Skutky 10
Sk 10, 1
Kornélius, důstojník pluku Kornélius není prvním vojákem v NZ. Skoro se dá říci, že vojáci jako představitelé cizinců v NZ převažují. Tak Kristus uzravuje setníkova sluhu a prohlašuje „tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho“ (Mt 8, 10). Jiný setník pod křížem jako první vyznává „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15, 39) A nyní bude Kornélius prvním pohanem, pokřtěným apoštoly (Etiopana před tím pokřtil nikoliv apoštol, ale evangelista – Filip).
Důvod je jednak věcný – nejčastějším „případem“ cizince v Izraeli byl právě zde sloužící římský voják. Pokud můžeme věřit bádání, pro které nemáme zase tolik pramenů, zdá se i, že sympatie k židovství nebyly v římském vojsku úplně výjimečné. Julius Caesar sám měl velmi kladný vztah k židovství. Mnohé asi lákal logický řád a důslednost Zákona, důraz na spravedlnost v židovství. Možná jak to říká setník Kristu: Vydávám rozkazy a sám jim podléhám. Také Hospodin nežádá po člověku výstřednosti a velké oběti, jako poahnská náboženství. Ale žádá spolušnost. Také víra v Hospodina neposkytuje zábavu, jako pohanský kult, ale ujištění o Boží věrnosti „neboj se, já jsem s tebou“. A vojenský život se točí kolem pevného spoléhání na rozkazy nadřízených i na podřízené a jednoho spolubojovníka na druhého. Ve vojenském povolání pak jde často o život sám.
Jeden český filosof (a už si bohužel nepamatuji který) řekl právě o setníkovi pod Křížem: První uznal Krista, protože byl „svobodný od života“; musel se naučit žít s tím, že není samozřejmost, že je naživu, že kdykoliv může život ztratit.
Sk 10, 2
Byl to člověk zbožný Doslova „bohabojný“ (φοβούμενος τὸν Θεόν). Takoví lidé nepodstoupili obřízku (k níž měl řesko-římský svět odpor), nejedli košer, maximálně někdy dodržovali sabat – ale považovali židovské náboženství za pravý náhled na Boha a svět. V Ježíšově době bylo takových lidí mnoho; mnoho takových později tvořilo první sbory.
s celou svou rodinou věřil v jediného Boha Kornélius chápe, že víru nejde žít soukromě, vždy vyžaduje společenství věřících. Nepředstavujme si tedy člověka, který o samotě na něco přišel, který má víru jako soukromý názor.
byl velmi štědrý vůči židovskému lidu Židé jsou zvláštním vlastnictvím Božím. I dnes, i když judaismus považujeme za mylné náboženství, samotným Židům jako národu náleží naše úcta a podpora. Platí o nich, co řekl Bůh Abramovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí.“ (Genesis 12, 3) Mnoho o tom mluví sv. Pavel v Římanům 10–11.
pravidelně se modlil k Bohu Všimněme si výrazu „pravidelně“. Ve zbožnosti nejde ani tak o hloubku prožitku, o srdceryvnost, ale spíše o vytrvalost a stálost. Kornélius nemyslel na Boha jen když něco potřeboval, jen když zažíval duševní pohnutí, ale jako Pána jej uznával s každým procitnutím i každým ulehnutím.
Sk 10, 3
kolem třetí hodiny odpoledne Tj. v čas pravidelné modlitby. Hodiny byly tehdy trochu „nafukovací“ díky různé délce dne v létě a v zimě. Ale v zásadě byl čas modliteb 6–9-12–15–18–21 a 24.
vidění, v němž jasně spatřil Asi jako je rodzíl mezi snem a živým snem. Vidění nebylo jako zdání, bylo živé.
Sk 10, 4
pln bázně řekl: „Co si přeješ, Pane?" Lidé jsou v Písmu na naprosté většině zjevením andělů zcela ohromeni a vyděšeni. Kornélius užívá pro anděla nevhodné oslovení Pán, i když anděl je jen služebník, byť člověka převyšuje mocí. Podobně podléhá dojmu i apoštol Jan ve Zjevení 19, 10.
Bůh přijal tvé modlitby a almužny I almužny a modlitby musí Bůh nejdříve přijmout. Vidíme zde, že se spíše pokoušíme konat dobré; ne vždy to také dobré je. Není žádná „automaticky dobrá věc“, kterou by Bůh musel automaticky uznat. Snažíme se o dobré a Bůh to ve své shovívavosti přijímá i s nedokonalostmi. Trochu jako když někdy dostaneme dar, který není úplně přesně to, co jsme si přáli. Úplně nadšení z něj nejsme, ale stejně máme radost z dobrého úmyslu.
Sk 10, 5
Vyprav hned posly do Joppe Kornélius Petra vůbec neznal. Jejich setkání tedy bylo zcela zázračného původu. Tím je zdůrazněno, že pokřtění pohanů je přímý příkaz, přímá vůle Boží. Nejde o ústupek či nějaké rozvolnění, ale přímé Boží rozhodnutí.
Sk 10, 7
dva sluhy a jednoho zbožného vojáka Jak jsme zmínili, Kornéliova víra se neobejde bez společenství. A jeho obrácení bez mnohočetného prostřednictví. Kornéliovi přitom k obrácení přispějí lidé mu podřízení, méně vážení.
