Evangelická církev v Lounech

Totéž se stalo v Ikoniu Tj. jako v Sk 13, 42–52.

Pavel a Barnabáš vešli do židovské synagógy I přes potíže z předchozí kapitoly apoštolové opět příznačně začínají v synagoze. Kristovu zástupnou smrt za lidský hřích přirozeně ocení ten, kdo ví o boží spravedlnosti, jak je vyjádřena v Zákoně a tedy i o vlastním hříchu. Zákon a proroci také příchod Krista (=mesijáše) předpovídá. Kdo má o spravedlnosti a tedy o hříchu mlhavé pojetí, kdo mesijáše nečeká, proč by z něj měl být nadšen? Abychom význam Krista plnně ocenili, musíme znát Zákon a Proroky. Proto jsou od počátku až podnes součástí našich biblí. I ten, kdo dnes káže Krista zcela neznalým se před tím musí zmínit o lidském hříchu. A stěží jej popíše přesněji, než Boží slovo. Jak jsme viděli v předchozí kapitole i dříve, apoštolové obvykle v krátkosti připomenou celou historii praotců a Izraele.

uvěřilo mnoho Židů i Řeků Mnoho Židů také uvěřilo. Dále se o nich pro rozlišení jako o Židech nemluví; to by nás ale nemělo zmást. Také Řekové (tedy v biblickém slovníku obecně pohané), kteří uvěřili, jsou ti, kdo běžně chodili do synagogy a tedy měly nějakou znalost Zákona. Neměli bychom tedy nikdy podceňovat a zanedbávat znalost Starého Zákona. V jeho světle vidíme hříchy, za které Kristus umírá. Kristus, kázaný bez svědectví Zákona a Proroků, působí jako naivní dobrák, který neví o zle ve světě i když ve skutečnosti právě kvůli hlouce lidského hříchu podstoupil svou oběť. Vzniká falešná představa Krista – věčného dítěte, člověka nadaného nadpřirozenou dobrotivostí. Není to Kristus který je člověkem jako my. Který čelí stejným pokušením, rozčarování, hněvu, unávě – ale odolává jim. Není to Kristus, který se dobrovolně rozhoduje zaplatit za vinu člověka. Zůstává jen tím beránkem, vedeným na porážku (čemuž nerozumí Etiopan v Sk 8, 31n) – vzbuzuje lítost, nikoliv však víru.

Ne že by bylo nemožné kázat Krista lidem bez znalosti Zákona. I v minulé kapitole si apoštoly přijde poslechnout celé město. Ten, kdo káže, však musí mít právě to povědomí o lidské hříšnosti, které se naučí ze Zákona. I pohané mají zkušenost s vlastní hříšností a se stavem světa po pádu. Právě na tuto lidskou zkušenost by měl kazatel také umět přirozeně návázat, aby bylo jasné, v jakých souvislostech o Kristu mluví. Kristus není na prním místě „hodný člověk“, ale ten, kdo učinil Boží spravedlnosti zadost.

Avšak ti židé, kteří neuvěřili Sk 13, 44n udává jako důvod nepřátelské reakce závist. V Antiochii si apoštoly přijde poslechnout celé město. Židovství až podnes daleko snáze než jiné víry snáší rozdílnost názorů; dokonce snese i to, že jsou různé osoby prohlašovány za mesijáše.

(Rabi Akiva, který prohlásil za mesijáše podvodníka Bar Kochbu, jehož povstání přeineslo Židům obsovské utrpení, je dodnes jedním z nejváženějších rabínů. Židovství ve své současné podobě, která se však formovala již v apoštolské době, dokonce předpokládá, že jako na zemi probíhá debata rabínů o smyslu Zákona, probíhá stejný rozhovor i v nebeském sboru, před tváří Boží; že smysl Zákona je neustále hledán. Je třeba dodat, ře křesťanský pohled je jiný: viz 1 Jn 5, 2n).

