Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi Věta obecně uvozuje tři skutky spravelnosti: 1. dobročinnost, 2. modlitba, 3. půst. Následující oddíl tak mimo jiné představuje minimální výčet „dobrých skutků“. Tyto skutky koná člověk jaksi „navíc“ oproti běžným rodinným a pracovním starostem. Ve Starém Zákoně je přitom spravedlivý ten, o koho se jde opřít, kdo může někoho konkrétního ochránit, zachránit z problémů. Noe, který je schopen v lodi zachránit blízké příbuzné a živé tvory je typický spravedlivý. Jde o schopnost druhé ubránit, řekněme.
Tyto skutky naopak zmanenají „expanzi“, jednání ne nutné pro přežití nejbližšího okolí. V Kristu, který nám vydobil a zajistil věčný život, jsme osvobozeni od strachu a jen nepřežíváme. Ale přímo spolupracujeme na Božím díle ve světě. Člověk na tyto aktivní skutky ovšem „musí mít“: Na dobročinnost musí mít nějaké peníze či čas navíc, na modlitbu opět čas a schopnost usebrání, na půst musí být zdráv a tělesně zdatný. Ne vždy je schopen konat dobročinnost, modlit se, postit se. Že je toho schopen vypovídá o jeho „zdatnosti“. Snadno tedy tyto skutky mohou sloužit k sebepotvrzení člověka místo oslavy Boha. Proto Kristus musí mluvit o tom, aby se nedělali lidem na odiv.
Navíc jde o skutky, konané obvykle společně a věřejně: Dobročinnost se obvykle koná jako společná sbírka v nějaké nouzi, třeba o povodni. Modlitba je pevná soušást bohoslužebných setkání. Také půsty obvykle náležely do postních období, příp. do časů krizí, kdy se postí všichni. Nikdo nezavrhuje společné sbírky, společné modlitby ani společné půsty. Ježíš však o věci musí promluvit, protože je skutečně snadné zapomenout, že se ty věci konají pře Bohem a kvůli Bohu.
Etické jednání lidí se totiž dá téměř (ale právě jen téměř) beze zbytku vysvětlit praktickými, přímo evolučními důvody: Člověk tak druhým dává najevo svou prospěšnost a lidé pak mají více do něj „investovat“, chránit jej a podporovat. Bylo pozorováno, že opice, které se dělí a prokazují druhým symbolickou náklonost, přežijí ve skupině déle. I u vyšších zvířat je prospěšné vypadat před druhými jako dobrý. Kvůli komu se však dělá dobrý skutek, když se nikdo nedívá, než kvůli Bohu?
Důrazem na to, aby se tyto skutky, které sklízí chválu u lidí, nekonaly před lidmi, se mimochodem potvrzuje i starozákonní pojetí spravedlnosti jako péče a ochrany pro blízké: Ta lidem přijde samozřejmá – i když samozřejmá není a je často velmi obtížná – nebude se týkat jich a proto v ní nevidí velkou cenu. Např. mateřství, jeden z nejnáročnějších a před Bohem nejzáslužnějších úkolů bere naše doba do velké míry jako soukromou věc každého, eticky neutrální. Péči o vlastní neocení společnost, ale jen Bůh.
Mt 6, 2
Když prokazuješ dobrodiní Za pozornost stojí, že zde vedle sebe stojí dobročinnost, modlitba a půst jako před Bohem stejně důležité a záslužné. Náš čas rozumí dobročinnosti – někdy z nevědomé, někdy přímo z přiznané vypočítavosti: Jednou bych ji mohl potřebovat sám. Ale k čemu my jsou modlitby, příp. půsty? Budeme se tomu věnovat u jedotlivých bodů.
Mt 6, 5
A když se modlíte K čemu je mi, že se něko modlí a co tím sám dělám dobrého? Modlitba se stává cennou jen ve chvíli, kdy věříme, že je Bůh a že modlitby vyslýchá – tudíž, pokud se za mne někdo modlí, může k dobrému změnit mou situaci. Ještě staré benediktýnská heslo doslova říká „kdo se modlí, ten tím pracuje a kdo pracuje, ten se tím modlí“. V listě Židům 11, 6 stojí: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“
Ale nejde jen o prospěch pro lidi. Lidi prosíme jen za to, co nepovažujeme za svůj automatický nárok a s Bohem je to stejně. Tím, že se člověk modlí, prokazuje, že Boha pokládá za zdroj všeho dobrého a vše od něj očekává, tedy správný postoj k Bohu, skutečnou víru.
Modlitba nám mimo jiné umožňuje si ujasnit, co vlastně chceme. Vědět, co chci, je pro člověka ve skutečnosti jeden ze základních problémů. Protože ve chvíli, když se mu přání splní, měl by být spokojený, vděčný. U druhých lidí někdy snadno pozorujeme, že s námi vlastně nechtějí být spokojení, ani nám vděční – že se jim stejně nezavděčíme. Sami snadno můžeme mít takový postoj k Bohu.
Pro člověka ve skutečnosti není úplně příjemné stanovit si jasný cíl. Protože ten ho pak zavazuje – snadno se může ptát sám sebe, proč když něco tolik chce, pro to nic neudělal. Nebo jako jednotlivou věc dnes udělal pro svůj cíl. Naše přání nám pak také říkají o nás samých často víc, než bychom si přáli vědět. Proto raději pasivně čekáme na něco obecně dobrého, co by nás mělo potkat. A máme tak volnost nakonec skoro u všeho říci: No ale tohle jsem vlastně nechtěl, tohle mě netěší, nemám dost z života atd.
nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích Nejde o společnou modlitbu v synagoze nebo na věřejnosti, ale o osobní modlitbu na veřejném místě. Bohužel i dnes se na bohoslužebných shromážděních setkáváme s modlitbami, které zní jako malá kázání, ve kterém člověk dává spíše lidem odiv, co všechno o Bohu ví. Nebo ve kterých předvádí před lidmi svou vroucnost.
Modlitby, ve kterých jde o vyjádření osobních citů k Bohu se právě daleko více hodí do soukromí. Ve veřejných shromážděních bychom se v modlitbě měli vyjádřit přání, společné všem shromážděným – zde se přece v modlitbě spojujeme.
amen pravím vám, už mají svou odměnu Tj. pozornost shromážděných a přihlížejícíh, převdedli se před nimi jako zbožní, příp. výřeční.
Mt 6, 6
vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se Jak jsme již uvedli, o člověku nejvíce vypovídá, čím se řídí, co považuje za důležité ve chvíli, když se nikdo nedívá.
k svému Otci, který zůstává skryt Díky tomu, že je skryt, lze poznat, kdo s ním souhlasí ze srdce, kdo „by chtěl, aby Bůh byl“, aby věci byly, jak nařizuje. Kdyby Boží moc byla vidět, kdyby Bůh mluvil přímo z nebe, uposlech by jej každý z pouhého strachu. Pěkně to ukazuje Exodus 20, 18n: „Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál. Řekli Mojžíšovi: ,Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.‘
a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí I proto, že v soukromí se bude člověk modlit jen s ohledem, bude se modlit za to, co skutečně chce, bude vyjadřovat, co skutečně cítí. Ne, co hezky zní před lidmi.
