Evangelická církev v Lounech

Achab měl v Samaří sedmdesát synů. To proto, že měl mnoho žen. Sňatky s cizími priceznami fungovaly jako diplomacie – cizí král bude raději pomáhat zemi, kam je provdána jeho dcera. Kromě toho bylo množství manželek znamením mužnosti. Jako silný, poknikavý muž nebude nejspíš mít nouzi o obdivovatelky, bralo se to tak, že to funguje i obráceně: Když má mnoho žen, je to celý chlap, vůdce do bitvy, ten, který si ví rady. Vůdce stáda.

Jehú napsal dopisy Možná trochu po způsobu rozděl a panuj. Každý z velitelů dostal dopis adresovaný přímo jemu, jakoby se Jehúovi měl postavit sám a stát se jeho osobním nepřítelem. V houfu si lidé na útok troufnou, do osobního zápasu jeden na jednoho tváří v tvář už se jim tak nehce. To už je osobní.

máte i vozbu a koně, opevněné město a zbroj Jehú velitelům vyjmenuje dopředu všechny výhody, které mají. Velitelé by si jinak řekli: Ten Jehú ještě neví, co na něj čeká – MÁME i vozbu a koně, opevněné město a zbroj. Ten bude překvapený!

bojujte za dům svého pána Ale Jehú jim napíše, že tohle všechno ví – a přece s nimi bude bojovat. Nebojí se toho – takže na ně asi má. A také jim píše, ať bojují za SVÉHO pána. S Achabovými syny je dává pevně dohromady. Beru vás jako jedno a totéž, dopadnete jako první Achabův syn a jeho žena Jezábel. Pokud vyhraju, nebude to jen změna režimu, které se přizpůsobíte ve stylu: Králové přicházejí a odcházejí a úředníci zůstávají. Nebudete moci říct: Jenom jsme sloužili státu, proti tobě, Jehú, nic nemáme.

Hle, neobstáli před ním ani dva králové Zde je vidět, že strach má velké oči. Dva králové neobstáli, protože jeden byl tak říkajíc v lázních (léčil si zranění) a ne v bitvě. Druhý byl mimo svou zemi, jako delegace. Jehú nestál proti vojsku dvou králů, ale jen proti dvěma osobám a jejich ochrance. Na tom vidíme, že král je jen člověk. Sice k moci se může dostat jen za pomoci schopností, ale pokud se do královské hodnoti narodí, klidně to může být pouze vojsko, co mu zajišťuje moc, i když je třeba sám úplně neschopný.

vezměte hlavy všech synů svého pána Podobně jako ve verši 3, Jehú se nespokojí jen s tím, že jsou velmožové neutrální. Buď budou proti němu, nebo s ním. A ještě jinak: Musí se do spiknutí taky namočit, musí si umazat ruce od krve, aby nemohli couvnout. Musí udělat něco, co už nemohou vzít zpět, co z nich dělá komplice.

Jakmile jim dopis došel, chopili se králových synů Zde si můžeme udělat obrázek, v jakém stavu asi tehdy byl Izrael. Významní lidé, tedy ti, na jejichž autoritu, úsudek, čest, se dá – jsou schopni zabít někoho, kdo s nimi dlouhodobě žil v domácnosti vlastně jako člen rodiny. V soudu nad achabovým domem dochází i k soudu nad Izraelem. Lidé, kteří do té doby vráželi kudlu do zad slovem nebo „vraždili pohledem“ nakonec dokonají své činy a stanou se vrahy doslova. A vrahem pohrdá každý.

Složte je na dvě hromady u vchodu do brány, budou tam až do rána. Tj. aby kolem nich každý musel projít a každému bylo jasné, že povstání uspělo. Že nejsou žádní další následníci trůnu, za nimiž by bylo možno se semknout proti Jehúovi. Podobně jsou někdy vystavováni mrtví diktátoři, protože lidé se jich tak bojí, že by nevěřili, že už je po nich, kdyby to neviděli.

Vy jste spravedliví. Ano, já jsem se spikl proti svému pánu a zabil jsem ho. Kdo však pobil všechny tyto? Jak jsme řekli ve verši 6, Jehú se snaží, aby se do spiknutí každý namočil, aby byl každý komplicem.

