ŽIVOT SVATÉHO PROKOPA

LATINSKÁ LEGENDA ASI Z POLOVICE XII. STOLETÍ PŘELOŽIL BOHUMIL RYBA

V přečetných rukopisech našeho středověku zachovala se legenda o svatém Prokopu v několika zpracováních. Snad právě tato rozšířenost a oblíbenost života zakladatele slovanského kláštera na Sázavě, s níž setkáváme se zejména v době Karlově a v době husitské, byla příčinou, že dosavadní bádání nedovedlo plně zvládnouti bohatý materiál rukopisný, a že u badatelů, kteří se vznikem i stářím legendy prokopské zabývali, trvá o tom velká různost, ano téměř zmatek. Na základě svých vlastních studií, opírajících se o známost všech dostupných rukopisů, podávám tu v zkratce výklad o vzniku a rázu prokopských legend a jejich vzájemném poměru.

Od dosti četných našich badatelů (k nimž patří zejména J. Pekař, V. Novotný i V. Flajšhans) za nejstarší sepsání života Prokopova pokládá se staroslovanská legenda prokopská, která prý byla napsána v klášteře sázavském, dokud ještě v něm kvetla slovanská bohoslužba, tudíž někdy v druhé polovici XI. století. Názor tento má jedinou oporu ve větě „prologu k čtenářstvu" velké legendy prokopské, jak sepsána byla v době Karlově, kde se její autor dovolává svědectví Boha, že svoji „pravdivou historii" o sv. Prokopu „podle slovanského sepsání přeložil do latiny". Nicméně zmíněný „prolog k čtenářstvu" vznikl až v době Karlově a věta o „slovanském sepsání" prokopské legendy není než zbožnou lstí doby, pro slovanskou

myšlenku pozoruhodně zaujaté, stejně jako jiná věta z téže velké legendy prokopské, v níž se píše o literárním vzdělání Prokopově na Vyšehradě, kde prý tenkrát „kvetlo přeslavné učení slovanského jazyka". Ve skutečnosti autor velké prokopské legendy, který se dovolával starobylého „slovanského sepsání" života Prokopova, téměř slovo od slova zpracoval starší předlohu latinskou. Staroslovanské zpracování legendy prokopské se nezachovalo ani v našich rukopisech, ani rukopisech obřadu církve pravoslavné, kde tak hojně došly rozšíření legendy o sv. Ludmile a o sv. Václavu. Slovanské legendy o sv. Prokopu prostě nebylo. A také nejstarší zpracování života Prokopova bylo sepsáno po latinsku a podle latinské předlohy života sv. Benedikta.

Nejstarší latinské zpracování legendy

0 sv. Prokopovi bylo, jak z obsahu jeho je patrné, sepsáno po návratu sázavských mnichů z uherského vyhnanství (1061), ale před jejich druhým vypuzením ze Sázavy (1097), ještě za života opata Víta (připomíná se ještě r. 1078) a pražského biskupa Šebíře (f 1067), jemuž je legenda svým prologem připsána a jenž se i v textu připomíná jako žijící. Tudíž asi v letech 1061-67. Toto nejstarší zpracování prokopské legendy bylo psáno prostou a u-šlechtilou latinou bez zbytečných frází

1 stylistických mnohomluvů. Bohužel nezachovalo se nám v své původní podobě.

Snad nejvíce se původnímu sepsání blíží jeho staročeský překlad z konce XIV. století, jak se nám dochoval v obou musejních Passionálech a tiskem byl vydán od J. Gebauera. Latinský text je znám ze dvou rukopisů, olomouckého nr. 230 z konce XIII. století a z rukopisu kláštera ve Starém Brně ze století XV. Nicméně latinský text obou zmíněných rukopisů je v některých částech dosti zkrácen, na druhé straně má však opět některé přídavky ze století pozdějších. Tiskem jej vydal podle přepisu Cerroniho pro J. Dobrovského F. M. Bartoš, pokládaje tento text za starý a původní, v Časopise českého musea 1929.

Stará legenda prokopská byla pak v polovici XII. století znovu zpracována, a to tak, že její obsah zůstal celkem nezměněn, stylisticky byla však spíše k své škodě než k svému prospěchu upravena poněkud podle vkusu své doby. Tak vznikla menší legenda o sv. Prokopu, jež se dochovala v rukopisech XIII.-XV. století. Mimo prolog je dochována celá. A proto rozhodli jsme se pojmouti její překlad do této knihy asi v té podobě, jak dochovala se nám v rukopise metropolitní kapitoly v Olomouci nr. 54. Legenda tato, tak jako její předloha, končila se návratem sázavských mnichů z uherského vyhnanství v očekávání, že klášter sázavský na věky věkův bude se utěšeně rozvíjeti. Časem připojovány byly k legendě nové zázraky. Ty, které se týkají opata Víta a Jimrama, byly sepsány patrně až po jejich smrti (zemřeli před rokem 1091). V této podobě zůstala prokopská legenda až do kanonisace světcovy roku 1204, po níž asi dosti brzo připojen byl zázrak kanonisační a časem ještě další zázraky. Svou literární formou náleží tudíž legenda menší do století XII. a je cenným dokladem národního uvědomění, s nímž se v této době setkáváme i v jiných literárních projevech českých. Menší le-

genda o sv. Prokopu dosud tiskem vydána ani přeložena nebyla.

MenŠí legendu o sv. Prokopovi, zejména v jejích historických zprávách, pojal do své kroniky letopisec Mnich Sázavský, který byl jedním z pokračovatelů v letopise Kosmově a psal svou kroniku nedlouho před rokem 1177. Tak vznikla ona část letopisu sázavského, jednající o založení kláštera, kterou B. Bretholtz pokládal za samostatný spis a vydal jej s názvem „o založení kláštera Sázavy". Mnich Sázavský vynechal z legendy všecky zázraky, vsunul vsak do textu falsum o darování zboží Milobuz knížetem Oldřichem sázavskému klášteru. Jinak se shoduje skoro do slova s legendou menší. Dobrovský a po něm i jiní pokládali Mnicha Sázavského za nejstarší sepsání legendy prokopské.

