Evangelická církev v Lounech

Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Jako vás dodnes na vsi budou navigovat „zahněte za Mrázkovic chalupou“, tak dříve byla pole známa jmény svých majitelů (Ž 49, 12). Když Ananiáš a Safira prodali pole, každý si toho velkého gesta musel všimnout.

vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou Ananiáš a Safira poznali, že Ježíš je Pán. Ale mrzí je to. Vědí, že je Bůh – ale byli by raději, aby nebyl. A tak se pokusí nějak ošálit i toho Ukřižovaného, který za ně všechno dal: Tváří se, že také dali všechno. Člověk nedovedl obstát před Boží spravedlností, i když Bůh nežádá nic zlého. Kristus tedy přišel, aby zaplatil za vinu člověka. A vlastně žádá jen, aby člověk uznal, že za něj byl zaplacen dluh. Ale Ananiáš a Safira jako by říkali: My umíme taky dát všechno, jako Kristus. Přitom ale nedali. V tom je však vtip evangelia; v poznání, že nikdo z nás ani nemůže mít takovou lásku, jako měl Kristus. Že budeme vždy dlužníky.

Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat Jak vidíme, po nikom se nežádalo, aby svůj majetek prodával. Evangelium neukládá člověku žádné povinnosti nad Zákon. Je vysvobozením od Zákona, který člověka nutí i proti jeho vůli. Člověk je pak nejsvobodnější v tom, co může udělat jen tak. Trochu jako není povinné si doma pověsit fotografii svých příbuzných. Ani to nemá žádnou funkci. Ale CHCEME jít tam mít, chceme se na ně dívat. Nebo není povinné mít na okně květinu – ale tak to u sebe chceme mít. Stejně tak ti, kteří dávali svůj majetek k nohám apoštolů se chtěli dívat na to, jak přináší jiným užitek.

Majetek také, tehdy jako dnes, dodával člověku vážnosti. Ti, které Kristus vykoupil, byli svobodni od toho, co si o nich lidé myslí. Protože věděli, že si je zamiloval Bůh. Že Bůh jim dal čest. NĚKTEŘÍ se tedy i vzdávali majetku. Majetek dává člověku přeci jen jakýsi pocit jistoty. NĚKTEŘÍ získali takovou jistotu v Kristu, že už se o majetek opírat nemuseli.

Šlo tedy o to, že v Kristu člověk nemusí, ale chce. Že v Kristu NĚKDY člověka popadá určitá dobromyslnost, ve které se člověk blíží Bohu, protože dává, aniž by vůbec co čekal nazpátek. NĚKDY se prostě do dobra nemusíme nutit.

Nelhal jsi lidem, ale Bohu! Ananiáš a Safira si říkají: Peníze ohromí i Pána Boha. A jako jsme byli vážení, první mezi lidmi, tak budeme první i tady, v církvi. A kdyby to Bohu nevyšlo, pořád máme zadní kolečka.

Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev Bůh je zdrojem všeho dobra a cílem všech přání člověka. Když chce člověk obějí i Boha, způsobit, aby ho Bůh nechal být, odmítá vlastně, že je pro něj vůbec co dobrého na světě. Zůstává mu jen jeho schopnost být lstivý, jeho schopnost lhát. Nezbývá z něj vlastně nic.

prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz? Petr svým způsobem dává Safiře šanci. Zlý nápad obelhat samotného Boha měl Ananiáš. Safira na to jen kývla: Nemusela nutně smýšlet stejně, jako její muž. Mohla to udělat z nezdravé podřízenosti, ze zbabělosti, z hlouposti. Stane se, že člověku někdo blýzký jakoby na chvíli zastíní výhled na Boha.

Petr jí řekl: Proč jste se smluvili Je ale vidět, že ač Safira sama věc nevymyslela ani neprovedla, plně souhlasila s nápadem svého muže. Byla v tom také srdcem. Zde můžeme vidět, že manželský/milostný svazek může být zrovna tak sjednocením ve společné podlosti a zlobě, jako sjednocením vě věcech dobrých. V manželském/milostném protějšku totiž člověk vždy nějakým způsobem miluje sám sebe. Může na druhém milovat to, co je v něm samotném dobré a nebo to, v čem by sám dobrý být chtěl. Ale stejně tak nás k druhému může přitahovat podobná zloba a nebo zlo, na které bychom sami neměli odvahu.

