Evangelická církev v Lounech

Tak se Pavel dostal také do Derbe a do Lystry. V Lystře (v. 14,6 a dále) Pavla kamenovali. Přes to se tam vrací.

jeden učedník jménem Timoteus V Písmu máme zachovány dva listy, kterému později, když se stal Timoteus biskupem, Pavel psal.

jeho matka byla židovka A tedy i Timoteus byl podle rabínských zákonů židem. Židovství se dědí po matce, nikoliv po otci.

z ohledu na tamější židy jej dal obřezat Pavel přitom zastával, že pohané nemusejí přijmout obřízku (v. 15, 2). Jak jsme uvedli u v. 1, Timoteus navíc podle židovského pohledu židem byl. Pavel nechce, aby byli k obřízce nuceni pohané; to hned neznamená, že ji chce rušit u židů. Timoteus měl být jako žid podle zákona obřezán osmého dne po narození; jeho matka v tom tedy byla nedůsledná. A tak, svým způsobem, teprve když se stal křesťanem, stal se i poctivým židem. Pavel asi chce dát najevo, že křesťanství neznamená opuštění zbožnosti, ale naopak pokání, návrat k Bohu.

předávali závazná ustanovení Vidíme, že církev měla již v počátcích jednotný řád. Apoštolové ve sborech předívají pravidla, která si sami nevymysleli; sami jsou tak v souhlasu s celou církví.

Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii Nevíme jak. Často se ovšem až zpětně pozná, že něco bylo z Ducha; je to možné i u Lukáše, autora Skutků. Možná by se třeba do Frýgie a Makedonie už potom nedostali.

Přeplav se do Makedonie a pomoz nám! Makedonie je první kraj na misijní cestě, ležící v Evropě. Z prosby vidíme, že svět bez evangelia ležel v zoufalství. Evangelium nebyla nová zajímavá nauka, kterou si může člověk vybrat, nebo ho také zaujmout nemusí. Bylo to jediná cesta ze zoufalství, jako podnes.

za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna U řeky asi kvůli očišťování pro modlitbu atd. Ve městě není tolik Židů, aby měli synagogu. Je zde jen řečniště pod širým nebem.

posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly Nejspíše ženy, obrácené na židoství. Apoštolové se na pokyn ve snu vydali do Evropy a zjišťují, že ve městě není synagoga, ve kterých jinak ovykle kázali. Je zde jen pár žen se zájmem o židovství; přitom je to hlavní město. Je to jako kdyby dnes třeba v krajském městě o mnoha tisísch obyvatel našli jen maličký sbor, kde je pár lidí.

žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem Nebylo příliš obvyklé, aby žena měla vlastní „firmu“; ostatně dokonce ani dnes to není tak obvyklé. Purpur, fialové barvivo, bylo jedno z nejluxusnějších zboží té doby, žádanější, než zlato. Nejde tedy o trhovkyni s jablky, ale o bohatou podnikatelku, zřejmě s velkým sebevědomím a rázností, pokud se dovede utržet v tak lukrativním obchodu.

věřila v jediného Boha Tj. zajímala se o židovství, zřejmě i dodržovala část židovských zákonů, což tehdy nebylo tak neobvyklé. Starým pohanským bohům již lidé přestávali věřit a hledali něco smysluplnějšího.

Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni Obrácení nemá být čistě osobní věc. Vírá má sklon udržovat společenství. Lydie chce to nejlepší rpo všechny své. Její domácí si jí váží a jsou nakloněni věřit tomu, co ona. Toto místo je jedním z nepřímých důkazů křtu dětí v čase apoštolů, společně s příběhem setníka Kornelia a křtem rodiny žalářníka ve v. 33. Obecně tu jde o to, že pro křest se člověk nemusí osobně rozhodnout (to se z Písma dokázat nedá), ale může jej hladce a přirozeně přijmout v rámci péče své rodiny, jak vidíme zde i v široké křesťanské praxi.

buďte mými hosty Lýdiina nezávislost se projevuje v tom, že může poskytnout pohostinství a nemusí se na to nikoho ptát.

mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha Věštectví je podobné, ale ne stejné, jako proroctví. Proroctví se týká budoucích důsledků morálního rozhodování, proto také vyzývá k pokání. Proroctví ohlašuje soud i naději. Věštectví vidí budoucnost, ale neptá se, zda věci, které nastanou, jsou dobře nebo špatně.

přinášela svým pánům značný zisk Jak vidíme i z Pavlovy podrážděnosti, je to hrozivý zjev. Odhaduje asi podle všeho dobře, co se stane. Ale je to budoucnost, se kterou se nedá nic udělat. Kdybychom měli, řekněme, vrozenou smrtelnou nemoc, pak je jasné, že na ní časem zemřeme. Nedá se s tím nic dělat. Ale ve chvíli, kdy to už víme, nemáme chuť na nic; přitom, kdybychom o tom nevěděli, mohli bychom ještě učinit i zažít mnoho dobrého. Pánům té otrokyně nevadí, že se od ní lidé dozvědí hrůzy. Navadí jim ani, že využívají podle všeho narušenou dívku, ze které je apoštolům úzko.

