Evangelická církev v Lounech

Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. O Ježíšově dětství téměř nic nevíme. Z toho, co čteme zde, můžeme soudit, že bylo asi docela šťastné. Ne každé dětství je šťastné. Víme, že těžké dětství se za člověkem táhne. Možná nás tedy napadne, zda byl Ježíš skutečně „ve všem podoben“ každému člověku, zda zná i zkušenost obtížného dětství.

Zmínky o Ježíšově dětství jsou jednak příliš krátké, abychom zmiňovaly i těžkosti, se kterými se v dětství nakonec potýká každý. Ale především, ukazují, že význam dětství přeci jen přeceňujeme. Špatné dětství jistě hraje velkou roli i v pozdějším životě. Na druhou stranu, jiní lidé zase zápasí s těžkostmi dospělosti a do dětství naopak unikají, takže jim vlastně hezké vzpomínky brání žít v přítomnosti. Každý nese nějaký kříž. Proto známe Ježíšův příběh jen zhruba kolem třicítky – v plné dospělosti na vrcholu sil. Ježíšův zápas a nesení kříže jsou universálním vzorem, ať už na člověka těžkosti dorážejí z minulosti nebo budoucnosti. Každý lidský problém nakonec zaznívá v modlitbě v Getsemane, kde se Ježíš srovnává s tím, že musí nést svůj úděl, ač nechce.

Náš verš možná také trochu poukazuje na obecnou povahu dětství – v tom čase člověk roste a je nakonec docela překvapivě odolný. Celé generace vyrostly během válek – a nakonec byly celkem normální. V dětství člověk stále pevně doufá, že změna je možná. Dosti rychle se adaptuje na jakékoliv podmínky ( i když jistě ne bez následků). Hlavní boj tak pro člověka nastává v dospělosti, kdy už vidí, že jeho vyhlídky do budoucnosti jsou omezené – už zdaleka není možné vše. Právě v tomto věku je nakonec zdaleka nejtěžší se se životem srovnat.

Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Exodus 23, 13–17 stanovuje tři povinné svátky ročně, při kterých se mají všichni muži ukázat před Hospodinem: 1. Svátek nekvašených chlebů (dnes Velikonoce). Připomínal vyjití z Egypta. 2. Svátek žně, letnic (dnes svatodušní svátky) Připomínal vydání zákona na Sinaji 50 dnů po vyjití z Egypta a zároveň díkůvzdání za žně. 3. Svátek stánků (dnes zhruba neděle díkůvzdání) Připomínal 40 let Izraelců na poušti (po sedm dní bydleli všichni ve stanech/chýších místo doma) a byl také slavností druhé žně a sklizně ovoce.

Na svátky jde i Marie, i když Zákon zmiňuje jen muže. To ukazuje, že v biblickém pohledu tvoří muž a žena v manželství „jedno tělo“. Marie se přirozeně účastní „akce“, na kterou jde její muž a syn, pro Josefa je její účast také naprosto přirozenou. V našem čase zůstává bohoslužba a náboženství vůbec jednou z mála společenských záležitostí, pro obě pohlaví i všechny generace. A to ne proto, že by si zde každý našel to svoje, ale spíše proto, že se zde každý tak trochu vzdává sám sebe a svých úzkých zájmů.

Také když my bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. V současnosti považují Židé chlapce ve **třinácti** letech za schopného přejmout za sebe náboženskou a morální odpovědnost, stává se z něj tzv. bar micva (syn přikázání). Tato zásada se však objevuje až někdy ve 14. stol., v biblických časech s velkou pravděpodobností nebyla známa. Mnohé např. africké kultury považují dvanáct let za práh dospělosti. Nicméně, kolem dvanáctého roku začíná obvykle dospívání bez ohledu na kulturu. Lukáš sleduje Ježíše, „který nám byl ve všem podoben“ a tak zmiňuje i tento příběh počátku dospívání, osamostatňování, jak ještě uvidíme, protože i v životě každého člověka nastává tento zlom, u někoho silněji, u jiného ve slabší podobě.

Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty Zdá se, že v Ježíšově době se lidé mohli více spolehnout na širší rodinu a sousedy, kteří se o známé děti postarají. O Ježíšovi také jinde čteme, že rodiče poslouchal, Josef s Marií tedy zřejmě automaticky předpokládali, že se v daný čas vydá domů s jejich skupinou. Zřejmě na něj byl takový spoleh, že jej nebylo třeba hledat. Druhá možnost je, že Ježíše bylo obtížné hledat v mumraji kolem Jeruzaléma a bylo rozumnější spolehnout na to, že jde s ostatními a hledat ho mezi poutníky dále od města, kde je méně lidí – asi jako mi bychom si dali sraz u vchodu před obchodním domem, ně někde vevnitř. Každopádně, Marii a Josefa je záhodno následovat v tom, že nejsou přehnaně úzkostliví rodiče. Mají jistou důvěru jak ve své dítě, tak v Boží ochranu.

Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Velmi stručná věta a přitom dodává příběhu dramatičnosti. Představme si ten pocit, že jsme na nějakém velmi rušném místě prožili slavnost, všechno dobře dopadlo a my se v klidu vracíme domů. Kapitola se uzavřela. A nyní se musíme znovu prodírat davem, tentokrát už neposilováni slavnostním očekáváním. Místa, která máme spojená s čerstvým a uzavřeným slavnostním zážitkem najednou vidíme úplně jinýma očima. Všude kolem veselí lidé, ale nás sužuje úzkost. Asi jako hledat nezvěstného o Štědrém večeru nebo na Silvestra.

Po třech dnech jej nalezli v chrámě Zde si myslím stačí představit, jaký musí být pocit tři dny hledat vlastní dítě, v městě, plném lidí. Josef s Marií také museli ty tři dny někde nocovat – jaký to asi mohl být spánek?!

sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky Ježíš nám byl podoben v tom, že jeho poznání rostlo. Nevěděl všechno hned, také se potřeboval učit, jako my. V té souvislosti můžeme zmínit velmi pravdivé rčení: „Hloupý není ten, kdo něco neví, ale kdo se nezeptá.“

Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Vnímáme atmosféru, ve které jsou všichni hlubokým zájmem zaujati, zataženi do rozpravy. Učitelům, profesorům své doby, nevadí bavit se s dvanáctiletým; Ježíšovy odpovědi považují všichni za překvapivě rozumné. A rozhovor zřejmě (s přestávkami) trvá již tři dny.

Na tom je mimo jiné vidět, že Ježíšovo učení nezavrhuje lidské poznání a lidskou zkušenost. Není to tak, že by Ježíš přišel a řekl: Všechno je jinak. Bohužel se tak Ježíšovo učení často vykládá. Třeba jeho „první budou poslední a poslední první“ se bere tak, že všichni první budou poslední atd. Ježíšovo učení je někdy vykládáno právě stylem „všechno je obráceně“; *každý*, kdo vypadá jako zbožný, je ve skutečnosti špatný, *každý*, kdo vypadá jako lump, je ve skutečnosti v jádru dobrý. Postavit všechno jednoduše na hlavu však nemůže nikdy být moudrost, to je jen prostá svévole a iracionalita.

Ježíš přijal a potvrdil naši obvyklou zkušenost a poznání, právě v tomto příběhu a v tomto věku. V dospělosti, jako učitel, lidské poznání rozšiřuje; dodává to, co už nikomu samo nedojde, ovšem aniž by rušil a popíral, co každý ví.

jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali. Věta, která se směrem k dospívajícím ozývá stále znovu již po staletí. Vůbec není výjimkou, že rodiče nepostřehnou, že jejich dítě již přestává být dítětem a stává se dospělým. Vidíme, že Ježíšovo dospívání probíhalo se vším, co k němu patří, kromě hříchu. Postupné osamostatňování dětí je pro rodiče vždy v jisté míře bolestné a nedá se mu vyhnout, jednou na ně dojít musí. Že je něco nutné však nijak neubírá na tom, že je to bolestné.

Zároveň, náš příběh je přeci jen výjimečný náhlostí, s jakou dosud poslušný Ježíš zmizí rodičům z očí i dobou, po kterou ho hledají i bezstarostností, kterou Ježíš projevuje (jiné děti jsou si obvykle dost dobře vědomé, že provádějí něco, co se rodičům líbit nebude). Příběh tak zároveň ukazuje, že když se Bůh stane člověkem, neobejde se to bez velkých problémů (jak ukazuje už příběh panenského početí a narození). Člověk je od Boha normálně nekonečně daleko. Když se tedy Bůh stane člověkem, je to jako kdyby náhle přistál někdo z vesmíru, o zvláštní příhody není nouze.