Mt 6, 7
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané. Připomíná Kazatel 5, 1: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova.“ Pohané jsou připomenuti proto, že jejich přístup k bohům je dotlačit je k něčemu vlastním výkonem, svým způsobem je začarovat.
Mt 6, 8
váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte Modlitba proto má být přímočará, jít k věci. Bůh ví, co potřebujeme a proto modlitba, jak jsme uvedli, slouží z části k tomu, abychom si sami před Bohem ujasnili, co chceme.
Mt 6, 9
Vy se modlete takto Někteří vykladači se domnívají, že modlitba neslouží k opakování, ale jen jako seznam témat, za která se modlit. Setkáme se s lidmi, kteří odmítají modlit se hotové modlitby a modlitby, u nichž je autorem někdo jiný. Není proto důvod – jako církev jsme jedno tělo a navzájem si sloužíme, třeba i formulací správných slov, pokud někomu chybí. Jsme též jednoho Ducha a tak se můžeme modlit úplně stejnými slovy, jako někdo jiný před námi. Ne vždy máme dost duševních sil, abychom našli vhodná slova – je snad lepší slova pracně lovit či se nemodlit vůbec, místo toho abychom užili hotové modlitby? Zde tedy Ježíš sám nám předkládá hotovou modlitbu. A jistě, může nám sloužit i jako vzor pro naše vlastní modlitby. Všimnněme si, že modlitba Páně je skutečně krátká a její prosby jsou přímé.
Otče Jako Otec nás Bůh chtěl mít na světě. Náš život není náhoda. Jako Otci také Bohu záleží na tom, jak to s námi dopadne, abychom byli živi věčně. Je při tom důležité, aby člověk k Bohu přistupoval s přesvědčením, že k věčnému životu vzkříšen bude. Že se modlí k tomu, kdo jej vyvolil ke spáse.
Jako s Otcem můžeme mít s Bohem některé společné vlastnosti – člověk byl stvořen, aby byl obrazem Božím. Jako Bůh je všude, může člověk přemýšlet i o věcech, které nemá přímo před očima. Jako Bůh stvořil svět, člověk může tvořit v tomto světě nové věci a přetvářet přírodu, např. osít pole nebo vysázet zahradu. Jako Bůh stvořil vše slovem, člověk převážně slovy vytváří svůj svět; většinou něco opravdu ví nebo chápe, až když to vysloví. Může také slovy vytvořit zcela smyšlený a přitom živý svět, jako třeba v románu.
Jako Otec od nás má Bůh i nějaká očekávání. Konečně, i člověk bere skutečně vážně jen toho, od koho něco čeká. Například určitý standart chování. Nebo že v člověku „něco je“, nějaká dobrá schopnost, která se časem projeví, nebo která už se jasně projevila a vážíme si proto člověka zpětně.
Jako Otce nakonec Boha posloucháme. Protože věříme, že co přikazuje, přikazuje k našemu dobru, protože ví víc a vidí dál.
náš Ježíš si ve v. 6 mluví o modlitbě za zavřenými dveřmi. Přesto se užívá oslovení „náš Otče“. Je cenné, že Boha takto oslovuje i tehdy, když se nikdo nedívá; že i v tu chvíli zahrnuje do modlitby ostatní. Protože křesťan sám sebe vždy pokládá za součást církve. Bůh jej vykoupil vždy spolu s ostatními, ve společenství ostatních věřících. Spolu s ostatními bude vzkříšen, spolu s nimi bude žít na věky. Opět, je důležité, aby se člověk modlil s tím, že do společenství vyvolených ke spáse patří. Pak je mu i jasnější, že častá výzva k lásce k bližnímu v evangeliích není jen dočasný test člověka v tomto světě, ale příprava pro život na věčnosti.
jenž jsi na nebesích Bůh ze své výše vidí najednou přítomnost, budoucnost i minulost. Zná tedy i náši minulost, náš příběh: Co náš život natrvalo poznamenalo, co byly naše šťastné chvíle. Co je pro nás natrvalo ztraceno, co jsme třeba kdysi dokázali a teď už nedovedeme, není ztraceno před ním, ale je stále před jeho očima. A dalo by se říci, po vzkříšení nám to může „dát zpět“, takže skrze Boha pro nás není ztraceno ani nic z toho, co bylo. Bůh ví, jak nás naše minulost určuje, že sami od sebe vycházíme jen z toho, co jsme dosud zažili. Má však také moc nás od minulého osvobodit a i v pokročilém věku nám ukázat nocý směr – Abramovi bylo sedmdesát pět let, když ho Bůh povolal a do té doby nevykonal v životě nic zajímavého, neměl ani potomka. Po svém povolání se však stal praotcem národů.
Bůh také zná, ba dokonce určuje, i budoucnost. Modlíme se tedy k Bohu, jehož budoucnost nepřekvapí. Až na nás přijdou těžkosti, neřekne „s tím jsem nepočítal“.
Hezky je to vyjádřeno, když Izák kope studny, které mu pokaždé zaberou místní pastýři. Uprostřed zdánlivě marných snah se mu ukáže Hospodin a říká: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou.“
buď posvěceno tvé jméno Toto je první prosba v modlitbě Otče náš. Jak jsme uvedli, máme se modlit za to, co opravdu chceme. Proč bychom si měli přát, aby Boží jméno bylo posvěceno?
Na to je potřeba vědět, co znamená „svatý, posvátný“ nejen v křesťanství, ale ve všech náboženstvích. Znamená to „naplněný významem, pro člověka důležitý“ a též „umožňující orientaci“. Protiklad svatého není zlé nebo nečisté, ale všední, nezajímavý. Dnešní člověk zažívá pocit svatého obvykle třeba u svého domu. Který dobře zná, má ho supořádaný podle svých představ a potřeb. Proto se před vstupem do domu zouváme, což jinak dělají lidé na posvátných místech (Mojžíš před hořícím keřem, mohamedáni v mešitě atp.). Pocit posvátnosti máme třeba i u vysokých hor a ústředních staveb měst (Říp, Sněžka, Hradčany), také proto, že se podle nich dá dobře orientovat, dávají smysl, osu, krajině či městu. Pocit posvátna máme i z propastí, sopek, vodopádů, protože představují velkou sílu, velké rozměry, kterými se dá poměřit všechno menší; podobně i z velkých zvířat jako lev, medvěd či jelen.
