Evangelická církev v Lounech

Saul schvaloval, že Štěpána zabili Písmo dovede vždy pár slovy říci mnoho. Zde vidíme, že ukamenováním Štěpána se zlomily zábrany. Když byl zabit první křesťan, dalším už také půjde páchat násilí.

Když lidé provedou nebo se účastní nečeho strašného (jako kamenování z kap. 7), šok působí, že mají sklon věc ospravedlňovat. „Když jsme ho tak krutě zabili, musel pro to být přece důvod. Musel si to přece zasloužit.“ V Písmu bylo ukamenování stanoveno jako trest za různé zločiny právě proto, aby se na trestu účastnili všichni. Aby se do toh všichni „namočili“, aby věděli, že daného člověka odsuzuje celá komunita.

Když je nyní nespravedlivě zabit Štěpán, má to stejný efekt: Když jsme ho všichni zabili, když jsme někteří hlídali šaty a někteří jsme se jen dívali a neudělali nic, tak to znamená, že jsme teď všichni proti křesťanům.

Tehdy začalo kruté pronásledování Důvody najdeme zřejmě na konci kap. 6: Falšené nařčení, že křesťané chtějí zbořit chrám a změnit Mojžíšův Zákon. Přitom, církev se z počátku scházela právě v chrámě. Sám Ježíš chrám navštěvoval a sám řekl, že ze Zákona nepomine ani čárka. Z toho, co víme jak z pozdějších kapitol samotných skutků tak z jiných zpráv z té doby šlo asi nejspíše o obavu. že křesťané otevírají dveře zpohanštění izraele, připodobnění okolní většině.

Ale právě: Většina lidí se v té době začala připodobňovat řeckému způsobu života. A všichni z toho měli trochu černé svědomí. Sám Štepán ve své obhajobě říká v kap. 7 v. 51: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši!“ Zda se tedy, že tehdejší doba hledala obětního beránka za své vlastní zpohanštění. Podle principu zloděj křičí: chyťte zloděje. Ne náhodou byli největšími odpůrci křesťanů Židé žijící nebo narození mimo Izrael. – Jako byl ostatně sám Saul z Tarsu (Tasus leží v dnešním Turecku).

všichni kromě apoštolů se rozprchli Je možné, že apoštolové, kteří se po čtyřicet dní setkávali se vzkříšeným Kristem, nabyli tím neobyčejné jistoty a odvahy. A nebo si na ně pronásledovatelé, jakožto na nyní známé osobnosti, prostě netroufli. Když je člověk veřejně známí, pokud se mu stane násilí, snadno to vzbudí solidaritu. Všem jsou známy jeho vlastnosti, je lidem na očích – má svůj lidský příběh. Ale u lidí, kteří bydlí o dva bloky domů vedle jejich příběh neznáme. Když takové začnou být, člověk si spíše řekne: A kdo ví jak to s nimi vlastně bylo.

Zároveň apoštolové, kterým se, jak čteme, nic nestalo, musí sledovat, jak prostí křesťané trpí a musí si uvědomovat, že právě oni jim kázali Krista, že právě oni je do toho navezli. To je, myslím, jedna z nejobtížnějších věcí, která člověka může potkat: Sám netrpět a vidět, jak trpí tim, kteří mi uvěřili.

Zbožní muži Štěpána pochovali Nečteme zde ani ,křesťané‘ ani ,učedníci.‘ Je tedy možné, že Štěpána pohřbili lidé mimo církev. Právě z důvodu, který jsme uvedli v předchozím verši: Štěpán byl veřejná osoba, působil tedy jako oběť. I mezi Židy té doby bylo mnoho odpůrců velerady i velekněží. Vidíme také, že i lidé nevěřící dovedou často rozeznat jasnou nespravedlnost a být jí zasaženi.

pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy Židé, jako mnohé jiné národy, měli v řmské říši omezenou autonomii, zejm. v otázkách náboženství. Římané měli pověrečný přístup, podobný dnešní době, že každé náboženství je na něco dobré – aspoň lidé nebudou krást. A tak respektovali, že místní náboženští představitelé řeší vnitřní disciplínu své církve po svém. Neměli však pravomoc vykonávat trest smrti – v Ježíšově procesu říkají velekněží „Nám není dovoleno někoho popravit“. (Když se Ježíše ptají, zda má být ukamenována cizoložná žena, je to dodobné jako Spor o daň císaři: Pokud Ježíš řekne ano, je proti Římu. Pokud řekne ne, je proti spravedlnosti. Zatčení byli pravděpodobně bičováni, aby „přišli k rozumu“. Srov. Mt 10, 17: „Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat“

Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali káza Že se učecníci nenechali zabít, neznamenalo ztrátu víry. Emigrace je evangelijní doporučení, jak reagovat na pronásledování. Mt 10, 23: „ Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“

Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista. Samaří patrně tehdy nebylo jen městem Samařanů; zřejmě šlo o poměrně mezinárodní město. Ze samotné věty není jasné, komu Filip kázal, zda Samařanům. V kap. 10 totiž to, že evangelium přichází k pohanům, vyvolává u Petra údiv. Samaritáni ovšem nebyli úplně pohané; byli židy považování za sektu. Po svém vzkříšení pak Ježíš říká: Budete mi svědky v Judsku, Samaří…

Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Lidé jsou ochotni uvěřit Filipovi, když slyší něco tajemného a vidí zázračná uzdravení. Ovšem před tím podobně věřili Šimonu kouzelníkovi. Příběh tak v náznaku varuje před tím, aby byla církev ohromena vlastními úspěchy a aby v nich spatřovala důkaz správnosti svého počínání. Z Filipa všichni žasli – jako před tím z Šimona kouzelníka.

už dlouhou dobu svou magií uváděl v úžas samařský lid Magie je v něčem podobná technice: Zabývá se dosažením cíle bez ohledu na to, zda je cíl správný, bez ohledu na Boží řád. Magie se částečně vyskytuje i v Písmu: Hospodin „naučí“ mojžíše, jak proměnit hůl v hada – to samé dovedou i bez Boha egyptští kouzelníci. Jákob pomocí prutů ve žlabu na Boží radu ovlivní podobu narozených kůzlat. Ovšem zde „techniku“ poradil dotčeným Bůh sám. Je prostředkem k cíli, k němuž Bůh tyto osoby vede. Jákob i Mojžíš konají svá „kouzla“ na Boží příkaz a v důvěře v Boží moc, v osobním vztahu k Bohu.

Magie je svým způsobem psychologická technika a jako s takovou s ním má téměř každý jakousi zkušenost. Víme např. jak funguje upřený pohled do očí, určitý tón hlasu atd. Magie těží zejména z toho, že člověk chce být klamán. Stavy vlastní duše jsou pro nás mnohdy důležitejší než hmatatelná realita. Řekněme, po magickém léčení se člověk na okamžik cítí lépe a to mu stačí, i když nemoc trvá dál. Proto mimochodem Kristus třeba po uzdravení malomocných posílá je ještě ke knězi pro lékařské ověření skutečného stavu. Magie svým způsobem znamená říkat lidem, co si přejí slyšet. Magie, stejně jako působení démonů, nemůže přímo ovlivnit hmotné skutečnosti. Ovlivňuje však duši člověka – a člověk už na hmotné věci má vliv. Magie, stejně jako psychologická manipulace, tak v omezeném smyslu skutečně funguje.