Všimněme si též, že Maria označuje Josefa za Ježíšova otce, ač víme o jejím panenském početí. Josefovi ten titul ale právem náleží: Postaral se o Marii, když jí hrozila hanba, zachránil matku i dítě útěkem do Egypta. Přijal Syna Božího a staral se o něj jako o vlastního. Nenáleží tomu, kdo o dítě den za dnem pečuje, právem titul otce, i kdyby dítě nezplodil? Kdo jsou více rodiči dítěte? Jeho biologičtí rodiče, nebo ti, kteří se o ně starají?

Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Z Ježíšova „Jak to?“ opět zaznívá obvyklá sebejistota dospívajících. U dospívajících ovšem „klackovitost“ většinou maskuje pravý opak, nejistotu sebou samým. A tato maska rychle padá, když nastanou skutečné potíže a dospívající se ještě rád na chvíli stává dítětem, o něž se pečuje. Sebejistota Ježíšova není maskou nejistoty; Ježíšovo dospívání spočívá v tom, že objevuje, že láska k Bohu má vždy přednost před láskou k lidem.

To zní na pohled tvrdě, ale uveďme si příklady ze života: Rodiče, kteří se zcela upnou na své děti, jim nedovolí se osamostatnit, ještě do hluboké dospělosti jim budou mluvit do života. Přitom nemůžeme říci, že jejich láska není láska – jistě je to láska, které ovšem chybí vědomí, že nad naše pocity je Bůh, který i lidskému životu určil čas pro různé proměny a omezil dosah rodičovské péče. Člověk, který by zcela miloval svůj manželský protějšek, ho nenechá nadechnout – opět nemůžeme říci, že to není láska.

A na druhou stranu, kdo miluje Boha na prvním místě a nejsilněji vnímá právě jeho lásku, ten je schopen od druhý ledacos skousnout a přetrpět, ten snáze odpouští, protože na druhých není zcela závislý, nevyplňují beze zbytku celý jeho svět. Kdo miluje Boha více než lidi, ten má v sobě jistotu, která mu nakonec umožňuje milovat lidi víc než ten, kdo Boha nezná.

musím být tam, kde jde o věc mého Otce To se zdá zdánlivě tvrdé k Josefovi, který se Marie a jejího dítěte ujal a dvanáct let o ně pečoval. V našich biblích máme Otce nebeského a Josefa odlišené malým a velkým „o“, což může trochu zavádět; původní text nemá velká a malá písmena. Proto je ta věta spíše hříčkou. Jde o věc nebeského Otce, ale jde i o věc Josefovu. Proto přece Josef snášel nejistotu, hanbu a obtíže, aby z dítěte, kterého se šlechetně ujal, vyrostl král Izraele. Josef sám je královského rodu, „z domu a rodu Davidova“, přitom se živil jako prostý tesař. Ježíš svou moudrostí dělá čest rodině a tedy Josefovi. Začíná také svým prvním veřejným vystoupením s obnovou Izraele, aby Josefův rod opět nabyl vážnosti a svého čestného místa. Jako by tedy Ježíš říkal: Proto Josef celou tu věc podnikal, abych já teď všechny udivil moudrostí. Od chvíle, kdy anděl řekl Josefovi, aby přijal Marii, přes svízelnou noc narození v betlémě a útěk do Egypta až po dnes jde Josefovi právě o tuhle věc.

A samozřejmě, více jde o věc Nebeského Otce. Že my všichni nazýváme Boha Otcem neznamená žádnou urážku pro naše pozemské otce; stejně tak i, když se naše děti modlí Otče náš, nijak to nás, jejich otce, neuráží. Neméně stojí za pozornost to, že Ježíš potvrzuje, že o věc nebeského Otce jde zejména v chrámu a zejména mezi těmi, kteří zkoumají jeho vůli. Ježíš ta zcela potvrzuje a přijímá „organizované náboženství, církev, náboženské obřady i theologii“; všechno to, co mnozí právě s odkazem na Ježíše naprosto falešně odmítají. Velmi se tedy mílí ti, kteří chtějí žít jako křesťané bez církevní organizace, bez duchovních; kteří považují za nepotřebnou theologii a všechnu křesťanskou učenost. Ježíše jeho rodiče našli právě v chrámu, mezi učenci, v rozhovoru o theologii. Tam šlo o věc Nebeského Otce.

Vidíme z toho také, že o víře je třeba rozmlouvat, klást druhým otázky, přemýšlet o ní. Ve víře rozhodně neplatí nějaké „nemluvit a dělat“; jde o příliš zásadní a velké věci, než aby o nich člověk mohl nepřemýšlet. Čas, ztrávený duchovním rozhovorem, četbou a přemýšlením, je rozhodně užitečně ztrávený čas.

