Evangelická církev v Lounech

Popisuje se velkolepost Šalomounovy vlády. Proč zde vlastně máme vypsáno, kolik se toho na jeho dvoře za den snědlo, kolik měl koní atd? Šalomounova vláda je „zlatý věk“ Izraele. Lidé na celém světě mají sklon vzpomínat na nějaký zlatý věk, kdy bylo „všechno lepší než dnes“. U nás se takto vzpomíná třeba na dobu Karla IV, nebo na první republiku.

Slavné časy si lidská paměť vždy trochu přikrašluje. Ve vzpomínce zůstávají jen dobré a slavné věci, na svízele té které doby se zapomíná. Že ani za Šalomouna nebylo vše růžové poznáváme hned z událostí po jeho smrti: Izraelci říkají jeho následníku „Tvůj otec nás sevřel tvrdým jhem. Ulehči nám nyní tvrdou službu svého otce a těžké jho, které na nás vložil, a my ti budeme sloužit.“ (1Král 12,4) Šalomounovy velkolepé stavby vznikly za cenu uložení nucených prací.

Člověk přesto vzpomínku na „zlatý věk“ potřebuje. Člověk opčas potřebuje snít, utéci z potíží své současnosti do nějakého lepšího světa – a osvěžen se zase vrátit. Dále, člověk potřebuje zlatý věk jako měřítko, kterým by poměřoval svou současnost – aby se příliš snadno nesmířil s tím, co by v jeho vlastní době mohlo být lepší a není. Za třetí, zlatý věk znamená jistou naději do budocna – jednou už dobře bylo, tím je dokázáno, že na zemi může být i dobře a tedy dobré časy zase mohou přijít.

Šalomoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské Území zhruba jako dnešní Izrael + Libanon, Sýrie a Jordánsko. Ovšem neznaméná to, že celé toto území bylo obydleno Izraelci. Byly to cizí země, které byly Izraeli podrobeny dočasně. Za Šalomounový nástupců zase rychle získaly samostatnost a brzo naopak ohrožovali Izrael, jako např. Aram-Sýrie. Také v našich dějinách máme poměrně kráké časy, kdy jsou českým králům podrobeny země od Baltu až po černé moře. Ale je to spíš záležitost dočasných smluv, dočasné politiky – není to tak, že by celá ta oblast byla obydlená Čechy a měla českou kulturu. ŽE Šalomoun vládl těm zemím se poznalo hlavně podle toho, že mu odváděly poplatky – tribut.

Na jeden den se u Šalomounova dvora spotřebovalo asi jedenáct tun bílé mouky a dvacet dva tun mouky ječné, tzn. asi jeden náklaďák bílé a dva ječné mouky.

Zkušenost ze svého rozsáhlého dvora možná Šalomoun zachytil v knize Kazatel (5,10n): „Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci. Jaký prospěch z toho mívá vlastník? Ledaže se na to může dívat. Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost.“

A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem Réva a fíkovník se možná uvádějí proto, že vyžadují stálou péči – prořezávání atd. Aby se jim dařilo, musí vládnout klid, stabilita a musí být dobré vyhlídky do budoucna, aby někomu stálo za to o ně pečovat. Mají také velmi sladké plody – lidé v orientě mají rádi sladké pokrmy.

Šalomoun měl také ustájeno čtyřicet tisíc koní pro svou vozbu a dvanáct tisíc koní jezdeckých. Tisíc nemusí být doslova tisíc v našem smyslu. Stejný výraz se používá i pro vojenskou jednotku – a koně zde jsou vojenští koně. Vyjádření nejspíše znamená něco jako: Měl čtyři divize válečných vozů a jednu divizi jízdy. Co je divize si přesně v hlavě nepředstavíme – ale je to hodně. Bible často pracuje s přibližnými počty, stejně jako naše každodenní řeč.

V Dt 17,14–20 je zapsán zákoník pro krále, kde mimo jiné stojí: „Avšak ať nemá mnoho koní a ať neuvádí lid zpátky do Egypta, aby měl více koní. Hospodin vám přece řekl: „Nikdy se už touto cestou nevracejte.“ Také ať nemá mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od Boha. Ani stříbra a zlata ať nemá příliš mnoho.“ Šalomoun se neřídil ani jedním z těch doporučení.

Koně se v biblické době používaly hlavně jako zbraně – nebyl ještě znám chomout, aby kůň mohl tahat pluh; v tehdejším postroji by se tak uškrtil. Navíc byl na takovou práci příliš drahý. Koně byli nákladní na pořízení i na „provoz“, nežerou jen tak něco (verš 8). Biblický příkaz je tak zřejmě namířen proti válkychtivosti, nákladné a zbytečné prestiži krále i proti touze být „světový“. Nejbližší „velký svět“ je pro Izraele totiž právě ten Egypt, ze kterého je Hospodi vyvedl.

Shrnuto: V popisu Šalomounovy doby je nám dopřáno číst o době, která byla slavná, kdy se vše dařilo. A není nám hned zkažena radost, není hned řečeno „… a to bylo špatně“. Jen se nenápadně ukazuje, že každá velká doba má v sobě zároveň už obsažen důvod svého úpadku a konce.

Doba krále Šalomouna je uvedena proto, že lidé mají sklon žít životem slavných lidí: Čtou si o slavných a bohatých hercích, sportovcích a jiných boháčích a jakoby za ně prožívají jejich život. I Písmo nabízí svým čtenářům možnost nachvíli uniknout do „slavné doby krále Šalamouna“ a nekazí mu tu radost z hojnosti, moci a slávy. Jen dodává, že každá věc má svůj rub a líc.

Bůh dal Šalomounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře. Představme si ovšem „takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře“. Kdo si je všechny zapamatuje? Co z toho lidé poberou? Dále čteme, že „Vyslovil tři tisíce přísloví a jeho písní bylo tisíc a pět.“ Z jeho jsou v Písmu zařazeny jen dva žalmy a Píseň písní, která má všeho všudy osm kapitol. Přísloví máme zachyceno víc. Nicméně, když je myšlenek hodně, přestává to být praktické – je těžké se v nich vyznat. Když se člověk na každou věc dokáže podívat mnoha pohledy, bývá pro něj těžké nějak se pak rozhodnout, každá věc se mu může zdát důležitá nebo méně důležitá, dobrá nebo zlá podle toho, jak se na ni dívá. Rovněž, lidé se spoustou myšlenek bývají často osamělí – lidé kolem nich nestíhají tolik myšlenek pobrat. Proto mnoho z Šalomounovy moudrosti bylo jen v jeho době a později bylo zapomenuto. Zbylo jen to, co Duch svatý zachoval v Písmu. Samotný Šalomou svou moudrost shrnuje slovy:

„Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“

Dovedl také mluvit o stromech Šalomoun nemá jen „životní moudrost“, k moudrosti u něj organicky patří i znalost biologie, vědecké poznání. Je omyl domnívat se, že moudrost vyplývá jen z životních zkušeností a vědecké poznání k ní nepatří nebo je dokonce jejím protikladem.