Člověk je posvátným přirozeně přitahován, proto leze na vysoké hory, dívá se do propastí a vodopádů. Při setkání se svatým zapomíná vnímat sám sebe, je zaujat, což je rys vlastně všech příjemných činností jako poutavá práce, hra, sport, poslech hudby, četba, sledování obrazu nebo filmu.
Touto prosbou vzdáváme Bohu úctu. Kromě toho, že Bohu náleží, člověk i přirozeně chce mít k něčemu úctu. Chce být v blízkosti toho, co je svaté. V první prosbě prosíme Boha, abychom nyní nebyli zaujati jen sami sebou. Ale abychom se jaksi povznesli k Bohu do výše a splnění všech následujících proseb viděli i Božíma očima. V souladu s tím, co je skutečně smysluplné a naplňující.
Boží jméno Protože je Bůh všude a ve všem a zároveň mimo tento svět, užívá se výrazu „Boží jméno“ pro představitelnou přítomnost Boha. Vhodnou ukázkou je šalomounova modlitba při posvěcení chrámu v 1 Královská 8, 27.29: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval? … Ať jsou tvé oči upřeny na tento dům v noci i ve dne, na místo, o kterém jsi řekl, že tam bude dlít tvé jméno. Vyslýchej modlitbu, kterou se bude tvůj služebník modlit obrácen k tomuto místu.“ Bůh je všude, ale my se zcela zjevně musíme modlit alespoň „nějakým směrem“.
Boží jméno tak představuje vše, co o Bohu a jeho vůli víme, i když vše o Bohu jistě nikdy nevystihneme. (I věčný život bude spočívat ve večném poznávání Boha. Protože je Bůh nekonečný, lze jej nekonečně poznávat.) Touto prosbou se tedy modlíme i za to, abychom brali na vědomí a počátali ve svcýh prosbách se vším, co o Bohu a jeho vůli víme. Sice o Bohu nevíme všechno, ale co o něm víme, nám dal poznat On sám a chtěl, abychom to znali, protože je to pro nás potřebné. I když je naše poznání Boha omezené, co o něm víme, je posvátné. Proto je třeba brát vážně Písmo i vyznání církve, proto jsou tyto věci posvátné a nezměnitelné. Nemodlíme se k Bohu neznámému, ale k Bohu, který nám o sobě dal mnoho podstatného a cenného vědět.
Boha tedy nelze uctívat podle našich nálad a nápadů; Bůh sám nám řekl, jak si přeje být uctíván. To je ve Starém Zákonně předznačeno podrobnými popisy svatostánku, kněžských rouch, obřadů atd. V Novém Zákonně pak Ježíš říká v Jan 4, 22n samařské ženě: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“
V Duchu znamená mimo jiné v jednotě s ostatními křesťany všech dob a míst. Člověk se tak v této prosbě, máme-li uvést praktické příklady, aby pronikl do smyslu písní, které v kostele zpívá, aby byl svou vůlí účasten společných modliteb, aby věřil, čemu církev ve všech dobách a na všech místech věřila.
V pravdě znamená také to, co jsme již uvedli: Aby se člověk modlil za to, co skutečně chce. A, což je velmi důležité, čemu skutečně věří, že se může stát; dalo by se až říci, u čeho si dovede představit jednotlivé kroky k cíli. Modlíme-li se například za uzdravení z léčitelné nemoci (třeba v rámci ,zbav nás od zlého‘), prvním krokem je jistě návštěva lékaře. Modlíme-li se za vezdější chléb, tedy za obživu, prvním krokem k tomu je hledat si rozumnou práci atd.
Mt 6, 10
Přijď tvé království. Království Boží je jeden z nejčastějších pojmů v evangeliích. Bylo očekáváno, že bude podobné Davidovu království a mesijáš že bude jako David. Ježíš také je z rodu Davidova, narodil se v mstě Davidově (Betlémě) a připustí, aby jej zástupy oslavovaly slovy „Hosana synu Davidovu“. Samotný začátek Matoušova evangelia označuje Ježíše za Syna Davidova. Ježíš však říká, že Mesiáš není jednoduše Davidův syn.
Jako království Boží totiž můžeme v dějinách Izraele označit dobu právě před nástupem králů (Saula, ale i Davida). Když Izraelci žádají krále, Bůh odpoví Samueloviv 1 Sam 8,7: „nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval“. Z následující řeči o právech krále vyplývá, že krále si lidé volí, aby k němu vzhlíželi – proto je přímo jeho právem nákladná reprezentace. Čekají se od něj velké činy a nákladné stavby – ale to vše v posledu zaplatí a oddedřou poddaní. Král také musí dbát o udržení své moci – často za cenu velkých morálních kompromisů. Jinak to ovšem nejde. Hlavní chyba královské vlády je v tom, že si lidé volí krále, aby byl slavný, stnostný, spravedlivý místo (!) nich. To zůstává typickým očekáváním od politiky od našich časů. Lidé mají od držitelů moci zcela nereálná očekávání, bývají proto pravidelně zklamáni. Čěkají však u politiků vlastnosti, které by ve skutečnosti měli mít sami, ne někdo jiný za ně.
Před vládou králů je Izrael uspořádán do rodin, rodů a kmenů. Hlava rodiny musí nějak brát v potaz potřeby své rodiny, hlava rodu potřeby jednotlivých rodin, hlava kmene potřeby jednotlivých rodů. Je to vláda vždy spojená s přémou odpovědností za někoho. Ne tedy, kdo udělá co pro nás všechny, ale co musím udělat já pro kokrétní lidi, mě svěřené. Zákon nevynucuje moc shora, ale (v ideálním případě) ho lidé mají v sobě – všichni vědí, co se prostě nedělá a zákon dodržují kvůli vlastní cti a úctě druhých. Strach z hanby bývá většinou účinnější než strach z trestu. Samozřejmě to předpokládá, že lidé se navzájem znají a sdílejí stejné přesvědčení. Izrael v tomto uspořádání byl schopen i bez ústřední vlády vzdorovat nepřátelům – tehdy, pokud pamatovali, že všech dvanáct kmenů, jinak docela opdlišných, spojuje víra v jediného Hospodina. Boží kralování tedy bylo založeno na: 1. Odpovědnosti jednotlivého člověka za konkrétní lidi. 2. Znalosti Božího Zákona a úctě k němu. 3. Solidaritě se souvěrci.
Bod jedna ostatně můžeme dodnes sledovat v tradičnějších společnostech, které se díky odpovědnosti za širokou rodinu obejdou bez sirotčinců, domovů důchodců, ba důchodového systému vůbec. Je to v zásadě následováníhodné, rodina je ovšem někdy tyranskou, protože často chybí bod 2 – úcta k Božímu zákonu, zahrnující úctu k člověku jako obrazu Božímu a hranice, za které v nakládání s lidmi nemůžeme zajít.
