Evangelická církev v Lounech

Čtyři sta osmdesát let po vyjití Izraelců z egyptské země To mimo jiné znamená, že se Izraelci téměř pět set let obešli bez chrámu. Vzjití Izraelců z Egypta bylo od stavby chrámu vzdáleno jako od nás rok 1533. Hospodin, jak uvidíme, se rozhodl, že jeho jméno bude v chrámu přebývat uprostřed jeho lidu. Ale byl s nimi i před tím, byl s nimi i po pádu chrámu. Chrám není věčný, je to dočasné lidské dílo, kterému Bůh požehnal – známe i docela přesné datum, kdy začal být budován.

byl dlouhý šedesát loket, široký dvacet a vysoký třicet loket Loket není úplně přesná míra, je to vzdálenost od lokte až na špičku prostředíčku. Učenci uvádějí, že loket byl necelých 46 cm, tedy zhruba půl metru. Když tedy biblické míry dělíme dvěmy, dostaneme zhruba naše metry. Chrám měl tedy zhruba tyto rozměry:

27m délka, 9m řířka, 18m výška. Pro srovnání, náš kostel má délku 23m (bez předsíně) a šířku 11 m, výšku 9m. Chrám v Jeruzalémě tak byl podobně dlouhý a široký, ale asi dvakrát tak vysoký, jako náš kostel. Ovšem jen pokud jde o vnitřek – měl nejspíše tlustší zdi, takže z venku byl větší. Chrám tedy byl působivý (představ me si strop kostela dvakrát tak vysoko), zároveň nebyl nijak obrovský.

Chrám: 60x20x30 loktů (loket = 45,72 cm, 27,43m x 9,14m x 13,71 m)

Lounský kostel: 51x24x17 loktů (23,45m x 11,00 x 7,90 m)

Délka předsíně před lodí chrámovou byla tj. široká asi 9 metrů, asi 4,5 metru hluboká.

Přístavba byla dole široká pět loket což vypadá, jako by se dům směrem nahoru rozšiřoval a jakoby „stál na špičce“. Ale jde jen o vnitřek místností. Vyšší patra měla nejspíš prostě tenčí zdi; nenesla takovou tíži a zároveň musela být lehčí, aby je dolní patra unesla.

V domě nebylo při budování slyšet kladivo ani dláto, vůbec žádné železné nástroje. Chrám byl budován trochu jako „stavebnice“, z již hotových dílů. Otázka je, proč nesměly být použity železné nástroje. V Ex 20,25 je uvedeno, že železem nemají být opracovány kameny na oltář, aby nebyly znesvěceny. Můžeme jen hádat, proč to tak je. Možná proto, že železo tehdy bylo a dodnes je spojováno s válkou a násilím. S nekompromisní tvrdostí. Dodnes se říká „železný dědek“, „železná lady“. Tato železná tvrdost je vykázána z chrámu; smí sloužit pouze na staveništi. Dům Boží, církev, nejde vybudovat pomocí železa. Může to tak být, ale nemusí. Některé biblické příkazy nejde rozumem pochopit, protože možná cílí až někam do našeho podvědomí, které si ani nemůžeme uvědomit. Proto se mají dodržovat všechny Boží příkazy, ne jen ty, kterým rozumíme.

Pokud jde o tento dům, který buduješ V Zákoně je nařízeno pouze vytvoření stanu setkávání, o chrámu tam řeč není. Stavbou chrámu neplní Šalomoun Boží příkaz – to Bůh se rozhodl vyslyšet Davida a jeho syna Šalomouna. V 2 Sam 7 stojí psáno: „Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až do dne tohoto. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem. Ať jsem přecházel se všemi Izraelci kudykoli, zdalipak jsem kdy řekl některému z izraelských vůdců, jemuž jsem přikázal pást Izraele, svůj lid: Proč mi nezbudujete cedrový dům?“

Ale už pro Davida je težké snést že „Boží schrána sídlí pod stanovou houní.“ Člověk je více nakloněn vnímat Boha na místě nějak velkolepém – všimněme si, jak Izraelci obětují na posvátných návrších, tedy na významných kopcích. A dodnes budou lidé pravděpodobně mít pocit větší „posvátnosti“ ve velké katdrále než ve venkovském kostelíku. Hospodin tedy vychází vstříc lidské slabosti a nechá si zbudovat dostatečně velkolepý dům – ovšem zase žádnou megastavbu typu pyramid.

V Šalomounově modlitbě při zasvěcení chrámu uvidíme, o co jde: Sice aby se Izraelci mohli modlit směrem k nějakému místu. Aby pro ně Bůh, který je všude, který je zároveň neviditelný, byl o něco přístupnější. Chrám je tedy ústupkem lidské slabosti, která se stží soustředí na duchovní věci a potřebuje je mít spojené se silným dojmem. Zároveň tím ztrácejí smysl spovátná návrší – nyní má Boží lid jasně dané místo, kde přebývá Boží jméno, jak si přál. A králové-reformátoři budou od nynějška s posvátnými návršími bojovat.

Pro svatostánek zhotovil dva cheruby z olivového dřeva; jejich výška byla deset loket. Tedy asi pětimetrové figury, skoro třikrát větší, než člověk. Je zajímavé, že se přímo ve velesvatyni objevují sochy, když víme, jak přísný byl zákaz zobrazování. Ovšem, figury cherubů byly již na arše, kterou dal na Boží příkaz zhotovit Mojžíš.

Z toho je patrné, že zákaz zobrazování se týkal skutečně jen Boha samého. U cherubů možná bylo natolik zažité, že jsou to pouze andělé, pouze služebníci a poslové, že je bylo možné do chrámu umístit. Navíc, byli ve velesvatyni, kam beztak vstupoval jen velekněz jednou za rok.

Cherubíny je pak na dřevěném obložení ozdoben celý chrám. Jde asi o to vyjádřit, že Bůh, ač jeden, je pravým opakem vší samoty. Vždy je obklopen tisíci tisíců andělů. Vychází z něj život a život jej oblkopuje. Nikdy není bez svých služebníků andělů – a bez své církve. Kdo vešel do chrámu, nemohl si říci: Jsem jen já a Bůh. Viděl všude kolem sebe: jsme to my a Bůh.