Evangelická církev v Lounech

Ruka Midjánců na Izraele mocně doléhala. Midjánci byli kočovní pastevci, stejně jako kdysi Izraelci. Žili v poušti, živila je stáda a byli postrachem usedlých obyvatel. Kočovníci jsou vždy nepřáteli zemědělců, zemědělci zabírají místo pro pastvu a přirozený cíl kočovníků je zemědělce vyhubit, aby se uvolnilo místo pro pastvu.

Sotvaže Izrael zasel, přitáhli Midjánci role se vlastně otočily. Izraelci se stali zemědělci, jako národy před nimi a bojí se kočovníků, jak se dřív lidé báli jich. Uctívají zemědělské bohy baala a aštoretu. Později v příběhu zazní „Je-li Baal bohem, ať si sám vede svůj spor“. Prosperita je Božím darem, sama sebe nedovede uchránit, udržet při životě. Co jim údajně dává baal, tedy obilí a zvířata, právě zrovna o to pokaždé na konci přijdou.

Přicházeli do země, aby ji ničili. Izraelci se zaměřují jen na dílčí část života, tedy je-li jim dobře. Uctívají život v dostatku, uctívají baala. A teď proti nim stojí někdo, jehož cílem je zase jen dílčí část života, opačná: Ničení. Obojí je vlastně stejně krátkozraké, obojí je stejné pohanství – i chtít jen žít v dostatku i chtít jen ničit. Nicméně, nyní ničení nad dostatkem zvítězilo. A co teď?

I úpěli Izraelci k Hospodinu. Když je život zbaven příjemností, zůstává jen holý život. Život sám. A tím je Hospodin. Izraelci si najednou vzpomenou na Boha života, protože falešný bůh dostatku zmizel spolu s dostatkem, spolu s obilím a dobytkem. Podle verše 2 žijí Izraelci v úkrytech na skalách a jeskyních – na místech, kde jediný život jsou oni sami. Tam poznávají, že život sám je důležitější než věci, které jej podporují. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? (Mt 6,25)

Nebojte se bohů Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Boží prorok shrnuje, co plyne z předchozích veršů. Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta, kde se třásli o kus žvance. Nepřivedl je do zaslíbené země, aby se té nové zemi zase třásli o kus žvance. Změnili způsob života z pastevectví na zemědělství, ale tím neměli změnit způsob myšlení na stejný, jako měli původní obyvatelé. Člověka nemá určovat to, čím se v životě zabývá. Učitel nemá být učitelem i doma, policista nemá být policajtem i doma a tak dále.

Gedeón mlátil pšenici v lisu, aby s ní utekl před Midjánci obílí se mlátilo na otevřeném vyvýšeném prostranství, aby se člověk mohl cepem rozmáchnout a vítr aby odvál plevy. Gedeon je ve vrcholně trapné a nepohodlné situaci – musí mlátit obilí v něčem podobném jako studna – asi aby si ho Midjánci nevšimli. Gedeon je v podobné situaci, jako člověk, který se za deště snaží najít v tašce klíčky od domovních dveří.

Hospodin s tebou, udatný bohatýre! Hospodin s tebou je nejspíš běžný pozdrav té doby. Udatný bohatýre neznamená slova uznání pro Gedeona, který ještě nic nevykonal. Právě těmi slovy Bůh z Gedeona udatného bohatýra učinil! Bůh o nás nejdříve něco řekne a my se tím pak teprv staneme.

Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, Gedeonova odpověď je hořký žert. Asi jako kdybychom na pozdrav „Dobré ráno“ odpověděli „musel sem vstávat v šest, jaképak dobré ráno“. Gedeon je zmaten tím, co se nyní děje, nicméně věří, že dříve Bůh konal mocné činy, vyvedl Izraele z Egypta a už jen on by mohl pomoci i nyní.

Jdi v této své síle Gedeon sice pochybuje, ale alespoň by chtěl, aby Bůh byl se svým lidem jako dřív. Moc si to přeje. Přát si aby věci byly správně i když nejsou, neupravit, nepřizpůsobit svá přání tomu, jak věci prostě jsou, není málo. Je to síla.

dej mi nějaké znamení Hlavní rys Gedeonova příběhu – musí být stále ujišťován znameními.

Jenom se odtud nevzdaluj, dokud k tobě nepřijdu. Podobná obava, že „tam zjevení už nebude“, až se člověk na místo vrátí, se opakuje třeba u rodičů Samsona. Víra nemá být založena na mimořádných zážitcích – ty jsou mimořádné právě proto, že se dějí jen občas. Výra má být založena na slovu, které si člověk stále připomíná, na poslušnosti toho slova a na stálé (pravidelné) modlitbě. Pak nežije člověk v úzkosti, že „to přestane“.

„Běda mi, Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!“ Opět řeč s komickým nádechem. Gedeon je vyděšen víc z Hospodinova posla než z Hospodina. Jako by řekl: „Představ si, Bože, co se mi stalo – viděl jsem tvého anděla.“ Příznačně, Hospodin Gedeona uklidní. Hospodin je Gedeonovi blíže, než jeho vlastní posel. V pohanství se božstvo potřebuje posly, aby se lidem přiblížilo. Ale nám je Bůh v Kristu blíž, než andělé.

Jóaš však odpověděl všem, kteří stáli proti němu: „To vy chcete vést spor za Baala? Copak vy ho zachráníte? Když Gedeon zboří baalův oltář, udělá to pro strach ze svého otce v noci. Nakonec je to právě jeho otec, kdo se zastane jej – i Hospodinovy věci. I když Gedeon jednal malověrně v noci, dobře, že alespoň tak. I malá víra přeci jen dává věci do pohybu, pokud jedná. Joáše vede ohrožení jeho dítěte k poznání, na které straně vlastně stojí.

Potom Gedeón prosil Boha: „Chceš mou rukou vysvobodit Izraele, jak jsi prohlásil? Celý Gedeonův příběh je vlastně vlídnou satirou na lidskou malověrnost. Gedeon už všechno začne, svolá lid k boji a přece si není jist a chce znamení. A když znamení s rounem dostane, velmi komicky chce vědět, zda by to Hospodin dokázal i obráceně. Typickou lidskou malost podtrhuje, že si Gedeon sám volí, jakým způsobem mu má dát Hospodin znamení a volí absurdní a jaksi „kuchyňské“ znamení. Skoro jako by se rozhlédl kolem sebe a zvolil první náhodnou věc, co ho napadla. Bůh však „pomáhá jeho nedověře“ a především, Gedeon i při své malé víře přece také stále jedná.