Bod dvě, tedy řekněme všobecně sdílená morálka postavená na biblických základech je zase něco, co pomohlo vybudovat náš moderní svět a aniž bychom si toho tolik všímali, stále z toho mnoho zůstává. Což poznáme obvykle až zkušeností se zeměmi, kde tomu tak není.
Bod tři umožňuje, aby rodinný život i morálka zůstaly ochráněny před útokem z vnějšku, před tyranií. V devatenáctém století se Evropské mocnosti staly ochránci křesťanů na balkáně, arabském světě atd., což někde přetrvalo až do poloviny minulého století. Byl tak například umožněn rozkvět Libanonu, který dnes leží v troskách. Pocit sounáležitosti s lidmi stejné víry vedl ve středověku k propojení a vzájemnému vlivu velmi odlišných evropských zemí. V Itálii a jinde tak můžeme nalézt kostely se jmény mučedníků z našich zemí a obráceně. Větší část českých křestních jmen je hebrejského původu atd. Není to povinné, nucené míšení kultur, ale zájem o druhé národy z vlastní vůle a v jejich silných, ctnostných stránkách.
V Lukáš 17, 20n čteme: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: ,Hle, je tu‘ nebo ,je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Boží království tedy můžeme z části pozorovat právě tam, kde se lidé starají o své blízké, kde dělají věci pro své svědomí, nikoliv ze strachu, tam, kde lidi spojuje stejná víra napříč národy a rasami. V této prosbě prosíme o to, aby se tak dělo častěji.
Království Boží přichází takto postupně (a někdy jej, bohužel, také někde vidíme ustupovat). Modlíme se o změnu, která vychází ze změny smýšlení a jednání jednotlivých lidí, kterou může způsobit jen Duch svatý, nikoliv vnější donucovací prostředky. Nemodlíme se za radikální změnu společnosti či režimu, která se téměř nikdy neobejde bez násilí a která nepřináší žádné ovoce, pokud se již před tím nezmění jednání a smýšlení lidí. Království Boží však, i když není vidět, není bezzubé. Tam, kde se z něj něco projevuje, jak jsme ukázali, přináší viditelné výsledky, navíc životnější a odolnější, než jakýkoliv mocenský zásah. To nevylučuje užití násilí na obranu blízkých, prosazení zákona nebo na obranu souvěrců. Násilí ovšem nikdy nezmění vnitřní přesvědčení lidí a nemůže království Boží prosadit.
Přestože tedy království Boží nepřichází z vrchu od světské moci, přece Kristu patří i titul Davidův Syn a královský titul. Protože na konci tohoto světa království Boží konečně přijde s hůry a v moci. V této prosbě tedy i dáváme najevo, že očekáváme Kristův druhý příchod a těšíme se na něj. Je rozumné usiloivat o dobré svědomí, abychom se na Kristův příchod, který může nastat kdykoliv, mohli těšit upřímně.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Sám Bůh do nás vkládá naše přání a působí, že se v zásadě modlíme za to, co nám sám chce dát. Základní podstata přání člověka je dobrá – jde o to, u koho hledá jejich naplnění a jakým způsobem. Řekněme touha po slávě v základu znamená být potřebný pro druhé lidi, zaujímat v jejich životech důležité místo. I touha ničit je v základu touha mít vliv na svět, působit v něm změnu – správná odpověď na tuto touhu je ovšem spíše něco vytvořit, což je ovšem těžší. Touha po pomstě je v základu touha po spravedlnosti atd.
Jak jsme již uvedli, modlit se máme za to, o čem skutečně věříme, že se stane (nebo alespoň může stát). A modlitba nemůže donutit Boha jednat proti jeho vůli. Pro modlitbu je tedy důležité být s Boží vůlí obeznámen.
Na prvním místě s tím, že Boží vůlí je, aby věci měli nějakou cenu: Již na počátku je člověk postaven do zahrady, která nevydá dobré plody bez jeho práce, ba dokonce bez jeho práce zanikne. Dobré věci más mají něco stát. Je tedy např. pomýlené modlit se za bezpracný zisk – který navíc, jak ukazuje většinou tragický osud výherců v loterii, lidem štěstí spíše nepřináší. Moudrý člověk se tedy modlí za správnou volbu kroků ke svému cíli, za zdar v jedotlivých krocích ke svému cíli atd. Jednou z nějběžnějších každodenních modliteb např. bývala prosba za zdar v denní práci.
Při modlitbě předpokládáme, že Bůh dal světu základní neměnný řád. Proto se mluví o jeho vůli v nebi. Člověk např. nemůže určit, co je krásné a co ne; něco jej jistě může oslovovat více, něž něco jiného, přes to má krása svoje pravidla, která lze dokonce často vyjádřit čísly. Takže na pěkném obrazu či fotografii je obvykle země vůči obloze v jasně daném poměru (1,618). Člověk též neurčuje, co je zdraví a co nemoc, jak tělesně, tak duševně, protože je dáno, jak by měl člověk normálně fungovat. Také podoba vztahů mezi dětmi a rodiči, mužem a ženou, přáteli atd. je v základu dána, i když se třeba v místě a času mění způsob, jakým vzdáváme lidem úctu, jaké nároky na sebe navzájem máme atd. Konec konců, nám samým v tom mnoho napovídá intuice.
Mluví se o nebi, jakožto místu neviditelném a nehmotném. Že představa neviditelného a nehnotného není nijak naivní nám ukazují objevy poslední doby. U stále více věcí zjišťujeme, že je jde vyjádřit nějak matematicky, čísly a symboly. Když se dostaneme například na rovinu atomů, ani o nich už nemůžeme uvažovat pomocí příměrů z viditelného světa; přitom tohoto neviditelného poznání běžně využíváme v přístorjích atd. Pohled na svět skrze neviditelné a nehmotné se právě v našem čase ukazuje velmi účinný a praktický. A co je neviditelné, ukazuje se také jako nyní nezměnitelné a stálé; řekněme třeba číslo pi atd.
Řád tohoto světa nám však není znám zcela; v Písmu jsou nám zjeveny především základní hranice našeho chování a poznat, jak věci fungují, je záležitostí našeho zrání a přemýšlení. V této prosbě se tedy modlíme i za to, abychom lépe rozuměli Božímu úmyslu ve všem. A další, podstatná věc: Svět po pádu, ve kterém žijeme, se v mnohém vzdaluje Božímu určení. Takže často počítáme s tím, jak by věci měly být – a nejsou. V této prosbě se tedy modlíme i za to, aby věci kolem nás více odpovídaly Božímu záměru a tedy bylo snazší žít v pravdě.