Někdy v době Karla IV., nejspíše v klášteře na Slovanech, byla pak menší legenda o sv. Prokopu znovu zpracována a znovu rozšířena, jmenovitě v svých kapitolách úvodních. Byly do ní pojaty také všecky zázraky, které časem připojeny byly k legendě menší. Tak vznikla velká legenda o sv. Prokopovi, jež se pak rozšířila v četných rukopisech ve století XIV. a XV. Pekař a po něm Flajšhans pokládají toto zpracování za nejstarší latinské zpracování života Prokopova. Velká tato legenda o sv. Prokopovi byla vydána v Acta sanctorum, zčásti v Pramenech dějin českých a také u F. Krásla, Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu, 1895.

Obsah této legendy byl v druhé polovici XIV. stol. zpracován také česky .Tak vznikla veršovaná legenda o sv. Prokopu, kterou z rukopisu hradeckého vydal A. Patera.

Mimo všecko očekávání, ač víme bezpečně, že mezi klášterem na Sázavě a pravoslavnou církví na Rusi bylo v XI. a XII. století literární spojení, nesetkáváme se s úctou sv. Prokopa v těchto kruzích. A do-

sud v žádném sborníku proložních legend církve východní nebyl objeven ohlas života zakladatele slovanského kláštera na Sázavě. Ba nepatří ani k těm světcům, jako byla sv. Ludmila, sv. Václav a sv. Vojtěch, k nimž se na Rusi konaly modlitby.

Text legendy o sv. Prokopu, který níže podáváme, opírá se, jak již připomenuto, o menší legendu prokopskou. Z velké legendy přidán byl úvodní prolog (zachoval se vlastně toliko v jediném rukopise), jenž je literárním zpracováním původního prologu, jak se četl nepochybně v nejstarším latinském zpracování legendy, a svým stylistickým rázem hlásí se podle všeho k legendě menší (z této byl pak převzat do velké legendy prokopské), dále pak staré zázraky, které se čtou v některých rukopisech legendy menší a konečně kanonisační zázrak z velké legendy prokopské. Zázraky po kanonisaci, které k legendě byly připojeny v století XIII. a XIV. a tudíž v době gotické, k románské literární tvorbě legendy již nepatří a proto byly pominuty.

Čtenář, který by se chtěl poučiti o starších názorech stran vzniku legendy o sv. Prokopu, najde je v těchto spisech: Jos. Dobrovského, Kritická rozprava o legendě prokopské, Praha, 1929, s důležitými poznámkami V. Flajšhansovými a J. Pekařovými. — Jos. Pekař, Nejstarší kronika česká, Praha, 1903. — F. M. Bartoš, Dobrovského „Kritische Versuche". S dodatkem o legendách svatoprokopských, Časopis českého musea, 1929. — Staročeský překlad nejstarší legendy prokopské vydal J. Gebauer v Listech filologických, 1878. — Týž překlad — pokládaje jej mylně za legendu barokní — vydal Zd. Kalista v spise Národní motiv úcty svatoprokopské a svatoprokopská legenda z roku 1618, Praha, 1935. — Velkou legendu prokopskou přeložil z latiny A. L. Stříž, Život sv. Prokopa, 1923, a znovu Boh. Ryba v Legendách o českých patronech, 1940. — Sám mám připravený spis o legendách prokopských a jejich kritické vydání. V. Chaloupecký

PROLOG

^Tej světějšímu pánu, Šebířovi, z milosti nejvyššího Tvůrce podle stavu obojího člověka nej důstojnějšímu biskupu svatého kostela pražského, jeho svatosti služebník, byť nehodný, vyslovuje přání, nechť se jí smí na tomto světě tak dařiti, aby na onom mohla odměny blaženství ve společnosti svatých dojiti.

Pohhžím-li zvlášť bedlivou úvahou v své mysli na výtečnost vaší důstojnosti a na nehodnost i zaostalost své vlastní osoby, stěží se Vám, nejsvětější z biskupů, odvažuji projeviti a činiti si nárok na pozornost Vaší zbožné dobrotivosti. Vždyť pokládám za záhodné a bezpečné, že by se má maličkost měla držeti v mezích svého rozměru a nepředkládán ani slovem ani písmem svou titěrnost nebo smělou pošetilost pánu tak význačně důstojnému. Poněvadž však síla nutnosti je poutána takovým zákonem, že zhusta nařizuje úkoly nesnadné a nemožné, z příkazu této nezbytnosti jsem i já puzen,

abych vyšel ze sebe nad sebe, zatím co se jakožto pranepatrný človíček a osoba tak opovržení hodná pokouším složití u Vaší výtečnosti, nej světější pane, tento plod své chatrnosti.

Na opětovnou žádost svých spolubratři sestavil jsem v písemném záznamu děje o životě a obcování blaženého otce Prokopa, třebaže jsem věděl, že úkol přesahuje mé síly, a pokládal jsem za vhodné předložití toto sepsání Vaší jasnosti, uvažuje, že bude spravedlivé a opatrné, jestliže nebudu směti ze své nepatrnosti odvážiti se ničeho, co by dříve nebylo opřeno a posíleno vahou Vašeho souhlasu. Činím tak obzvláště též proto, že jste sám neméně dobře poznal život téhož svatého otce, který za doby Vašeho biskupství šťastně trávil život na tomto světě a ještě šťastněji a chvalněji jej za přízně boží milostivosti dokonal, a při jehož pohřebních obřadech jste ráčil býti osobně přítomen, abyste mu prokázal službu zbožné lidskosti a doporučil jeho duši Pánu.

