Evangelická církev v Lounech

Abram říká: Co mi chceš dát? Je to podobná situace, jako kdyby někdo ztratil někoho blízkého. Co mu to může vynahradit? Jaké bohatství, jaké zážitky mohou nahradit, co už nejde vrátit zpět. Takže i když Bůh má všecko a může všecko, u některých věcí si říkáme: Co s tímhle může Bůh udělat. Třeba když zažijeme něco hrozného, co nás pak už bude pronásledovat celý život.

Proč je důležitý dědic? V mládí a středním věku člověk svou prací a jednáním získává věci, kterých si dokáže užít. Za práci, za jednání přichází odměna. Ale jak se věk zvyšuje, dochází člověku, že tu nebude vděčně. Na co se tedy dál snažit a jaký smysl mělo dosavadní snažení? Dědici může člověk všechno předat, dědic a jeho blaho se stane životním cílem za harnicemi našeho života.

Správce domu: Kdyby měl Abram poroučet každému svému služebníku, nedělal by celý den nic jiného. Na co by mu pak bylo bohatství, pro samé rozkazování by si ho ani nemohl užít. Proto má správce, který už ví, co se má přes den udělat atd. Když Abram něco chce, řekne mu to a Elíezer obejde všechny lidi, kteří na tom mají pracovat. Možné poučení: Kdo hodně komanduje lidi, není skutečný Pán, ale také jen sluha, výše postavený sluha.

Za povšimnutí stojí, že Bůh často jedná s Abramem ve chvílích, kdy i nevěřící lidi popadají „náboženské pocity“. Tentokrát pod hvězdnou oblohou. Jsou zkrátka chvíle a místa, kdy jsou všichni „naměko“.

Hvězdy více méně JDE spočítat a dokázal by to asi i Abram. Ale nikdo to nedělá. Zrovna tak Abramových potomků nebude někonečně, ale bude jich dost na to, aby je člověk ani všechny neznal. Tito Abramovi potomci jsme mi a všichni křesťané po celém světě.

„Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ Jaký je Bůh? Dokonale dobrý, dokonalé spravedlivý, milosrdný atd. Kdo chce dobro, spravedlnost, milosrdenství, ten si bude ze sdrce přát, aby Bůh byl. Kdo spravedlnost atd. nechce, bude si přát, aby Bůh nebyl. Takže už tím, že Abram věří, ukazuje se, že je spravedlivý.

„Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ Nevíme, jakým způsobem Bůh a Abramem mluví. Kdyby se ozýval hlas přímo z nebe, asi by Abram neměl takový problém uvěřit. Proto k němu Bůh asi mluví jako k nám: v našem srdci, skrze druhé lidi, skrze to, co víme atd. Protože Abram Boha nevidí ani nemá žádný přímý důkaz jeho přítomnosti, žádá si znamení.

Rozpůlená zvířata: Tak se dříve uzavíraly smlouvy. Je to podobné, jako pověra, která brání lidem podejít štafle. Rozpůlené zvíře i štafle jsou jako brána. Štafle může někdo odnést potom, co pod nimi projdeme a my jakoby už nemůžeme tou branou zpátky. Zvířata známe v pohybu (i když jsou teď rozpůlená), takže když se skrz ně projde, připadá nám, že by mohla utéci – je to brána, kterou můžeme projít jen jedním směrem. Smlouvy s Bohem se nedá vzít zpět. Ptáci se nepůlí asi proto, že se nepohybují jen horizontálně, ale i vertikálně – jsou natolik pohybliví, že je netřeba půlit.

Bůh neodpovídá hned. Abram připravil obřad, ale ten kazí přilétající ptáci – jako se vosi vrhají na připravený narozeninový dort. Bůh neopodvídá hned, není náš sluha. Ale nakonec odpoví vždy.

Předpověď otroctví: Důvěra v Boha neznamená, že čekáme, že bude všechno jen dobré, že se nic zlého nestane. Zlé věci musí přicházet – ale čekáme je většinou jinde. Abram čekal, že nebude mít Syna. Čekal, že selže Bůh – nebezpečí však číhá jinde.

Míra Emorejcovi nepravosti. Bůh nechává zlé činit zlé, aby si pak plně zasloužili přísný trest. Koho má Bůh rád, toho potrestá hned, aby měl člověk šanci se naparvit. Ale velmi zlým lidem tuto šanci nedává. Své přátele napomínáme, když proti nám něco udělají. Křivd od vyloženě zlých lidí si raději nevšímáme; víme, že s nimi nepohneme a snad ani nechceme, aby se s námi smířili.