Proč tedy náhle takový odpor? Odpověď můžeme hledat jižv evangeliích: „ zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“ (Mt 7, 6n) Prostředí, ve kterém je možné mít na věc více názorů obvykle končí se vší tolerancí, pokud se ojěví názor výrazný. Jaksi, člověk si může myslet co chce, dokud neřekne: tohle je pravda. Různost názorů ocení intelektuální labužníci; většina lidí hledá jasný názor, protože o něco potřebuje opřít svůj život. Proto nejspíše na kázání apoštolů do synagogy přišlo náhle celé město, které do té doby takový zájem neprojevilo. Dovedeme se smířit s menšinovým postavením, pokud v něm můžeme fungovat jako experti přes víru; pokud komukoliv nocému můžeme říci „počkej počkej, to je složitější; nemůžeš si to představovat takhle jednoduše.“ Ale kázání apoštolů je přímočaré: Je Boží spravedlnost, lidská vina, je zde Kristus, který naplňuje spravedlnost. Pavel a Barnabáš kážou Krista ukřižovaného; nenechávají si žádná „hlubší tajemství“ na později. Proto zřejmě jejich úspěch vzbuzuje závist. Člověk se nemusí tvářit jako expert, aby měl pravdu.

pobouřili pohany a vyvolali jejich nenávist Židovství mělo v římské říši postavení starobylého „tajemného“ náboženství, trochu podobně jako náboženství egyptské. Cosi, čemu nikdo nerozumí, ale co si zaslouží úctu. Apoštolům nepřátelští představení synogogy tedy mohli vystupovat před místními v roli expertů. Apoštolové se tak v očích pohanů vypadají jako podivná (a tudíž nebezpečná) odnož již tak podivného náboženství.

Přesto tam Pavel a Barnabáš dost dlouho zůstali Můžeme vypozorovat jako jakési pravidlo, že apoštolové zůstávají na místě, dokud není v ohrožení jejich život. Jejich mise není sebevražedná, mučednictví nevyhledávají.

Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení Jako v evangeliích, i zde slouží zázrak jako potvrzení slova. To proto, že víra je ještě téměř neznámá, učedníků je zatím stále velmi málo. Všimněme si též zdůraznění, že apoštolové nemají záračnou moc volně k dispozici. Nemohou konat zázraky, kdy se jim zlíbí, ale Bůh skrze něko koná, kdy chce, jako v následujících v. 8nn.

Obyvatelstvo města se rozdělilo Podstatné věci totiž obvykle lidi rozdělují, nikoliv spojují, jak se říká. Když jde o náboženství, o poslední smysl všeho, přirozeně jde o to nejdůležitější a lidé se nespokojí s obecnými řečmi.

Podstatné věci rozdělují, avšak jak vidíme – nepřítel spojuje. Pohané jsou ve svém odporu k apoštolům jednomyslní se Židy, ačkoliv jinak se spolu nestýkali.

chystali se apoštoly ztýrat a ukamenovat Tělesné tresty a trest smrti byly po celé římské říši v pravomoci úřadů. Jednalo se tedy o lynč. Počáteční pronásledování církve mívalo obvykle podobu lidového vzplanutí, proti kterému úřad i někdy zsahovaly, jindy si s ním nevěděly rady. Pronásldování státem přichází až za Nerona.

Ti se o tom dověděli a uprchli Apoštolové nebyli naivní; věděli, že jejihc mise je nebezpečná a uměli pracovat se „zpravodajskými informacemi“ a vyhodnotit rizika.

byl chromý od narození a nikdy nechodil Výklady posledních staletí mají sklon vykládat zázraky jako uzdravení z psychosmotaických chorob. Samo Písmo si však dává práci, aby na některých místech zdůraznilo, že se jedná o fyzickou nemoc, mnohdy bez naděje na uzdravení. Zvláště v Ježíšových zázracích sice často jde o to, že větší problém než nemoc sama je přístup člověka k ní. To ale nic nemění na tom, že se zároveň jedná o uzdravení v lékařském smyslu slova.

když viděl, že věří v Boží pomoc Je řečeno obecně v Boží pomoc, ne přímo v uzdravení. I podstatná část zdravých lidí má věci, které je v životě trápí. Jeden problém zmizí, často se objeví další. I po svém uzravení bude chromý muset čelit životu. Jde však o to, že poprvé slyší o Bohu, který bude stát na jeho straně.