Sk 10, 9
za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil V biblických krajích střecha domu často slouží jako místo soukromí. Povšimněme si znovu, že i Petr se modlí v pravidelný čas modlitby, zmíněný u v. 2. S Kornéliem jej spojí modlitba. Sblížení „přes Boha“ je bližší než „přímé“ mezi lidmi. Když k druhým přistupujeme „skrz Boha“, bereme je jako poddané Boží, nebereme ja tak vážně a tak osudově. Tudíž jsme i shovívavější k jejich slabostem a nemůžeme jimi být tolik zklamáni, jako kdybychom se k nim upnuli v přehnaných očekáváních. Kdžy selže člověk, Bůh zůstává. Povšimněme si též, že ač u Kornelia čteme výslovně, že věřil „s celou rodinou“, Petr se tu modlí sám. Kornélius možná Petra převyšoval „spořádaností rodiny“. A přece je Petr ten apoštol a přece prosí Kornélius Petra a ne Petr kornélia.
Sk 10, 11
podobalo se to veliké plachtě Zjevení je podivné, bizardní. Podobně jako mnohé prorocké obrazy a podobně jako sny.
Sk 10, 12
zabíjej a jez Mimochodem vidíme, že udržení lidského života závisí na smrti jiných tvorů. Člověk by tak měl stále žít ve vděčnosti.
Sk 10, 13
Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté. Tak již Kristus Mk 7, 18n: „,…nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?`“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.“ Vidíme také, že zákaz požívání různých zvířat v Lv 11 nejde jen ak vykládat zdravotními a dalšími důvody: Na prvním místě to bylo prostě Boží rozhodnutí, které Bůh může změnit. Tak i Pavel v Ř 14, 14: „nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté“. Nejde o přirozené důvody, o věci samy ale o to, co o nich Bůh přikázal. Nyní Bůh, pro Kristův kříž, rozhoduje, že mohou vejít i pohané.
Sk 10, 16
To se opakovalo třikrát Je tím potvrzeno, že nejde o nějaký Petrův dojem, ale jasné Boží rozhodnutí.
Sk 10, 17
podařilo se Kornéliovým poslům nalézt Šimonův dům Tj. chvíli/dlouho to nemohli najít. Že je někdo na Boží cestě neznamená, že vše půjde jako po másle, bez všech komplikací. Zde jde o spásu pro všechny národy – a patrně se přitom někde bloudí v neznámém městě. Pamatujme na to ve všedních obtížích a otravnostech našich dní.
Sk 10, 18
sejdi hned dolů a bez rozpaků s nimi jdi Nezapomeňme, že církev je již pronásledována a Petr si nemohl být jist, zda nejde třeba o zatčení. Dům Šimona Koželuha je napůl konspirační úkryt.
Sk 10, 22
aby tě pozval do svého domu a vyslechl, co mu máš říci Petr však ještě nedostal od Boha žádný přímý vzkaz pro Kornélia. Je vidět, že Kornéliovo přání není v tu chvíli pro Petra zcela srozumitelné. Přesto však jde.
Sk 10, 24
spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé Jak vidíme, nejlepší misie vychází z přirozených vazeb mezi lidmi.
Sk 10, 26
Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk V obdobné situaci v Lystře Pavel a Barnabáš roztrhli svá roucha, zděšeni, že je chce někdo uctívat. Petrovo odmítnutí Božských poct je méně rázné. Pavla a Barnabáše však chtěli uctívat jako pohanské bohy Dia a Herma. (Sk 14, 8–15) Zde jde jen o nepatřičnou úctu ke Kristovu apoštolu. Ne takto přehnaná, přece však úcta, Petrovi náleží. Všimněme si: Kornélius je ten, kdo o něco prosí, ne Petr. A tak se na jednu stranu vyhýbejme myšlence, že by lidé měli Krista přijmout pro skvělost našeho života, pro naše skutky. Nepřijímejme pocty, jenž náleží jen Bohu. Na druhou stranu si buďme vědomi, že lidem neseme něco opravdu cenného a proto nemůžeme být vemlouvaví, podlézaví a jinak nedůstojní.
Sk 10, 28
abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním poskvrňuje Tj. podobně jako pokrm neznesvětí, protože nejde do srdce. Kristus stoloval s celníky a nevěstkami – a nestal se z něj proto celník. Také Petra nemůže znesvětit styk s pohany, pokud je to on, kdo jim něco přináší. Pokud od nich nepřišel vstřebávat jejich myšlenky, hledat u nich slávu, nasávat od nich – ale naopak směrem k nim vydávat svědectví.
Sk 10, 35
že Bůh nikomu nestraní Písmo však mluví o tom, že si Bůh zamiloval Izrael, slibuje zvláštní přízeň Abrahamovi, Davidovi atd. Zde jde spíše o to, co se říká ve v. 36: „On je Pánem všech.“ Bůh může oslovit člověka jakékoliv národnosti. Národnost nemůže zabránit Bohu, aby člověka vyvolil a spasil. žádný národ tedy není do jednoho ztracený případ, i když jsou jistě národy horší a lepší.
Sk 10, 41
nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil Jako v Izraeli jen těchto několik svědků zpatřilo zmrtvýchvstalého Krista, tak i v každém národě jen některý uvěří.
Sk 10, 48
"Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my? To je jeden z hlavních smyslů příběhu: Totiž uvědomit si: Pokud mne slovo Boží proměňuje, pak jistě to samé dovede i s jiným posluchačem.