Jasným rozeznávacím znakem magie je, že nebere ohled na věrouku, na obecně dané Boží zákony, na církev a lidské společenství vůbec. V magii vždy jde o jeden blízký cíl člověka bez ohledu na souvislosti. Magie tak, za prvé: Mnohdy užívá Božího jména, částí bohoslužebných obřadů, vytržených ze souvislosti, obrazů Krista atd. mimo jejich původní určení, silných slov atd. Za druhé je pro magii typické užití podivných obrazů, nelogických souvislostí atd. – jde v ní o rozbití pochopitelné skutečnosti. Už jen proto, že když člověk chápe skutečnost v celé její šíři, který chápe Boží řád a řád společnosti atd. obvykle chápe, že se některých věcí musí vzdát a ani se jich pomocí magie nesnaží dosáhnout.

Nicméně je třeba dodat, že každý člověk, aniž by si to uvědomoval, někdy uvažuje i jedná magicky. Už pozdrav „Dobrý den“ je vlastně zaklínadlo. Nemluvě ani o hudbě a poezii. Ty právě spočívají v rozbíjení skutečnosti (vnímáme v tu chvíli jen tóny) v nezvyklých spojeních (básně). Mnozí učenci se domnívají, že mylšení člověka od divocha až po dnes mělo vždy tři způsoby fungování: Náboežnské, vědecké a magické. Magické bylo a je vždy přítomno, má však nejmenší hodnotu; nemůže být tím, na co se spoléhá – a to byl právě problém v Samaří.

Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít, byl stále s Filipem Už „byl stále s Filipem“ je varovné. Duch je přítomen v celé církvi, ne jen v kazatelích evangelia. Stejný prospěch má člověk z církve i ve chvíli, kdy zrovna nemluví s kazatelem. Mnozí duchovní mají tu zkušenost, že lidé mimo církev jsou schopni s nimi samými trávit mnoho času aniž by kdy viděli kostel zevnitř. Šimon stále mylně hledá, kde je zdroj té síly, kterou ve všech těch divech zažívá. Ten však není v lidech, ale v Bohu. Bůh pak je ve svém Duchu v celé církvi, ve svátostech a slovu.

evycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení Jako profesionální podvodník znal Šimon všechny triky a nyní se divil, že se ta uzdravení a další ěvci dějí doopravdy.

poslali k nim Petra a Jana V církvi měl od počátku každý „někoho nad sebou“. I tam, kde jsou nejlepší úmysly, potřebujeme pohled z vnějšku. Někoho, kdo by nám případně řekl „už ujíždíš“. A brzy byli v církvi ustaveni i starší, aby byli jakoby „kontrolou zespod“. Sbor skutečné církve si nevystačí sám, očekává pohled někoho odjinud, kdo by řekl: V pořádku, děláte to dobře. Vždyť to právě dělali Pavel, Petr i Jan ve svých listech do dborů. Petr a Jan tedy přicházejí dohlédnout na řádnost dění – a jak uvidíme, právě včas.

modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý Vstup do církve začínal pokáním a křtem. Člověk je ospravedlněn od starých hříchů – ve víře ovšem musí dále růst. Nemůže zůstat nepopsanou tabulí, jak víme z Podobenství o návratu nečistého Ducha. Duch svatý vysvětluje a připomíná vše, co učil Kristus. Jde tedy o to, aby učedníci neulpívali na svém obrácení (jak to mnohde vidíme dodnes), ale aby skrze Ducha rostli v dobrém.

nabídl jim peníze a řekl Proto se dodnes snaha získat duchovní věci za peníze (svatokupectví) nazývá podle Šimona ,simónie‘.

Dejte i mně tu moc Zde právě vydíme, proč apoštolové předávají dar Ducha: Šimon se sice obrátil od magie, ale i v církvi myslí jako kouzelník. I on potřebuje Ducha, aby se postupně učil novému smýšlení – protože Duch, jak jsme řekli u v. 15, připomíná a vysvětluje, co řekl Kristus. V Duchu rosteme, často pracně, a pomalu opuštíme starého člověka v nás.

Šimon má za to, že apoštolové mohou s Duchem volně nakládat, jako by to bylo něco jako elektřina. Duch je však Boží osoba.

Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou Petr nevezme prokleté peníze, i když by je mohl použít třeba na pomoc chudým. Pamatujme, že církev nemůže přijímat prokleté peníze, např. z hazardu, i kdyby to mělo znamenat újmu pro její dílo. Neplatí, že účel světí prostředky.

a pros Boha; snad ti odpustí Vidíme, Boží odpuštění není něco samozřejmého. U takto vážných hříchů nebo třeba u vražd a únosů nemůžeme lehkovážně slibovat Boží odpuštění. Bůh může odpustit každému, komu chce (viz lotr na kříži), ale NEMUSÍ!

jsi pln hořké závisti Pravý křesťan by měl především od církve v pokoře přijímat, měl by od církve především něco čekat. Ne ji brát na prvním místě jako prostor, kde se uplatní. Přijímat, to totiž vyžaduje pokoru. To znamená si přiznat, že něco ještě nemám, že mi to chybí a že to potřebuji.

Modlete se za mne k Bohu A jak se zdá, teprve teď to Šimon pochopil: On potřebuje něco od církve, potřebuje její modlitby a přímluvy. Bez Boha nemůže dokázat nic dobrého. Ale ani pouze sám, bez pomoci ostatních, nemůže před Bohem nic dobrého dokázat.

ještě cestou zvěstovali evangelium v mnoha samařských vesnicích Poněkud překvapuje, že je evangelium náhle zvěstováno v samařských vesnicích; za svého pozemského života ještě Ježíš učedníkům zapovídal chodit k Samařanům. Zakazuje se ovšem obvykle to, co by člověka mohlo napadnout. Učedníci měli zřejmě sklon ještě před završením Kristova díla ,přivést Samařany k rozumu‘.

Aby však byla zbořena zeď mezi Izraelem a odpadlíky (Samařany), dokonce mezi Izraelem a pohany, také proto musel Kristus přinést smírčí oběť na kříži. Proto vzkříšený Ježíš posílá učedníky, aby mu byli „svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“. Apoštolové zřejmě chápou, že misie se nyní týká i Samařanů. Co znamená „až na sám konec země“ se ukáže v následujícím vyprávění.

Anděl Páně řekl Filipovi K misii mimo Izrael se evangelista Filip nerozhodl sám. I pro něj bude překvapením, že cizinec, Etiopan, přijme evangelium. Bůh, zdá se, postpuje způsobem: Nejdřív ti něco ukážu a pak suď. V následujícím příběhu totiž Filip uslyší, že si Etiopan čte biblickou knihu a upřímně se snaží jí rozumět. Není to tak, že by se náhle řeklo: Teď budeme o Kristu vykládat každému hned místo pozdravu. Ale ukazuje se, že mnoho lidí mimo Izrael se o pravou víru samo zajímá. Také když potom Pavel bude hlásat evangelium pohanům, budou to obvykle pohané, kteří se už zajímají o židovství, kteří chodí poslouchat do židosvké synagógy, kde Pavel obvykle na každém místě začíná s kázáním. Evangelium se nikomu nevnucuje; ale dává radostnou odpověď bez rozdílu každému, kdo se ptá.

Ta cesta je opuštěná. Gaza (v semitských jazycích znamená ,silný‘) je snad až 5 000 let staré pevnostní, pohraniční město, které kontroluje cestu z Izraele do Egypta. Anděl posílá Filipa po méně používané cestě. My bychom dnes čekali misii tam, kde je hodně lidí. Ale anděl vysílá Filipa někam do pustin nakonec kvůli jedinému člověku. Dostáváme zde ujištění, že Bohu se neztratí nikdo z těch, kteří jsou jeho; z těch, které vyvolil ke spáse. Dále, Etiopie se stala jednou z prvních křesťanských zemí a dodnes zůstává ostrůvkem křesťanství v Africkém rohu. Nakonec, oslovit poctivě jediného člověka se možná oplatilo ještě více, než misie v Samaří.

právě přijížděl etiopský dvořan Doslova ,etiopský eunuch‘, tj. kleštěnec. Etiopan čte Izajáše; proto je mnimálně patří k ,bohabojným‘ – pohanům, kteří uznávali Hospodina ze jediného Boha. Takových lidí bylo v době apoštolů nemálo; patří k nim i Kornélius z kap. 10. Etiopan mohl dokonce mohl přestoupit na židovství; jede z pouti do Jeruzaléma. Etiopan tak není vyslovený pohan. Evangelium přichází k pohanům postupně.