řekl mocným hlasem Tzn. na formě záleží. Div činí Bůh, ale obvykle pomocí „mechanismů“ tohoto světa. Lidé ocházejí obohaceni z divadla nebo jim přináší pokoj rozhlsová hra atd., i když jsou zde zdělovány věci, které by jim řekl absolvent studia filosofie nebo, ano, duchovní v kostele. Ale protože ta samá slova pronesl dramatický či naopak uklidňující hlas, jsou jim přístupnější. Odsuzujeme sice právem, když někdo získává lidi pro marnost nebi blud jen díky tomu, že to hezky podal. Ale to proto, že zneužil dobré ke zlému. Dobré slovo Boží je to, co si zaslouží dobrou formu daleko spíše než zábava na divadle či v rozhlase.

provolávaly lykaonsky

V římské říši ovládala řečtinu vedle svého jazyka většina lidí. Proto Pavel bez problémů káže všude řecky. Posluchači v rozrušení „přepnou“ do své rodné řeči, jako dnes my, když máme návštěvu z ciziny a potřebujeme rychle něco sdělit, přepneme zpět do češtiny.

Není jasné, jaký jazyk je lykaónština; je možné, že jde o lycijštinu, indoevropský, tedy nám příbuzný, jazyk. Někteří se domnívají, že jde pouze o místní nářečí řečtiny – pokud ano, tak muselo být od standartní řečtiny velmi odlišné. Jde o to, že Barnabáš a Pavel pravděpodobně vůbec nerozumí, co se v davu děje, dokud nedorazí pohanský kněz s obětí – jinak by se ozvali dříve.

To k nám sestoupili bohové v lidské podobě! A nekáže snad Pavel Krista, Boha, který sestoupil mezi nás? Zásadní je, že Kristus se STAL člověkem, ne že tak jen vypadal. V řeských mýtech přicházejí bohové na zem, aby lidi zkoušeli, aby na ně číhali. Básník Ovidius „pohádku“ o Diovi a Hermovi, kteří nědaleko kraje, kde se odehrává náš příběh, hledají v podobě lidí ubytování. Tisíc lidí je odmítne, přijmou je do své chatrče stařeček a stařenka. Bohové následně promění jejich dův v chrám se zlatou střechou a tisíc domů, kde nebyli přijati, zničí.

Pro Krista se nenašlo v Betlémě místo ani pro jeho narození – a nezničil Betlém. A když jeho učedníci chtějí ohněm z nebe zničit samařskou vesnici, která ho nepřijala, pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (L 9, 51–56) Kristus přitom, na rozdíl od Dia a Herma, skutečně strádá, když se mu nedostane pohostinosti. Pohané tedy znají bohy, kteří číhají na chybu člověka. Kristus, lidmi ukřižován, k nim přece dále vztahuje ruce.

Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes Zeus byl hlavní řecké božstvo, Hermes posel bohů. Místo je vtipné, protože pohané zamění apoštoly v důležitosti – již na Kypru se ukázalo, že Pavel misijní dílo povede. Jak jsme uvedli ve v. 11, řecká božstva byla lstivá. Mlčenlivý Barnabáš je méně čitelný, tudíž nebezpečnější, tudíž větší bůh podle pohanských představ. Hermes byl mimochodem „patronem“ řečníků, podvodníků a zlodějů. A právě Pavel se v Lystře ukazuje jako zdatný řečník, v pochopení lidu někdo, kdo „vymluví z jalové krávy tele“.

Dokonce kněz Diova chrámu Sloh vyprávění jakoby naznačuje, že Diův kněz přibíhá „s křížkem po funuse“. Tradiční pohanská náboženství už v době apoštolů ztrácejí přitažlivost a věrohodnost. Diův kněz tedy jakoby se zkoušel „znovu chytit“. Tam, kde dnes církev duchovně skomírá občas vidíme podobnou snahu duchovních být viděn na veřejných a společenských akcích, jedno vlastně o co jde.

U věřících div víru posiluje, u nevěřících místo toho „oživí“ staré pověry. Máme si přát, aby lidé byli více náboženští? Je to velmi složité. Někdy je pověrčivost počátkem skutečné víry. Vždyť i ve volání davů „sestoupili k nám bohové“ slyšíme zasutou, zahrabanou touhu po tom, aby byl Bůh blízko. Misijní dějiny nám ukazují, že různí barbaři a divoši přijímají křesťanství ochotněji než „vyspělé národy“. I zde získávají spoštolové více učedníků, než v Athénách.

