Evangelická církev v Lounech

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Myslí se beránek z Exodu 12. Jeho krví měli izraelci pomazat své dveře během poslední noc v Egaptském zajetí, kdy Bůh pobil egyptské prvorozené. Domy, na kterých bylo znamení krve, minul. Tím se naznačuje, že Izraelci nebyli lepší než ostatní lidé. Také zasluhovali trest, ale kvůli beránkovi je Bůh minul. Stejně tak nás Kristus a pouze Kristus zbavuje viny, jinak bychom na tom před Bohem byli stejně jako druzí lidé.

Beránek musel být bez vady – tím se naznačuje Kristova bezhříšnost. Beránka jedla celá domácnost, měla ho sníst celého a pokud to na ni bylo moc, měli si sehnat další hosty. I my při Večeři Páně při bohoslužbách duchovně „jíme Krista“, stává se naší součástí, když jej oslavujeme v bratrském společenství, které není exkluzivní ale naopak máme jej rozšiřovat jak to jen jde. Hod Beránka (nyní Večeře Páně) je hostina, která spojuje Boha a církev – jako si na domácí hostinu zveme ty, které máme rádi, kterých si vážíme a sbližuje nás to s nimi.

Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael. Janův křest (a jeho kázání) ukazovaly, že každý člověk je pošpiněn hříchem a potřebuje očištění. Lidem je vlastní sami sebe ukolébávat, že jsou v zásadě dobří. Proto také lidé obvykle považují druhé za příčinu svých chyb. Své jednání dovedou vždy obhájit. Mysleli to dobře, nemohli nic jiného dělat atd. To proto, že své srdce, své úmysly považují automaticky za dobré – zlo muselo přijít od jinud, od druhých lidí. Nedochází jim, že už jejich úmysly mohou být zlé, že je možné, aby jim samým to nedocházelo. Proto musí přijít Jan a říci „nezačínejte si říkat: ,Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ Jan je tu proto, aby lidé poznali, že si sami nepomohou, že potřebují vnější pomoc, Vykupitele.

Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Duch není vidět. Holubice tedy byla znamením neviditelného. Buď ji Jan (a další) spatřiliv představě, nebo pro ten moment přivedl Bůh na místo „nějakou“ holubici na znamení. Ježíš se z Ducha narodil, nepřijal jej až zde. Jde tedy hlavně o znamení pro ostatní. A přece, Ježíš jako člověk byl na tom ve všem stejně jako my, kromě hříchu. I my zažíváme chvíle, kdy silněji cítíme Boží vedení, kdy máme hlubší myšlenky atd. Ježíš nyní začínal své dílo. Od této chvíle s ním Duch zůstával, byl v duchovní službě stále – i když i předtím měl samozřejmě Ducha svatého.

to je ten, který křtí Duchem svatým Janův křest by nemohl zbavit hříchu, kdyby nebyl znamením Ježíšovy oběti, která ale teprve měla přijít. Nicm. pro Boha je všechen čas jako jeden okamžik. Ježíšova obět tedy platí i „zpětně“, působila už dopředu v Janově křtu, který je stejný, jako náš. Že Ježíš křtí Duchem tedy znamená zřejmě, že on je ta pravomoc, která činí platným Janův křest. V něm je Duch, který ví již dopředu o Synově oběti.

Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Jan naznačuje svým učedníkům, že Ježíš je základem jeho křtu. Vlastně je Ježíšovi předává.

Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Zde vidíme, jak duchovně byli učedníci založeni. Netrvali na své staré „partě“, šli tam, kde byla plnost pravdy a milosti. Podobně i každý křesťan by příslušnost ke své církvi měl zakládat na prvním místě na tom, že její učení je pravdě nejblíže; osobní věci jsou až na druhém místě.

Rabi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš? Učedníci na Ježíšovu otázku naznačují, že jejich otázky jsou na delší povídání. Jako by říkali: Nemohli bychom to probrat později u tebe?

Vidíme, že na důležité otázky nejde dávat krátké odpovědi. V našich časech se mnozí přímo pyšní svým nezájmem o složitejší otázky víry, stylem „to je na mě moc složité, ale při procházce lesem Boha cítím“. Jsou pak křesťanská společesntví, která se přímo chlubí nevzdělaností svých duchovních, kteří prý mluví „pouze z ducha“. Je to v podstatě jeden a ten samý omyl. Takový postoj je velmi vzdálen svědectví Písma svatého o tom, jak jednali pravý Ježíšovi učedníci.

Pojďte a uvidíte! Ježíš před tím někam šel, ale nechá toho a zve učedníky k sobě domů hned. (Ti předpokládali, že si s ním domluví schůzku na později.) Odpovídá s vtěším nadšením, než asi čekali. Zde vidíme, že kde je zájem o Boží slovo, dostaví se časem i srdečnost, domácké prostředí. V tomto pořadí, ne obráceně.

Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Malý detail dostatečně ukazuje na lidství Ježíšovo (potom, co Jan ve v. 34 dosvědčuje, že Ježíš je Syn Boží). Ježíš má také místo, kde bydlí.