Když ti mládenci vstoupili dovnitř Asi ne náhodou tento pár, sjednocený ve zlém, pohřbívají mládenci, tj. muži, kteří ještě nepoznali ženu. Před vstupem do manželství/trvalého vztahu je člověk sám sebe tolik nezná, proto je také otevřený změnám sebe sama. V manželství a vůbec vztahu k opačnému pohlaví člověk tak trochu nachází sám sebe. V protikladu k druhému člověku se upevňuje ve svých pozicích. Dobrých i zlých.

a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit Že se lidé drželi stranou veřejných shromáždění církve v chrámu bylo pro církev samotnou svědectvím, že se uprostřed ní dějej něco nesmírně vážného a důležitého. A dodnes jsme svědky toho, že lidé, kteří jinde necítí ostych a jsou velmi sebevědomí, mají obavu jen vějít do kostela.

ale lid je chválil a ctil A i s tím se setkáme, že ač lidé v některém místě do kostela nechodí, přece jsou rádi za pocit, že se v jejich místním kostelíku konají nějaké bohoslužby. Potažmo, že se i za ně někdo modlí.

A stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu. Ač tato úcta lidí, kteří do kostela nechodí, má jistou dočasnou hodnut, přece není jiné místo, kde by člověk došel spásy, než církev. Proto je pro člověka dobré, aby onen ostych nakonec překonal.

velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana Ač se v evangeliích mluví hlavně o farizeích, saduceové, kteří popírali vzkříšení z mrtvých a zázraky, kteří z Písma uznávali jen morální ponaučení, byli ti, kdo především stáli za ukřižováním a kteří byli také jednoznační nepřátelé církve.

byli naplněni závistí Najednou se totiž ukazuje, že co ve své domělé osvícenosti považovali za překonané a nepodsatné má skutečnou sílu.

Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení Ve v. 24 se píše, že věc byla nevysvětlitelá. A ani nám není sděleno, jak se věc podařila. Někdy člověk unikne zlému tak nevysvětlitelným způsobem, že ani nemá jak to vypovědět. Každé vyprávění by to možná zkazilo a tak si možná i apoštolové nechaly detaily celé věci pro sebe. Někdy máme velké zážitky, ale pro nás samotné je těžké věc si nějak srovnat a tak se nám nechce ani do vyrpávění.

Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí Vícekrát ve skutcích uvdidíme, že mnohým, kteří mají nějak zakročit proti církvi, se do toho vlastně nechce, že to je pro ně nepříjemný úkol. Zde vidíme apoštoly, kteří jdou se stáží dobrovolně. Rozeznávají, že jejich zatčení není nápad té stráže. Vidíme, jak se apoštolové vyhýbali zbytečně skandálnímu jednání, když to nebylo potřeba – ač se nebáli nasadit i život, když to potřeba bylo. Mezi lidmi vidíme věc opačnou: Velké divadlo, když o nic nejde, strach, když dojde na věci zásadní.

na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev Vidíme, jak z velerady promlouvá špatné svědomí.

kterého vy jste pověsili na kříž a zabili Petr však odpovídá způsobem „vždyť to ale je pravda, vy jste to udělali“.

farizeus jménem Gamaliel O Gamalielovi vypráví i židovské spisy a v židovství je dodnes uznávaným učitelem.

Když byl zabit, byli všichni jeho stoupenci rozprášeni a nakonec z toho nebylo nic. Gamaliel nepřímo upozorňuje na to, že je zvláštní, že se učedníci drží Ježíše, i když ze světského pohledu neuspěl. Drží se Ježíše, i když si tím způsobují potíže. To je nepřirozené jednání. Proč by někdo lhal, když si tím působí potíže a utrpení? Lidé přece lžou, aby něco získali. Lež člověku nedává odvahu, ale skrytě mu jí bere, když dojde na akorát.

odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno A to nám ukazuje i etnto závěrečný verš: Nikdo nebude přece hrdý na to, že má ostudu kvůli nečemu, co si vymyslel.

To, že učedníci byli kvůli Kristu schopni snášet tolik nesnází, činí Kristovo vzkříšení velmi pravděpodobným; je to téměř důkaz. Na lži nejde stavět dlouhodobě, časem praskne.