Poníženě a důvěřivě Vás tudíž prosím, abyste si dal předčisti znění tohoto dílka, určeného toliko k potřebě církevní, a to ještě jen výlučně v našem klášteře. A jestliže jsem se kde uchýlil ve věci nebo v slohu od přímky správnosti, což se nezkušeným snadno přiházívá, račiž to Vaše důstojnost, snažně o to prosím, svým posudkem opraviti a milostí Svého závažného slova našemu bratrstvu doporučiti toto znění, aby bylo uchováváno na věčné časy.

A tak vázán jsa dluhem povinnosti i poutem bratrské lásky a nadto opřen jsa o ochranu Vaší svatosti a dobrotivosti, abych k chvále a slávě jména Kristova doporučil památku muže tak podivuhodného, jehož záslužný život touží poznati všichni synové svaté církve boží, odhodlal jsem se před celou prací předeslati tento vstup:

Hlasnou chválou plesej celý

zbožných mnichů zpěvný sbor, plesej stejnozvučnou písní

mladý, starý, každý tvor! Všech, kdo mají volnou chvíli,

zazni Kristu vděčný chór! Jezu dobrý, Kriste vlídný,

rač nás, Pane, chrániti! Račiž zbystřit naše smysly,

rozum zdokonaliti! Bez přispění tvého nelze

nic nám samým činiti.

Jak žil zbožný otec Prokop,

dej, ať smíme šířiti jednak písmem, jednak řečí!

Sláva buď ti veliká, stejně s Otcem jako s Duchem,

chvála, moc též proslulá, čest i spása, stálá pocta,

rovněž ctnost též všeliká! Teď i vždycky, jakož všude,

tobě zbožně žehnejme, v každé hodině i zlomku

díky tobě vzdávejme, neb nám spásu ve všem času

zaručuje láska tvá.

Byl někdy jeden opat, jménem Prokop, rodem Cech, jenž v slovanském pí smě od nej s větě jšího biskupa Cyrila někdy vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, byl dokonale vzdělán; nejprve byl Prokop zdatným knězem světským, života počestného a cudného, jsa oddán službě boží. Později ozdoben jsa mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry. S plamenným zanícením svého srdce pohrdl totiž z lásky k Ježíši Kristovi marností tohoto ničemného světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel a zapřev se sám sobě, odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jež jest Kristus.

Připomenutá jeskyně je vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostala své pojmenování od řeky Sázavy, která tam pod ní teče. Zde bezpečen jsa před vlnobitím světského zmítání a ukryt před lidmi po dlouhý čas neúnavně působil jako zápasník boží. Avšak dobrotivý úradek boží si nepřál, aby místo na hoře ležící zůstalo utajeno a aby svíce byla skryta pod nádobou, chtěje, aby k chvále a slávě jeho jména svítila veřejně a byla příkladem hojným věřícím.

A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého muže po všech křižovatkách, jsouc přetřásána mnohonásobným vypravováním, do té míry, že na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli dary své oddanosti a. zbožně se poroučeli jeho modlitbám. On, jsa pln plamenné lásky, vlídně nadán pohostiností, půvabně ozdoben svatou rozvážností, čistý bezúhonností a prozíravý pokornou skromností, jasný svou umírněností a zanícený hojnou náboženskou horlivostí, jako déšť jarní, v pravý čas vylitý, svlažoval mluvou svatých kázáni srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování napravoval velmi vítaně jejich mysli.

Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby tu zcela zřejmě byl sám Kristus. A tak jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a sirotci toho kraje. Spěchalo pak k němu množství věřících, kteří v srdci svém si přáli dáti výhost ziskům tohoto světa a zůstati s ním až do konce; on je dobrotivě přijímal a opatroval je jako slepice kuřátka pod křídly svými.

Vystavěl si pak chrámec ke cti svaté boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodo vah, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru požehnaného otce Benedikta. Sám se však stal nej menším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmírně rozvážnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, přičinlivost a starostlivost, jaké bohatství vlídné lásky. Vše to se dálo nikoli bez milosti daru božího, který je podivuhodný a slavný v svatých svých. On se také postaral konáním zázraků o to, aby lidem nezůstalo tajno, jak velikou svou láskou oplácí lásku jeho.

V době mezi Velikonocemi a Letnicemi, kdy se podle římského obyčeje zákonitým obřadem slaví litanie s třídenním postem, vroucně toužil jeden člověk jménem Menna účastniti se prosebného průvodu jeho, přišel ke břehu výše připomenuté řeky a dlouho zde čekal. Zatím co tu náhodou nebylo nikoho, kdo by jej převezl k poustevně svatého muže, ani nebyla tam po ruce nějaká loďka, zahájil svatý otec v pravý čas obvyklý obřad posvátného průvodu. Tu onen muž, spatřiv na opačném břehu řeky loďku, zavzdychal z hloubi srdce a lítostivým hlasem zvolal k Bohu, řka: „Bože,

kterýž skrze vyvolence svého Prokopa svatými počiny svými působíš veliké divy ctností, jejichž blahodárnost znamenitě rozněcuje nás hříšné k veliké oddané víře, učiň také skrze prosby jeho, nechať loď přijde s druhé strany, abych zasloužil účastniti se jeho modlitby a žádoucího prosebného průvodu k chvále a slávě jména Tvého!" Jakmile to řekl, náhle hbitým letem loďka i s tyčí,k níž byla připevněna,přijela k němu, takže se mohl přepraviti a účastniti žádoucího průvodu. Svatý otec, když mu to s díkůvzdáním po pořádku vyložil, řekl mu v odpověď: „Nemysli, že božská vlídnost to způsobila pro mne nehodného, nýbrž věz, že tak učinila pro odevzdanost Tvé víry. Neboť řekl Pán: „Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, nebudeť vám nic nemožného." Aby tedy pevnost víry Tvé zůstala neotřesena, ukázala tento zázrak podivuhodná moc Boha, jenž je požehnaný a slavný na věky věkův, amen."

