Evangelická církev v Lounech

Naamán, velitel vojska aramejského krále Aram se neacházel zhruba na místně dnešní Sýrie a jeho hlavním městem byl Damašek, stejně jako v dnešní Sýrii. Aramejská kultura byla docela podobná severoizraelské, takže je dodnes těžké jasně rozeznat stopy po aramejcích. Také jazyk byl podobný; časem se z něj stal jazyk všech národů v oblasti. V Ježíšově době již všichni mluvili aramejsky, nikoliv hebrejsky.

skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství Nacházíme se v době, kdy se aramejcům začíná dařit, ačkoli nejsou nijak větší než okolní státy jako třeba Izrael. Již jsme zmínili, že doba krále Achaba byla dobou zdánlivě věčného míru: Acahab si vzal sidónskou princeznu Jezábel, přístav Sidón spojoval Izrael s celým světem, ustaly boje s Judou. Tento mír však spočívá pouze v lenosti bojovat, pouze v pohodlnosti. Nikoliv na společném přátelství.

Náhle vyrostou Aramejci, kteří chuť bojovat mají. A nikdo jim vlastně nemůže říci: Proč válčíte? Protože dosavadní mír nespočívá ve spravedlnosti, v Božím Zákoně, ale pouze v lenosti bojovat. Proč válčíme? Protože máme chuť. Protože na to máme.

Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím. Písmo ukazuje, že nikdo z lidí není všemocný, nedotknutelný. Samostné jméno Naaman znamená „Ten rozkošný, sladký“, cosi jako naše „fešák“ nebo „drahoušek“. Takové jméno dostal Naaman přirozeně po narození. Byl to tedy zřejmě člověk milovaný již do dětství, ten, kterému se v životě vše daří. Nyní je oblíbeným vojevůdcem – až na to, že má malomocenství, v té době neléčitelnou chorobu.

Jednou vyrazily z Aramu hordy Válka je nákladná vždy; ve starověku a ještě více ve středověku bylo daleko méně zdrojů, než dnes. Proto byly oblíbené nájezdy, které trvají krátce, přinášejí značný zisk a hlavně při nich vojsko obvykle „bojuje“ pouze s civilisty, dříve než se stihne střetnout s vycvičenými vojáky nepřítele. Později v kapitole vidíme, jak se izraelský král děsí války, tzn. ještě není s aramejci ve válce. Nájezdy aramejců se tak braly nejspíš jako něco „normálního“; prostě nás nemají zrovna rádi, odvlékají od nás otroky, ale ještě s nimi nejsme ve válce. Vidíme, jak je Izrael mírem ukolébán a nepřipraven na válku; nechává si podobné nájezdy líbit.

zajaly v izraelské zemi malé děvčátko Otroci se získávakli zejm. válkou a ještě spíše takovými nájezdy. Jak se ale zdá, otroci byli v orientě spíše jako „něco navíc“, trochu jako luxus. Na rozdíl od Řecka, Říma nebo třeba amriského Jihu, kde na jejich práci stála celá společnost, kde se brali spíše jako tažná zvířata. Otrok byl v orinetě spíše cosi jako nejméně vážený člen rodiny, nejmladší dítě. Proto také děvčátko příliš neváhá dávát své paní uctivé rady.

Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří Jak o mnoho lépe je na tom Elíša proti svému učiteli Elijášovi. Elijáš byl pronásledovaný a nenáviděný celou zemí kvůli suchu. Neměl „staálou adresu“, nikdo nevěděl, kde se schovává. Elíša je naproti tomu už „lidovým hrdinou“, kterého znají i děti a má i své „sídlo“, firemní adresu.

Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství.“ Zřejmě místo, zesměšňující pohanského vládce. Aramejský král předpokládá, že slavný prorok bude automaticky sloužit u královského dvora. Když je slavný, tak ho přece „musí mít“ izraelský král. Vůbec ho nenapadne, že prorok může být v opozici proti králi. Že ten, jehož sláva sahá až do zahraničí, může být doma poněkud nežádoucí osobou. Ovšem i dnes jsou celosvětově slavní myslitelé, umělci atd. u kterých nás nejdříve překvapí, že ve své zemi vůbec oblíbení nejsou.

roztrhl své roucho Tak se v orientě dával najevo hluboký smutek. Rozervanost, zpustošenost vevnitř se hned „projevila“ vně na oblečení.

Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život Malomocenství se považovalo za neléčitelné, patřilo k jedné z věcí, které může uzdravit jen Bůh, podoběn jako vyléčit slepého od narození nebo vzkřísit mrtvého. Mimochodem jisté Ježíšově cestě představují tyto tři „nemožné“ skutky: Uzdravení malomocného, sleého do narození a vzkříšení mrtvého (Lazara).

Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku! Protože i ve starověku se lidé ostýchali vyhlásit válku jen tak. Agresor potřebuje sám sobě nalhat, že se vlastně jen brání. Že byl napaden nebo uražen první.

Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem Kůň je v době našeho vozu stále velmi nákladným zvířetem, používaným pouze pro válečné účely. Řekli bychom moderní stíhačkou své doby. Vůz pak je vůz válečný. Jde tedy o velkolepou „vládní kolonu“, která zastaví před domem proroka.

Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu Nejspíše o obřadné omývání, přikazované při více příležitostech Zákonem. Dnes u židů když někdo přestupuje z pohanství na židovství. Jde o to, aby se náman zbavil náboženské nečistoty, aby ze sebe smyl svůj hřích, svou modloslužbu.

říkal jsem si: Zajisté ke mně vyjde Je více odpovědí na to, proč Elíša nevyšel k Naamanovi. Malomocní byli rituálně něčistí a prorok měl zůstat svatý. Tím spíš je ale Naaman nečistý jako pohan. Naaman si každopádně nedovede představit uzdravení bez kontaktu. Uzdravení slovem Božím. Uzdravení z víry.

bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu Vzpomeňme na Kristova slova z Mt 6,7: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ Naaman jako pohan se domníval, že Boha je potřeba jakoby začarovat, aby uzdravil.

Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Protože Naamanův problém je složitý, domnívá se, že stejně složité musí být i uzdravování. Často ovšem mají naše velké problémy jednoduché řešení; jsme však příliš pyšní si to připustit.

Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Verš poněkud připomíná známou větu theologa a matematika Blaise Pascala: Vsaďte na Boha. Pokud Bůh je, vyhráváte vše. Pokud není, neztrácíte nic. Naamanovi služebníci říkají: Za to nic nedáš.

Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic. Srovnej Kristův příkaz, když vysílá své učedníky kázat a uzdravovat: „ Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku“ (Mt 10,8) Uzdravení především nezpůsobil Elíša, ale Hospodin. Dále, přijetí daru člověka zavazuje, Elíša by nyní musel být vděčný Naamanovi – místo aby byl Naaman vděčný Hospodinu.

Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků Naaman sám poznává, že on a jen on je ten obdarovaný. Že není možné vyvážit, co dostal, aby už nemusel být vděčný. Že zůstává stálým dlužníkem.

A je nám příkladem v tom, jak máme přijímat milost od Boha. Máme tím nabýt důvěry a žádat více. Ne se zaleknout, že nám Bůh zase vezme, co už máme. A tak Naaman žádá posvátnou půdu izraelskou, aby si z ní udělal oltář Hospodinu (oběť totiž jde přinášet jen na posvěceném, rituálně čistém místě).

Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí! Naaman bude nyní Hospodinovým věřícím zcela sám v pohanské zemi. Hospodin ústy Elíši s ním tedy jedná shovívavě. Ve chvíli, kdy je člověk součástí společenství věřícího lidu by už takové jednání nebylo přípustné. Křesťané v římské říši byli pronásledováni právě proto, že se nechtěli ani kvůli svému císaři klanět modlám.

můj pán ušetřil toho Aramejce Naamána U Géchazího se spojuje zášť k nepřátelským Aramejcům s chtivostí. Jeho hřích je horší v tom, že nedovede ani pořádně nenávidět, ani pořádně dychtit. Pokud tak nenávidí Aramejce, přece od nich nebude nic brát. Koho nenávidíme, od toho bychom nic nevzali. A pokud od někoho tolik chce brát dary, přece ho nebude zároveń nenávidět!

Copak je čas brát stříbro a brát šaty a olivoví či vinice, brav či skot, otroky či otrokyně? Připomínám Pavlovo: „Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše. Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí.“ (2 Tim 2,4) Elíša a jeho žáci je uprostřed boje. Nejde o nic míň než o duše Izraelců, o jejich věčný život. Víra v Hospodina velmi upadla, je v sázce osud celého Izraele.

Proto Naamánovo malomocenství navěky ulpí na tobě Protože Naaman dovedl uznat, že je Božím dlužníkem. Kdežto Géchazí jako by měl pocit, že Bůh dluží jemu.