Problém je, co znamená výraz ,eunuch‘. Orientální vladaři s oblibou užívali jako své vysoké úředníky kastráty, protože se jimi necítili ohroženi; ještě v 11. století nechávají česká knížata kastrovat své konkurenty (např. knížete Jaromíra) a chápu to tak, že jim tak bezpečně zabránili ve vládě. Na druhou stranu, výraz ,eunuch‘ se již v době apoštolů běžně užívá pro dvorské úředníky obecně. Ale je zde ještě třetí věc:

správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny Království nám dnes známé jako kůšijské království na Horním Nilu na území dnešního Severního Súdanu. Jeho hlavní město Meroe bylo centrem zpracování železa a obchodovalo až s Indií a čínou; někdy se nazývá ,Birmingham Afriky‘.

Dvořan byl nade vší pochybu černoch. Na to se hrálo i v antice, ovšem trochu jinak než dnes. Když třeba antičtí autoři popisují vzhled římských císařů, obvykle neopomenou dodat, jak byl ten který světlý či tmavý. Světlá kůže byla pokládána za hezčí. Etiopané, Núbijci, Kúšijci tvořili se svou černou pletí exotický prvek tehdejšího světa, jaksi, nikdo nemohl být černější. Nešlo však o víc než o to, kdo je jak hezký. Etiopané byli svobodní, bohatí a civilizovaní lidé a tak by na tehdejším žebříčku národů, přes tmavou pleť, stáli zřejmě výše než např. Germáni nebo Anglové. Dělící čára starověku běžela mezi otrokem a člověkem svobodným, barbarem a civilizovaným, chudým a bohatým. Ne mezi rasami. Etiopan z našeho příběhu tak měl v tehdejším světě postavení asi jako dnes Japonec: Sice žlutý a se šikmýma očima, ovšem bere dvakrát víc, než my, má lepšího doktora a domácnost mu uklízí mluvící robot. Barva jeho kůže, až o ní můžeme žertovat, jde v jeho hodnocenáí reálně stranou. Tak asi to bylo s Etiopany v době apoštolů.

Etiopie/Kúš slouží jako konec civilizovaného světa. Příběh tak naplňuje ona Kristova slova „budete mi svědky … až na sám konec země“. Ještě ve středověku byly velmi oblíbené legendy, které do Afriky umísťovaly říši kněze Jana, ideální křesťanské království zbožných černochů. Lidé se tak ubezpečovaly, že evangelium je pro všechny, že vládne nad světem.

Kandaka byla v tomto království ,královna-matka‘, velmi mocná postava, která ustanovala svého syna za krále a mohla jej i kdykoliv sesadit; kandaka dokonce mohla nařídit králi sebevraždu a tento rozkaz byl obvykle plněn. Byla ,krkem, který hýbe hlavou‘ a nejen to. Kúšijské královny měli pověst královen-válečnic; cosi jako Marja Morevna v ruských pohádkách. V kontrastu s mocnou ženou-válečnicí, která má moc i nad životem krále, vyniká, že dvořan byl ,eunuch‘, ať už doslova nebo v přeneseném významu.

Ten vykonal pouť do Jeruzaléma Což nebylo v té době až tak nezvyklé. Jeruzalémský chrám byl téměř ,divem světa‘, byl poměrně velkou ,atrakcí‘. Navštívit jej bylo trochu jako když dnes např. holywoodští herci pobydou na čas v buddhistickém klášteře. To ale také není úplně běžná dovolená, předpokládá to nadprůměrný osobní zájem. Dvořan navíc čte Izajáše (zřejmě v hebrejštině) a řeší celkem speciální otázky.

