Evangelická církev v Lounech

Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel Stavbou královského paláce v páté kapitole se Davidův život láme. Už to není zbojník z hor, ale důstojný král. Davidovo chvoání je příznačné: Když člověk v životě překoná starosti a nesnáze, nezačne obvykle užívat klidu, ale začne na něj dotírat myšlenka: Tak co bych teď měl udělat? Člověk má obvykle buď starosti, nebo se nudí. Málokdy dosáhne stavu „zaslouženého odpočinku“.

Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní. David je stále ten upřímný David, který myslí na Hospodna při každém kroku svého života. Myslí to dobře, ale, jak uvidíme, mýlí se. Jeho myšlenka zní tak, jako kdyby když byl chudý David, byl s ním chudý i Hospodin. Když byl na útěku David, byl s ním na útěku i Hospodin. A teď se oba budou mít dobře. Hospodin však byl dokonale blažený a všemocný i když vodil Davida pouští.

Na druhou stranu, Davidovo uvažování je skutečně příkladem. Setkáváme se dnes často se smýšlením „doma se mi to už nehodí, ale pro kostel to bude ještě dobré“. V očích dnešní společnosti je kostel automaticky místem, kam se odkládají staré šaty. Umělci, kteří nejsou dost dobří pro kamenná divadla a koncertní síně, jsou dost dobří pro vystoupení v kostele. Nějak se předpokládá, že církev by měla být vděčná za každou nabídku, za to, že si jí někdo vůbec všiml. Také službu v církvi berou lidé někdy jako oběť – přitom je to to největší vyznamenání.

Nátan králi odvětil: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“ Ani prorok není prorokem sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Slovo Božípřichází vždy člověku navzdory – vždycky je to trochu jinak, než by si člověk představoval. Na druhou stranu, tohle je hlavní rys hezkých zážitků v životě, všeho dobrodružství – odehraje se to všechno trochu jinak, než jak jsme čekali. Často se člověku nejvíc líbí tam, kam se původně moc netěšil, od čeho si moc nesliboval. A naopak, když se člověk na něco moc těší, moc si od toho slibuje, bývá zklamán. Nátan použil ten nejlepší možný lidský odhad: David je zbožný a Hospodin s ním doposud byl ve všem. Davidovo přesvědčení, že se nesluší, aby místo, kde přebývá Boží jméno (schrána), bylo méně důstojné, než jeho palác, je tak správné. Taže radí podle zdravého rozumu, jak nejlíp dovede – ale Boží vůle je vždy víc než to nejlepší lidské přesvědčení.

Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi Jak se slovo stalo, težko říci. Podstatné vždy je, že zjevení od Boha se pozná podle toho, že souhlasí s tím, co Bůh řekl dříve. Zjevení od Boha vychází ze znalosti Písma. Bůh ve své řeči vyjmenovává dosavadní dějiny Izraele a připomíná „informace“, které už Izrael o Hospodinu má. Abychom ale neutíkali od úvodní otázky: Spíše ve starších dobách se slovo Boží stává k lidem ve snech a přímých viděníchve vytržení nbo přímém slyšení Božího hlasu. To sice člověka snáze přesvědčí, když přímo vidí anděla nebo slyší hlas. Ale také snáze zmate – i ďábel je schopen působit vidění nebo mluvit hlasy. A jak je snazší uvěřit přímému Božímu zjevení, tak je také snazší se nechat ošálit efektním ďáblovým mámením.

Nečteme zde popis, jak se slovo stalo, jen, že to bylo v noci. Soudím tedy, že Nátan na věc přišel, když v noci uvažoval nad tím, zda dal Davidovi skutečně dobrou radu. Bůh osvítil Nátanovu mysl a Nátanovi to bylo najednou jasné. Je těžší uvěřit, že myšlenka, na kterou jsme přišli, je od Boha – je ale také těžší se nechat pouhou myšlenkou strhnout, pokud je od ďábla. Konečné Boží zjevení, evangelium Ježíše Krista, se v naprosté většině šířilo „pouhým“ kázáním apoštolů, postaveným na výkladu Písma.

