Genesis 11
Gn 11, 31
I vzal Terach svého syna Abrama … a vyšli Abramova rodina jsou kočovníci a tedy pastýři, jako byl pastýřem Ábel. Písmo viditelně upřednostňuje pastýře před zemědělci.
Pastýřům zbývala k pastvě ta místa, kde nikdo nic nepěstoval. Byli na okraji obydleného světa, za pastvou se přesouvali, neměli stále místo pobytu: Nebyli na světě doma. Proto je pastýř více otevřený slovu Boha, který není z tohoto světa. Pastýři se přesouvali často v noci, podle hvězd. Byli zvyklí hledět nahoru, nechat se „nebesy“ vést.
Pastýř nemůže ukázat na kus země a říci: To jsem zryl a zůrodnil, to je moje. Nemá se čím chlubit před Bohem. Pastýř vlastně moc nepracuje, protože ovce se dovedou pást i bez něj (vede je beran) – ale pak jich více zahyne. Pastýř má tedy více ODPOVĚDNOST než práci, pastýř za ovce ručí, pastýř se stará.
Tedy: Pastýř není na světě úplně doma, hledí vzhůru a nechá se sám „pást“ nebesy, pastýř se nechlubí svými výsledky, žije z MILOSTI ale má ODPOVĚDNOST. Proto je přirozeně lépe připraven pro slovo Boží. Svědky narození Krista byli právě pastýři.
z Kaldejského Uru. Poblíž Nasírije v dnešním jižním Iráku. Bývalo to přístavní město u ústí Eufratu do Perského zálivu, ale jak se řeka postupně zanášela a pobřeží měnilo, dnes už leží šestnáct kilometrů od moře. Ur byl významným vekoměstem starověku.
Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu V dnešním jihovýchodním Turecku poblíž hranic se Sýrií. Došli tam „cestou do země kenaanské“, což je tehdejší jméno Izraele, země zaslíbené. Tj. na cestě byla původně celá rodina. Pak se ale usadili na půli cesty (téměř doslova). Když tedy v následující kapitole Bůh (v sedmdesáti pěti letech) povolává Abrama, Abram vlastně naplňuje cíl, naději, kterou jeho rodina v běhu života opustila.