Jeden člověk byl zmítán takovou zuřivostí ducha nečistého, že jej i velmi silní muži stěží mohli udržeti. Stále hrozně hlučel, vydávaje nesmírné a nesrozumitelné výkřiky. Když byl, spoután jsa péčí svých drahých, veden k svatému otci, aby se jeho přímluvnými prosbami uzdravil, volal ďábel: „Jaké já bezpráví tobě činím, Prokope, a proč mne vyháníš ?" A po těchto slovech počal tím člověkem hrozně lomcovati. Tehda blažený otec tomu člověku postiti se přikázav, poručil ho jednomu z bratří, aby se co nejhorlivěji věnoval modlitbě a zaklínání, sám se pak za něho přebedlivě trýznil posty a modlitbami. Když tak uběhl týden a svatý otec sám podle obyčeje nad ním ukončil vymítání, byl nečistý duch ihned spatřen, jak v podobě černého ptáčka vylétl z úst nešťastníkových a usedl na kostelní střeše; když pak otec setrvával na modlitbách, svalil se prý ptáček na zemi a takřka na kousky ve čtvero se rozrazil. Od té doby přispěním milosti všemohoucího Boha po celý běh života onoho člověka se nad ním nikdy neuplatnilo panství zlého ducha.

Jednoho dne bylo také slyšeti, jak ďáblové v jeskyni volají a žalostivě naříkají: „Běda, běda! Proč muž nespravedlivý a nelaskavý bydlí v této jeskyni, jsa pln závisti? Již jeho zlobu déle trpěti nemůžeme, avšak se vším tova-řišstvem milebuzským odejděme do úkrytu v pustině lobečské; tam nás nebude moci znepokojovat tenhle proklatý člověk, který nám nedá tuto dále bydleti!" Snad nám bude někdo pro toto líčení činiti výčitky, namítaje, že si popouštíme uzdu k příliš náročné a pošetilé chvále. Bůh uchovej, vždyť ještě o větších divech k slávě boží v dálejšku podle sil svých promluvíme, jestliže nám toho Bůh neodepře.

Později mnozí obyvatelé sousedních vsí zhusta k němu docházeli a zadávali ho o přispění v svých neduzích; on však, následuje učitele pokory, jednotlivcům hrozil, aby se pověst toho druhu za jeho života nešířila.

Přišla k němu jednou také s prosbou o pomoc jedna žena, jejíž zrak byl zastřen tmou dlouholeté slepoty. Když on pomodliv se k Bohu poznamenal její oči znamením svatého kříže, byl jí ihned vrácen dar světla a zraku. Nikdo zajisté nesmí pochybovati o připomenutých vzácných vlastnostech svatého muže; jeho život totiž vskutku byl takový, že si právem zasloužil, aby byl vyznamenán neobyčejnými schopnostmi.

Když četnými jinými dobrodiními, o nichž jsme pomlčeli, dávala milost boží najevo zásluhy svého oddaného služebníka, donesla se konečně pověst o jeho svatosti k sluchu knížete české země světlé paměti Břetislava. Ten spolu se svými velmoži zaplesal nesmírným jásotem, více než by kdo mohl uvěřiti, a radostně se doporučil jeho modlitbám. Týž vévoda a dvorský výkvět navykli si ho nazývali otcem a rovněž snažně usilovali milovati ho s otcovskou úctou.

Pročež týž vévoda, velkomyslně a rozšafně se poradiv s prozíravou a opatrnou bystrostí svých starších, rozhodl, že má býti Prokop slavnostně povýšen na opata; zároveň některé nezbytnosti k životu klášternímu slušně opatřil, jiné přislíbil a konečně také slušně splnil. Onen se však strachoval míti přednost před ostatními a s nejvyšším úsilím mírnosti a pokory všemožně se zdráhal, dokládaje, že je muž nezkušený a nehodný a že není schopen poddaným ukládati povinnost poslušnosti; za svědka svého nej-vnitřnějšího poznání se dovolával Pána Boha, který je jediným bezpečným znalcem všech tajemství srdce. Konečně však ustoupil oblomujícím prosbám a všelikým laskavým i vlídným domluvám velmožů. A tak byl proti své vůli uveden v důstojenství opatské muž, na němž potom co nejvhodněji spočinula milost Ducha svatého.

Tento muž potom, zakotven jsa na pevném základě svých ctností a upevněn jsa trvalou předností své pokory i lásky, stal se pastýřem tak radostně vlídným a laskavě dobrotivým, že ho poddaní více milovali než se ho obávali; vytrvale jim udílel, hromadně i jednotlivě, spásná napomenutí a bohatá poučování, zpestřená příklady z minulosti. Za jeho času jim nechyběla hojnost všeho; při tom on sám se živil prací rukou svých, mírnil nouzi chudých a ulehčoval starostem všech zarmoucených, osvěžuje je otcovskou útěchou, jako občerstvuje nemocné lékem rozvážný lékař.

Trávě tedy život tak blažený a skvělý, zářil znameními ctností v chrámu božím jako slunce až do skonání svého života.

