Evangelická církev v Lounech

Jóab, syn Serújin, poznal, že král je Abšalómovi nakloněn. David cítí vinu za to, co provedl dříve. Cítí vinu za to, co se děje v jeho rodině – Támar k Amnónovi tehdy poslal sám. Chápe Abšalómův hněv. Abšalóm se příkladně citlivě ujal své sestry (2 Sam 13,20), i pro nás je těžké necítit sympatie k Abšalómovi. Davidovi se všechno nějak vymiká z rukou.

Do děje vstupuje Jóab, již dříve Davidův „zlý duch“. Jóab je Davidova pravá ruka, umetá mu cestu – ovšem často u toho, bez Davidova vědomí, zemřou i neviní. Jakoby Jóab žil s pocitem „David je dobrý, ale jde na všechno moc pomalu. Je trochu naivní ve své víře v Boha. Musím ho trochu postrkovat.“ Tak se nyní Jóab pokouší smířit Davida s Abšalómem. Jako člověk „panského dvora“ se snaží dopředu vycítit přání svého pána, hruběji řečeno „kam vane vítr“.

Poslal tedy Jóab do Tekóje pro moudrou ženu a řekl jí: „Předstírej smutek…“ Jóab používá taktiku, která na Davida už jednou zabrala. Takto, totiž že mu vyprávěl příběh, ve kterém se David našel, jej před tím přišel pokárat prorok Nátan kvůli Urijášovi“. Ale když dva dělají totéž, není to totéž. Jóaba neposlal Hospodin, Jóab jen napadobuje „techniku jednání“ s králem. Jeho cílem je jen splnit příní člověka, přání Davida a tak zůstat pro Davida nepostradatelným. Jóab je naprosto věrný Davidovi, jak později uvidíme. Je věrný člověku – ale ne Hospdinu. A věrnost Hospodinu má přednost před loajalitou k člověku.

Vydej nám bratrovraha, ať ho usmrtíme za život jeho bratra, kterého zavraždil. Ať vyhladíme i dědice. David si má samozřejmě vzpomenout na Amnóna a Abšalóma. Hraje se tu na strunu „zachování rodu“. Abšalóm sice zabil vlastního bratra, ale zachovat rod je důležitější. Opravdu? Králem po Davidovi nakonec stejně bude někdo jiný a království se pak stejně udrží jen jednu generaci a pak se rozpadne.

Králi, můj pane, nechť je ta vina na mně a na domu mého otce, avšak král a jeho trůn ať je bez viny. Vidíme, že David stojí i nad soudci, může změnit jejich rozhodnutí. I proti Božímu Zákonu – ten totiž v případě vraždy výslovně nepřipouští žádnou výjimku. Tak David sám nebyl nikým souzen, když dal zabít Urijáše. Zde si ale nechává čas na rozmyšlenou, váhá. Přeci jen jde o vraždu. A žena hraje na city: „Když se ti do toho nehce, tak to neřeš. Hlavně abys s tím, králi, neměl starosti. My se s tím už holt nějak smíříme“. David, vědom si svých vin, není schopen rázně rozhdonout. Bojí se porušit Zákon, bojí se ale i někomu nevyhovět, aby neublížil. Na to ta žena z Jóabova příkazu hraje.

Když král vyslovil toto slovo, jako by obvinil sebe, že neumožnil návrat tomu, kterého zahnal. David, když zaručil beztrestnost synu té ženy, stanovil svévolně jiná pravidla, než Boží Zákon. Postavil milosrdenství víše, než spravedlnost – přitom obojí patří k sobě. Když zrušíme Zákon, neznamená to ale, že pak už nikdo nebude obviňován. Obviňován je najednou sám David, protože nové pravidlo teď zní: Vlastním dětem se musí odpustit všechno, všechno jim může projít.

Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro. Zní to hezky, ale je to řečeno s velmi troufalou jistotou. Řekl to té ženě Bůh? Víme přece, že její řeč ji naučil Jóab. Žena podává odpuštění jako něco, co nic nestojí. My víme, že odpuštění stálo život samotného Božího Syna. Tady se poddává odpuštění jednoduše – časem se na vše zapomene. Jak ale uvidíme později, ke skutečnému smíření nedošlo. Abšalomův hněv doutná a brzy se pokusí pomstít i svému otci.

Nemá v tom všem ruce Jóab? Davidovi je jasné, kdo je za celou věcí. Ale všechno přijme. Všimněme si, jak mu neustále Jóab i ta žena pochlebují. „je jako Boží posel a rozlišuje dobro a zlo“ Všichni kolem něj se odvolávají na Hospodina; berou to tak, že víra, Davidův vztah k Hospodinu je jeho slabé místo, které jde snadno využít. A David jim to „žere“. Sám je snadno sveden myšlenkou, stále přítomnou, že odpuštění je v tom, že se „na všechno časem zapomene“ – i na jeho hřích s Urijášem a Batšebou. Ale k Davidovu smíření s Bohem bude ještě dlouhá a bolestná cesta. Nejdříve je totiž obvykle trest, pokání, přijetí odpovědosti, pak teprve smíření.

Ale král nařídil: „Ať se uchýlí do svého domu. Moji tvář nespatří.“ V celém příběhu vidíme Davida váhavého, polovičatého. Přistoupí na to, že se Abšalóm smí vrátit, ale přece jen si je vědom toho, že to je bratrovrah. David Boží Zákon zcela neopustil, nedovede se ho ale ani pořádně držet. Víra tak přestala být jeho silou a činí jej bezmocným – nedovede být ani skutečně spravedlivý, an skutečně milosrdný.

Hleďte, Jóab má díl pole vedle mého a má tam ječmen. Jděte a vypalte jej. Jóab zřejmě doufal, že Abšalóm bude jen loutkou v jeho hře. Teď mu Abšalóm začíná přerůstat přes hlavu. Trpí první škody. A za chvíli bude se svým králem Davidem sám na útěku. Na Jóabovi je vidět, že čistě pragmatický přístup k věcem bez zdržování se morálkou nakonec nepřináší ty výsledky, které ze začátku slibovalo.