo pohřbeno, a za úkol jim dala, aby dům blažené Ludmily nad jejím hrobem přestavěli na způsob basiliky; té pak propůjčila jméno ke cti blaženého archanděla Michala, aby zázračné znamení, jestliže by se nějaké budoucně objevilo, nebylo přičítáno zásluhám blažené mučednice, nýbrž spíše zásluhám svatých, jejichž ostatky se tam chovají. Když byla basilika vystavěna, všechny, kteří tam vcházeli, přepadla posvátná hrůza, takže se neodvažovali
jinak než s největší uctivostí tam vstupovali. Od té doby se na tomto místě objevilo mnoho přeslavných zázraků.
11.
(Přenesení svaté Ludmily.) Rozpomenuv se na svou bábu blažený Václav, jakou svatostí se v tomto životě vyznačovala a jak vynikající slávu si od Všemohoucího vysloužila, proliv příval slz a uradiv se s kněžími a některými zbožnými muži, poslal je na hrádek Tetín s rozkazem, aby důstojným přenesením převezli k němu kosti nebo prach stráveného těla. Poslové tudíž, vykonávajíce příkazy svého pána, vešli do basihky a odhrnuvše hlínu obnažili hrob. Poněvadž však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, byla zčásti rozpadlá hnilobou, ostýchali se ji nadzvednouti řkouce: „Je-li dřevo zpuchřelé, zdaž tím spíše neshnilo, co bylo pod ním skryto ?" A chtěli hrobku znovu co nejpozorněji zavříti.
Proti jejich záměru se však postavil jeden kněz, jménem Pavel, který nebožce, pokud dlela na zemi, vždy věrně sloužil. Pravil: „Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li i jen prach stráveného těla, vyzvednu jej." Ostatní svorně s ním souhlasili a desku zvedli. Deska však, jak ji zdvíhali, prolomila se, takže připomenutý Pavel i s hlínou padl na tělo nebožky. Ihned však povstav a hlínu odklidiv nalezl svaté tělo, uchráněné všeho porušení, s výjimkou toho, co na něm ulpělo prolomením víka, když je odklizovali.
Proto s velikou radostí vzdávajíce díky Bohu, a vyzvednuvše přesvaté ostatky a drahocennými tkaninami, jak se slušelo, zahalivše, postavili je před oltář. Když vše bylo slavnostně skončeno, položili je na nosítka, dvěma koňům je naložili na záda a téže noci vytrvalým spěchem zamířili k hradu pražskému.
Nalezeno pak bylo tělo blažené a oddané služebnice boží Ludmily ve středu devatenáctého dne měsíce října o hodině dvanácté; přinesli je pak do Prahy v pátek jedenadvacátého dne téhož měsíce s nesmírným jásotem, při čemž všichni velebili Krista.
12.
Ti, kteří je vezli, prve než je donesli do hradu, poslali napřed hlasatele ke knížeti. Služebníci ti přišedše nalezli jej spícího; i vzbudili jej, aby mu oznámili radostnou zvěst. On ihned vstal, odebral se do kostela a vzdal tu Kristu vřelé díky za tak veliké dobrodiní.
Když se pak rozednilo, svolav kněžstvo a zástup věřících, s nesmírným průvodem se spěšně vydal v ústrety. Na cestě se s nimi setkají oni, kteří věrně nesli svaté ostatky. Tu kněží a levité, ihned je vloživše na ramena, donesli je do hradu, zpěvem žalmů a hymnů velebíce Boha, a vešedše do kostela postavili je před oltářem, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že tělo světice bylo od Krista uchováno bez jakékoli úhony. Všichni shlédli neporušenost těla, vlasů a šatů, jako by byla bývala téhož dne pohřbena. A tak obecně usoudili, že je hodna veškeré chvály a pocty.
Když, pak chtěli kopati hrob, objevila se náhle ve vykopané jámě voda. Tu soudili všichni, že místo je nevhodné pro služebnici Kristovu. I zasypavše znovu jámu umístili schránu se vzácnými pozůstatky nad ní, vyčkávajíce pomoci boží; a tak se vrátili do svých domovů.
13.
Po krátkém pak čase vypravil řečený kníže posly k biskupu řezenskému, aby poradil v této věci. Ten jim podle Písma odpověděl, aby tělo, jež vzalo svůj původ od začátku prvně stvořeného člověka, se slovy „Země jsi a v zemi půjdeš, prach jsi a v prach se obrátíš" odevzdali zemi a vyčkali, až by spatřili slávu Kristovu.
Nato se pokorně obrátí kníže k biskupovi se snažnou prosbou, aby k němu ráčil zavítati, sám tělo pochoval a vysvětil basiliku, která dotud neměla biskupského posvěcení.
I přišel biskup a nejprve zasvětil chrám Pánu, potom po šesti dnech uložil svaté tělo do země na témž místě, které předtím voda zaplavila. Tu jest třeba veřejně rozhlásiti podivuhodnou věc k chvále služebnice Kristovy: kdežto dříve, když ji chtěli kněží pohřbíti na místě neposvěceném, stále se objevovala voda, nyní po příchodu biskupově a po vysvěcení basiliky voda zhola se neukázala. Bylo to zajisté neobyčejně vhodné svědectví, že ta, která prožila život v blaženém obcování, musila býti pohřbena s nejvyšším požehnáním, poněvadž její místo mělo býti se svatými po pravici Kristově.
A tak, když to bylo řádně skončeno, byl biskup od knížete, jak se slušelo, obdarován a odebral se do svého domova.
14.
Když pak nadešel první výroční den přenesení svatých ostatků, ráčil Kristus k vyhlášení zásluh své služebnice způsobiti zvláštní zázrak. Podle
křesťanského obyčeje, oslavovati památku takových osob, shromáždilo se toho dne kněžstvo. Bylo již po modlitbě a všichni zasedli pospolu, aby osvěžili tělo pokrmem. Tu jeden hošík, postižený a pokřivený tělesnou nemocí a nemohoucí vůbec vzhůru pohlédnouti, když před vchodem do basiliky, v níž odpočívá tělo vzácné paní, vzýval její zásluhy a moc Kristovu, byl napřímen a plně navrácen svému zdraví. Vidouce to přečetní shromáždění pěli chvály Bohu, že skrze svou služebnici velebnou moc svou zjeviti ráčil, jemuž čest a sláva na věky věkův. Amen.