Evangelická církev v Lounech

Penina měla děti, Chana děti neměla. Neplodná byla Abrahamova Sára, Izákova Rebeka i Jákobova Ráchel. Až zaráží, jak často se toto téma v Písmu objevuje. Jednou z příčin bude asi i horší výživa a zdravotní péče těch dob. Důležitější však je toto: O těch všech ženách se dozvídáme, protože je jejich manžel miloval, nezapudil je a nevzal si jinou, i když byly neplodné, což by běžný muž v té době udělal. V rodinách, kterých se v Písmu dovídáme, tedy panuje láska.

aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu V Šílu byla truhla smlouvy. Izraelci se tam shromažďovali ze svých dmovů, jako my chodíme do kostela.

Její protivnice ji ustavičně urážela, že Hospodin uzavřel její lůno, jen aby jí dráždila. Podobně jako Hagar urážela Sáru. Ukazují se hranice mnohoženství, které kupodivu není nikde v Písmu zcela výslovně zakázáno. Vzít si ženu svého zesnulého bratra je dokonce příkazem Zákona. Kristus a po něm apoštolové však připomínají Boží vůli při stvoření, kdy je jeden muž a pouze jedna žena, což je pro nás závazné. Mnohoženství v Písmu (i v současné Africe, kde je některými církvemi tolerováno) se jeví jako „menší zlo“, úmrtnost mužů je totiž vždy celkově vyšší, než žen; zvláště v orientě biblických časů a v dnešní Africe, vinou častých válečných konflitků. O některé ženy by se tak neměl kdo postarat. Písmo i současná životní zkušenost Afriky a muslimských zemí však ukazují, že je to v naprosté většině velmi konfliktní způsob soužití. Zajímavé zároveň je, že v současné Africe je často iniciátorem „přibrání“ další ženy do rodiny právě první žena, která hledá zajištění pro svou neprovdanou příbuznou či kamarádku a muž je do takévého sňatku spíše tlačen. Mnohoženství je každopádně vždy nepříjemným provizoriem, východiskem z nouze a v našich poměrně blahobytných podmínkách je nelze chápat jinak než jako těžký hřích.

Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi tak ztrápená? Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů? Odpověď je samozřejmá a proto nevyslovená. Muž nemůže ženě nahradit dítě, jedná se o zcela jiný vztah, Elkána se ptá zcela nešťastně. Ukazuje se, že i ten obvykle nejintezivnější lidský vztah, vztah muže a ženy, má své hranice. Nikdo nemůže být druhému člověku vším. Vztah k dítěti je pro člověka svým způsobem vztah k sobě samému. Muž a žena jsou protějšek, mají dolišné geny, odlišnou „krev“. Kdežto děti jsou „naše krev“, jsou nám podobné, v jejjich dětství svým způsobem znovu prožíváme něco z vlastního děství, sledujeme jejich obdobné reakce na určité siatuce atd. Milostný vztah muže a ženy je svým způsobem vrcholem lidského života – člověk je tu nejvíce schopen vyjít sám ze sebe a přijmout někoho z podstaty naprosto odlišeného. V dětví i raném mládí jsme obvykle „my kluci“ a „my holky“, holky jsou pro nás „blbý“ a kluci sjou pro nás „blbý“. Nejen tělesná, ale ještě více duševní zralost v nás ve středním věku budí touhu po někom zcela odlišném. S vyhasínáním sil se často opět lépe cítíme „mezi svými“ – dědkové spolu v hospodě a babky v cukrárně nebo u kadeřníka. Také vztah k dětem a vnoučatům se ve stáří stává někdy aktuálnějším „bolestnějším“, než vztah ke stejně stárnoucímu protějšku, na nějž už jsme si zvykli, kde už je vše jaksi v poklidu. V případě Chany a žen obecně k tomu ještě přistupuje zkušenost těhotenství „jiného stavu“ a porodu; nelze obecně říci, zda pozitivní, či negativní, vždy však intenzivní. Je to mystérium, tajemství mužům zcela nepřístupné (proto také Chana Elkánovi raději ani nic neodpovídá). Existují i specificky mužské zkušenosti, ty však nejsou předmětem dnešního vyprávění. Obě pohlaví se musí smířit s tím, že jistá část osobnosti jejich protějšku je jim nepřístupná; respektovat tajemství druhého. To je Boží vůle.

daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne Tj. Samuel se stane Božím zasvěcencem, nazírem (jako Samson). Překvapivé je, že Chana chce dítě, kterého se zároveň slibuje vzdát. Důvodů je několik. Jednak v Orientě se hodnota ženy odvozovala od počtu porozených dětí. Tím, že Chana porodí, získá důstojnost. Druhý důvod je, jak už jsme zmínili, že těhotenství a porod je zásadní zkušenost v ženském životě. Chana dá někomu život – chce dát, ne si nechat pro sebe. Vlastně každá matka se nakonec jednou musí svých dětí vzdát, protože se osamostatní – proto je porodila, aby začal nový, na ní nezávislý život. Tím je Chana příkladem všem příliš majetnickým matkám. Za třetí, Chana bude mít možnost v šílu své dítě navštěvovat, jak později uvidíme. Vazba nebude úplně zpřetrhána, podobně jako Mojžíšova matka se stala Mojžíšovou kojnou pro faraoovu dceru.

Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína! Elího věta ukazuje na vícero věcí. Elí fungoval jako dohližitel nad řádností bohoslužeb. V jeho hlase slyšíme jistou rezignovanost a otrávěnost. Když u Chany hned předpokládal opilství, musel být v Šílo asi zvyklý na ledacos. A za druhé, ukazuje se, že ani hluboký zármutek nám hned nemusí v očí druhých zajistit důstojnost, kterou očekáváme. Musíme počítat s tím, že nám často lidé nevyčtou na očích, jak nám je a reagují zcela nevhodně.

pojedla a její tvář už nebyla smutná Chana se spolehne na „puohou“ modlitbu a na „pouhá“ slova kněze. Své obavy vloží na Boha a už se netrápí – v tom je vzorem pro nás.

já jsem ta žena, která tu stála u tebe a modlila se k Hospodinu Je možné, že Elí své „Jdi v pokoji. Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila.“ řekl jen proto, aby Chanu nějak na chvíli utěšil. Že se věc stala, je možná překvapením. Dodnes je zajímavou zkušeností duchovních, že mnohdy nejvíce zasáhnou duše a životy posluchačů slova, která řeknou jen tak mimochodem. Skrze slova lidí nakonec jedná Bůh.