Evangelická církev v Lounech

Velekněz se Štěpána otázal: „Je tomu tak?“ Tj., zda je platná obžaloba z v. 6, 13n. Tj. že Štěpán mluví proti „svatému místu“ a proti Mojžíšovi. Co je svaté místo není zcela konkrétní: Může se myslet i celá země Izraelská, i chrám Hospodinův. Štěpán ve své obhajobě reaguje na obojí.

Bratří a otcové, vyslechněte mne Štěpán se nevyděluje z izraelského lidu (bratří) a neupírá ani radě její autoritu (otcové). A nemůžeme u něj počítat s nějakou úlistností a pochlebovačstvím. Skutečně má Izraelce za bratry a velekněží a starší za otce. Ale zároveň i Boží lid, ba Boží lid jako první, musí vědět o svém hříchu. Smysl Štěpánových slov je: Přiznejme si, bratři a otcové, že svatost není z nás. Není z našich skutků, ale z milosti Boží, která k nám sestupuje.

Opusť svou zemi a své příbuzné Štěpán ukazuje, že víra nespočívá v rodu ani v rodině (srov. v. 9); Bůh svůj lid povolává z nevěřících. Izrael tehdy i církev dnes snadno podléhá představě, že víra se dědí.

nedal mu z ní do vlastnictví ani píď „Svaté místo“, Země zaslíbená, Abrahamovi nepatřila. Víra není záležitostí starousedlictví, jak se domnívají Štěpánovi nepřátelé. Zvláštní přitom je, že nenávistnou žalobu na něj vznesli ti, kteří se v Izraeli nenarodili, ale až později se do něj přestěhovali (viz v. 6,9). Mnohdy ale nějvětší nacionalisté bývají právě lidé žijící v exilu, kteří si domovskou zemi zpětně idealisují. Oslavy národních svátků v krojích za zvuku dechovky zažijeme dnes nejspíše u Čechů v Nebrasce, silné národní cítění lze sledovat u Čechů volyňských a zelowských.

Téměř každý národ obývá zemi, která původně patřila někomu jinému. Historický název naší zěmě, Bohemia, je polatinštělý germánký (německý) výraz Boio haimaz, domov Bóiů, keltského kmene z 1. stol. př. n.l. Hezky je vidět, jak se zde vystřídali Keltové (dodnes užíváme keltská jména řek, např. Agara-Ohře), Germáni a Slované. Proto je vždy trochu lži a falše ve snaze mysticky spojovat národ a jeho zemi.

Štepán naznačuje, že už Abraham byl cizincem v zemi, která byla před Bohem jeho. Stejně tak Kristus „přišel do vlastního, ale jeho vlastní jej nepřijali“.

tehdy ještě Abraham neměl syna Abraham věřil dříve, než spatřil výsledek. Kristus byl ukřižován, Izraeli stále vládnou Římané. Přesto již vznikl nový svobodný lid. A sice svobodný od nějvětšího otroctví – od vlastního hříchu, od tíživé viny.

obřezal Izák Jákoba a Jákob svých dvanáct synů Tj. i když se narodili Bohem povolaným praotcům, museli být stejně zvlášť přijati do smlouvy Božího lidu. Stejně tak dítě, narozené křesťanským rodičům, se stává křesťanem až ve křtu pár dnů/týdnů po svém narození. Všichni se rodíme Bohu odcizení, mimo Obec Boží a jsme do ni teprve Bohem přijímáni.

Jákobovi synové žárlili na svého bratra Ani to, že byli Bohem v obřízce přijati za vlastní neznamená, že v nich dále nepůsobil hřích. Stejně tak velekněží a zákonníci nepochybně patří k Božímu lidu a v zásadě měli stejný cíl jako Kristus. Mnoho z nich se však proti němu z osobní řevnivosti postavilo. Josefovi bratři později hořce litují svého činu. A k tomu míří i Štěpán: Že jste prodali Krista ještě neznamená, že vás Kristus zavrhl – jako Josef nezavrhl své bratry. Štěpánovým cílem je pokání hříšníků, na kterých mu záleží.

vysvobodil ho ze všech jeho útrap a způsobil Jako Jozefa Bůh vytáhl ze zoufalého postavení otroka, tak Krista posadil po vzkříšení po své pravici.

Když tam přišli podruhé, dal se Josef svým bratřím poznat; tak se farao dověděl o Josefově původu. Stejně tak platí zaslíbení Izraeli. Časem i Izrael rozená, kdo je jeho Mesijášem a dojde naplnění Kristových slov „spása je ze Židů“ (J 4, 22).