Ale oni jeho slovu neporozuměli. I pro nás je těžké hned rozumět, kterého Otce/otce Ježíš myslí. (Marie předtím totiž říká „tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali“, takže Ježíšova odpověď bezprostředně navazuje“. Dále, taková náboženská vyspělost je u dvanáctiletého překvapivá pro všechny. Dále jsou Josef a Marie v situaci, kdy po tři dny Ježíše hledali, takže nemají moc náladu luštit hádanky. Dále, co říkají lidé, se kterými žijeme pod jednou střechou, vnímáme emotivně; máme sklon nepřemýšlet nezaujatě o obsahu jejich řeči, o myšlence jako takové; vnímáme ve všem spíše osobní náznaky. Nakonec, i když Marie s Josefem věděli, že Ježíš je Mesiáš, nikdo ještě vůbec netušil, kdy a jak jeho dílo začne a jakou bude mít podobu.

Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Ježíšův výstup v chrámě vypadá poměrně ostře. Skutečně platí, že poslušnost a povinnost k Bohu je nad všechnu poslušnost a povinnost k lidem. Není možné udávat rodinu jako překážku náboženských povinností.

Na druhou stranu, naše povinnosti k Bohu neruší naše povinnosti k lidem. A, jak vidíme na Ježíšovi, pokud případný konflikt kvůli víře vyváží naše poslušnost/obětavost, zájem ve dnech všedních (kterých je nakonec více), nemusí se nikdo cítit dotčen, nebo uražen. Ježíš svým konáním říká „více budu poslouchat a ctít Boha, ale to neznamená, že by se tím nějak snížila nebo umenšila moje láska k vám. Naopak, tím bude i větší moje láska a poslušnost k vám.“ Víra, která by z naší strany znamenala ochladnutí rodinných a přátelských vztahů, izolaci, by rozhodně nebyla víra Ježíšova. Naopak, naše náboženství má být zdrojem větší vřelosti a většího zájmu o naše okolí.

Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. Zde se mimo jiné dovídáme, jak se k nám příběhy Ježíšova narození, dětství a mládí vůbec dostaly. I u lidí, které známe poměrně důvěrně, často o jejich dětství či mládí nevíme vůbec nic, pokud jsme je poznali jako dospělé. Takové příběhy jsou poměrně intimní věc, které se vyprávějí jen opravdu blízkým a často ani u nich nemáme tu potřebu. Evangelisté Marek a Jan o Ježíšově narození přímo nemluví (když alespoň Jan jej zřejmě znal); Matouš vypráví jen část a Lukáš zase nepíše o návštěvě mudrců, útěku do Egypta a vraždění neviňátek. Možná má pravdu teorie, že příběh Ježíšova dětství se v první církvi uchovával jako tajemství, které se sdělovalo jen nemálo lidem. Vezměme už narození z Panny: I dnes s ním má mnoho lidí obrovský problém a neváhají je zpochybňovat, ba i zesměšňovat. Je velkou výsadou ten příběh znát a rozumět mu. Můžeme tedy usuzovat, že evangelisté znají příběh Ježíšova narození právě z Mariina vyprávění. A každý právě to, co mu Marie vyprávěla. To je přirozené; sami nevyprávíme příběhy ze své minulosti každému úplně stejně; pro každého může být z naší minulosti zajímavé něco jiného, pokud mu o ní už vůbec vyprávíme.

Marie, jak bylo již mnohokrát řečeno, je příkladem všem věřícím v tom, že je ochotna přijmou i to, čemu nerozumí. Podobně, jako semínko je chvilku skryto v zemi, zdánlivě bez užitku, než začne klíčit a růst. I my máme Písmo a křesťanské učení přijímat celé, ne jen to, co je nám zrovna k užitku, nebo co nás zrovna oslovuje. Marie je také dobrou matkou, protože své dítě bere vážně; nemáchne jen tak rukou nad tím, co říká, i když je zrovna rozčilena a i když ho zrovna nechápe.

A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Je milé číst, že v Ježíšově životě bylo také období, kdy bylo všechno celkem bez problému. Křesťanství neznamená stálé utrpení – ale nesení utrpení ve chvíli, kdy není čestné se mu vyhnout. Tento verš je pro nás výzvou, abychom dokázali rozeznat čas, kdy se nám daří dobře, nehledali problémy tam, kde nejsou a radovali se z hezkých chvílí, i když víme, že nejsou napořád.