I kdyby tomu však tak hned nebylo, co Bůh ustanovil, se v jednotlivých věcech časem prosadí (i když se obvykle souběžně pokazí zase něco jiného). Co je podle Boží vůle, má budoucnost, co je lidská svévole nikdy nevydrží trvat věčně. Uveďme třeba pro příklad módu šedivých paruk 18. století, tehdy pro všechny přirozenou, z nadčasového pohledu však nezdravou a nepřirozenou (a ošklivou), která se velmi pravděpodobně již nikdy nevrátí a zůstane podivným výstřelkem minulosti. Že je něco nové a současné nijak neznamené, že je přirozené a zdravé; tím méně, že vytrvá napořád.
Mt 6, 11
Náš denní chléb dej nám dnes. Stojí snad za zmínku, že v originále je užito nezvyklého výrazu epiúsion. Epi- může znamenat „nad“, „na“, „před“, „vhodný k“, úsia „podstata“ nebo také být. Překlady krouží zhruba kolem výrazu „více, než dnes, než tady“ – starý překlad vezdejší to celkem vystihuje.
Starý syrský překlad do řeči blízké Ježíšově řeči překládá „chleba, který nedochází, kterého je dost“. Jiní překládají „chleba, který stačí, který nás dnes udrží naživu“. Jiní zase „chleba, vhodný pro zítřek“, tedy takový, který dá dost síly pro úkoly, které zítřek přinese. Další jsou duchovnější překlady jako „chléb budoucího života“ a nebo „nadpřirozený chleba“ – myšleno chléb Večeře Páně, Kristovo tělo.
Každopádně se v této modlitbě přechází více k našim potřebám a k tomu, co je dnes. I když jsme v předchozích odstavcích řekli, že sláva Boží je něco, z čeho máme sami radost (jako obecně toužíme vydět slavné a velké věci), že vůle Boží je způsob, jak věci dělat dobře atd., modlitba nezapomíná, že člověk má také okamžité potřeby. Neliší se ve svém běžném chování od jiných tvorů. Kteří se nejdříve starají bezpečí, stravu, tepelný komfort atd. A ovšem, když to mají, přepnou do „objevovacího“ módu a začnou prohlížet a mapovat své okolí. Člověk strádající na těle toho mnoho nevymyslí a neí nijak zvlášť plný odhodlání k velkým věcem. Na druhou stranu, člověk najedený, v teple a bezpečí, přestává být rychle spokojený, protože by chtěl, aby se něco dělo – minimálně si pustí televizi, ale možná by rád i někam šel, někoho potkal, možná se i nějak proslavil atd.
I když tedy předchozí prosby prosí o to, po čem nakonec člověk vždy touží, nezapomíná se, že bez splnění základních potřeb se člověk moc nikam nedostane. V našem čase velmi podceňujeme, jak moc naši náladu a vůbec myšlení ovlivňuje třeba to, jak jsme najedení, jestli má naše tělo dost sil atd. Dnešní člověk pevně důvěřuje svým pocitům a na základě nich vytváří své myšlenky a životní závěry. A přitom samotné jeho pocity mohou skutečně pocházet z skoro pouze jen z toho, že se málo či špatně najedl.
Člověk někdy pro chmurné myšlenky neodstraňuje nejbližší problémy a zato promítá přehnané problémy do budoucna. Tato prosba tak může (zvláště pro dnešního člověka) znamenat také něco ve smyslu „ať vůbec funguji“. Ať jsem připraven zvládnout zítřejší den – a co bude potom, se uvidí.
Nepřehlédněme ani, že podle některých překladů je to i prosba o hojnost. O chleba, který nedochází. Vždy je lepší mít o trošku víc, než je životní nutnost, aby člověk jen nebojoval o přežití. Může tedy jít o prosbu „ať nezápolím se základními věcmi“ – tedy nejen já, ale i lidé kolem mne, neboť se říká „náš chléb“. Ať já a lidé kolem mě nejsme pořád na startu. V této prosbě se tak modlíme na prvním místě za zdar toho, co děláme a budujeme s druhými společně.
I smysl „chléb pro zítřek“ je zajímavý. I když jde o okamžitá, každodenní přání, měla by být něčím, co ponese člověka i do budoucnosti. U každého okamžitého přání by člověk měl zapřemýšlet, jestli bude mít smysl i zítra, jestli je krokem k něčemu, co bude mít smysl i v budoucnosti.
Mt 6, 12
A odpusť nám naše viny Doslova „odpusť nám naše dluhy“. Světská, ale v posledních staletích bohužel i křesťanská, morálka se jednostranně soustředí na to, aby člověk neudělal něco zlého. Přitom, již na počátku je člověk stvořen „aby byl obrazem Božím“, aby se něčím stával. Následně je postaven do zahrady „aby ji obdělával a střežil“. Až potom je řečeno „nejezte ze stromu“, nedělej něco. Člověk má tedy na prvním místě dělat něco dobrého. A tedy ne jen „něco“, ale to, k čemu ho Bůh postavil, co mu určil za povinost. Co by bez něj nešlo, co bez jeho jednání přestane fungovat. Konec konců, ani ze stromu v zahradě nemá člověk jíst proto, že když z něj okusí, nebude už způsobilý pro tvořivou práci v zahradě. Protože už nebude způsobilý být přínosem (žena muži a muž ženě atd.). Základní hřích je nedělat nic dobrého. Proto je řečeno ,dluhy‘. Nestvořili jsme sami sebe, ale Bůh nás stvořil, abychom byli k něčemu. Pokud jsme ničemní, dlužíme mu svůj život, zbytečný na tomto světě.
Docela dobrá míra je zeptat se: Kvůli čemu by mí bližní měli být rádi, že jsem na světě. Nemusí to být hned, že zachraňujeme svět nebo konáme nějaké obrovské dobročinné dílo. Po pravdě řečeno, tím jsme málokdy důležití pro někoho osobně. Ale například: Bereme někoho vážně? Bereme vážně jeho problémy? Jsme ochotní si ho poslechnout? Dovedeme někomu přichystat hezký čas, konečně, je s námi třeba legrace? Dovedeme někoho ochránit před nebezpečím, hanbou? Může se na nás někdo spolehnout? Dá se s námi mluvit? A tak dále. Znamenáme-li dobro v tomto světě, tak pro koho přesně?