Ba dokonce z vnuknutí Ducha svatého stkvěl se i tajemným darem prorockým, jsa schopen předvídati věci budoucí. Podle zjevení boží milosti předpověděl také dva dny napřed konec svého pozemského života. Povolav k sobě muže řádného, synovce svého Víta, a bohabojného syna svého Jim-rama, jednomu i druhému jim vyložil budoucí události, jak je potom skutečný běh dění potvrdil. S hlasitým stkaním je výmluvně oslovil takto: „Nej-dražší synáčkové moji, kteréž jsem vychoval jako slepice kuřátka, vězte, že nadchází čas odchodu mého: třetí den se z pokynu Páně jistojistě odeberu z tohoto příbytku tělesného, poroučeje vás Bohu. Ale obezřelosti vaší uvádím na vědomost, že po mém odchodu budete zmítáni útočnou směsicí rozčeřených pomluv i zhoubným vlnobitím pronásledování, že se po šest let stanete vyhnanci v cizí zemi a že toto vaše bydliště vydá vladařská moc knížecí v užívání lidem cizím. Vy však, nejmilejší synáčkové, neztroskotejte proto ve víře, utvrzujte své spolubratry, Boha ze svých sil chvalte, ve štěstí mu blahořečte, v neštěstí ho vzývejte, ve chvílích radostných vzdávejte mu díky, ve smutných pro milého Boha pokojně trpte, neboť ta hodina přijde, v níž vás blahovůlí své lásky utěší Hospodin. Vždyť po šesti letech slituje se Hospodin nad vaším vyhnanstvím a obnoví vám stav původního klidu, pomluvače vaše po zásluze stihne pomstou a vás dovede zpět do přístavu útěchy. Neboť po skonu nynějšího knížete, zbožného Břetislava, nastoupí Spytihněv, který vás bude pronásledovati, avšak po jeho smrti ujme se knížecího stolce v Čechách Vratislav, muž vážený a dobrotivý. Ten vás povolá zpět z vašeho vyhnanství a Pán náš Ježíš Kristus poskytne vám v tomto bydlišti klid a bezpečnost po všechny dny života vašeho, amen."

Na druhý den přistoupil k němu jeden sirotek, kterého celý týden podle svého zvyku dobrotivě u sebe živil, zmirňuje tak jeho nouzi, a žádal, aby směl odejti domů. Svatý otec, nemaje nic, čím by ho z lásky obdaroval, řekl mu s veselou tváří: „Buď tak laská v, nej dražší, a pobuď ještě, prosím; zítra totiž bude den Páně, jehož příchodu očekávám, a po mém skonu bude Ti dána má suknice."

Vskutku pak následujícího dne, když po kanonické službě nešporní a po kompletoři usedl na loži, byl zachvácen prudkou nevolností. Ač byl v posledním tažení a dýchal ze zbytku sil, přece neustával s paží mužně napjatou odrážeti dýkou své modlitby starého nepřítele, ďábla. Náhle povolal k sobě bratry, otcovsky útěšným poučováním je posílil v jejich bolestném žalu a bezútěšném nářku, sdělil jim přání o pohřbení svého těla a pětadvacátého dne měsíce března léta od vtělení Páně tisícího třiapadesátého, odebral se z vlnobití tohoto světa k Pánu, z otroctví ke království, z námahy do pokoje,

ze smrti do života věčného, podle vůle Pána našeho Ježíše Krista, jenž v dokonalé trojici živ je v slávě jakožto jeden Bůh po nekonečné věky věkův, amen. K pohřbení jeho tělesných ostatků dostavil se Šebíř, biskup kostela pražského a s velikou poctou uložil jeho tělo v kostele svaté boží rodičky, jejž svatý otec sám zbudoval.

A v hodině jeho pohřbu zvolal jeden slepec, Palpo (Hmatal), naříkavým hlasem: „Milostivý Prokope, tvá svatost vymohla u Boha mnohým mnohá dobrodiní. Smiluj se také nade mnou, aby, ne-li déle, aspoň potud, co potrvá vznešená služba tvého pochovávání, mohly viděti mé oči." Jakmile to řekl, ihned prozřel a těšil se navrácenému zraku tak dlouho, dokud se důstojné pohřbívání přesvatého těla neskončilo.

Nyní tedy pokládáme za vhodné, abychom slabými a stručnými slovy probrali, oživili a pravdivým vytíčením s láskou odevzdali paměti věřících ony zázraky téhož přesvatého otce, jež pro jeho zásluhy ráčila všemohouc-nost Pána našeho podivuhodně způsobiti po jeho smrti.

Po skonání nejblaženějšího otce Prokopa družina bratří z vlastní vůle si zvolila ze svého středu za opata jeho synovce Víta. Zvolen tak byl beze lsti a v úřad uveden bez úplatnosti muž, který se vyznal ve věcech lidských i božských, nepřítel tohoto světa, proslule mravný, moudrostí přebdělý, ctihodný v tváři, vlídný v oslovení a smířlivě mírný. Když on s prospěchem spravoval opatství, rozloučil se naposled se světem vévoda Břetislav. Na jeho místě ujal se otěží vlády Spytihněv.

Za toho času se naplnilo proroctví svatého otce Prokopa. Neboťzponou-kavé horlivosti ďáblovy vyvstali četní závistiví latiníci a smluvivše se o jedovatých výmyslech pomluv, jali se na dvoře vévodském chystati proti opatu Vítovi a jeho bratřím nástrahy klevet a útočíce na sluch knížecí příznivě ustrojenými nařčeními osočovali je rozmanitými pomluvami; tak říkali, že se slovanským písmem zřejmě zabředli v sítě bludařství i pokrytectví a jím byli zcela rozvráceni; proto vytrvale tvrdiU, že jest docela čestnou povinností vyhnati je a dosaditi na jejich místo opata i bratří latinského obřadu. O závisti, kterak nerozmotatelné je předivo tvé horlivé úkladnosti! O závisti, hodná prokletí, spředená z všelikého zla, ohni neuhasitelný! Ale vpravdě, jako je šat rozežírán molem, tak se děje i s tím, kdo jí v horlivosti propadne; toho však, jemuž závidí, učiní slavnějším.

A tak opat Vít spolu se svými bratry, jež sdružila jednota lásky, odešel

pryč do země uherské. Avšak připomenutý vévoda, řídě se svým vlastním rozhodnutím i radou svých přátel, ustanovil do onoho kláštera za opata rodilého cizozemce, muže plného vášnivé hněvivosti.

