Evangelická církev v Lounech

Petr a Jan šli o třetí hodině Jak se zdá z pozdějších židovských i křesťanských zvyklostí, které třeba v Egyptě přetrvaly dodnes, konalo se sedm denních modliteb: Cca v 6.00 (při svítání, takže různě během roku) první, dále po třech hodiách v 9, 12, 15, 18, 21 a 24. Originál uvádí o deváté, protože šestá byla první hodina. Tedy 6+9=15h, tři odpoledne.

Dnešní příběh vyútí v první pronásledování církve. Ukazuje nám hned na začátku, že apoštolové si o problémy neříkali. Za prvé vidíme svornost Petra a Jana. Když srovnáváme jejich spisy v NZ, museli být velmi rodzílní. Petra vyhlásil Ježíš za skálu, na které postaví církev. Jan zase sám sebe označuje za „učedníka, kterého Ježíš miloval“ a zdá se, že byl občas Kristu blíže, než ostatní. Petra a Jan tedy byli přirození konkurenti. Ale zde je vidíme jít svorně spolu. Nikoliv zvlášť, každého oblkopeného kruhem jeho příznivců. Apoštolové mezi sebou zachovávali svornost, což je první předpoklad k pokoji i s těmi mimo církev. Když se člověk domluví s vlastními, má větší šanci se domluvit i s cizími.

Učedníci dále chodí do chrámu na „organizované“ modlitby hodin celeého Izraele ve stanovený čas. Nijak se nevydělují z Izraelského lidu ani zavedených zvyklostí. Jak uvidíme později, ke Kristu zvou všechny, nevyčítají niomu nedácné ukřižování. Nesnaží se udělat si nepřátele. Někteří lidé i směry touží přesvědčit samy sebe o vlastní opravdovosti právě tím, že jsou odmítáni a tomu cíli odpovídá jejich chování. Ne tak u apoštolů.

každý den ho posadili u chrámové brány Mrzáka měl kdo chrámu donést. Nebyl tedy zcela sám na světě. Ale ti, kteří ho sem nedonesli, neměli buď vůli, spíše však prostředky, aby ho cele živili. Odkazovali jej tedy společenské solidaritě. Dnes možná častější, než tehdy: Značná část populace pobírá od celé společnosti podporu na výživu dětí, nemocných příbuzných příp. na podporu vlastní. U nemocenského pojištění jsme vlastně všichni, v případě nemoci, příjemci takové podpory, protože funguje solidární systém a výše odvodu nikoho z nás by zřejmě na hrazení složitějších úkonů sama nestačila. Pokud bychom uvažovali o tom, že ti, jež mrzáka k bráně přinesli, házeli starost o něj na společnost, pak ovšem to samé musíme vztáhnout téměř na každého, jehož blízcí pobírají jakoukoliv dávku od státu, protože jde o princip podobný. Tehdy, podobně jako dnes, však spíše péče o vážněžně nemocného byla nad síly jedné rodiny a tak se na ní přispívala celá společnost.

Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Neznámým lidem a zvláště ve městě nebývá zvykem dívat se přímo do očí. Lidé obdarovávali žebráky, ale brali to tak, že dali peníze na dobrou věc, konkrétní člověk se v tom ztrácel. Řekli jsme už u v. 2, že jistá společná starost o nemocné fungovala tehdy podobně, jako dnes: Něco už bylo nad sílu rodiny a pomáhala celá společnost. A tak je to jistě dobře.

Apoštolové však přinášejí evangelium, které má osobní zájem o člověka. Proto ten pohled do očí. Je jistě dobré i pro církev, pokud koná dobročinné sbírky, pokud má charitativní zařízení a pod. Ovšem to mohou dělat i jiní, dokonce i účinněji. Co je výjimečné v církvi je to, že člověka přijímá do skutečného společenství, do osobních vztahů, že se dívá do očí. V našem světě spíše výjimečně člověk hladoví nebo hyne bez lékařské pomoci. Nemocný a chudý nejvíce postrádá společenství, do kterého by skutečně patřil. Často je jen klientem různých institucí, příjemcem neosobní podpory.

čekal, že od nich něco dostane Tím není chromý nijak shazován a opět, nesnižuje se zím nijak ani anonymní dobročinnost. Vždyť bez lidí, kteří jej, žebráka, obdarovávali, by neměl z čeho žít.

