Skutky 13
Sk 13, 1
V Antiochii Antiochie byla prvním místem, kde bylo evangelium zvěstováno pohanům (Sk 11, 20–26). A to právě bratry z Kypru, kam v této kapitole míří první misijní cesta.
proroci a učitelé Názvy církevních úřadů jsou v NZ často zaměnitelné. Nerozlišuje se mnohdy např. mezi starším a biskupem. Podobně prorok a učitel bylo něco podobného. Na druhou stranu je patrné, če církev měla od počátku duchovenský úřad, lidi k učení a proroctví pověřené a posvěcené církví. Lidi, u kterých pravděpodobně předpokládáme i vzdělání pro takový úkol. V cíkrvi od počátku panovala rozumná míra řádu, nikdy nebyla anarchistickým uskupením.
Barnabáš … a Saul V Sk 11 se nejdříve popisuje, že k ověření situace v Antiochii byl apoštoly poslán právě Barnabáš. Ten (zdůrazňuje se jeho laskavá povaha) již dříve jediný věřil Pavlovu obrácení. Později (Sk 11, 25) vyhledá Barnabáš v Trasu právě Pavla jako člověka vhodného pro tento druh práce. Všimněme si, že zde je ještě PAvel uváděn jako poslední, nejmenší. Během cesty na Kypr je již uváděn jako první, před Barnabášem – jeho obdarování pro misii se prokázalo během cesty.
Simeon zvaný Černý Některé tradice jej ztotožňují černého Simeona s etiopským dvořanem, kterého pokřtil Filip, ale důkazy nejsou příliš přesvědčivé.
Manahem, který býval druhem tetrarchy Tzn. člověk uvyklý na „panský život“. Na intriky a rozmařilost orientálního dvora. Mezi proroky bychom jej nečekali – a zde vidíme moc evangelia!
Sk 13, 2
Když konali bohoslužbu … a postili se V orig. Λειτουργούντων, ,leiturguntón, konajíce liturgii‘. Impuls k misijní cestě na Kypru vychází z pravidelné bohoslkužby. Není to „hurá akce“, ale věc, lidově řečeno, „promodlená“.
Sk 13, 3
A tak po modlitbách a postu Jde o první cíleně misijní cestu. Dosud učedníci vydávali svědectví „přirozeně“ v synagogách, kde zrovna byli. Ovšem i nová misijní cesta bude synagogami začínat.
na ně vložili ruce Obřad vzkládání rukou na lidi, pověřené k úkolu se od prvních dob užívá až podnes. Vidíme též, že v církvi slouží člověk na základě pověření církve. Nevybírá si úkoly sám a sám sebe také nepověřuje. Neslouží na základě vlatní sebedůvěry (která je vratká), ale na základě důvěry, kterou do něj vložila církev. Nejedná z moci své, ale z moci ducha. Není tedy ani sám na sebe odkázán, ale důvěřuje, že jej vede Bůh a On také dokončí jeho dílo.
Sk 13, 4
do Seleukie a odtud se plavili na Kypr Seleukia Pieria byl přístav na místě, kde řeka Orontes (dnešní Asi) ústí do moře. Dnes v „pravém horním rohu“ středozemního moře v Turecku blízko hranic Sýrie.
Sk 13, 5
dopluli do Salaminy Město na východě Kypru, zničeno Araby v 7. století. Trosky leží 6 km severně od současného města Famagusta.
Měli s sebou i Jana Možná bratranec Barnabášův (pokud je to stejný Marek jako v Kol 4, 10 a Fil 24), pravděpodobně syn té Marie, v jejímž domě se církev modlí za uvězněného Petra v Sk 12, 12. Podle některých je právě tento Marek autorem Markova evangelia, názor však není jednotný.
Sk 13, 6
až do Páfu V řecké mytologii se zde narodilě bohyně lásky Afrodité a místo bylo centrem jejího kultu. Příběhu se to však nijak netýká.
…s jakýmsi židovským kouzelníkem, který se vydával za proroka Technický princip je stejný jako u dnešníého kouzelnictví, provozovaného pro zábavu. Sice, trik který obelstí vnímání a mysl. Svět vlastních představ, jak „to člověk cítí“ se člověka dotýká obvykle víc, než skutečnost. Dnes podobně funguje léčitelství a částečně i psychoterapie: Pro daný moment je člověku lépe, i když ke skutečnému uzdravení nedošlo.
Barjezus se ovšem nezabývá jen léčitelstvím. Vydává se za proroka, triky používá v náboženství. Zde podobně může člověk zaměnit svou emoci, chvilkově změněnou náladu za skutečnou vnitřní proměnu. Asi jako když má člověk v opilosti každého rád nebo naopak propadá lístosti – stav trvá jen do vystřízlivění. Skutečná náboženská proměna se vyznačuje postupnou a trvalou změnou chování ve všedním dni.