Když se tam první noc po svém příchodu na cestě k jitřní pobožnosti latinský opat přiblížil ke dveřím kostelním, zjevila se mu postava svatého Prokopa, zespodu se opírajícího o dveře oratoře a promlouvajícího slova: „Od koho ty máš v tomto klášteře moc vlasti ? Co tu pohledáváš ?" On však odpověděl: „Mocná ruka nej vznešenějšího vévody a neotřesitelná vznešenost jeho předních velmožů odevzdala tento klášter mně, abych jím až do konce svého života mocně vládl." Jemu řekl svatý otec: „Beze studu z pohanění svého vzdal se odtud co nejrychleji! Neučiníš-li to, pomsta s nebes dolehne na tebe!" A s těmito slovy zmizel.

Latinský opat však domnívaje se, že je to mámení satanovo, zcela nic na to nedbal. A když i následující i třetí noci nijak nedbal jeho výhružného napomenutí, čtvrté noci na cestě k jitřní zjevil se mu svatý muž a pravil: „Proč se vzpouzíš uposlechnouti mých přátelských výzev ? Klášter tento jsem si vyprosil na Pánu pro své duchovní syny, a ne pro tebe, kterýž jsi sem podvodně vešel. A jestli ti ten tvůj pán vévoda až dosud tuto moc přikázal, já ti ji od nynějška zakazuji!" A s těmito slovy jal se ho prudce biti nej pádnějšími ranami berlou, kterou nosil v ruce. Tu onen, jakoby popíchán bodcem Belloniným, bez odkladu hned se odtud vzdálil, horempádem se utekl k vévodovi země a zde vypověděl vše, co se mu přihodilo. Ten však užasnuv mocným údivem počal se kolísati a v osidlech nejistoty setrval až do konce svého života.

Po smrti vévody Spytihněva odevzdala milost boží řízení vévodství do rukou věrného svého služebníka Vratislava, knížete slavné paměti. A poněvadž ten byl jedinečně oddán božím obřadům církevním, přilnul také celým srdcem k tomuto klášteru. Vyslav posly ke králi uherskému se ctí povolal zpět z vyhnanství opata Víta i jeho bratry a důstojně je navrátil jejich klášteru. Pro zásluhy a modlitby blaženého patrona Prokopa dostalo se jim příznivé útěchy od všemohoucího Boha; jeho milostí začal klášter v hojnosti oplývati vzrůstajícím dostatkem všelikých potřeb, takže byl nejenom navrácen bývalé cti, nýbrž i přiveden k novému vzrůstu.

Zlíbilo se nadto uvésti ve známost hloubavé paměti věřících tento zázrak: Jeden ze služebnictva připomenutého knížete, jménem Labeša, byl u svého pána dokonale očerněn nespravedlivými pomluvami. Chtěje se proto

skrytě vyhnouti rozsudku, který by ho zbavil jeho dosavadního postavení, prudkým cvalem dorazil ke břehu řeky Sázavy. Ve strachu před těmi, kteří mu byli v patách, nemohl prchnouti jinam, zároveň však i vzduté vody rozvodněné řeky mu znemožňovaly proniknouti až k poustevně svatého muže. Ocitnuv se tak dokonale v kleštích těchto nesnází jal se z žalostně zmučeného srdce volatí k Hospodinu: „Bože, Bože, kterýž jsi pramenem nesmírné lásky a slitování, pro zásluhy a modlitby svatého Prokopa, vyvolence svého, shlédni mně ku pomoci a zachraň mne z přenesmírné tísně, která mne kolkolem skličuje, abych velebné dobrotivosti Tvé a vyznavači Tvému svatému Prokopovi budoucně až do konce života svého bez přestání v každý čas vzdával díky a chvály, jenž jsi požehnaný na věky věkův, amen."

Bylo to tenkrát uprostřed léta a slunce pálilo ze znamení Lva. Tu služebník, drže oře za uzdu, zkroušeně obracel kolem sebe své zraky a pojednou pozorněji přihlédnuv spatřil, že říční voda veskrze ztuhla v led. Užasnuv stál tu bez ducha jakoby u vytržení, usilovně u sebe přemítaje, co asi znamená zázrak tak veliký, neslýchaný a neviděný, co je svět světem. Konečně přišed k sobě vyrozuměl, že tu znamenitost tak velikého zázraku způsobilo boží slitování pro zásluhu svatého otce Prokopa, a neochabuje ani na chvíli v této víře, suchou nohou přešel přes řeku i s koněm, jejž vedl za sebou. A když se potom ohlédl zpět, spatřil, že voda proudí zase jako obvykle. Dobrý Ježíši! Jak velkolepá jsou tato díla Tvé vznešenosti, kterýž svou mocí, již před dávnými časy jsi osvědčil, předvádíš i nyní zázraky, o něž se svatý Tvůj zasloužil! Tak jako jsi totiž kdysi dovolil, aby národ israelský suše prošel rozestouplým Rudým mořem, tak jsi i tomuto člověku uštědřil, že pro zásluhu vyvolence Tvého Prokopa bez pohromy přešel suchou nohou přes ztuhlé vody i s koněm. Tobě tedy blahořečíme, všelikou slávu pějeme a díky vzdáváme^ Tobě i s Otcem i Duchem svatým až na věky věkův, amen.

Ještě jiný zázrak jsme pokládali za vhodné sděliti budoucím věřícím.

Zena jednoho úředníka, zachvácena byvši zhoubnými neduhy, vůčihledě chřadla. Tu se jí zjevil svatý otec se slovy: „Pošli rychle k opatu sázavskému Vítovi, synovci mému, a žádej, aby tě navštívil v tvé nemoci. Nebude-li moci přijíti sám pro zhoršení své vlastní choroby, ať za sebe pošle syna mého Jimrama, spolubratra svého kláštera. Až ten tě vezme za ruku a dokončí modlitbu, náhle pocítíš záruku uzdravení."