Za zmínku stojí, že kniha 1 Paralipomenon 22,8 uvádí ještě upřesnění (Bůh dal asi Davidovi pochopit ještě další důvod, proč nesmí postavit chrám): „Stalo se však ke mně slovo Hospodinovo: Prolil jsi mnoho krve, vedl jsi velké války. Nebudeš budovat dům pro mé jméno, protože jsi na zemi přede mnou prolil mnoho krve.“

Přecházel jsem se stanem a s příbytkem. Podstatná Boží vlastnost – Bůh je všude, ale především tam, kde je jeho lid. Bohové pohanů bydleli ve svých chrámech. Pokud byl chrám dobit, zničen, byl zničen i bůh. Hospodin neodmítá vnější znamení své slávy – Šalomoun Boží chrám vybuduje a Izrael sám bude za něj mocným národem. Neodmítá vnější slávu ve světě – ale nutně ji nepotřebuje. Vždy bude Immanuel – Bůh s námi, se svým lidem, s těmi, kteří v něj věří.

Tak i v dnešním světě by samozřejmě bylo lepší, kdyby bylo křesťanů více, bylo je víc slyšet a měli větší moc. Ale nutné to není. Úspěch navenek je dobrá věc, posiluje víru, ale víru na něm nejde stavět. Může nás být málo – pokud věříme, že Bůh putuje s námi.

Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Tento verš potvrzuje předchozí výklad. Jakoby Bůh říkal „jak to vypadá ve světě je pro mne až na druhém místě. Na prvním místě je pro mě to, že jsem s těmi, které jsem si vyvolil“.

Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Zde je pointa celé kapitoly. David chce něco udělat pro Boha a dozvídá se, že místo toho udělá něco Bůh pro něj. Ještě důležitejší, než dávat Bohu, obětovat, je naučit se od něj s vděčností přijímat. Člověk musí umět od Boha brát – brát to, co dostává ne jako něco, co si sám pracně vydupal a urval, ale jako dar od Boha. Použijme triviální příklad: Mnoho lidí rádo sladké, rádo mlsá. A jak typické je, že se právě mlsání říká „můj hříšek, můj malý hřích“? Člověk bere něco dobrého, něco, co je jen pro něj, jako něco, co musel Bohu ukrást, schovat a tajně sníst, jako nějaký bonbónek. Přitom co je dobré, neškodí nám, čeho se užívá v rozumné míře, to je od Boha, to nám Bůh chce dát. Pro člověka je nejtěžší spolknout tu pýchu, že si dobré věci získal sám svými schopnostmi, šikovností. Raději se za ně bude cítit provinile, než aby za ně Bohu děkoval.

Je lepší, aby, když po něčem člověk touží a je to věc Bohem dovolená, si ji raději vzal a byl Bohu vděčný, než aby si zbytečně odříkal a byl mrzutý. Nedoveme snést pocit, že jsme dostali něco zadarmo, že odměna nepřichází za naši zásluhu – proto si často ani věcí, které jsme dostali bez své zásluhy nevážíme.

dám po tobě povstat tvému potomku Slovní hříčka, navazující na předchozí verš. Dům znamená jednak doslova stavbu ze dřeva a kamene, dům ale také znamená rod, rodokmen – tak je tomu i ve starší češtině. Hospodin slibuje Davidovi, že bude počátkem královské dynastie.

Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Skoro každé proroctví se částečně naplňuje v blýzké budoucnosti, ale tím není ještě vyčerpáno a teprve později přichází nečekané, daleko větší naplnění. Zde se myslí Šalomoun, Davidův syn, který vybudoval chrám v jeruzalémě – a z jehož potomstva skutečně pocházela minimálně většia judských králů. Ale, což Nátan a David mohli jen szpola tušit, se tím domem myslí tělo Kristovo, jeho církev a upevněním trůnu Kristovo nanebevstoupení, jak vyznáváme „sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího“.