Nastává jeden problém: Pokud byl etiopan eunuch doslova, platí na něj ustanovení Dt 23,2: „Do Hospodinova shromáždění nevstoupí, kdo má rozdrcená varlata nebo uříznutý pyj.“ Příkaz byl vadán zřejmě proto, že takováto ,změna pohlaví‘ často patřila k pohanským kultům. Pohanství se s sexuálních podivnostech často vyžívalo. Hned pak, pro zajímavost, následuje Dt 23,3: „Do Hospodinova shromáždění nevstoupí míšenec; ani jeho desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění.“ I kdyby tak Etiopan zcela přestoupil na židovství, do vnitřního chrámového nádvoří nemohl svtoupit.

Shrňme si: Etiopan, ač je to vysoce postavený a vážený člověk ve své nezávislé, prosperující zemi (ministr financí bývá ve vládě ten nejdůležitější), přece se jede poklonit cca 2 000 km neznámému Bohu do porobené židovské země. Zde pak může pouze do vnějšího nádvoří, z dálky se dívat, i kdyby nakrásně i na židovství přestoupil (což bylo a je složité). A pak se zase 2 000 km vrátit. Vidíme dvě věci: Evangelium otevírá dveře všem. A evangelium je ovšem také něco nesmírně cenného a vzácného; není to laciná věc.

nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše Což je pomerně tlustá kniha a ne zrovna snadné čtení. Vidíme, že etiopský dvořan není v Písmu začátečník.

Běž k tomu vozu a jdi vedle něho! Etiopan jede na voze, Filip jde pěšky. Jak jsme již zmínili, Etiopan není nějaký ubohý ,černoušek‘, ke kterému by Filip blahosklonně sestoupil. Že se Filip přidružil, není na nebezpečných cestách té doby překvapením. Lidé se tehdy přirozeně houfovali, jak vidíme na ,Dvanáctiletém Ježíši v chrámě‘ či ,Zjevení na cestě do Emauz‘.

uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše Protože min. do 4. stol. po Kr. se četlo VÝHRADNĚ NAHLAS! Ještě ve 4. stol. udivuje biskup Ambrož schopností číst bez pohybu rtů. Většina knih – a Bible zvláště – byla přímo psána stylem vhodným k veřejnému přednesu. Číst si něco sám pro sebe bylo neobvyklé.

Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží! Etiopan, přes velký zájem, se těžko mohl stát žákem nějakého rabína – z důvodů, které jsme podrobně vypsali u v. 27. Vidíme též, že Písmo je třeba číst především v církvi, kde nám bližní mohou pomoci s výkladem a pochopením. Číst si bibli jen doma a nikam nechodit v praxi nikdy nefunguje a vede obvykle k různě pokřivenému, až zničujícímu pochopení.

To místo Písma, které četl Verš z Iz 53, slavného zpěvu ,O trpícím služebníku‘.

Filip začal u toho slova Písma O Kristu svědčí především Písmo; více, než naše životy, více, než zázračná znamení. Zvěstovat Krista znamená především trpělivě vysvětlovat Písmo, věnovat se člověku a jeho otázkám. Filip předává vlastní nadšení. Cestou ve voze je radost si povídat.

Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn? Ve křtu k vodě přistoupí slovo, to je křest. Dvořan nedostává žádnou zkušební lhůtu, po kterou by byl sledován. Nežádá se po něm žádné srdcervoucí vyznání. A Písma už zná. Svou otázkou možná Etiopan Filipa oťukává. Možná jako by říkal: Vadí, že jsem černoch? Vadí, že jsem eubuch? Vadí, že jsem bohatý člověk? Příběh nás učí, že všichni pokřtění, kteří poslouchají slovo Boží, jsou rovnocenní křesťané. Naši bratři v Africe a Asii jsou stejní křesťané jako my, tvoří s námim jednu církev. Proto vyznáváme „svatou církev obecnou, obecenství svatých“. Nikdy se nemodlíme ani neslavíme Večeři Páně jen v našem kostele, na jednom místě. Je velmi důležité pamatovat, že spolu s námi (a za nás) se modlí, spolu s námi stojí u VP i naši bratři a sestry po celém světě.