A co jí takto svatý otec slíbil, opravdu se stalo skutkem: když totiž Jim-

ram místo opata Víta skončil modlitbu svého navštívení a držel ruku nemocné, ihned nabyla zdraví na všech svých údech k chvále a slávě velkoleposti všemohoucího Boha, který působí podivuhodná dobrodiní pro zásluhy vyznavače svého svatého Prokopa.

A ještě o jiném divu povíme, aby si jej věřící vštípili v pamět.

Jeden ovčák v kraji téhož opatství ukradl šat svému hospodáři. Když ho několik dní po tom hospodář našel oděného tím šatem, svlékl ho, přivolav k tomu sousedy, aby měl věc dosvědčenu, vložil provaz na jeho šíji a ruce nazad mu svázav chtěl jej bez odkladu vléci před kouřimské soudce. Tu však opat Vít, jakmile se o tom doslechl, vyslal posla přímluvou za vinníka. Ale žalobník odmítl jeho prosby, pravě, že by jej postihl trest veřejné pomsty, kdyby beztrestně propustil vinníka bez projednání věci na obecném soudě. Naopak odvedl jej spoutaného do svého domu, zatížil jeho nohu těsnou a ohromnou kládou a postaviv k němu hlídače, držel ho přes noc ve vězení, hodlaje nazítří naplniti vůli pomsty, k níž ho podněcoval hněv. Spoutaný ovčák však bez ustání se dovolával pomoci svatého otce, štkavě k němu vzdychaje. Tu o půlnoci, když tíha spánku podobného smrti zklížila oči strážců, zjevil se mu v jasu světla muž velebných šedin a ušlechtilé tváře, oděný rouchem mnišským, na hlavě mitru a v ruce hůl. Oslovil spoutaného: „Přišel jsem ti pomoci, vždyť jsi mne volal!" A jakmile se holí dotkl klády a pronesl slova: „Buď vysvobozen z tohoto dřeva a příště již nehřeš!", rozletěla se kláda s takovou rychlostí, že její střední část, jak se vymrštila, prorazila spodek dveří toho domu. Ale ten, který se zjevil, zmizel. Ovčák pak s rukama a nohama uvolněnýma, zachráněn byv jako ptáče z osidla, chvalně velebí nesmírnou lásku srdce božího. Strážcové ztrnuli úžasem a nenašel se ani potom již nikdo, kdo by ho z onoho činu žaloval.

Ještě jiné dobrodiní boží působnosti oznámíme.

Jeden muž, jménem Martin, stal se dobrovolně mnichem a v bázni boží obýval svou vlastní poustevnu poblíž často vzpomenutého kláštera. Když se jednou v noci podle svého zvyku chvatně vzdálil k předjitřní pobožnosti, vypáčili zloději dveře jeho poustevny a odnesli mu veškeren nábytek. Po skončeném jitřním obřadu mnich vrátiv se a neshledav v poustevně věci, které v ní byl zanechal, smuten a rozbolestněn utíkal ke hrobu svatého muže a pokleknuv tu jal se naříkati na neštěstí, jež ho potkalo. Tehdy řekl: „Velebný otče, nebude-li odchovanci Tvému, kterýž jsem od chlapeckých let zestárl pod žezlem Tvé řehole, poskytnuta pro Tvou zásluhu útěcha navrácením nábytku, v zoufalství opustím tento klášter, nikdy se v jiném neusadím a celý ostatní svůj život ztrávím v beznaději." A jak se potom v žalu

•raci k poustevně, hle, vstříc mu jdou oni zloději, kteří poděšeni byvše viděním božím a jati kajícností navrátili mu vše, co byli uchvátili. A tak ten muž, dokud žil, nepřestával povinnou chválu spláceti Bohu, který působí tak veliká dobrodiní pro svého svatého vyznavače.

V témž klášteře také nějaké sestry zdárně žily pode jhem Kristovým. Jednou v noci jim zloději ukradli všechny jejich potřeby. Když si na tu zlou příhodu nářkem z nitra srdce a žalostivými slovy vespolek stěžovaly, dožadujíce se útěšné pomoci svatého otce Prokopa, zjevil se jim týž světec následující noci a pravil: „Nechovejte smutek v srdcích svých, poněvadž po dvou dnech dostanete všechno své zpět!" A s těmito slovy zmizel. Vskutku brzy se dostaví účinek tohoto slibu. Nejenom totiž k nim byl přiveden zloděj, nýbrž i odcizené věci byly jim navráceny.

Ještě jiný div předvedeme zrakům věřících.

Týž světec se zjevil jedné ženičce vdově, když spala na hradě Vyšehradě, a řekl jí: „Vstaň, chvatně jdi a vyřiď své přítelkyni, manželce Gostově: Pospěš a jdi do kláštera sázavského, poruč se tam modlitbám jednoho z bratří a dej se na pokání za hříchy, které tě jinak, neučiníš-li tak, zavedou do zkázy."

Zena, jež životem provázela jakéhosi Liburna, podnícena byvši v svém vřelém srdci podpalem žárlivosti krále babylonského, vzplála láskou k jednomu mladíku a utekla s ním, ukradši nadto tajně i majetek manželův. Manžel ji dopadl, poznamenal ji hojnými ranami a na konec sevřev jí nohu do hrubé klády dal ji hlídati. Dlouze vzdychala žena v noci a oči jí mokvaly v záplavě slz; tu se jala z hloubi srdce všemožně dovolávati pomoci svatého otce, slibujíc, že příště již nechce takto hřešiti. Tak dlouho prosila, až se jí svatý otec zjevil a řekl: „Jsi osvobozena z této klády; ale měj se na pozoru, abys dostála v slibu a nehřešila, sic tě postihne něco horšího!"

11.