Slovo Písma a Boží dobrodiní je skoro vždy už trochu „teď“. Žít křesťansky je v sučtu o něco lepší, než žít jako pohan – člověk minimálně ví, proč dělá, to co dělá; má se komu svěřit se svými starostmi, má kolem sebe obyčejně lidi-souvěrce, kterým může věřit. Život podle Písma je za normálních časů a podmínek rozumný – sebeovládání vede člověka k tomu, že nepropadá vášním, takže tolik neutratí; nedělá mu problém sloužit lidem, takže si snáz udrží práci atd. Nemůžeme naši víru stavět na ostrám protikladu teď jenom utrpení-v nebi radost, všechno, co jsme nemohli. Tak věří mohamedáni. Ještě horší by však bylo, kdybychom křesťanství brali jako něco, co nám přinese šťastný a bezproblémový život v tomto světě a o věčnost se vůbec nestarali – a bohužel to se dnes právě děje. Křesťanův život je o trochu lepší, většinou. Ale hlavní je věčnost. Nátanovo proroctví se splnilo v Šalomounovi – ale ten zemřel a chrám byl zbořen, dvakrát. Plně se naplnilo až v Kristu a jeho církvi.

Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní Proroctví je jako sen – smíchány jsou věci známé a neznámé, to, čemu rozumíme s tím, co nechápeme. První část verše se jistě vztahuje na Krista. Druhá ne tak doslova, protože Kristus byl bez hříchu.

Snad ale můžeme ona slova o trestu přece jen vzdáleně vztáhnout i na Krista, který nesl hříchy všech lidí.

Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu Představujeme si někdy Boží milosrdenství tak, že nám prostě všechno projde. A někdy to tak i skutečně je; říkáme pak „měl jsem víc štěstí, než rozumu“. Ale více jde o to, že „Bůh dopustí, ale neopustí“. Trestá své služebníky, ale nezavrhuje, přijímá je potom zpět. Kéž by se lidé dovedli na někoho naštvat, ale pak říci: Smažme to. Na místo toho lidé spolknou, co chtějí říci, ale svému nepříteli se pak vyhýbají.

Toto zaslíbení se vztahuje i na nás: Nikdy nepadneme tak, že bychom se nemohli vrátit – pokud se sami chceme vrátit.

Co jsem já, Panovníku Hospodine, a co je můj dům, že jsi mě přivedl až sem David je schopen srovnat, kde začal a kam došel. Vezměme si z něj příklad, protože často zapomínáme, co všechno jsme dříve neměli a máme sklo si minulost malovat na růžovo. Vzpomeňme jen na chvíle, které se nám zdály nepřekonatelné, neřešitelné – a vida, dnes jsou přece už za námi.

A i to bylo v tvých očích málo Jak jsme řekli, Boží milost překonává očekávání člověka, je jí vždy nadbytek.

O čem by ještě mohl David k tobě promluvit? Panovníku Hospodine, ty znáš svého služebníka. Právě Boží milosrdenství (a ne trest) přesvědčuje Davida o Boží velikosti a vlastní nicotnosti. David ničeho nedosáhl svou zásluhou, za vše vděčí Hospodinu. Snad jsme i my zažili chvíle, kdy jsme oněmněli radostí, neměli k radosti za sebe co dodat. Každopádně si snažme všímat chvil, které „nemají chybu“, ke kterým není třeba dodávat žádné ale, protože v životě skutečně nastávají (třeba jen na okamžik).

A sám ses jim stal, Hospodine, Bohem. Jde o to, že obvykle se lidé trápí otázkou po smyslu života, v jiných náboženstvích za velké námahy hledají, jaký je smysl všeho; snad ještě zoufaleji, když lidé žádné áboženství nemají. Izrael přišel k hotovému – tohle už je smysl všeho. Nevěřme příliš těm, kdo nám tvrdí, že víra je jen stále hledání a nesjitota. Víra je jistě zápas – ale především sám se sebou, s neporozuměním druhých. Ale co je potřebné, to nám Bůh skutečně sdělil zcela jasně.

Proto tvůj služebník našel odvahu modlit se k tobě tuto modlitbu. David se modlí jen za to, co mu Bůh dopředu chtěl dát. Všechny naše touhy do nás vkládá Hospodin – ale potíž je v tom, že jejich naplnění často nehledáme u Boha, ale jemu navzdory.