Evangelická církev v Lounech

Chanina píseň Má jistou podobnost s písní Marie Panny i s jinými ženskými písněmi z Písma. I když se v obou případech jedná o příběhy něžného mateřeství, písně těchto vznešených žen mají překvapivě bojovný charakter, což je poněkud záhadné. Jedním z důvodů může být snad to, že něha a sabeobětující se láska znamená také velkou zranitelnost a tedy potřebu ochrany.

Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád Oběť měla probíhat tak, že se nejdříve na oltáři spálil tuk obětovaného zvířete (pro Hospodina), pak kneží dostali „přední“ maso, zbytek snědla rodina obětníka – byla to oběť pokojná, která spojovala Boha, jeho kněží i rodinu v jedné hostině smíření. Zvrácení Elího synové brali nejen lidem z toho, co bylo jejich, ale dokonce i z Hospodinovi části oběti. Oběť pokojná byla svým způsobem Božím darem smíření mezi Ním samým a lidmi navzájem (Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zelíbení). Je to jako kdyby si dnes faráři nechávali extra platit za křest či večeři Páně – svatokrádež.

Nechť tě Hospodin zahrne potomstvem z této ženy místo vyprošeného, který byl vyprošen pro Hospodina. Protože byl Samuel „obětován“ Bohu, mohou se narodit noví lidé. Samuel je předobrazem Krista, z jehož oběti jsme znovu zrozeni. Matka ho vídá jednou za rok. Nepatří ji a přece od něj není zcela oddělena. Podobně jako Marii neptřil Kristus, který odmítl její nárok (Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? …kdo činí vůli mého Otce… je má matka). Přesto Maria chodila s Ježíšovou družinou a Kristus na ni pamatoval ještě nakříži. Samuel je pro matku „mrtev“ a přece ne tak docela, podobně jako odchod dospělých dětí od matky je jako malá smrt – a přece ne docela. A můžeme jít ještě dále a říci, že Chana je symbolem Marie, Maria zase církve. I církev (jako Chana) je jakoby ve světě od Krista (který je nyní v nebeské svatyni, jako Samuel) opuštěna a přece ne. Přece je Kristus s námi skrze modlitbu, slovo a svátosti.

Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím? Hřích proti Bohu je horší než proti člověku, ač je to možná pro naši dobu překvapivé. Když člověk ukřivdí člověku, může prosit Boha za odpuštění. Ale když se vysmívá samotnému Božímu odpuštění (cílem většiny obětí bylo právě odpuštění), kdo mu pomůže?

Ctil jsi své syny více než mne. Z Elího napomínání je slyšet bezmocnost. Napomíná sice, ale nic neudělá. Povinností rodičů je však vymáhat na svých dětech dobré jednání. Nechat děti „růst jako dříví v lese“ je stejný hřích jako přílišná tvrdost.