Na druhou stranu přirozená náboženskost člověka má sklon se upnout na výtvory vlastní mysli a odmítá o nich dále diskutovat. Dnes žijeme v době poměrně velké iracionality, kdy se mnoho lidí domnívá, že může vyléčit rakovinu požíváním zažívací sody či že je někdo práškuje veškerou populaci z letadla uklidňujícími drogami. Takové přesvědčení je imunní vůči jakýmkoliv argumentům; člověk na ně vsadil svůj život. Mezi „ničemu nejde věřit“ a „všemu jde věřit“ se těžko vybírá.

roztrhli svůj oděv V orintě výraz naprostého zdrcení a zděšení.

volali: „Co to děláte?“ Zde dostáváme odpověď na otázku z v. 13: Barnabáš a Pavel nehodlají pověr využívat. Především proto, že se na prvním místě odpovídají Bohu a ne lidem. Nemohou si pro sebe přivlastnit, co patří Bohu, ani „v dobrém úmyslu“. Můžeme občas pozorovat představu některých duchovních, že okouzlení jejich osobou časem přivede lidi k víře. Je to věc opravdu nahraně; pokud se tak stane, je to spíše milostí Boží, navzdory okolnostem. Ve smyslu biblického „člověk zamýšlel zlé, ale Hospodin to proměnil v dobré“. Možná jako když se následovníci Šimona kouzelníka po příchodu evangelia náhle stali křesťany.

Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili Pocit, který je v přirozené náboženství, je správný: Je vyšší síla, než já. Chci jí být blízko. Ale odpověď nejde najít ve věcech ani lidech. Ani v jedné sodě, ani v letadlech (viz v. 13), ani ve význačných osobnostech.

k živému Bohu, který učinil nebe, zemi Na více místech Písmo začíná řeč o Bohu poukazem na řád stvoření. Není to však tzv. „důkaz boha z uspořádanosti“. Tj. neříká se: Protože je svět uspořádaný, musí být nějaký bůh“, ale obráceně „je jeden Bůh a proto je svět uspořádaný“. Protože před vším uvažování víme, že je jediný Bůh – protože se nám dal v Kristu poznat, víme také, že jakýkoliv lidský objev objevuje jen zákonitosti, Bohem určené.

Žádný objev vědy nemůže popřít víru – pouze se dozvídáme něco více o tom, jak Bůh věci učinil. Např. ohraná otázka evoluce: Čteme, že Bůh stvořil svět slovem. Současná biologie nám neukazuje nic jiného, než to, jak jeho rozkaz zřejmě proběhl. Ve skutečnosti právě křesťansko-židovské přesvědčení, že Bůh dal světu jednotný řád, vedlo k tomu, že se vůbec lidé začali přírodními zákonitosmi zabývat. Mimochodem, bez výzkumů Augustiniánského opata Gregora Johanna Mendela, otce genetiky, by evoluční teorie postrádala smyslu. Současná představa o vzniku vesmíru, tzv. Velký třesk, zase pochází od belgického kněze Georgese Lemaîtreho, otcem současné kvantové fyziky byl zase zbožný luterán Werner Karl Heisenberg atd. Samotný Darwin příznačně začínal svá studia se záměrem stát se knězem, ač se časem stal agnostikem (přesvdčení, že o existenci Boha nejde nic zjistit). Pokud dokazujem Boha ze stvoření, pokud nám Boha musí sokázat viditelné věci přikládáme více váhy stvoření, než Stvořiteli, kterého přece již známe skrze jeho Syna. Vlastně tím, že podáváme (pseudovědecké) důkazy, popíráme nutnost víry v Syna.

Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy Otázka zní, proč? Pavel se tím více zabývá v listě Římanům. Odpověď najdeme ve vlastním životě: Jsou okamžiky i časy, kdy nechceme, aby nám Bůh do nečeho mluvil, chceme se řídit vlastními tužbami. Jak to dopadá, víme. Řecký svět nám do dnešních dnů zanechal jako své nejlepší plody především tragédii a komedii. Kultura, zanechaná sama sobě, pravdivě poznává tragiku i směšnost člověka bez Boha. Plný důvod božího záměru sice znát nemůžeme, ale sami na sobě zjišťujeme, že když Bůh nechal národy žít, jak chtěli, ukázalo se, co je v nich, co je v člověku. Také mi bez Boha poznáváme, jaké zoufalství a zároveň trapnost v nás je.

nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro Právě toto je jádro Pavlova argumentu a, jak uvidíme, celé kapitoly: Pohané věří v záludné bohy, kteří přišli v převleku za apoštoly. Snaží se je dokonce ukonejšit obětí. Pavel však ukazuje, že Bůh mezi nimi působil „bez převleku“ – ve všem, co mohli jednoznačně prohlásit za dobré. Pavel se ještě nedostal ke Kristu, ale už teď můžeme říci: To je základní pocit víry: Bůh to se mnou myslí dobře, od něj mohu očekávat dobré, protože už jsem od něj dobré dostal. Bohu můžu důvěřovat. Vzpomeňme, co říkají lidé pod křížem Kristu: „Spolehl se na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj.“ (Mt 27, 43) Vždyť právě v této kapitole uzdravil bůh chromého, který od něj (obecně) očekával pomoc.

Takovou řečí se jim jen s námahou podařilo zadržet zástupy Tj. i když je arghument dobrý, nezabral, jak by měl. Vzhledem k tomu, že dav bude za chvíli Pavla kamenovat, zřejmě je řeč apoštolů spíše zarazila, zmátla a proto zastavila, než přesvědčila.

strhli lidi na svou stranu a začali Pavla kamenovat Viditelný div tedy dovedl dav zaujmout jen na chvíli. Dav si zakládal na viditelném, což nemůže dát víře základ, jak jsme o tom mluvili ve v. 15. Důvěra v Boží pomoc by se takto strhnou nedala.

Hněv davu mohli vyvolat různé věci: Především se mohou nyní stydět za to, že měli Barnabáše a Pavla za bohy. Když si do někoho promítneme přehnananá očekávání, slepá láska se obvykle mění ve slepou nenávist. Antiochejští židé také mohli přijít s nějakým „vysvětlením“, jak apoštolové „udělali“ onen zázrak – že jde o magii nebo o trik. Zase, zástupy se cítí podvedené. Davové myšlení je také založeno na uspokojení ukamžitého hnutí mysli. Jednou měli potřebu k někomu vzhlížet, teď mají potřebu po někom šlapat.

Když mysleli, že je mrtev, vyvlekli ho z města. Pavel mohl být v bezvědomí. Ovšem také víme o Pavlovi, že dovedl mnohdy užít důvtipu, aby unikl smrti; mohl tedy též duchapřítomně předstírat, že je mrtev. To nyní nezjistíme.

Z města mohl být vyvlečen z více důvodů: Jednak aby je „neznečistil“, jako se vyhazují odpadky. Za druhé, kamenování byla mimosoudní poprava, kterou by římské úřady jistě stíhaly a tak bylo třeba se rychle zbavit důkazů.

Ale učedníci ho obstoupili Pokud jako ochranu, pak platí „pozdě, ale přece“. Možná chtěli Pavlovi prokázat poslední úctu a alespoň jej důstojně pohřbít. A nebo nad ním stáli smutní a bezradní – opět těžko zjistit; možná platí vše najednou.

on vstal a vrátil se do města Pavel nic neřekne. Možná i vzpomíná ukamenování Štěpána, kterému napomáhal a které skončilo smrtí. Skutky samy také neřeknou, v jakém stavu Pavel byl – nikdo nevěděl, to je nakonec podstata zázraku, Nějak se to stalo ale nikdo neví, jak.

Pavel se vrací do města a zase nevíme, zda napůl mimo po úderech kameny do hlavy, nebo zda jasně chápe, že hněv nálada davu nikdy dlouho netrvá, že hněv se vybil a doma teď kde kdo přemýšlí, co to vlastně provedli. Každopádně, s Pavlem, který vypadal mrtvý a najednou chodí pom ulici, se asi nikdo moc vybavovat nebuce chtít.

Potom se vraceli přes Lystru, Ikonium a Pisidskou Antiochii. Povšimněme si, že se apoštolové vrátí přes všechna místa, kde už jim jednou šlo o život včetně právě Lystry, kde byl Pavel kamenován. Buď cestují v utajení, nebo odhadli, že teď už nic hrozit nebude, jak jsme uvažovali ve v. 20.

Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království. Lidsky musel být věc velmi nepříjemná – zanechávají nedávno pokřtěné v nepřátelském prostředí, schopném i násilí. A „uvrtali“ je do toho sami. Věta o utrpení neznamená, že by si člověk utrpením „kupoval spásu“, ani že je utrpení vstupní podmínka do Božího království (pak by nemusel trpět Kristus). Jde jen o to, že svět je takový. Platí římské přísloví: Předem varován, lépe připraven.

V každé té církvi ustanovili starší Řecky „presbytery“. Vidíme, že církev měla od počátku pověřené duchovní. Jak víme od sv. Cypriána, lid je ještě ve 4. stol. potvrzoval volbou; zároveň ale vždy byli ustanoveni někým vně sbor. Ve většine NZ se příliš nerozlišuje mezi starším a biskupem, funguje často jako synonyma. V listech Timoteovi a Titovi však již vidíme jediného biskupa pro sbor. Více snad může osvětlit církev v Jeruzalémě, kde Jakub Alfeův funguje jako předseda aspoštolského sboru, který společně vede církev. V počátcích organizace církve asi nebyla všude úplně jednotná, nicméně později vidíme v čele sboru biskupa jako předsedu a kolégium starších-presbyterů jako významné těleso. To je způsob uspořádání církve, ke kterému se v zásadě vrátil kalvinismus: tzv. presbyterní zřízení – stejně je uspořádána i naše církev.

v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, Pánu, v kterého uvěřili V čemž můžeme vidět slavnostní ráz toho sutanovení. Více však jde o to, že apoštolové jistě ne bez rozrušení nechávají nové starší v nepřátelském prostředí.

Možná nás napadne, co měla taková církev „v ruce“? Jakou bibli, jaký obřad a řád správy. Apoštolové tam byli je pár dnů nebo týdnů. Co za takovou dobu mohli vystavět? Kolik o Kristu si toho mohli z vyprávění zapamatovat? Nicm. církev vznikla kolem synagogy, částečně ze Židů, z části z pohanů, kteří se už o židovství zajímali. V začátcích tedy vystačili se Starým Zákonem, který stejně celý svědčí o Kristu. Mesijáš, o kterém mluví Zákon a Proroci, už přišel. To bylo hlavní – církev tak, což je pro nás těžko představitelné, fungovala bez psaných evangelií. Vidíme na tom ale, že z evangelií je skutečně nejpodstatnější a základní Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání. To, že sňal naši vinu. Popsání kristových výroků a divů k církvi došlo až po letech a milost se tak rozšířila – to základní však již měli od počátku.

Pokud jde o obřad, historici liturgie a církevního zpěvu celkem zeřtelně ukazují, jak se bohoslužba plynule vyvinula z bohoslužby v synagóze. Plus mínus: čtení z Písma, následované kázáním jako dodnes, společná modlitba – oproti tomu, co je dnes běžné v našich bohoslužbách to, co vidíme dodnes u židů a v bohoslužbě luterské: Předsedající předzpěvuje, lid zpěvem odpovídá. Otázka obřadu Večeře Páně by asi byla o něco složitější.

odpluli do Antiochie v Sýrii, odkud před časem… Připomeňme jen, co lez přehlédnout: Apoštolové začínají misijní cestu na Kypru, ale již v Sk 13, 13 se přepravují na jižní břeh dnešního Turecka a tam, na pevnině, se odehrává velšerý další děj.

shromáždili církev a vypravovali Naznačuje, jak důležitá je pro církev vzájemnost – vědět, že patříme k celku církve, jak jsou na tom jinde, že k nám také patří. Vyznáváme „svatých obcování“. Církev nemůže dlouhodobě fungovat jako jediný sbor. Různé „megacírkve“ v USA, které právě tvoří jediný, byť tisícihlavý sbor, jaoko třeba Willow Creek Community Church, prostě nejsou křesťanské církve.

A zůstali tam s učedníky delší dobu. V poslední větě kapitoly cítíme jistý oddech po všem tom harcování. Apoštolové cestují z nutnosti, ne ze záliby v přelétavém životě. Pavel ve svých listech píše s jistou bolestí, jak rád by tam zůstal déle. To, že nyní v církkevním životě můžeme zakoušet daleko více stálosti, je milost Boží.