Jak to vypadá u člověka v bytě o něm vždy něco napovídá; člověk tím na sebe dost prozrazuje. Proto si člověk nezve domů každého a pokud s návštěvou není v hluboce důvěrném vztahu, raději s náskokem byt uklidí, než návštěva přijde. Jaksi, udělá byt lepším, než jaký je v běžném provozu – a tak dělá lepším i sebe. Ježíš bere učedníky k sobě domů bezprostředně, nemá čas tam předtím uklidit.

Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Tedy, od čtyř odpoledne až do noci bylo o čem mluvit. Jak víme od Jana (J 20,30n), Ježíš toho učinil (a řekl) mnohem více, než mohla evangelia zachytiti. Nemáme zaspán žádný jeho souvislý hovor s učedníky, který by trval od čtyř do půlnoci. Máme zaspáno to základní, odstačující ke spáse. A v našem čase jdeme cestou učedníků, když věci víry dále promýšlíme a dlouze o nich rozmlouváme. Duch, kterého Kristus přislíbil (J 14,26), vysvětluje a rozvíjí v našem čase vše to, co je zapsáno v evangeliích.

Vyhledal nejprve svého bratra Šimona Tři nejbližší učedníci Ježíše jsou Petr, Jakub a Jan. Zde ovšem vidíme, že nebýt Ondřeje, Petr by Krista nepoznal.

Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr). A Petr znamená skála. O této změně jména čteme u ostatních evangelistů až později, když Petr vyzná, že Ježíš je Syn Boží. Buď tedy tehdy Ježíš znovu potvrzuje, co řekl už na začátku. A nebo, pravděpodobněji, Jan již na začátku shrnuje, co se stalo později. Bežně tak sami postupujeme při vypravování, když na začátku řekneme už něco z toho, co se stalo později, protože pak by na to už třeba nedošlo.

Petr Proč zrovna je Petr skálou, proč je vybrán jako předák apoštolů, není úplně zjevné. Je to věc Kristova povolání. Ani dnes nemůžeme vlastně přesně říci, jaké vlastnosti dělají dobrého faráře, presbytera, učitele v církvi atd.

Z jiných evangelií ovšem víme, že Ježíš řekl o Petrovi, že je skála, ve chvíli, kdy Petr vyznal, že Ježíš je Mesijáš a Syn Boží. Předákem apoštolů jej tedy činí především víra.

A nakonec, Petr Krista třikrát zapře. Proto je nazván skálou, na které stojí církev, protože je hříšníkem, kterému se dostalo milosti. Jidáš, který Krista zradil, se oběsil. Petr žil dál a čekal na Boží smilování. Také celá církev žije se svými slabostmi a vinami a čeká na Boží smilování.

Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova Je vidět, že Ježíš své učedníky zná zřejmě už z dřívějška. Ježíš nedělá nějaký konkurs na apoštoly ze všech lidí, ale začíná své dílo přirozeně, se skupinou přátel a známých.

Tito tři jsou z Betsaidy v Galileji; Ježíš je ovšem u Jana v Judsku. Je zřejmé, že jeho učedníci byli lidé s duchovním zájmem, protože zřejmě ze zájmu o dění kolem Jana Křtitele se zde v Judsku shromáždili mimo svůj kraj a domov.

Filip zase vyhledal Natanaela Vidíme již zde, jak nejlépe roste církev – sice tak, že člověk o Kristu řekne nejdříve svým přátelům.

Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Celá Galilea, nejen nazaret, měla špatnou pověst. Zdejší lidé byli promícháni s pohany; z jiných zdrojů víme, že zde řádili zbojníci atd. Natanael je ovšem nejspíše sám z Galileje. Není ale tak neobvyklé, že lidé pohradjí vlastbním krajem. A nyní, jak jsme řekli, nacházíme všechny učedníky v Judsku – možná mají za to, že je zde více šancí udělat něco dobrého, než v Galilei.

Natanael navíc nejspíše zná Nazaret jako město svého kraje se špatnou pověstí. Tedy, z vůbec špatného kraje špatné město. Sama evangelia pak svědčí o tom, jak v Nazaretě chtěli Ježíše kamenovat a že měli tak málo víry, až se tomu i Ježíš divil. Natanael má tedy pochybnosti právem.

Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti. Zřejmě to není ironie. Natanael bude nejspíše typ člověka, který přerostl své poměry. Bude to ten druh člověka, který se mravy a poznáním nehodí do „své vesnice“.

Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Natanel je asi zároveň rád, „že si toho konečně někdo všiml“, zároveň se nechce nechat omámit lichotkami. Jako by tedy řekl: Dobře, ale odkud ty to můžeš vědět.

viděl jsem tě pod fíkem Z úžasu, který tato věta vyvolala u Natanaela, můžeme soudit, že Ježíš věděl o něčem, o čem nikdo vědět nemohl. Na prvním místě asi přichází v úvahu modlitba či zbožné přemítání v soukromí – čas, který Natanael věnoval jen Bohu – Syn Boží však o něm ví. Přesto, pointa vyprávění je v tom, že ani my nevíme, co se vlastně pod fíkem dělo.