Evangelická církev v Lounech

I řekl Hospodin Abramovi Nevíme jak mu to řekl. Zejm. ve starších příbězích Bůh k lidem mluví ve snech. Je ovšem možné, že Abram přímo slyšel hlas. V našem čase téměř neustále slyšíme nějakou řeč, stále čteme texty atd. (což je dobře). Co nás „napadá“ dovedeme od hlasu člověka či rádia jasně odlišit. Jaksi, zní to daleko tiššeji. Je však možné, že pokud není člověk tak nasycen slovy, jako my dnes, „myšlenky“ skutečně slyší. Asi jako silná rozhlasová stanice zcela překryje svým signálem stanici slabou, kterou pak vnímáme jen jakou šum. Ale když silná stanice přestane vysílat, z šumu v pozadí se náhle stane signál. Šepot na ulici plné lidí neuslyšíme, v prázdé místnosti ho slyšíme jasně. Co tedy Abram možná opravdu slyšel jako hlas může mít obdobu v tom, co nám dnes přijde jako nápad, odhodlání, o kterém víme, že je od Boha, protože vede k dobrému.

Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce Jak jsme ukázali na konci předchozí kapitoly, do Kenaanu, zaslíbené země, měla původně namířeno celá rodina. Původně je tam bral Abramův otec Terach. Ale pak se spokojili s Cháranem.

Bůh tedy Abrahamovi v zásadě říká: Může to být lepší, než teď. To je zřejmě nejprimitivněji vyjádřená víra. Člověk má svým způsobem rád svůj nezdar, svoji hořkost a svoje zlozvyky. Utvrzuje se v tom, že věci musí být, jak jsou. Protože „tak to chodí“, „taková je dneska doba“ atd.

Po Abramovi se vlastně nechce nějaký gigantický skok víry do tmy. Vlastně se po něm chce relativně malý, ale dobrý krok: Udělej, co jste si kdysi navzájem slíbili, co jste si plánovali, ale co jste časem opustili. Ten původní úmysl byl dobrý a i když ho ostatní pohřbili, ty žij jinak.

Cesta je dlouhá asi 800 km. To je na dva až tři měsíce cesty. To není nějaký gigantický výkon. Ale zkusme praticky cokoliv, co jsme si předsevzali, vydržet dělat bez přestání tři měsíce. Např. každý den cvičit, učit se sám cizí jazyk a pod. Nemělo by to být tak těžké, ale vlastně zřídka narazíme na někoho, kdo by něco takového dokázal. Přitom tři měsíce v podstatě jakékoliv činnosti přinášejí už skoro vždy podstatné zlepšení v té věci. Člověk ale má rád své staré já. Říká si, že změna sebe sama je nemožná – a proto také, jaký je teď je nejlepší, jaký může být. Což je lež. Bůh Abramovi říká: Změna k lepšímu je možná a já v tom budu s tebou. Opusť na tři měsíce zálibu v sobě samém.

Učiním tě velkým národem Abram nemá ve svých sedmdesáti pěti syna. Jeho žena Sáraj je neplodná. To se zcela přirozeně jeví jako neřešitelný problém. O důvod víc spokojit se s mizerným, ale jasným životem v Cháranu. Když je nám zle, nedovedeme vidět možnou lepší budoucnost – proto je nám vlastně zle. Protože ten, kdo už před sebou vidí zlepšení, které brzy přijde, snese skoro všechno a mnoho si nestěžuje. Bůh v té zaslíbené zemi nějak změní i toto – Abram je zatím neví jak.

velké učiním tvé jméno Když Abram nemá syna, není nikoho, kdo by dál nesl jméno jeho rodu. Až zemře, nebude nikdo, kdo by na něj vzpomínal a připomínal jeho život. Když jeho život nestojí za připomínku, je už teď zbytečný. Bůh zaslibuje, že Abramovo jméno se bude připomínat – a my to právě teď děláme. Slibuje mu potomstvo a také slávu. Skoro každý člověk alespoň někdy touží po slávě, protože sláva ukazuje, že je jeho život důležitý.

Staň se požehnáním! Staň se někým, kdo by druhým opravdu chyběl. Bez něhož by byl život druhých o mnoho chudší.

Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. Bůh nabízí Abramovi, co mu bohové jeho času nabídnout nemohou: Blízkost. To, že vezme Abramův život za svou věc. Když se člověku tehdy nedařilo, bral to jako nepřízeň bohů. A za tu si mohl sám. Bůh však říká Abramovi: Budu s tebou i ve zlém, i když tě budou proklínat. Bůh oslovuje právě Abrama, ne abstraktně všechny lidi. Bohu záleží právě na Abramovi. Boží láska je uvěřitelná, protože je adresná. I u lidí je nám celkem jedno, když někdo řekne: Má rád všechny lidi. Kdežto když někdo řekne: Mám tě rád, je to pro nás důležité.

A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Nečteme, že by se Abram nějak rozhodoval. Bůh mu přece zaslíbil samé dobré věci. Proč by je odmítal? Jak si uškodí, když Boha poslechne? Víra není až tak záležitostí rozhodování mezi dobrem a zlem. Ale spolehnutím na to, že pro nás Bůh zamýšlí dobré a že svého cíle u nás dosáhne. Víra je poznat Boha jako dobrého.

Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Abram začíná nový život v době, kdy se lidé obvykle už nemění. Není to přirozená proměna jako dospívání, začátek samostaného života, rodičovství, prarodičovství atd. Člověk je na vrcholu tělesných i duševních sil asi v dvaceti pěti letech. Od té doby pomalu tělesně upadá a dokonce se i snižuje jeho měřitelná inteligence. V síle a inteligenci nelze růst stále. Stále však lze růst v ohleduplnosti, štědrosti, vlídnosti, poctivosti atd. Ve věcech, které nesouvisejí s tělem, ale s měřítky, která určuje Bůh.

Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli Víra není čistě osobní Abramova věc. Je do ní zahrnutá celá osobnost člověka – a k člověku neodmyslitelně patří jeho blízcí. Abram tedy nejde sám někam do pouště, ale na nové místo s sebou bere všechny, za které odpovídá. Proto také křtíme děti, vyučujeme je ve víře a podle možností chceme, aby s námi víru sdílela celá rodina – naše blýzké nejde zcela oddělit od toho, čím jsme my sami.

i duše, které získali v Cháranu. Tj. otroky, služebnictvo. Orientální otroctví nebylo tak odličťující jako řecko-římské nebo jako na americkém jihu; nemělo tak „průmyslovou“ podobu. Otrok byl spíše čímsi jako čeledín našeho starého venkova: Méně vážený člen rodiny, který by stejně spíše neměl kde žít, než v rodině svého hospodáře. Závislá osoba, řekli bychom. Mnohý dnešní zaměstnanec je v postavení, kdy prakticky stejně nemá jinou možnost, než děklat práci, kterou má nyní.

Vzhledem k Abramovi, otci rodiny, jsou svým způsobem v postavení služebníků i jeho žena (a později děti). Zároveň, později se v postavení Abramovi druhé manželky (která si muže dovolovat i na jeho první manželku) nachází otrokyně Hagar.

Abrahamova víra se neprojevuje jen v jeho rodině, abychom věc přiblížili dnešním poměrům, i vůči jeho zaměstanancům.

Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre Božiště je místo, kdo Kenaanci uctvívají své bohy. Móré je zřejmě hora, nebo velký strom, nebo hora s velkým stromem. Zkrátka místo, u kterého má prakticky každý člověk přirozeně náboženské pocity. Archeologie ukazuje, že lidé mají sklon stavět své svatyně po tisíciletí na stále stejných místech. Abram uctívá Hospodina na místech, kde ostatní uctvívají zase své bohy. V této chvíli to nevadí, protože Abram ví, komu uvěřil. Nejdůležitější není, kolik je bohů, zda vůbec jiní bohové jsou (ač víme např. z Izajáše, že Bůh je jen jeden a ostatní bohové nejsou). Důležitější je, že právě Hospodinu Abram věří. Víra nespočívá v osvíceném názoru, ale v praktické důvěře v Boha, na níž člověk přirozeně zakládá své jednání.

I ukázal se Abramovi Hospodin V SZ občas čteme o zjevení Hospodina, ač je Bůh neviditelný. Jak soudíme, zjevuje se v podobě Syna, tj. Krista, který je od věčnosti a který pak zcela přijal tělo z MArie Panny. Jedině křesťané dovedou uspokojivě vysvětlit tato SZ zjevení Boha.

a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Abramova víra se průběžně potvrzuje. Ještě nevidí cíl, ale vidí, jak se k němu blíží. Minimálně nezemřel za ty tři měsíce cesty z Cháranu. A nepřišel někam do pustiny, ale do krásné země. (Krajina byla zřejmě tehdy ještě hezčí, než dnes, protože byla mnohem více zalesněná a tudíž i méně suchá, více zelená a rozmanitější).

