Evangelická církev v Lounech

předáci pospolitosti, kteří zastupovali lid při slavnostech, muži pověstní U celonárodní slavnosti stačilo, že je tam za celý rod jeho nejváženější člen, který pak svým lidem vyprávěl, jaké to bylo. Jako nás mnohdy zaujmou příhody našich příbuzných z dovolené; někdy je to skoro lepší, něž někam jet sám, protože slyšíme už jen to zajímavé a zábavné, ušetřili jsme si námahu a stres cesty. Pokud máme k příbuzným blýzko, přejeme jim, že se někam dostali, někam to dotáhli. Jsme tím sami poctěni. Ještě jasněji vidíme u malých dětí, že vyprávěné zážitky svých rodičů vnímají, jako by na místě byly samy. Rodinné vazby v časech našeho příběhu byli daleko těsnější a i dospělí mnohdy vzhlížely k nejváženějšímu členu rodu, k nějakému „kmotrovi“ podobně, jako dnes menší děti k rodičům. Na slavnosti tak nepřicházejí pouze zástupci z nouze o pohoštění atd. Cílem je, aby se dělili o svou radost ze slavnosti a jejich blízcí aby jim radost přáli. Vlastně to trvá dodnes, lidé se povětšinu času scházejí hlavně za tím účelem, aby si navzájem vyprávěly zážitky. Zaměření naší doby na individuální prožitek je spíše neúčinné, je to slepá cesta.

Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění? Hospodin skutečně řekl „budete mi národem kněží“ i to, že je uprostřed Izraele. Ale to je výzva, stanovení cíle pro lidi, nikoliv uznání nároků, garantované právo. Úplně nejdříve by se měli sami sebe zeptat, zda znají Zákon tak dobře jako Mojžíš, zda umí tak dobře mluvit či zpívat jako Áron atd. Určitě bude dobře, když v tom budou na sobě pracovat – to znamená být lidem kněží.

Pro každého je např. dobré být fyzicky zdatný – ještě to z něj nedělá olympionika. Ani to není potřeba. Pro každého je dobré vědět něco z medicíny – ještě to z nás nedělá doktora. Ani to není žádoucí, protože s životem atleta i lékaře se také pojí velká disciplína a odpovědnost za zemi, kterou jako atlet reprezentuje nebo za pacienty, které léčí.

Stejně tak je pro lid dobré znát dobře příběhy Písma, ustanovení Zákona i pravidla slavností – pak mají kněží snazší práci, mohou stavět na tom, co už všichni vědí, při bohoslužbě nemusí každý krom vysvětlovat atd. Stát v čele však znamená velkou disciplínu, sebeomezení – ani není potřeba, aby se takto namáhali a omezovali všichni. Tito předáci by sami měli vědět, že si lidé navzájem slouží. Vždyť sami zastupují lid na slavnostech. A jim nikdo neříká, že by chtěl být na slavnosti místo nich.

kdo je jeho a kdo je svatý Svatý neznamené dobrý, morálně nebo intelektuálně lepší. Svaté znamená „naplněné smyslem“, protikladem svatého je „obyčejné“. Mojžíš a Áron se k úkolu více hodí, to je celé. Nejde o soutěžení mezi lidmi, o srovnávání se s druhými. Mojžíše a Árona vybral Bůh, protože věděl, že to bude fungovat.

Vezměte si kadidelnice S kouřem kadidla jako by k Bohu vystupovaly modlitby všech lidí, takový má tento obřad v Písmu význam. Je to podobné, jako když jeden člověk říká modlitbu, ale vyjadřuje tím přání všech, kteří k jeho slovům říkají amen. Pro přiblížení můžeme říci, že Bůh má určit, „kdo to umí za všechny říci nejlépe“.

dovolil, abyste k němu přistupovali, vykonávali službu při Hospodinově příbytku, stáli před pospolitostí a přisluhovali jí Jak už jsme řekli, sami tito muži už byli zástupci svých lidí a nikomu to nevadilo. Starali o běžné každodenní obřady a vzdělávání – oběti, které se děly v rámci domácností, rituální porážky zvířat, předzpívávání ve shromáždění atd. Už to je docela náročný úkol, pokud se dělá svědomitě – a také čestn úkol. Srovnejme to třeba dnes s domácími pobožnostmi, které také musí někdo vést. Především na to každý den pamatovat, vyhradit vhodný čas, všechny svolat dohromady. Vědět, co číst z Písma, co zpívat, za co se každý den modlit. Každá domácnost by někoho takového měla mít a oslava Boží by se měla konat každý den. Už takového minima je obtížné a zároveň velmi důležité dosáhnout. Věci, které se konají pro celé společenství církve jsou o to náročnější a obtížnější.

srocujete se proti Hospodinu. Co je Áron, že proti němu reptáte? Každý má dost na vlastních úkolech. Je to obdoba našeho „ševče, drž se svého kopita“. Už jako žákům či studentům nám často přišlo málo podstatné se něco „jen učit“ a chtěli jsme dělat něco významnějšího. Přitom naše výsledky nebyly vždy nejlepší, ani to, co už jsme měli dělat, jsme nedělali dokonale. Přitom jen na dobře zvládnutých základech se dá později stavět. V naší době se mnozí cítí být odborníky na všechno. Přitom čím více člověk o nějaké věci ví, tím více zjišťuje, kolik toho ještě neví. Studie ukazují, že studenti nižších ročníků jsou ohledně svých znalostí sebevědomější než studenti vyšších ročníků. Kórach se ve skutečnosti nebouří proti Áronovi, ale svým sebevědomím zlehčuje závažnost ǎronova úkolu. Je těžší, než si myslí. ǎron by s ním možná hned měnil.

