Evangelická církev v Lounech

Když slunce zapadlo Západem slunce začínal nový den (nikoliv východem slunce nebo půlnocí jako u nás). Tato trdice je zachována ve vícero církevních svátcích, které se slaví už v předvečer (Štědrý Večer 24.12., i když Boží hod je až 25.12. nebo sv. Mikuláš 5.12., i když jeho svátek je 6.12).

všichni k němu přiváděli své nemocné O dni odpočinku není dovoleno nosit břemena, ale večerem začíná nový den.

vzkládal ruce na každého z nich Na každého zvlášť. Ježíš mohl uzdravit pouhým slovem všechny najednou, jako to učinil s deseti malomocnými (Lk 17,12–19). Jako Syn Boží je všemohoucí.

Jednak ale sám sebe omezuje, aby nám byl podoben: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl“ (Fp 2, 6) Přičemž je tajemstvím jeho osoby, jak přesně. Stejně my, jako lidé, neznáme dopředu všechny své limity. Někdy se ke svému překvapení překonáváme, jindy jsme překvapeni svým nezdarem. V Mk 6, 5 dokonce čteme: „A nemohl tam učinit žádný mocný čin“, tj. v Nazaretě, kde v něj lidé nevěřili.

Vidíme vícekrát, že Ježíše uzdravování vyčerpává, v Mk 5, 30 přímo „Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla“. Součástí jeho utrpení spolu s námi a pro nás je tedy i to, že Ježíš na sebe bere námahu, i když by nemusel. Jako ostatně ani nemusel přijít na svět, ale šel dobrovolně.

a uzdravoval je Podstatnějším důvodem však bude to, čemu se v medicíně říká „osobní přístup“. Lékaři, který s námi před oprací promluví, jsme za její zdar vděčnější než tomu, který nás prostě odoperoval v narkóze, i když byla operace technicky provedena stajně dobře. Vzkládáním rukou na každého z nemocných zvlášť dává Ježíš najevo, že bere v potaz, bere vážně i všechny ty měsíce a roky, po které jejich trápení trvalo. Každý je rád, když si poslechneme jeho vyprávění o jeho nemocech.

A když se vrátíme k oněm desíti malomocným z Lk 17,12–19, člověk si více váží toho, co dostal adresně od někoho. Větší cenu pro nás má to, za co můžeme být někomu vděční. Nikdo z nás nepociťuje srdečnou vděčnost za sociální dávky, přídavky na děti, daňové úlevy atd. – není zde konrkétní osoba, které bychom ji vyjádřili.

Z mnohých vycházeli i démoni Tj. jen některé z těch nemocí byly způsobeny démony. V průběhu Ježíšova uzdravování se ukázalo, že některé z nemocí jsou způsobeny démony; bylo to překvapivé.

nedovoloval jim mluvit, protože věděli Za prvé proto, že démon je z podstaty lživá bytost. Ďábel „nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (J 8,44). Skutečná lež pak vždy musí obsahovat kousek pravdy, aby byla věrohodná. Ježíš skutečně je Boží Syn; ovšem další věci, jež démoni řeknou, už pravda nebudou.

že je Mesiáš Ovšem v čem je Ježíš mesijáš, zachránce, se ukáže až v ukřižování a vzkříšení. Ježíšovo mesijášství nespočívá v jeho moci uzdravovat, ale v tom, že přijme bezmoc na kříži. I když později Ježíš své utrpení dopředu mnohokrát ohlásí, zatím to nikdo neví a tak výkřiky démonů vedou uvažování přítomných špatným směrem. Proto démoni fakticky lžou; říkají jen kus pravdy.

Když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo Tj. v neděli ráno, jako byl později veden k soudu a ukřižování. Jiná evangelia dodávají, že se Ježíš šel modlit. Obecně, vidíme, že Ježíš potřeboval chvíli samoty, usebrání atd. jako běžně pociťuje člověk, když je dlouho mezi mnoha lidmi.

zástupy ho hledaly Není řečeno proč. Možná aby přivedli další nemocné, možná aby slyšeli další kázání, tj. prohloubili svoje poznání.

Také ostatním městům Tj. je zde možnost, že na některé se s uzdravením nedsotalo nebo že některé otázky zůstaly nezodpovězeny.

musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán Před tím čteme o Ježíšově uzdravování. Ale zdá se, že to je Ježíšova vedlejší činnost, kterou koná ze soucitu. A která jej ovšem zároveň zdržuje od jeho hlavního cíle – kázání. Soucit nás právě vždy zdržuje od našeho původního cíle (jako Samařana v podobenství). Není něčím, co si dopředu plánujeme.

Ježíš, protože přijal plné lidství, nemohl být na více místech najednou. Jeho čas byl omezený, musel s časem hospodařit. Musel tedy vybírat z věcí, které zvládne udělat. A pak je kázání Božího králosvtví důležitější. Protože dává smysl a cíl životu, naději. S vědomím cíle, s nadějí na lepší budoucnost dovedeme překonat mnohé nesnáze a nemoci. Pokud nemáme spro svůj život žádný cíl a žádnou naději do příštích dnů, ani úplné zdraví nám není moc k užitku. Volba kázat nebo uzdravovat je tvrdá volba – ale právě takové volby přináší život běžnému člověku, jímž se Ježíš stal.

A kázal v judských synagógách. Opět vidíme, že Ježíš působil v rámci církve své doby, nikoli v rámci vlastního odštěpeneckého společenství. Působil také velmi formálním způsobem – kázal v synagogách jako jiní učitelé. A vidíme ovšem také, že působil v návaznosti na Zákon a Proroky, protože v synagóze se vždy kázalo po čtení ze Zákona a Proroků, na text čtení, které připadlo na danou sobotu (tj. ne dle vlastní volby). Zde opět vidíme Krista jako někoho, kdo se podřizuje, omezuje, slouží.