Filip jej pokřtil Etiopan cestoval kvůli Bohu dva tisíce kilometrů zpátky. Hluboce se zajímal o Písmo. Ale i u tak výtečného člověka je křest nutnost. Skutečná zbožnost a ctnost se pozná podle toho, že si člověk uvědomuje své nedostatky a viny. Svou nedostatečnost. Slávu předchází pokora.

Duch Páně se Filipa zmocnil Filip byl buď zázračně přenesen (jako Ježíš zmizí z hostince v Emausích, příběh má Emauzy připomínat), nebo jde o peřkvapivý duchovní impuls k odchodu, kterého si Etiopan, zaměstnán čerstvým zážitkem křtu podivuhodně nevšimne (třeba jako si, zaujati hovorem, někdy nevšimneme, že ososba o které mluvíme, stojí celou dobu vedle nás). Ať už jde o ,fyzikální‘ zázrak nebo souběh dvou zláštních ,psychických‘ úkazů, zůstává, že pro Filipa i Etiopana je to podivuhodný zážitek.

dvořan ho už neviděl Dvořan znal velmi dobře Písmo a tak zřejmě může ve své zemi zvěstovat Krista dalším. A konec konců, v Jeruzalémě nebyl zřejmě naposledy a s církví zde mohl během další pouti navázat kontakt. Východní církevní tradice (už Ireneus ve 2. stol.) ztotžňuje Etiopana s člověkem, přítomným v Antiochijské církvi: „V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.“ Měl by to být právě Simeon, zvaný Černý, u Irenea ,Simeon Bachos Eunuch‘. Vysoce postavený člověk, který tedy mohl snadno cestovat, mohl být pro Etiopii dobrou spojkou, ať už je tato tradice spolehlivá, nebo ne.

Příběh nám ale nejspíše ukazuje, že „ať kdokoliv křtí, Kristus předsedá“. Dvořan se nestává žákem Filipa, ale samotného Krista. Je totiž už v Písmu sám dostatečně vyučen. Je to rozdíl třeba proti Šimonu kouzelníkovi, který naopak víše v této kapitole „s Filipem všude chodí“ (v. 13). Duchovní jsou jen služebníci Boží, nekřtí ve své jméno, ale ve jméno Otce, Syna i Ducha. Filip může Etiopana zanechat péči Boží, Etiopanova víra zase není závislá na Filipovi. Křesťan, který je vyučen v Písmu, nepotřebuje osobního mentora – vystačí s běžným kázáním a společenstvím bratří a sester. Zde můžeme poznamenat, že tzv. Učednické hnutí, na které u nás občas narazíme, není i z pohledu tohoto příběhu biblické.

Filip se pak ocitl v Azótu. Nevíme, zda tam byl ,přenesen vzduchem‘ či zda tam došel ve vytržení a zrovna tam se probral. Ostatně, u takových věcí ani sami zúčastnění nevědí, jak se věc udála (srov. 1 Kor 12, 2n).

Pro Filipa byla věc jistě zázračná, jako by byla pro každého z nás. Nicm. vidíme, že na ní nějak nebazíruje. „Oklepe se“ a pokačuje dál v běžné práci. V past. praxi se setkáme s tím, že duchovní občas zažívají nezvyklé věci; obvykle však následně přichází bežná práce a takové věci člověk často i zapomíná; možná si na ně někdy příležitostně vzpomene a zmíní je. Nestaví však na nich. I Pavel zmíněné líčení z 1 Kor 12, 2n předznamenává: „Musím se pochlubit, i když to není k užitku…“