Stříbro ani zlato nemám Již v Sk 2, 44 čteme o společném majetku církve; z Sk 4, 37 a dalších míst můžeme odvodit, že apoštolové byli z počátku správci společné pokladny. Proč Petr říká, že nemá, může mít více důvodů: Buď jednoduše nemá peníze s sebou. Nebo mají společné peníze sloužit potřebě těch, kteří jsou v církvi a Petr tedy nemůže rozdávat z cizího. Je dobré myslet na to, že ze společného se vždy snadno rozdává. Skutečný dobrý skutek spíše musí stát něco nás samé, kdežto pomáhat z cizího člověka nebolí. Třetí možnost pak je, že první církev neměla společný majetek tak orgnaizovaně, jak by se mohlo zdát. Nefungovala možná natolik jako komuna, jak bychom mysleli, ale šlo o spontánní jednorázeové akce jednotlivců ve spospěch chudších členů sboru.

ale co mám, to ti dám Proč by Bůh utrácel peníze, když může udělat zázrak, končí jedna trefná židovská anekdota. Ve výkladu je třeba dát pozor právě na to, že Petr nečiní zázrak z toho důvodu, že je „levnější“. Klíč k uzdravení nemocného tkví ve v. 4 – poprvé se mu někdo podíval do tváře, poprvé viděl konkrétní tvář. Když vidíme jeho zázračné uzdravení, sledujeme jen špičku ledovce. Uzdravení je v tom, že nemocný poznává, že na něm osobně záleží Kristu. A poznává to z toho, že se o něj osobně zajímají jeho učedníci, apoštolové. Nemocných bylo u brány vícero, ale čteme jen o uzdravení tohoto chromého. U církve nezáleží tolik na tom, kolika lidem plošně o něco zlepší život, ale spíše na tom, koho je ochotna přijmout jako skutečně vlastního. Na tom, zda si ve společenství církve budou ostatní pamatovat jeho jméno, jeho tvář.

Vykladači Písma reformované církve se celkem shodují v tom, že proroctví, mluvení jazyky a zázračná uzdravování v církvi ustaly někdy mezi 2.-3. stoletím (dá se celkem vysledovat z dobových zpráv) – podle předopěvdi apoštola Pavla z 1 Kor 13, 8: „Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.“ Těchto výjimečných znamení nebylo pozvalna již třeba, jak církev dospěla („přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno“. Vždyť ani v našem čtení Petr a Jan neuzdravují všechny, ale jen jednoho. Křiklavé znamení bylo tehdy třeba, aby dodalo věrohodnosti evangeliu, jež bylo zcela nové, neslýchané a jež mělo jen pár stoupenců. Je to vidět na následné Petrově řeči, ve kterém přičítá uzdravení právě tomu Kristu, kterého přítomní vydali k ukřižování a který byl ponížen, „vyřízen“ na kříži. Podstata uzdravení, už u zázraků Ježíšových, je však vždy v tom, že je nemocný navrácen zpět do mezilidských vztahů. Navrácen rodině a do společenství Izraele/Církve.

Pro doplnění, zajímavé je v této otázce vícero studií z oblasti drogové závislosti (a podobné o alkoholismu): Během obou sv. válek bylo milonům vojáků podáváno morfium, později amfetamin a metanfetamin; dodnes se např. v Birtánii užívá heroinu (Diacetylmorfin) při císařském řezu – přesto touto cestou nevzniká mnoho závislostí. I když nejde popřít chemickou část závislostí, přece se zdá, že jejich hlavní podstatou je, že člověk nemá v životě nic lepšího. Nemá společenství, které by ho ocenilo, nemá kvůli komu zápasit se životem. Ne náhodou se pak léčba různých závislostí provozuje obvykle ve skupině, komunitě.

Abychom tedy Petrův výrok převedli do řeči všedního dne, Petr jakoby řekl: „peníze pro Tebe nemám, ale mám na tebe čas. Nelituji času, ve keterém se tu s Tebou vybavuji. Přijímám tě, protože tě přijal Kristus, jako mě přijal.

vtom se chromému zpevnily klouby Někteří vykladači připomínají, že autor Skutků, evangelista Lukáš, byl dle tradice lékař a že je to poznat na přesném způsobu popisu uzdravení.

vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu Nemocný stojí na vlastních nohou. K tomu, co jsme řekli ve v. 6 je třeba dodat, že uzdravený nevyměnil závislost na těch, kteří jej do chrámu přinesli, za závislot na Petru, Janovi a jejich církvi. Teď je někým, kdo se už „nebude válet na veřejnosti“. Má svou osobní důstojnost, záleží mu na tom, jaký dělá dojem. Teď bude moci říkat ano a říkat i ne. S ostatními půjde dobrovolně, ne proto, že ho někam nesou. Bude brát a bude i dávat. Nebude o něj jen postaráno, ale sám se bude starat o druhé.

