Evangelická církev v Lounech

Toto jsou jména synů Izraelových Na úvod jsou uvedena jména všech Izraelských kmenů s tím, že každý přišel do Egypta se svou rodinou. To za prvé proto, aby se ukázalo, že příběh pokračuje. Co prožil Abraham, Izák a Jákob, co se naučil Josef a jeho bratři ve všech těch dobrodružstvích předchozích kapitol, to nedělali proto, aby se na to zapomnělo a začínalo se zase od znova. I pro nás je dobré znát příběhy našich předků — a zejm. našich předků ve víře. Prostě proto, abychom znova „neobjevovali Ameriku“, abychom se zejm. mohli poučit z jejich chyb, případně i z toho, co vyřešili dobře.

Dvanáct praotců je uvedeno také proto, aby bylo vidět, že Izrael se v Egyptě nerozplynul, nestali se z nich „běžní lidé“, ale zachoval si v Egyptě odlišnost. Bůh zůstal se svým lidem i v Egyptě, požehnání otcům přešlo, bez jakýchkoliv zásluh, na syny.

Všech, kdo vzešli z Jákobových beder, bylo sedmdesát. Vzpomeňme, že Ježíš vysílá nejdříve dvanáct a později sedmdesát svých učedníků. Souvislost je zde.

bojoval by proti nám a odtáhl by ze země Ve faraonově řeči je rozpor. Vidí v Izraeli cizí lid a jedním dechem se bojí toho, že odtáhne ze země. Čekali bychom buď-anebo: Buď jsou cizí, tedy může být jen rád, když odejdou, nebo jsou naši, a pak se jich přece není třeba bát. Ale hřích je vždy nesmyslný a hříšní lidé potřebují blízko u sebe někoho, kým by zároveň mohli pohrdat, koho by mohli ponižovat.

porodním bábám, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Púa Jen prosté ženy s tehdy opovrhovaným povoláním, jen se v příběhu mihnou, ale pro jejich statečnost známe na věky jejich jméno. Povzbuzení, že i náš, třeba obyčejný, životní příběh má před Bohem věčný význam a naše jméno bude jednou známo všem věrným, pokud si zachováme statečnou víru.

porodní báby se bály Boha Tj. už se nemuseli bát lidí. Bázeň před Bohem rád přirovnávám k pocitu dítěte za štědrovečerního večera. Vše, co se děje za zavřenými dveřmi kolem stromečku je tajemné, budí vážnost a zároveň touhu tu nádheru vidět. Bázeň před Bohem má něco z úcty k lidem, které máme rádi – BOJÍME se je ranit, zklamat. Na některé věci, které by se jich dotkly, ani nepomýšlíme.

Ač to zní dosti pochmurně, strach je pro člověka zřejmě ta nejsilnější motivace. Máme třeba někoho rádi, něco bychom pro něj rádi udělali, ale bojíme se. Bát se Boha tohle celé obrací: Když jsme třeba jediní, kdo může někomu pomoci, překonáme strach, protože se více bojíme, co by na to řekl Bůh, kdybychom nejednali. To je i případ těch porodních bab.

Každého syna … hoďte do Nilu Svého druhu humor, protože Mojžíšova matka skutečně Mojžíše „hodí do Nilu“ – a Mojžíš se stane v Egyptě princem. Faraon si chtěl Izraelce držet co nejvíc od těla a teď je bude mít v rodině.