Evangelická církev v Lounech

Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerubaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? Písmo prostě odmítá vládu silné ruky; ovšem ne bez výjimek. Soudci jsou povoláváni jako charismatičtí vůdci – ovšem pouze v okamžiku války. Ještě první král Saul je povolán jako „vojevůdce Izraele“. V krizi je třeba rychlé rozhodnutí, o kterém se nediskutuje. Jenže není každý den válka. Nepřítel sjednocuje, ale v běžném životě jsme si pro různost povah a zájmů tak trochu nepřáteli všichni navzájem. Proto je lepší různá rozhodnutí prohádat na různých sněmech a nakonec se nějak dohodnout. Trvá to hodně dlouho a nakonec není nikdo úplně spokojen. Absolutního vůdce můžete ale jen slepě poslouchat – nebo zlikvidovat.

ti se k Abímelekovi přiklonili, neboť si řekli: „Je to náš bratr."(9,3) Což je dost sporná hodnota. Vláda „našince“ není žádná záruka svobody ani prosperity. Byli Češi svobodnější v roce 1900, když jim vládl Rakušan z Vídně, nebo v roce 1950, kdy jim vládl z Prahy „našinec“? Byla svobodnější Rhodésie, kde mohli černoši volit jen menšinu poslanců, nebo dnešní Zimbabwe, kde se volby nekonají vůbec? Těsně před pádem Jeruzaléma varuje prorok Jeremiáš před vzpourou proti babylónské nadvládě. K čemu je nezávislost, když ji člověk nemá čím dobrým naplnit?

Potom mu vydali sedmdesát šekelů stříbra z chrámu Baala smlouv Šekem by spojen se smlouvou, ve které se Izraelci zavázali uctívat pouze Hospodina (Joz 24,25). Zde také Hospodin potvrdil své zaslíbení (smlouvu) Abrahamovi po vstupu do zaslíbené země. A to, že Hospodin uzavírá s lidem Izraelským smlouvu je vůbec jeho výrazný rys. Hospodin je Bohem smlouvy (srv. 9,46).

Samotný výraz „baal“ pak v jistém smyslu znamená to samé jako naše „Pán“ s velkým „P“, tedy výraz pro Boha. Z toho můžeme soudit, že odpadnutí od Hospodina mělo spíše plíživou podobu. Nebylo to nějaké razantní bouchnutí dveřmi. A Izraelci si mohli nalhávat, že přece pořád slouží „Pánu“. Že stále slouží „bohu smlouvy“.

Vždyť i jiné národy uctívaly „boha smlouvy“. Tak u Řeků to byl Zeus Horkios a našli bychom další obdoby. Tato božstva však už fungují jako svědci lidských smluv, neuzavírají smlouvu s lidem. Jak už jsem zde o baalech jednou psal, jsou to „mistři svého oboru“, nemají nárok na celého člověka.

Proto, když v našem čase u nějakého cizího božstva najdeme schodné rysy s Hospodinem, není na místě udělat rychlý závěr „máme všichni jednoho Boha“. Alespoň pisatelé biblických knih si dávají velmi záležet, aby ostře rozlišovali. V Písmu se, pokud je mi známo, nesetkáme s myšlenkou, že by Bůh měl u jiných národů pouze jiná jména.

Podobná božstva okolních národů představují vždy jen nějakou vlastnost, shodnou z Hospodinem. Ale zredukovat Boha na jednu jeho vlastnost, právě to je kořen modlářství. Řečeno příkladem: Bůh pouze trestající, soudící, je stejnou modlou, jako Bůh pouze odpouštějící, stále „usměvavý“. Dnes rozšířenou formou modlářství je oddělovat „přísného Boha“ Starého Zákona a „laskavého Krista“ Zákona Nového. Nejde tak však činit bez rozsáhlého škrtání v obou částech Písma. Nejlepší obranou před modlářstvím je číst celé Písmo a nechat vedle sebe stát i zdánlivé protiklady – Bůh se nemůže „vejít“ do našeho omezeného chápání. Nikdy nebude jen v našem srdci, ale vždy také na nebi.

povraždil na jednom kameni své bratry Jerubaalovce Gedeon po sobě zanechal sedmdesát synů. A v jedné hodině je najednou všechno pryč, jeho jméno je téměř vyhlazeno. Každý rodič i prarodič by si měl uvědomit, že má jen malou moc nad tím, jak to bude vypadat s další generací. Velmi dobře věc vystihl farář Miloš Rejchrt „Když se děti nepovedou, nemusí to vůbec být vinou rodičů. Když se povedou, mají na tom rodiče vždy podíl.“

Zbyl jen Jótam, nejmladší syn Jerubaalův Potvrzuje se předchozí. V bajce, kterou Jótam nyní prosloví, se odráží přesně ten důvod, proč Jótamův otec – Gedeon/Jerubaal – královskou hodnost odmítl. Tady výchova fungovala. Ale kdo zaručí, že bude výchova fungovat? Copak i každý z nás neměl na výběr, zda bude poslouchat svoje rodiče? Zda si vezme jejich rady k srdci nebo ne?

Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu Smysl následující bajky je jasný: Kdo není druhým přínosem tomu se nejvíce chce řídit. Posaďte se do hostince nebo na autobusovou zastávku a zjistíte, že různí životní ztracenci mají vždy nejvíce jasno, jak řídit stát i celý svět. Kdežto kdo už ve svém životě okusil ve svém omezeném úkolu nějakou odpovědnost, ví, jak jsou věci složité a řídit se mu nechce. Réva má dost starostí, aby bylo víno dobré (protože to je poměrně složitá věc), ještě aby musela řídit všechno. Moc sama o sobě je prázdná. A člověku je vždy trochu trapně, když má druhým rozkazovat, vždy si připadá trochu směšný. Tím spíš panovačný člověk tuší, že je vlastně směšný a o to je agresivnější.

Chtěli bychom, aby nám vládli ti nejlepší. Ale neříkáme to trochu bez přemýšlení? I stromy chtějí, aby jim vládl ten nejlepší a tak jdou za olivou a – přemlouvají ji. Ale nepřemluví! Oliva neřekne: Nechce se mi, ale je to zase příležitost něco změnit. Je otázka, zde je moudré volit do parlamentu lékaře, umělce, nedej Bože kazatele. Dobrému lékaři se nebude chtít od pacientů, dobrému herci z divadla, dobrému kazateli od sboru. Něco jiného je to v čase, kdy jde o všechno, jako např. u nás po revoluci. Ale ten čas už přešel.

Nejde zkrátka ve volbách zvolit Mesiáše. Jen Kristus je král, který má moc a dobro v sobě. Ostatním je moc propůjčena. Společnosti mají vládnout lidé průměrní – ostatní mají lepší úkoly – ale slušní. A protože „není moci, leč od Boha“, patří v moci postaveným úcta, jak nám káže apoštol Pavel. Na rozdíl od časů komunismu, kdy bylo lépe vzpomenout právě třeba na statečnou Jótamovu řeč, apoštolský příkaz v dnešním čase svobody často okázale ignorujeme. Urazit dnes premiéra nebo prezidenta nás totiž nic nestojí.