Protože se držel Petra a Jana Opět, nejlepším svědectvím pro evangelium je, že dříve chromý se stal společníkem, přítelem apoštolů. Almužnu mu mohl dát každý, ale dosud jej nikdo neviděl, že by s někým někam šel, jako spolu vyrážejí přátelé.

jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili Moc uzdravit byla v Bohu, ne v apoštolech – a dokonce nebyla ani v jejich příkladném životě. Chromého „netáhl příklad“ apoštolů, ale slovo jejich kázání. Buďme spíše opatrní v tom, abychom brali svůj způsob života jako prostředek misie a vzpomeňme na Pavlovo: „Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“ (1 Kor 7,7)

kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli Jak oslovený zástup naložil s Ježíšem je v protikladu se zájmem, který Petr a Jan projevili zmrzačenému žebrákovi. Petr ukazuje: Ježíše jste odepsali, ale on se ukázal jako původce života a vstal z mrtvých, aby nebyl odepsaný nikdo, kdo v něj věří.

Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Tak mnohdy bývá, že o naší příchylnosti k lidem rozhoduje jejich, řekneme, zábavnost. Barabáš, jako vůdce zbojníků, musel být charismatická osobnost, „přirozená autorita“, jinak by ho jeho banda neposlouchala. Vzpomeňme na Babinského, Jánošíka, Nikolu Šuhaje. I to byli vrazi, které však dodnes opěvují lidové písně. Podobně okouzlují lidi terorističtí vůdci jako Andreas Baader či Iljič Ramirez Sánchez. Velkohubé zlo láká; svatost a spravedlnost v oku člověka někdy vypadá šedě.

tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte Všichni žebráka denně vídali u brány. Byl známá postava a zároveň s ním možná nikdy nikdo nemluvil. Řekněme člověka, který za bídný peníz denně donáší letáky do naší schránky od pohledu jasně poznáváme, zřejmě jsme s ním však za léta nikdy mluvili ani my, ani nikdo jiný.

víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo Tj. že Ježíš nezemřel omylem a zbytečně, ale že zemřel pro něj. A že se Bůh přiznal k lásce, která za druhého položí i život. Že „Láska nikdy nezanikne.“

Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové Zde slyšíme hodnocení viny obyvatel Jeruzaléma, Judejců ba samotných vůdců země z úst prvního z apoštolů velmi krátce po událostech. Vina za smrt Ježíšovu padá na každého z nás pro náš hřích. Role těch, kteří Krista vydali a zřekli se ho, není nijak speciální. Vzpomeňme, že sami velekněží si namlouvali, že tím zachraňují celý národ. Ke Kristově kříži mnohem více než čirá nenávist vede mlhavost, neurčitost zásad, které máme. Zvyk, u kterého ani nevíme, proč se ho držíme. Atmosféra, ve které se zas tolik neděje, když jeden člověk prostě zmizí. Jedním slovem netečnost.

Musíme ovšem dodat: I hřích z nevědomosti je ovšem hřích, jak se přesvědčí např každý, kdo z nedbalosti někoho zraní. Ba sama nevědomost je hřích a jak praví přísloví 2, 10 „Bez poznání nemůže být nikdo dobrý“.

Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků V Ježíšově utrpení šlo o událost kosmického významu, která daleko přesahovala dílčí zájmy, přízemní motivy, které vedly aktéry jeho ukřižování.

Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy Jak jsme již řekli ve v. 17, i když z nevědomosti, hřích nesou. Ale nikoliv hřích nesmazatelný. Umět rozenat svou vinu je daleko prospěšnější, než se umět obhájit.

(aby) přišel čas Hospodinův Nemyslí se, že naše obrácení a pokání (pokání = lepší způsob jednání, než dříve) může uspíšit příchod Mesijáše. Tak se domnívají někteří Židé, myšlenka byla oblíbena v ůrzných blouzniveckých křesťanských hnutích, naposledy v 19. stol. Petr věděl od Krista, že ten čas je jen v ruce Otcově. Jde však o to, že člověk má žít tak, aby se na ten čas mohl těšit, aby jej vyhlížel a vítal. Jako je v naší písni 259 „dej nám se v srdci poznati, bez hrůzy Tebe čekati“. Jde o to, aby člověk dostal svůj život do podoby, ve které si může říci: Dnes už by mohl Kristus přijít. Aby žil ve stavu milosti.

Především pro vás povolal svého služebníka Na zvlášním postavení Židů nezměnilo nic ani to, že vydali a zřekli se Krista. Co tedy spatřujeme dnes, totiž že naprostá většina křesťanů je z pohanů a ne z Židů, je milost Boží, anomálie. Náš čas je výjimečný, v krátkém čase, ve kterém nyní žijeme, má vejít plný (omezený, daný) počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael (Ř 11, 25n).