Odtud táhl dál na horu Abram prochází zemí a postupně poznává, co vše bude patřti jeho potomstvu. Jak jsme řekli, jeho víře se dostává předběžného potvrzení. I ten, kdo spolehne na Boha a začně lepší život, vidí časem jisté výsledky. Ačkoliv přicházejí i velké Krize. V následujícím věrši nastane v zaslíbené zemi hlad. Víra neznaená, že ustanou vážné problémy.

Za povšimnutí stojí, že Bůh, ač Abramovi dal svá zaslíbení budoucnosti, o nastávajícím hladu mu nic neřekl. Víra nás nevytrhuje z reality života; místo toho nám dává procházet všemi nesnázemi s důvěrou v konečné dobré skončení.

Abram znejistí ve své víře. Důsledkem je hřích; připomeňme apoštola Pavla: „A cokoli není z víry, je hřích. (Římanům 14,23)“ Manžel/manželka je pro nás z podstaty objekt erotického zájmu. Bratr/sestra je pravý opak tohoto, zde je erotický cit tabu. Abram připravuje svou ženu o výsadu, která jí právem náleží – být jeho milovanou ženou. Už v tom je hřích – svou ženu velmi ponížil. Přitom Bůh mu z ní zaslíbil tolik očekávané potomky. Saraj je nedílnou součástí jeho požehnání.

Hned po vyjití a Abramově nadšené oslavě Boha v Moré přichází selhání. Celý Abramův příběh je taková „anatomie víry“, ukazuje nám, jak víra funguje. Teď se dozvídáme, že selhání ve víře často přichází hned na samém nadšeném začátku – a přece Abramův příběh bude pokračovat dál.

Abram se schovává se za svoji ženu, což je projev slabosti. Navíc ji vystavuje jinému ohrožení: pro Egypťany se krásná Sára stává pokušením, kterému mohou teď'd snadněji podlehnout (nemusejí zabít Abrahama k tomu, aby ji získali za svou ženu.)

Za povšimnutí stojí bázeň Egypťanů před Bohem. Přestože to jsou pohané, bojí se Boha. Ponaučení: i Lidé mimo církev Kristovu mohou pociťovat bázeň před Bohem či alespoň respekt, i když třeba nejsou schopni popsat proč nebo o tom nevědí, nedovedou to zdůvodnit. Abram toto podceňuje.

Slabost toho, který má věřit a nevěří, přivádí do problémů vlastně nevinně jeho nevěřící okolí –Farao se ptá: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: To je má sestra? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu.“

Když Egypťané zjišťují, že je Sára jeho žena, hned mu ji vrátí a jsou překvapení, jak jim to mohl Abram neříct. Abram se jich zřejmě obával zbytečně, nebyly tak zlí. Nesmí se zapomínat, že i nevěřící mohou mít zcela solidní morálku a dobré úmysly.

Víra se nebojí okolního světa, jde do něj sebevědomě. Svět patří Bohu a Bůh v lidech probouzí touhu po dobrém. Sebevědomá víra má očekávat Boží dílo ve světě; to dobré, co už v lidech je, nemá popírat, ale spíše tomu dívat smysl, jaksi, nasazovat tomu korunu.

Zarážející je, že Bůh Abrama nepotrestá, ale vlastně odmění (16). V příběhu nezazní přímo žádné poučení, co je správné a co ne. Z toho plyne: Bůh má s námi velkou trpělivost, zná naší slabost. Někdy nás chrání a odpouští nám aniž o tom pomalu víme. Abram udělal takovou botu hned na začátku a Bůh s ním neskoncoval. Ani mi se tak nemusíme bát, že by nás Bůh někdy přestal mít rád a nadobro nás opustil. Abram je stejný člověk jako my a začíná svou cestu vlastně velkou ostudou. Je stejně nedokonalý jako my. Jeho příklad pro nás je v tom, že po tomto trapném incidentu nepropadá beznaději, neříká si „já nikdy nebudu dobrý“, ale jde s důvěrou v Boha dál.