Ještě jsi nás neuvedl do země oplývající mlékem a medem Tedy, budeme Tě poslouchat teprve až se osvědčíš, až bude mít zásluhy. To ovšem nedává smysl: Až budou v zemi, už Mojžíšovo vedení nebudou potřebovat. Důvěru mu musí dát teď právě proto, aby je do země mohl uvést. Je to trochu podobné, jako když nikdo nechce, aby ho operoval medik, který se teprve učí. Ale jak se má medik něco naučit, když nemá na kom? Jedna operace musí být vždy první. Stejně tak exodus je poprvé. U mnoha takových věcí musíme spoléhat na úřad, na formální autoritu člověka. Pokud má „na věc papír“, zřejmě je pro úkol vhodný.

Mojžíš zlobně vzplanul … nikomu z nich jsem neudělal nic zlého Mojžíš by svou autoritu mohl vymáhat silou, ba ji zneužívat. Jeho pokoru, slušnost, si však jeho odpůrci vykládají jako slabost. Málo co rozčílí člověka více.

Zítra tu budete, ty, oni i Áron Když Mojžíš nejdříve pokorně a říká, že rozsoudí Bůh, ve v. 14 říkají odbojníci „nepřijdeme“. Jeho lidský hněv však uposlechnou. Smutná věc, že lidé se více bojí hněvu člověka než hněvu Boha. Spatřujeme to však stále, lidé se raději vyhnou konfliktu z člověkem než hříchu.

Vtom se celé pospolitosti ukázala Hospodinova sláva. Není zřejmé, co přesně to bylo. Není však málo věcí, v jejichž přítomnosti si uvědomujeme svou nepatrnost. Stačilo by nám vidět tornádo či mořskou vlnu, aby nám došlo, jak málo jsme. Hospodinova sláva bylo něco, co lidé nikdy neviděli a tudíž ani nemají k čemu přirovnat a jak popsat. Jisté je, že vyráží dech a vyrazila by ho i nám.

Je též možné, že na tomto místě je ještě před vyprávěním prozrazena pointa celého příběhu. Asi jako když řekneme „srazil jsem autem srnku“ a pak teprve začneme vyprávět, jak se to celé seběhlo. Hospodinova sláva by tak znamenala ono náhlé otevření země, která pohltila Kóracha a spol.

jen jediný muž zhřešil a ty bys byl rozlícen na celou pospolitost Mojžíš a Áron se z lásky ke svému lidu za něj přimlouvají; mají Ducha Božího. Ovšem lid se skutečně provinil, protože Mojžíše a Árona se nikdo z nich nezastal.

Odstupte od stanů těchto svévolných mužů a nedotýkejte se ničeho, co je jejich Temná ironie: Kórach a spol. chtěli být svatí, vydělení z pospolitosti, nedotknutelní. Nyní se skutečně stávají oddělenými a nedotknutelnými. Svatost a prokletí k sobě mají blízko a někdy se v Písmu dokonce vyjadřují stejným slovem.

Jestliže tito lidé zemřou, jako umírá každý člověk … neposlal mě Hospodin. Jak samo Písmo uvádí, pravý prorok se pozná podle toho, že se jeho slova naplní. Platí i obecně, že téměř pro vše je snadné najít podpůrné argumenty; skutečná zkouška pravdivosti tvrzení je však říci, co by ho vyvrátilo. Stejně jako říká Mojžíš: pokud se nestane to a to, tak není pravda, co říkám. Tuto metodu si jako nejúčinnější způsob hledání pravdy osvojila i moderní vědy, říká se jí falzifikace. Ve stejném duchu říká Pavel: „Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná … jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1 Kor 15, 17–19)

Z toho plyne, že pokud někdo Božím jménem něco předpovídá a jeho slova se seplní, je zcela zjevně falešný prorok a slouží někomu jinému, než Bohu.

rozpoltila se pod nimi půda Což se i dnes někdy děje. Samo o sobě běžný jev. Ale za prvé, stal se přesně v čase a místě, které Mojžíš předpověděl. A za druhé, že se takové věci dějí neubírá na jejich ohromnosti, děsivosti. Stejně jako člověku vezme dech i již zmíněné „přirozené“ tornádo či obří mořská vlna.

zmizeli zprostředku shromáždění Vyprávění se tak vrací na začátek (téměř pravidlo biblického způsobu vyprávění), kde odbojníci řekli: „všichni v (pospolitosti) jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ Ukázalo se, že Bůh je skutečně uprostřed lidu jako soudce a jedná, nenechává věci tak. A Kórach a spol. se skutečně stali výjimečnými uprostřed lidu – výjimečným odstrašujícím příkladem. Skutečně se na nich ukázala Boží sláva, ale jinak, než si představovali. Člověk si musí dát pozor na skutečný smysl svých slov i na svá přání, protože přání se plní.