Modlitba ovšem říká: Odpusť nám. Počítá s tím, že v těchto věcech selháváme. Ostatně, to často lidi trápí nějvíc, že nejsou pro nikoho přínosem, pro nikoho důležití. Je to častá zkušenost, proto právě je to v každodenní modlitbě. Navíc, moc nefunguje chtít být jenom pro ostatní. Protože pak se jim snadno vnucujeme, dáváme jim, co nechtějí. Člověk musí být i pro sebe – lidé jsou rádi v okolí lidí veselých, vyrovnaných, schopných, lidí, kteří něco dovedou, kteří je mohou něco naučit atd. Jisté je, že když ničíme sami sebe, druhým neprospějeme. Když nemáme sami radost, druhým ji těžko přidáme. Není úplně snadné tyto věci vyvážit. A přece víme, že když jsme neudělali něco dobrého, neudělali jsme to z vlastní vůle. A když jsme udělali něco zlého, tak z vlastní vůle. A tak musíme počítat s tím, že budeme hřešit – je to v této každodenní modlitbě. A zároveň nám to nemůže nebýt líto, protože když jsme k sobě upřímní, víme, že vždy hřešíme ze zlé vůle, protože chceme.
odpusť nám Prosíme-li o odpuštění, prosíme vůbec o tu největší věc, jež může být. Protože provinění vždy znamená skutečnou škodu druhému člověku nebo urážku Boha. Něco, co nikdy nejde vzít zpět, často ani napravit. Od Boha čekáme především prosazení spravedlnosti. Zde ho najednou prosíme, aby v našem případě spravedlivý nebyl. Aby nevyvodil důsledek zrovna z našeho jednání. Je to troufalá, skoro drzá prosba – ale Bohu ji předkládáme právě proto, že věříme, že on jediný ji může splnit. Že nemáme za kým jiným bychom šli.
Odpuštění totiž skutečně znamená, že Bůh už na věc nehledí, už ji nikdy nebude připomínat. My přitom vidíme, že důsledek našich hříchů ve světě trvá: Kho jsme nechali na holičkách, prožil si svoje chvíle zoufalství. Koho jsme zradili, bude mít velkou práci nám znovu věřit. Zlé jednání, kterého jsme se dopustili, žije dál vlastním životem a působí zlo. Ale o co v této prosbě prosíme Boha, znamená: Ať to před Tebou je, jako by se to nestalo – i když všichni lidé, celý svět vidí, že stalo. Ať můžu začít úplně znova.
Odpuštění ze strany Boží neznamená pouhé, že si nás Bůh nebude dál všímat – ale že navzdory naší vině bude stát při nás, dokonce nám žehnat. Bůh nám neodpouští kvůli nějaké své duševní hygieně, aby se s námi nemuselo otravovat nebo proto, že je tak slabý, že by naši vinu duševně neunesl. Odpuštění je plné narovnání vztahu mezi námi a Bohem. Prosíme, aby věci byly jako dřív.
To samé tedy platí pro naše odpuštění druhým lidem. Znamená to skutečně jednat a smýšlet tak, jako by se věc nestala. Tak, že už nebude nikdy připomínána. Odpuštět proto, aby prostě člověk na něco nemusel myslet nemá nic společného s Božím odpuštěním. Znamená to jen, že nás věc netrápí, protože nás nezajímá spravedlnost. Znamená to buď lhostejnost, lenost nebo zbabělost. Komu odpouštíme, s tím také chceme nadále být, přejeme mu zdar a dobro a jsme připraeni k jeho dobru podle možností přispět.
Proto neodpouštíme lehkovážně. Bůh také, žádáme-li odpuštění, čeká nápravu věci. Můžeme považovat za štěstí, pokud můžeme vůbec nějak napravit, co jsme způsobili – někdy to nejde. U našich bližních je to stejně. Nemá smysl odpouštět někomu, kdo o to nestojí, kdo třeba dokonce dále škodí. Kdo nemá nejmenší úmysl pokusit se o nápravu. Protože odpuštění je upřímné narovnání vztahu. A těžko můžeme upřímně cítit náklonost k někomu, kdo nám dále škodí.
Ten, kdo odpuští, určuje podmínky. Má vinníka–dlužníka v moci. Chceme-li odpuštění od Boha, musíme přistoupit na jeho podmínky nápravy. Chce-li někdo odpuštění od nás, my určujeme, co je dostatečné zadostiučinění. Jen bychom měli vědět, že „jakou měrou měříme, takovou Bůh naměří nám“. Jak lehko chceme, aby Bůh odpustil nám a již se vůbec nehněval, tak moc můžeme žádat po druhých, aby se už vůbec nehněvali.
Jako nemůžeme na Bohu vynucovat aby odpustil – nikdy nemusí, ale chce – tak nás nikdo nemůže nutit k odpuštění – protože nemusíme, ale chceme.
Odpuštění také zahrnuje pochopení pro lidi. Pro sebe ho před Bohem máme téměř vždycky. Máem vždy své ale: Zhřešil jsem, ale – byl jsem unavený, zoufalý atd. Druzí lidé samozřejmě také hřeší obvykle ve chvílích slabosti, únyv, zoufalství, nepozornosti atd. Ovšem nevidíme do nich, neznáme jejich pocity, na rozdíl od sebe. Při odpuštění je tedy též důležité vědět, že za hříchem druhých mohou být stejně silné pocity jako u našich hříchů, které si ovšem u druhých nedovedem představit.
Každý je také pokoušen něčím jiným: Pro někoho sláva neznamená nic, ale peníze třeba hodně, někomu jsou peníze jedno, ale sláva je hodně. Někoho přímo mučí různé touhy, jiným nic nechce, jen se mu také zoufale nechce nic dělat. U odpuštění tedy často narážíme na to, že pro různost povah je pro nás stěží pochopitelný hřích druhého, svůj vlastní zato chápeme úplně jasně.
Mt 6, 13
A nevydej nás v pokušení V nedávné době byl známý překlad „neuveď nás“ zpochybňován jako nepřesný. Takové tvrzení je buď lež, nebo velmi arogantní neznalost. Protože užité sloveso εἰσφέρω, eisferó, znamená doslova to – „neuvěď“. Eis znamená do, feró nést/vést, úplně doslova tedy nést do/vést do. Stejné sloveso se v evangeliu užívá např. pro muže, kteří přinesou ochrnutého do domu, kde Ježíš uzdravuje. Jinde znamená buď přinést, přivést, nebo přeneseně uvést člověka do nějaké problematiky nebo přinést zprávu.
Popíráním, ba lhaním, kterého se někteří dopouštějí v naší době, se tedy nevyhneme rozporu, ve kterém je tato prosba, kterou nás učí samotný Kristus, se slovy apoštola Jakuba: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jakub 1, 13n)
Jakub nám však jen říká, že Bůh na nás nechystá past. Nelže nám – Bůh vždy jasně říká, co se dělat má a co nemá. To Bůh nemění a máme to stále jasně před očima. Ke zlému jednání nás motivuje (nebo od dobrého jednání odvádí) naše vlastní přání. Víme, co je správné, ale sami sobě říkáme „ale já mám teď hlad, já jsem teď unavený, já mám teď vztek atd.“. Sama touha po jídle, po odpočinku, po spravedlnosti není nic zlého. I ty touhy samotné do nás vložil Bůh, kdybychom konečně neměli hlad nebo potřebu si odpočinout, zemřeme hladem či vyčerpáním. Nejen tyto základní potřeby, ale i touha po potrestání zla nebo touha po slávě, po uznání, jsou v základu dobré, protože bez nich bychom v životě nic moc podstatného nevykonali.
