Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra Není jasné, po jak dlouhé době po Mojžíšově útěku z Egypta se události staly. Exodus 7,7 uvádí: „Mojžíšovi bylo osmdesát let a Áronovi osmdesát tři léta, když mluvili s faraónem.“ Nevíme, po jak dlouhé době v Egyptě předstoupil Mojžíš před faróna, nicméně můžeme předpokládat, že Mojžíš je již starý muž.
Ještě v tomto věku pase ovce svého tchána, nemá tedy vlastní domácnost. Příběh Exodu se tedy nenápadně i příběhem Mojžíšova osobního vysvobození, dozrání v pozdním věku. Něco, co v běžném životě spíše nespatřujeme, není u Boha nemožné. Před Bohem může každý převzít odpovědnost v jakémkoliv věku.
přišel k Boží hoře, k Chorébu Stejné místo, kde byl pak vydán Zákon. Střídavě se užívá výrazu Sinaj nebo Choréb. Není nezvyklé, že má jedno místo dvě jména. Možná může jít v jednom případě o pohoří, podruhé o horu v něm, jako Krkonoše-Sněžka.
Za Boží horu je Choréb pokládán přirozeně. Lidé mají sklon dnímat vysoké, samostatně stojící vrcholy jako posvátné. Sami máme jakýsi slavnostní pocit, když na takovou horu (třeba na Říp, Oblík nebo Lovoš) vystoupáme. Podstoupili jsme totiž námahu a pohled z vrchu dostáváme jako odměnu za své sebezapření. S hory se na věci díváme s nadhledem, s odtupme, v celku. Získali jsme poznání. Podobně si v životě více ceníme poznání, jehož jsme dosáhli vlastní zkušeností.
Ex 3, 2
Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni Tzn. Mojžíš nespatřil přímo Boha, který je neviditelný. Hořící keř byl znamením – podobně, jako vidíme zelený kříž víme, že na místě je lékárna. Nebo jako je Písmeno značkou pro neviditelný zvuk, které rozumí jen ti, kdo dovedou číst.
Ex 3, 3
Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří. Jde o znamení, které o Bohu něco vypovídá. Zda se jedná o přirozený jev, který lze v přírodě spatřit i jindy (a zdá se, že spíše ne), není jádro věci. Keř je znamením Boha, jež se svým jednáním, na rozdíl od člověka, nevyčerpává. Kdežto člověk, který se pro něco rozhodne, na tom spálí své síly. Člověk tak může pořádně dělat jen několik věcí, nutně se musí jiných věcí vzdát, některé šance zahodit. Jak říká Kristus: „kde je tcůj poklad (do čeho vkládáš síly, prostředky), tam bude tvé srdce.“ Člověk je svými silami omezen, mnoho věcí dělá nutně. Kdežto Bůh dělá to, co chce. A co chce, to dělá. Je čistou vůlí, není u něj žádné „býval bych“, žádné zahozené příležitosti a nesplněná přání.
Ex 3, 4
I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Bůh zná své jménem. Jako je jeho vůle čistá, tak také jeho řeč není nikdy obecná – „mělo by se“. Ale vždy osobní, člověk slyší Ducha Božího ve svém nitru říkat „já bych měl, to a to je mojí povinností“.
Ex 3, 5
Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš Vlastně stejné, jako když se přezouváme doma a na návštěvě: Vtsupujeme do našeho domova, který nám dává SMYSL nebo do míst, která dávají SMYSL někomu jinému. Doma víme, kde co máme, proč ta a ta skříň stojí tam a tam a ne jinde. Doma máme určitou jistotu. Svatý znamená „naplněný smyslem“. Kdežto poušť kolem toho místa nemá význam, jeden keř, jeden kámen u cesty je pro nás stejný jako druhý, je nám jedno. Mojžíš nesmí na svaté místo přinést prach svých bot, protože prach je něco bezcenného, co nemá tvar, význam.
Ex 3, 6
Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Tj. Bůh, který se „osvědčil“. Kristus Pán nám toto místo vyložil v Mk 12, 26n: „A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: ,Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův‘? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!“ Sám člověk se v životě mění a každá generace je trochu jiná. Ale v různosti lidí i různosti životních období je Bůh všem stejnou oporou.
Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Tak lidé na setkání s Bohem odpovídají v Písmu téměř vždy. Proto, že v Bohu se člověk setkává s dokonalostí v každém ohledu. A rozenává svou nedokonalost. Když je tu někdo, kdo ví vše, na co je moje omezené poznání? Když je tu někdo, kdo vše dokáže, na co jsou mé upocené snahy? Když je tu někdo dokonale dobrý, jak orpoti tomu vypadá moje jednání a moje slova v tomto životě? Na co tu jsem ve své omezenosti, když už tu je jeden Dokonalý, který měpřevzšuje ve všem? Na co Bůh vůbec něco stvořil, když v něj je už vše a nic mu nechybí? Kdo si tyto otázky položí, může poznat, že Bůh vše učinil jen s pouze ze své dobroty, ze své dobré vůle k nám, ničím nenucen. V setkání s Bohem poznává člověk svůj nekonečný dluh vůči Bohu.