říkali mu Barjezus Aramejsky ,Syn Jozue/Ježíše‘, znamená ovšem také „někdo jako Jozue/Ježíš, někdo stejného druhu“. Jméno Jozue/Ježíš bylo v NZ době velmi běžné. A přeci něco málo naznačuje ono setkání evangelia s „jinými Ježíši“: Místo Ježíše zvaného Mesiáš si dav vyžádá Ježíše Barabáše (Mt 27, 17). Zde kouzelník také vystupuje jako falešný sypsitel. Je třeba dodat, že odvolávání se na Boha, na Krista či na Pannu Marii je i v dnešním čarodějnictví a dalších bludných naukách běžné; je to skoro pravidlo. „Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7, 21)
Sk 13, 7
u dvora místodržitele Sergia Paula, muže vzdělaného Proč má vzdělaný (jinak jde přeložit i ,moudrý‘) místodržitel u dvora kouzelníka? V době apoštolů vládl v římské říši duchovní hlad. Římané i Řekové přestávali věřit svým bohům. Náboženství Řeků a Římanů řešila otázky povinností k obci, k rodině. Důležitá byla čest a sláva. Ale nyní žili v obrovském superstátě mnoha národů. Zde už nebylo snadné stát se slavným, váženým, jako to šlo na malém městě států předhoczí doby. Lidé hledali božstva, principy, které by fungovaly pro celý svět. Obraceli se často k Východu.
Sergius Paulus tedy asi vezme zavděk čímkoliv duchovním. Zvláště když kouzelník Elymas může poukázat na svůj židovský původ. Ždié byli považováni za prastarý národ, znalý tajemství. Římanům často imponovalo židovství samotné, protože v něm byl důležitý řád, spravedlnost, působilo ve srovnání s ostatními kutly „vojácky“ prostě. A to se ve Římanům líbilo. Můžeme tedy říci, že Sergius Paulus prostě vzal za vděk tím, co bylo.
chtěl slyšet Boží slovo Nakonec vidíme, že Sergius Paulus byl skutečně moudrý, protože co mu předkládal Elymas mu nestačilo.
Sk 13, 8
Ale Elymas, ten kouzelník V arabštině „moudrý“.
snažil se odvrátit místodržitele od víry Protože co konal bylo zajímavé právě tím, že to bylo vidět. Šlo to cítit, prožívat. Nebylo tedy třeba tomu věřit, víra nebyla potřeba. Elymas má na všechno řešení. Apoštolové přinášejí slovo evangelia, ve kterém si sice člověk někdy neví rady, neví, jak věci dopadnou, ale věří, že Bůh ho vším provede.
Sk 13, 9
Saul, kterému říkali také Pavel V Římské říši totiž běžně měli lidé dve jména: Své místní, národní a pak další mezinárodní. Asi jako dnes, když má přátele v cizině nebo tam více cestuje, zná anglickou varintu svého jména, která se cizincům lépe vyslovuje. Šaul (tak přesně znělo pavlovo jméno) a Paul(us) zní podobně. V češtině se napadobuje spojením Šavel-Pavel.
byl naplněn Duchem svatým Kletbu Pavel nevyslovil ze své moci, svým jménem. Sdělil rozsudek Boží. Údělem proroků a podobných je, že časem se pro ně věc Boží stává věcí osobní. Jde o ni víc, než o ně samé. Tak je tomu např. u Jonáše, Jeremijáše atd. Elijáš říká: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem.“
Sk 13, 10
Ty svůdce všeho schopný V tom je podstata Elymovy magie: Jde jen o to, že je něco možné udělat. Jde jen o techniku. Elymas se neptá, zda je věc také správná.
Proto též Pavel říká „nepříteli Boží spravedlnosti“.
synu ďáblův Protože ďábel je lhář od počátku. Lží had vyvolá nedůvěru prvních lidí k Bohu.
přímé cesty Páně Protože magie spočívá v triku, v zatemňování, matení, rušení řádu. Zaklínadla obvykle znějí bizardně, divně, spojují dohromady věci, které jinak nemají souvislost.
Sk 13, 11
Oslepneš a neuzříš sluneční světlo Protože Elymas je lhář. A skutečně dobrý lhář musí nejdříve věřit vlastním lžím, musí jako prvního oslepit sám sebe. Schopně lžou jen lidé, kteří pro danou chvíli sami věří tomu, co říkají. Elymas jako kouzelník a falešný prorok sám sebe oslepoval celou dobu. A nyní se jen stane věc zjevnou.
hledal, kdo by ho vedl za ruku Dosud se Elymas díval na lidi kolem sebe jako na hlupáky, které zavede, kam chce. Nyní teprve dostává šanci žít lépe. Protože i každý z nás potřebuje znát pohledy a názory druhých lidí. I na sebe samotného, Každý z nás potřebuje (mírnou) kritiku druhých, jinak by si připadal dokonalý a pomalu jako nějaký bůh.
Sk 13, 12
uvěřil, pln údivu nad učením Páně Pavel a Barnabáš nebyli jen další, schopnější kouzelníci. Co učinili nebyl trik, ale bylo založeno na skutečnosti. Na nejhlubší skutečnosti, jíž je Bůh sám. Učení, které přinášeli, nauka o Bohu-theologie: To bylo to, co jim dalo moc.