Původem hříchu je člověk sám, který své, jinak přirozené potřeby, postaví nad vše ostatní. To je ona žádostivost, o které mluví Jakub. „Já se teď nějak cítím, já teď něco potřebuji, takže všechno ostatní musí jít stranou“. Je to Bůh, kdo při tom člověku stále říká „tímto způsobem me“ nebo „teď ne“ nebo „teď je třeba něco jiného“. Trefně vystihuje stav hříšného člověka Augustin z Hippo a po něm reformátoři, když užívají výrazu ,incurvatus in se‘, „do sebe otočený“, jen do sebe hledící člověk.
Bůh tedy člověku nikdy nelže o tom, co je správné; i ve chvíli, kdy na člověka tlačí jeho vlastní přání, Bůh stále připomíná, co je správné.
Vždy, když někoho prosíme, počítáme s tím, že něco může a nemusí. Že nám může a nemusí vyhovět. Bůh je živý Bůh, osoba, proto je na něm, jak se rozhodne. Prosba „neuvěď nás v pokušení“ tedy počítá s tím, že Bůh člověka může zkoušet. Že Bůh zkouší praotce nebo Izraelský lid čteme na mnoha místech Starého Zákona. Asi nejkřiklavější zkouškou je příkaz Abrahamovi obětovat syna Izáka.
Ve všech těchto případech praotci či Izraelci znají dopředu, co je Boží vůle. Bůh jim nepřikazuje, aby udělali něco jiného, než ve skutečnosti chce, aby je pak za to potrestal. I Abraham sklízí pochvalu, že byl připraven Izáka obětovat, i když jej pak Bůh zarazil.
Proč je Bůh zkoušel? Bůh je vševědoucí. Takže ví jednak, co je v člověku, jednak i dopředu ví, co se stane, protože je mimo čas. Je všemohoucí, není tedy nic, čemu by nemohl zabránit, co by bylo mimo jeho moc. Bůh člověka zná – ale člověk sám sebe nezná.
Člověk si o sobě může myslet cokoliv. A málokdy se ovšem trefí, takže běžně vidíme, že se lidé buď přeceňují nebo podceňují a vidíme to i u sebe. Člověk o sobě najisto neví nic, dokud nepromluví nebo něco neudělá. Také o Bohu dovede člověk uvažovat prakticky libovolně. Ale jen na vlastních slovech a vlastních činech dovede vidět, zda se chová tak, jakoby Bůh opravdu byl. Čemu člověk skutečně věří, podle toho se zařídí, tomu podřizuje svoje chování a svoje slova.
S Boží zkouškou je to tedy velmi podobné jako s jiným lidským jednáním. Můžeme si například myslet, že bychom dovedli dobře bruslit – nebo být naopak přesvědčeni, že taková dovednost je pro nás zcela nemožná. Ale to víceméně vypovídá jen o naší momentální náladě. Terpve když vylezeme na led, získáváme nějakou představu o svých skutečných schopnostech. Také o vlastní víře získáváme jasnější představu jen podle toho, zda jsme se podle víry někdy chovali. Nebo zda jsme se k Bohu slovy, která zavazují, přihlásili.
Ze svých slov a skutků také poznáváme, v jakého Boha skutečně věříme. Můžeme si myslet, že věříme v Boha milosrdného. Ale pokud před ním nejsme schopni vyznat své hříchy ale zapíráme je i sami před sebou, znamená to, že v Boží odpuštění ve skutečnosti nevěříme. Místo toho věříme, že naše hříchy je třeba před Bohem utajit (a že je možné je před ním utajit). Nebo věříme, že Bohu je hřích ve skutečnosti jedno, že není spravedlivý. Nebo že lidé nám mohou uškodit více, než Bůh. Ale rozhodně nevěříme v milosrdného Boha.
Kvůli nám samým je tedy třeba, aby přicházeli chvíle, kdy se rozhodujeme mezi svými okamžitými zájmy a tím, co chce Bůh. Jen na tom můžeme skutečně poznat svou víru. Při pohledu zpět zjišťujeme, že jsme se stali někým, kdo dovede dát přednost Boží vůli před svojí vlastní. Zjišťujeme, že o Boha a to, co dává, stojíme víc, než o to, co si můžeme dát sami. Stáváme se někým, kdo stojí o to být v Boží přítomnosti více, něž být sám se sebou.
Proč tedy prosíme o to, aby nás Bůh v pokušení neuváděl? Prosba souvísí s prosbou přechodzí: „Odpusť nám naše viny“ V této prosbě pokorně přiznáváme, že si sami sebou nejsme tak jisti. Že už máme skušenost s chvílemi, kdy jsme podle víry nejednali. Vyznáváme, že naše víra není tak silná, aby obstála ve všem.
Za komunismu bylo možné pozorovat, že lidem k tomu, aby lhali, zrazovali či se chovali jinak podle stačila vyhlídka na ztrátu zaměstnání, nemožnost studovat atd. nebo naopak nabídka nějaké výhody – nebylo jim většinou třeba hrozit hned mučením či smrtí. Stejní lidé se takto zle nechovají dnes, když nejsou v něčí moci, ale rozhodují o svém životě sami. V něčem podobné chování však můžeme pozorovat přeci jen i dnes, pokud se lidé objeví na místě, kde už jde o větší peníze, o slávu, o moc a zda si v tom polešpí či pohorší záleží na jednom člověku, který na ně tlačí. Pokud člověk třeba z jednoho zaměstnání může snadno přejít do jiného, pokud ho jinde zaplatí stejně dobře (nebo stejně mizerně), což je dnes ai případ většiny lidí, pozorujeme u lidí větší morální statečnost. Je třeba pamatovat na to, že pokud budou (nedej Bože) lidé znovu vystaveni tlaku, většina nás nemile překvapí. Protože pod tlakem pokušení většina lidí selže (s čímž lze počítat téměř najisto), je třeba se modlit, aby lidé zkouškám vystaveni nebyli. Tak mimochodem slovanský věrozvěst Cyril obhajoval potřebu bránit zemi válkou před útočníky: …aby se zotročením těla lidí nebyly zotřočeny i jejich duše.
Sami za sebe prosíme, abychom ve své víře nebyli zkoušeni. Pokud nás však Bůh vyslyší a my tak máme čas klidu, ve kterém se nemusíme bojovat sami se sebou a těžce se rozhodovat, měli bychom času pokoje využít a starat se o dobré věci ještě ve chvíli, kdy se to dá dělat v klidu a kdy si můžeme dovolit, že se nám všechno třeba nepodaří hned na poprvé. Pokoušení ke zlému se dá nejlépe zabránit tím, že se člověk učí dělat něco dobrého a časem zjistí, že mu to přináší radost a jiné věci ho už tolik nelákají. Přísloví „zahálka je matkou hříchu“ je hluboce pravdivé a lidé, kteří si dovedou najít smysluplnou činnost, bývají k pokušením odolnější – i když samozřejmě ne imunní.