Ex 3, 7
Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu Později v příběhu uvidíme, že Izraelci nejsou lepší, než Egypťané, mají jaksi Eghypt v sobě. Bohu je jich líto, nepřišel prosadit nějaká jejich přirozená práva, nedluží jim. Milosrdenství není něco, co by se dalo vymáhat, co někomu dlužíme. Druhým dlužíme spravedlnost. Ale milosrdenství koná člověk, stejně jako Bůh, ze svého svobodného rozhodnutí, ze srdce, protože chce. Proto se milosrdenstvím člověk Bohu patrně nejvíce přibližuje.
Znám jeho bolesti. V milosrdenství je též moudrost, poznání, protože člověk ví, jak druhémuje. Dovede si to představit.
Ex 3, 8
Sestoupil jsem Bůh je všude, ale něco je jaksi více jeho zájem. Vidí vše a přece na něco je jakoby zaměřen jeho zrak. Sestoupil jsem znamená: O toto mi opravdu jde, je to „srdeční“ záležitost-
abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré Svoboda dává smysl, jen pokud má cíl. Svoboda je vždy k něčemu: Domovní svobodu, soukromí, má člověk proto, aby mohl nerušeně vytvářet domov pro své blízké. Svobodnou volbu povolání má člověk proto, aby mohl uplatnit svá přirozená obdarování ve službě druhým atd. Svoboda znamená moci jít za nějakým cílem. Svoboda bez cíle je horší utrpení, než otroctví.
Ex 3, 9
Viděl jsem také útlak U utlačeného člověka ani nevíme, co v něm je, protože ani nemá šanci to dokázat.
Ex 3, 11
Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta? Jinde čteme, že Mojžíš byl nejpokornější z lidí. Můžeme říci, že pokora je právě v poznání, že sotva stačím na svůj úkol. Že co se ode mne čeká je větší, než jaké mám v tuto chvíli schopnosti. Neříkám hop, dokud jsem neskočil.
Ex 3, 12
Já budu s tebou! To mimo jiné znamená: Tvůj úkol není něco, co si vymslel ve své omylnosti. Je to něco, co dává smysl, i kdyby se na poprvé nepovedlo (Mojžíš jednal s faraonem desetkrát, než farao lid propustil). Protože jeto věc, která dává smysl i bez tebe, není jen na tobě. Já Bůh ji chci dovést k cíli.
Ex 3, 13
přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno Tedy: Bůh byl s našimi otci, ale co to má společného s námi? Jméno vystihuje povahu Boha. Bohové pohanů se často přímo jmenovali podle toho, čeho byli bohem. Bůh války se často jmenoval doslova Válka, bohyně lásky doslova Láska atd. Izraelci se tedy budou ptát: Na co je ten Bůh dobrý? V které oblasti poslouží?
Ex 3, 14
JSEM, KTERÝ JSEM Nejjedodušeji lze říci, že to jméno znamená: Jsem jaký jsem. S tím nic neuděláte, smiřte se s tím. Jsem ve všem, jsem realita, které neuniknete. Můžete říci: Tento Bůh se nám nelíbí. Ale tím nezmizí.
Dále se dá i přeložit jako „jsem, který mám ruku na všem, prsty ve všem“. Nejsem bůh, který dělá jen jednu věc a druhé nerozumí. Stejně tak vy, když přijdete z pole domů, nejste jiný člověk, pod vládou jiného Boha. Dobře se chovat je stejně nutné na veřejnosti, jako doma. Doma, jako na veřejnosti.
JSEM posílá mě k vám. Nejsem bůh, kterého jste si udělali ve své omezenosti a kterého by tedy něco mohlo překvapit. Vím o všem, co se stane, protože tosám dělám.
Ex 3, 15
Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno Bůh má jméno podle těch, které si vyvolil. Bůh není nikdy bez církve, bez svých vyvolených. Protože Abraham, Izák a Jákob žili s Bohem, jejichž život má i po tisíciletích stály smysl i pro nás. Choď s tímto Bohem a i tvůj život bude mít smysl navěky. A jak jsme už uvedli, skytě se zde již zvěstuje zmrtvýchvstání.
Ex 3, 17
Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců Víceméně každá obyvatelná země už vždy někomu patří. Písmo to vidí velmi realisticky. Boží láska k Izraeli se ukáže v tom, že Bůh mu dává předost proti jiným národům, straní mu. Podobně jako máme raději vlastní ženu více, nže jiné ženy – aniž bychom jim tím křivdili. Vlastní děti než jiné děti, aniž bychom jim tím křivdili. Boží láska je to, co jako lásku známe z vlastní zkušenosti.
Ex 3, 18
Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu. Oběť znamená i hostinu z části zvířete, která se na oltáři nespálí, pozvání k Božímu stolu. Oběť znamená díkůvzdání. Farao nechce, aby jeho troci přijímali dobrodiní od někoho jiného než od něj, aby někomu jinému byli vděční. V Egyptě je řád takový: Služ a pakmožná něco dostaneš. Kdežto Bůh říká: Já ti dávám něco dobrého, přesvědčil ses, že to s tebou myslím dobře, proto my služ.
Ex 3, 19
Vím, že vám egyptský král nedovolí jít Zatvrzelost faraona ukáže Boží moc. Izrael uvidí, že Bůh je dobrý k Izraeli proto, že chce. Ne proto, že by nedokázal být i tvrdý.
Ex 3, 21
Zjednám tomuto lidu u Egypťanů přízeň. Egypt bude kvůli Izraeli snášet rány a přece pak bude oblíben. Možná by nás to nenapadlo, ale lidé mají sklon přichylovat se tam, kde vidí moc.