Hospodin vykonal, o čem mluvil skrze svého služebníka Elijáše. Nepřišlo to však hned po tom, co to Elijáš řekl. V té době ještě každý mohl říci: To jsou jen takové řeči, nic se neděje. Naplnilo se to tak říkajíc v druhé generaci.

Jehú pak pobil všechny, kdo zbyli v Jizreelu z Achabova domu Protože samozřejmě na každém královském dvoře to funguje trochu jako mafie. Já na bráchu, brácha na mě. Takže i když je král odstraněn, jeho přátelé se ze starých známostí, díky špíně, kterou ví jeden na druhého, dovedou zase zorganizovat. Mohou to mimo jiné být i lidé, kteří se podíleli na křivém obvinění a popravě nevinného Nábota.

I nalezl Jehú bratry judského krále Achazjáše Jehú upevnil pobitím následníků judského krále svou moc i proti invazi z ciziny. Když v Judsku viděli, že v Izraeli je na chvíli bezvládí, mohli ten čas využít k znovupřipojení Severního Izraele k Judsku, jako za Davida a Šalomouna.

Odtud odešel a setkal se s Jónadabem o Jónádabovi se více píše v Jeremjáš 35. Byl zakladatelem hnutí, které odmítalo pít víno, vůbec se věnovat zemědělství a stavět si domy. Žili jako kočovníci ve stanech. Cosi jako kmen poustevníků, ovšem bez celibátu. Řídili se příkazem „v této zemi (nebo na této zemi) jste jen hosty“. Jsou proto mimo dění, nejsou zapleteni do modloslužby a intrik Izraele: Protože stejně nemohou pořádně nic vlstnit (a skoro ani si nic užít), není pořádne čím je skorumpovat. Proto Jónadaba bere Jehú do svého vozu jako spojence.

Achab málo sloužil Baalovi, Jehú mu bude sloužit více. Je to nejen lest, jak sám text říká; jde také o to, že lidé slouží baalovi jen proto, aby se měli dobře. Není to božstvo, které by člověk mohl milovat a ani se to po něm nežádá. Jde čistě o prospěch. A nyní to vypadá, že nový král baalovi fandí a kdo to s ním, chce mít dobré, ať uctívá baala. Jehú tak Izrael zbavuje spospěchářů, lidí, kteří by i jemu samému byli věrní jen do té doby, dokud to pro ně bude prospěšné.

Jehú obeslal celý Izrael. Přišli všichni Baalovi ctitelé Možná, že se myslí všichni urouzení, mocní baalovi ctitelé. Elijáš si totiž např. stěžuje, že k baalovi odpadli všichni v Izraeli; dozvídá se pak od Boha stále jen o pár desítkách procent nejvíce těch, kteří zůstali Hospodinu věrní. I když od dob Elijášových se přeci jen vyměnila generace a v té nové to může být jinak.

Jehú se však neodvrátil od hříchů Jarobeáma, syna Nebatova, který svedl Izraele k hříchu, od zlatých býčků, kteří byli v Bét-elu a v Danu. Tj. uctíval sice Hospodina, ale ve svatyních, které Hospodin nepřikázal postavit a hlavně v nich byl Bůh zobrazen v podobě býčka. Udělal to zřejmě stejně jako Jarobeám proto, aby mu lidé necourali do sousedního království do Judska, do Jeruzalémského chrámu a on tak nepřišel o moc. Takže vlastně náboženství muselo sloužit jeho moci. Pravá víra však působí velkorysost, že člověk dovede uznávat i druhé a třeba jim i ustoupit.

Poněvadž jsi dobře udělal, co je v mých očích správné I když má Jehú vážné chyby (či vážný hřích), přece jej Hospodin za něco chválí a dává mu i odměnu. Trestá jej však i, jak čteme ve verši 32, ztrátou území. Přesto je asi Jehú nejlepším ze všech králů severního Izraele. Vidíme, že mnohé biblické postavy jsou trochu nejednoznačné, jako i lidé, které známe z běžného života.