Tuto prosbu bychom tak v shrnutí mohli přirovnat třeba k přání řidiče, aby nebyl namrzlá silnice: Asi by i na ní dovedl řídit, ale raději by se tomu vyhnul, protože si výsledkem není úplně jist. Jako se někdy takové situaci bohužel nevyhne, ani prosba „neuveď nás v pokušení“ není vždy automaticky vyslyšena a kvůli nám samým pokušení musí někdy přicházet, abychom znali sami sebe.
ale vysvoboď nás od zlého V předchozí prosby mluví o vině a pokušení. Nejhůře asi bude člověk nakonec vždy snášet to zlé, které si způsobil sám. Buď přímo svou zlou vůlí nebo nerozumností ba i přehnanou důvěřivostí. Nejbolestnější bývá vždy to, u čeho si člověk není úplně jist, zda se na tom sám nějak nepodílel. Také nejhorší hříchy proti druhým lidem bývají ty, kdy druhé vmanipulujeme do toho, aby se zle rozhodli – proto Kristus říká: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.“ (Matouš 18,6)
A přece rozhodně nemůžeme otázku zla vyřešit jen tím, že za všechno zlé si člověk nějak může sám. To především v mnoha případech prostě není spravedlivé a není to pravda. Pokud nás k tomu vede potřeba obhájit Boha, že není nespravedlivý, pak podceňujeme Boží moc a majestát – Bůh je dost mocný a důstojný, aby se obhájil sám nebo ještě spíše, aby se nemusel nikomu odpovídat. V Písmu konečně, zejména v Žalmech, se setkáváme často s nářkem věřícího člověka, že jej postihlo zlo, které nezasloužil. Jako je ve světě naše vlastní zlo, které konáme navzdory Bohu i lidem, tak také jiní lidé a jiné síly konají zlo, které je mimo naši kontrolu a které se děje proti Bohu (ač s Božím dopuštěním).
U tak krátké věty, jako je tato modlitba, stojí za to se podívat na zvolený výraz pro zlo. Šlo by to totiž říci i jinak a tak volba výrazu může být význam. Slovo zlé πονηρός ,ponéros‘, znamená také „bolestivá námaha, zbytečná práce“. Dalo by se přeložit i „zbav nás od ničemnosti, od mizernosti“. Ne vše, co je namáhavé, dokonce bolestivé, dokonce působící ztrátu, je zlé. Bolest při cvičení těla, otlačené prsty při cvičení na hudební nástroj, první nezdary v nějakém úkolu atd. nám pomáhají růst. Dospíváním a osobním růstem v člověku vždy také něco umírá a když člověk v životě projde nějakými dveřmi, často se pro něj mnohé jiné definitivně zavřou. Takové věci k životu neoddělitelně patří, jsou podmínkou růstu člověka a jejich výsledek bývá nakonec větší, než podstoupené těžkosti.
O takových věcech se v této modlitbě spíše nemluví. Zlem se myslí právě věci, které přinášejí bolest, které člověka zaměstnávají – a přitom je jasné, že z nich nic dobrého určitě nevzejde. Věci, které by bylo možno z života vynechat a člověku by jistě nijak nechyběly. Na světě rozhodně jsou věci, které dovedou zlomit každého člověka, každého trvale poznamenat. Pokud se vyřeší, můžeme to připsat pouze zázraku, nikoliv čemukoliv, co by měl čloěk ve své moci. A ještě spíše – některé věci vyřeší skutečně až vzkříšení. Jistě si to nemůžeme říci hned u každé věci, člověk je o něco odolnější, než se dnes obvykle domníváme, přece však někdy narazíme na věci, u kterých je jasné, že s nimi člověk nic neudělá. Touto prosbou jsme tak též upomínáni, že na světě takové věci jsou a mohou bohužel člověka potkat, nebo už potkaly. A je tomu u druhých lidí, neboť se nemodlíme ,zbav men od zléoho‘ ale ,zbav NÁS od zlého‘.
V této modlitbě tak také vyznáváme svou bezradnost nad některými věcmi a svěřujeme je a druhé lidi Bohu. Naše schopnosti nejsou neomezené – tím spíše je třeba se soustředit na ty mnohé věci, které vykonat můžeme. A nejvíce na věci, které neznamenají zase takovou námahu a právě proto, že se nám zdají malé, je nekonáme, ač by z nich mohlo vzejít mnoho dobrého.
Ač si rozhodně nepůsobíme vše zlé sami, zlo jsou vždy spojené nádoby. Náš vlastní hřích je nějak spojen se zlem ve světě. To, že třeba sami ponižujeme druhého člověka nebo jsme neteční k bolesti někoho blízkého je stejné podstaty jako hrůzy války nebo přírodní katastrofy. Není nějaké „pochopitelné zlo“, které slouží našim zájmům a „nepochopitelné zlo“ smrtelné nemoci, zemětřesení atd. Zlo dělá pochopitelným jen to, když ho děláme sami.
Shrňme tedy, že tato prosba znamená: Zbav nás starostí a námahy, která k ničemu nevede. Dobrou definicí zla pro člověka je „to, z čeho nic dobrého nevzejde, co nemá smysl“, protože zlo je vždy nesmyslné, k nepoužití, nemůžeme na něm nic vystavět. Zlé věci nejsou něco, co bychom si přáli, ale Bůh nám to nepřeje, co bychom chtěli získat, ale Bůh nám to nechce dát, čím bychom se stali velkými, ale Bůh nás chce držet dole.
Mt 6, 16
A když se postíte Prospěšnost půstu je dnešnímu člověku ještě větší záhadou; v to počítaje i autora tohoto textu, nicméně pokusme se: Půst předpokládá sebeovládání. Není obvykle založen přímo na úplném hladovění – při běžném půstu se jedlo jednou denně – ale na vědomém sebeomezení se. Na disciplíně. Sebekázeň je pak hlavním prostředkem růstu člověka, ať už jde o zvyšování tělesné zdatnosti, učení se jazykům nebo řemeslné dovednosti. Člověk se snaží a přitom jeho snaha nejdříve nepřináší příjemný pocit, ale spíše pokoření. Také vědomé omezení v jídle působí nejdříve nepříjemné pocity a na změnu mysli má dopad až po nějakém čase. Půst tedy představuje sebezlepšování člověka, které nakonec je přínosem pro druhé. Protože každý se cítí lépe mezi vyrovnanými a schopnými lidmi, kdežto společnost náladových a nestálých lidí časem ubíjí.