… do Egypta a tam zemřel on i naši praotcové Kristus zemřel zavržen za hradbami Jeruzaléma. Ale i Jákob/Izrael zemřeli zdánlivě beznadějne mimo Zaslíbenou zemi, v cizině, jako by zaslíbení selhalo.

do hrobky, kterou Abraham koupil od synů Emorových Jako Kristu zařídil pohřeb boháč Josef z Arimatie, o kterém se před tím ani potom v evangeliích nemluví. Naplnilo se „s boháčem smrt našel“ (Iz 53, 9)

Byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný v slovech i činech. Mojžíš přišel mezi svůj lid jako cizinec. Tento, řekněme ve vtipu, „zakladatel izarelské tradice“ sám v izraelské tradici nevyrostl. I Mojžíšovi mohl být snadno v podezření, že chce izrael poegypštět. Mluvila pro něj ale moudrost i to, že na jeho slova došlo. A to jsou věci univerzální. Pokud někdo dobře pozoruje skutečnost a na jeho slova následně dochází, těžko mu můžeme vytknout, že „není náš“ a tak to neplatí. Izraelská tradice nebyla na rozdíl od Písma neomylná, jako není neomylná ani církevní tradice. Když Kristus mluvil jinak, něž dosud, nemusel ještě mluvit špatně.

Ti z Izraelců, kteří v Krista neuvěřili, jak se zdá z historických záznamů a Písma samotného, se na církvi nejvíce obávali toho, že chce Izrael zpohanštět. Takový pokus totiž byl v historické paměti, stalo se tak za Antiocha Epifana. Je ale velký rozdíl mezi tím, když chceme lid Boží připodobnit světu, aby lépe vypadal a tím, co platí pro církev stejně jako pro každé jiné společenství. Uveďme příklad: V církvi je dobré vést řádně účty. Ne proto, že chceme, aby fungovala jako firma. Ale proto, že s dobře vedenými účty prostě KAŽDÝ lépe hospodaří.

přišlo mu na mysl, aby se podíval, jak žijí jeho izraelští bratří Přes to, že se lid Boží může mýlit, je to stále Boží lid. Mojžíš vyrostl mezi Egypťany, ale hledal své bratry. Také Kristus přišel ze všech národů nejdřívě k Izraeli.

žil v zemi madiánské; tam se mu narodili dva synové Mojžíš, zavržen svými, musí mezi pohany. A přece, jak vidno z připomínky ve v. 34, Bůh na svůj lid stále myslí. Štěpán svou řečí říká: I když jste zavrhli Mesijáše, Bůh natrvalo nezavhrl vás. V dalších verších následuje zřetelné srovnání Mojžíše a Krista.

Vždyť nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem Jako by Kristus ukřižován, zemřel a byl pohřben a nyní nikdo z velekněží a zákoníků neví, co se s ním stalo.

před výtvorem vlastních rukou pořádali slavnosti Bez Krista je člověk odkázán jen na činy svých rukou, na své skutky. Ty pak vynáší a vyvyšuje. Jako dodnes se jedni pyšní svým střídmým životem, tím, co nedělají. A z druhé strany jiní svými dobrými skutky, tím, co udělali. Zbožný se však chlubí Bohem a jeho slávou, ne svou činností či zdrženlivostí.

Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví Štěpán nejdříve předesílá několik veršů o modlách, zhotovených rukama, aby nyní ukázal, že chrám je svým způsobem ústupek člověku, který, když nemá viditelné Boží znamení, bez výjimky propadá modlářství. Kdyby nejdříve Zákon v náznaku a posléze Kristu v plnosti neustavil svátosti, viditelné slovo, lidé by si nezachovali víru. V touto částí se Štěpán připravuje k obhajobě proti nařčení, že chce zbořit chrám.

Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Chrám je od Boha, záleží na něm – ale není to základ. Jako byla dříve doba, kdy už byl Boží lid a ještě nebyl chrám, tak může mít doba, kdy už není chrám, ale je Boží lid. Bůh přišel v Kristu viditelně, proto chrám už nemá takový význam.

je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Tím Štěpán vlastně shrnuje svou řeč. Jao Bůh není nikde natrvalo vázán, tak zase jeho lidé jsou vždy cizinci v tomto světě. I Mojžíš byl mezi svým lidem za cizího. Ustanovení, která Mojžíš vydal, nebyla Izraeli vlastní, nebyla mu vhod. Nejde tedy o Ježíši říkat, že je někdo, kdo chce změnit Mojžíšova ustanovení, jako by Mojžíšova ustanovení byla něco, co je Izraeli vhod a podle čeho se řídí. Jako se i lid Boží vzpíral Zákonu, tak se vzpírá i Kristu. Mojžíš na tom byl podobně jako Ježíš. I jeho chtěli lidé kamenovat.

máte pohanské srdce i uši Problém není v tom, že by Izraelci byli horší, než pohané. Problém je v tom, že jsou stejní. Že nesjou lepší.

Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? I v lidu Božím byl vždy přítomen hřích, připomíná Štěpán. Proto je nyní třeba připustit a vyznat vinu za smrt spravedlivého Krista. Vina, jímž se Boží lid provinil na spravedlivém, není něco, co by se dosud nestalo a nedělo. Proto by potřeba i nyní vyznat hřích nemělo nikoho zarážet ani pohoršovat.

Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali! O tom mluví Štěpán celou dobu. I my, Bohem povolaní, nejsme schopni žít bez hříchu. Můžeme se tedy pyšnit jen Boží pravdou, ne sami sebou.

začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby Ale nic neřekli, protože neměli co. Štěpán jen nahlas vyslovil, co v hloubi duše tuší každý člově, totiž svou vinu před Bohem.

uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží Protože Kristus přebývá v nebi v hmotném těle. Pokud člověk zmizí ze světa, můžeme říci: Bylo to nutné zlo, byl to přehmat, omyl. To ale dovedeme říci jen v jistotě, že už se mu nikdy nepodíváme do tváře. V následujícím verši však štěpán říká, že Kristu se ještě do tváře dívat budeme.

Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli I když vyhrajete debatu, i když máte všechny argumety a váš protivník nemá, co říci, pořád na vás ještě může zmlátit. Morální vítězství – zůstává stále pouze morálním vítězstvím.

a hnali ho za město, aby ho kamenovali Ač veleradě nebylo Římany dovoleno kohokoliv popravit (viz J 18, 31), najednou to jde. U Ježíše se ještě všichni chtěli utěšovat, že to tak musí být, pro záchranu národa. A že ho vlastně popravili Římané. Člověk se asi dovede srovnat s tím, že udělal něco zlého. Už méně s tím, když mu to potom někdo připomene. Je to trochu jako v našem přísloví s potrefenou husou. Lidé, kteří potlačují svou vinu, reagují na zmínku o ní obvykle velmi agresivně.

Kamenování spočívá v tom, že je člověk postupně ubit házenými kameny. Má ten význam, že se kamenovaného nikdo jako prokletého netotkne. Zároveň se na jeho smrti podílí celá pospolitost a nejde ukázat na jednoho kata. Nikdo z kamenujících si nemůže být jist, zda zrovna jeho kámen způsobil rozodující zranění, zasadil poslední ránu. Trochu podobně funguje popravčí četa. Popravují se jí obvykle vojenští zrádci; ti, kteří zradili důvěru společenství, od kterých je třeba se držet dál. Střílí vždy vícero vojáků a žádný si není jist, zda právě on trefil (někdy se do jedné z pušek dává náhodně slepý náboj a nikdo z čety si není jist, zda slepý náboj nebyl zrovna v jeho pušce). Nepopravuje jedinec, ale celé společenství. Tak trochu všichni a nikdo. Jako před tím Ježíše vydávají Židé, ale na kříž jej přibijí Římané, předkové dnešních Italů (nebo jiný národ z tehdy již mezinárodních římských jednotek). Za Štěpánovu smrt tak mohou všichni a nikdo.

Svědkové dali své pláště hlídat Protože svědkové v procesu podle Zákona házeli první. Aby každý dopředu věděl, že jeho svdectví má přímý důsledek na budoucí osud toho, o kom svědčí. Pláště zřejmě sundavají, aby nebránili v házení.

mládenci, který se jmenoval Sau Jak známo, je to budoucí apoštol Pavel. (Pozdější změna jména na latinské Paulus je vtipná: Saul byl ve své době nejvyšší ze všech mužů v Izraeli, Paulus naopka znamená latinsky „maličký“). Pavel měl na Štěpánově smrti jasný podl viny (není o moc nevinnější ten, kdo při útoku nožem bodaného drží). Zároveň je na Pavlově roli vidět obvyklá ubohost hříchu. Neměl ani kuráž na to sám házet, ale na druhou stranu, kabáty pohlídal rád a svědomitě. Když Pavel v pozdějších listech mluví hodně o hříchu, o zkaženosti člověka, ví, o čem mluví.

on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Poslední chvíle Štěpána velmi přesně následují smrt Kristovu. „A Ježíš zvolal mocným hlasem: ,Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.'“ (J 23, 46) Zde i vidíme, že Štěpán jasně považoval Krista za Božího Syna, za Boha Syna.

Pane, odpusť jim tento hřích! Stejně, jako Ježíš „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23, 34) Zde vidíme, že o odpuštění nejde mluvit se samozřejmou lehkostí. Štěpán prosí o odpuštění pro své nepřátele ve chvíli, kdy ho to bolí. Kdy ho to hodně stojí. Také pro nás by nemělo být odpuštění nějakou věcí osobní hygieny. Něčím, po čem je nám prostě líp a tečka. Ne, lépe má být tomu, komu odpuštíme. My odpuštěním trpíme újmu – jako Ježíš, aby přinesl odpuštění nám, trpěl újmu na svém těle.