Zdá se nevyhnutelně potřebným zařaditi do tohoto dílka ještě další div.

Jedna žena byla po čtyři léta stižena temnotou slepoty a nebylo na ní téměř údu, který by jí nevypovídal poslušnost. I přišla do kláštera svatého muže a neúnavně zde dlouho vytrvávala v postech a modlitbách. Tu v den přeslavného Narození Páně za slavných služeb božích v kostele životodár-

ného Kříže poskytl Bůh pro svatého otce Prokopa světlo jejím očím i zdraví jejím údům. Tehdy žena, naplněna jsouc nevýstižnou radostí, jako by se byla probrala ze stínu smrti, vykřikovala slova: „Svatý Prokope! Svatý Prokope !" I žasli lidé, kteří tam byli přítomni, a vyptávali se, co se jí přihodilo. Vykládala jim, že k ní přišel týž svatý otec a poznamenal jí oči znamením svatého kříže, načež ihned znovu získala zrak i tělesné zdraví. Tu začal se lid hned shlukovati a chválil i velebil Boha, který tak oslavuje svého svatého vyznavače. Dobře tudíž musíme rozvažovati, jak čestnou slávou září týž světec na nebi, jestliže pro něho působí tolik třpytných zázraků na zemi, jenž je požehnaný a slavný a nade vše vyvýšený na věky věkův, amen.

12.

Těmito a jinými zázraky co nej hojnějšími stkvěl se blažený otec Prokop. Také k sluchu biskupů i všech prelátů, knížat i pánů, urozených i neurozených donesly se zvěsti o tom, co se po dlouhou řadu let událo kolem jeho hrobu v kostele svatého Jana Křtitele. A přece nikdo se nepřičinil o to, aby pozůstatky jeho přesvatého těla byly slavnostně kanonisovány.

Avšak ten, který s milostí boží svými zásluhami tyto divy konal, postaral se sám také o oslavu své tělesné schránky. Neboť roku od vtělení Páně tisícího dvoustého třetího zjevil se opatu jménem Blažeji, opatrovateli a správci svých spolubratři, napomenul jej a jednou, po druhé i po třetí mu nařídil, aby sebral svědectví všech lidí duchovních i světských, sepsal zázraky, které on tam vykonal, a co nejrychleji pospíšil do Říma ke dvoru papežskému pro kanonisaci jeho ostatků; při tom sám slíbil, že u papeže pomůže, jestliže rada nic nezmůže, aby své schráně dopomohl k slávě.

A tak ten opat Blažej, přibrav si dva z bratří a opatřiv se dostatečným množstvím svědectví krajanů vypravil se k panu papeži Innocenci Třetímu. Když mu celou věc blaženého Prokopa vyložil, dokládaje se zároveň písemnými záznamy, papež nepřikládal váhy ani slovům ani písemnostem a nechtěl doceniti svatost tak vzácného muže. Opat pokoušeje se o mnohé připomínky ve věci sobě svěřené ztrávil v Římě celý rok. A když se mu již nedostávalo peněz k úhradě nákladů a poříditi nic nedokázal, pokloniv se prahu apoštolskému svěřil nadále blaženému Prokopovi, aby svou věc dokončil; sám se zvednuv vydal se tajně téže noci na cestu domů.

Nač dlouhé výklady? Blažený muž, jakož byl slíbil, ihned přišel ku pomoci. Neboť právě v tu chvíli, kdy opat Blažej mířil z městských bran, zjevil se ten svatý otec s pastýřskou holí papeži Innocenci v ložnici a řekl: „Proč

jsi váhal? K čemu ty tvé průtahy? Jak dlouho ještě strpíš, aby mé tělo takto leželo v zemi ? Proč jsi dopustil, aby můj duchovní odešel s prázdnou ? Ne-vydáš-li rozkaz, aby ustal v cestě ke svatému Vavřinci za hradbami Města a ihned se vrátil, neschválíš-li svědectví o mých ostatcích a nepovolíš-li mi povinnou poctu, pak" - a v tu chvíli zvedl svou pastýřskou hůl - „takto tluka dotluku tě!"

Probrav se papež ze spaní, otázal se takřka polomrtvým hlasem, kdo že je neb odkud a jak že se jmenuje. Tu odvětil mu boží muž: „Mé jméno je Prokop" a zmizel.

I vstal papež, kardinály svolal, kteří byli v Římě - bylo jich třináct a jména jejich se čtou v papežském privilegiu - ihned dal opata povolat zpět a prohlédnuv svědectví bedlivěji, jal se sloužiti mši blaženému otci našemu Prokopovi. Potom vyslal Guidona, kněze a svaté Marie za Tiberem a svatého Kalixta kardinála, svého to legáta pobočníka, opatřiv ho plnou mocí i písemným ztvrzením svých privilegií, aby provedl slavnostní kanonisaci ostatků blaženého muže. To se pak vskutku stalo čtvrtého dne měsíce července léta Páně tisícího dvoustého čtvrtého.

Při této kanonisaci dal Bůh najevo hojně podivuhodných a úžasných důkazů své moci. Neboť mnozí slepí nabyli zraku, malomocní byli očištěni, nemocní uzdraveni, posedlí osvobozeni, zajatí propuštěni, hluší sluchu navráceni, němí nabyli řeči a jiní a jiní nemocní byli uzdraveni pro zásluhy svatého otce Prokopa. Když pak byl otevřen jeho hrob, hnula se z něho pře-půvabná vůně, takže všichni přítomní byli uvedeni v úžas a podiv. Tu kardinál Guido, svrchu jmenovaný, shlédnuv tyto zázraky a sepsav je, v přečetných směrech klášter vyznamenal, najmě udělením odpustků, rovněž roucho své, v němž sloužil zpívanou mši, zanechal mnichům na památku, sázavský klášter přítomným biskupům vřele doporučil a nastoupil cestu zpět k Římu, metropoli světa.