Chodila za Pavlem a za námi a stále volala Dívka říká pravdu. Ale lidi si měli nejdříve poslechnout evangelium, Ježíšův příběh a to je mělo přesvědčit. Je to trochu jako když je nějaká kniha povinná četba: Může to být ve skutečnostio opravdu poutavá a zábavná kniha. Ale protože je povinné ji přečíst, už nás nikdy tolik bavit nebude. Nebo představme si, že by o nás ve školní třídě učitel řekl: Ten je z vás nejchytřejší, toho poslouchejte. Udělat by nám tím pořádně zle.

Pavlovi to bylo proti mysli Už proto, že něco stále omýlané se stane protivným, i kdyby to byla pravda. Pravda je zajímavá, když předkládá důkazy. Co nás nepřesvědčí, ale jen pořád někdo opakuje, stává se pro nás nedůlěžitým, otravným. Apoštolové přinášejí spásu – ale ta je skrze Krista, který má nějaký příběh, něco říkal atd. Z toho, jak se pro nás obětoval, je poznat, že přináší spásu. Zvěst o Kristu má moc přesvědčit člověka sama o sobě. Nepotřebuje, aby ji někdo doporučoval.

Když si její páni uvědomili, že tím přišli o svůj zisk Ve v. 9 Makedonec říkal: „přijď a pomoz nám!“ A zde vidíme, do jakého světa apoštolové přišli: Páni té otrokyně klidně využívají děsivé postižení své otrokyně. Místo, aby usilovali o její uzdravení, aby se radovali z jejího uzdravení, rozčílí je ušlý zisk. Je to jako by se někdo smál postiženému a po jeho uzdravení se rozčílil, že se už nemá čím bavit. Vidíme zde těžko představitelnou zlobu i chmativost.

rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit Ač byli Židé uznávaným národem, vícero věcí na nich dráždilo. Řekové, kteří byli posedlí dokonalostí těla, si hnusili obřízku. Sobotní odpočinek byl pokládán za známku lenosti. Nakonec, to, že Židé neuznávali než Hospodina, se bralo jako bezbožnost, neúcta k všeobecně lidským hodnotám.

dav se obrátil proti nim a soudcové Podobně jako v případě Krista, soudcové soudí tak, aby uklidnili vztek lidí. Aby byl klid – nikoliv však spravedlnost.

Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili U židů a v první cíkrvi bylo zvykem se modlit sedmkrát za den, cca v 0–6-9–12–15–18–21. Apoštolové jsou ztlučení a ponížení, nevědí, co s nimi bude. A od takového soudu se těžko mohou dočkat spravedlnosti do budoucna. Ale pravidelná modlitba zůstává jejich jistotou. Povšimněme si též, že Pavel a Silas zpívali písně z paměti.

Trochu na okraj: Texty modliteb a náboženské písně, jak ukazuje pastýřská praxe, si mnohdy zbožní lidé pamatují i ve chvíli, kdy jim nemoc nebo stáří zatemní i vědomí o vlastním jménu.

ostatní vězňové je poslouchali Dnes zkušenost vícera vojenských kaplanů v základním výcviku: Po dni vysilujícího cvičení necírkevní rekruti touží někdy slyšet večer slova Písma nebo naslouchaí modlitbě.

náhle nastalo veliké zemětřesení V kraji byla poměrně běžná a někdy mnohokrát po sobě zničila i celá města. Tentokrát však přišlo „jako na zavolanou“, ovšem ne „jako“, ale skutečně v odpověď modlitbě apoštolů.

Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. Vybrace snad takovou věc mohou i přirozeně způsobit. Ale také nemusí. Platí to z prvního odstavce.

vytasil meč a chtěl se zabít Odpovídal za ně. Římský trest dovedl krutě trestat nesplnění povinnosti a trest by možná dopadl i na žalářníkovu rodinu. Ale ještě více však půjde o přirozenou svědomitost žalářníka, který pak proto v Kristu nachází tu pravou čest a slávu. Mnohdy jsou lidé na přijetí evangelia již nějakou vlastností připraveni.

Nedělej to! Jsme tu všichni! Proč Pavel se Silasem a ostatní vězňové nevyužili situaci k útěku? Jednak nejspíše žalářník přiběhl hned, jednak jsou asi sami ohromeni zázrakem. Nejvíce však u Pavla vidíme pravou evangelijní důvěru: Totiž že když Bůh pomohl, když jednou dal dobré, tím spíše pomůže, tím spíše dá dobré i příště. Milost není jednorázová šance, milost stále narůstá.

Bohové a páni, co mám dělat Jako jinde, Pavel a Silas jsou neprávem pokládáni za zdroj zázraku.

Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě. Žádný člověk není ostrov. Bez některých lidí bychom nechtěli žít. A Bůh to jistě nahlíží a jistě lépe, než my. Naše blýzké k nám počítá a naše víra tak pomáhá ke spáse i lidem kolem nás.

hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít Opět nepřímý důkaz dětského křtu, neboť v takové domácnosti pravděpodobně děti byly. I kdyby ne, křest s žalářníkem přijímají nejspíše jeho otroci. Logika je následující: Když dětem i služebníkům dává člověk jídlo a šaty, aby jim bylo dobře, tím spíše jim rád dá a oni rádi přijmou znamení spásy, jímž je křest. Když dětem mluvíme i do toho, jakou mají nosit čepici, což není nijak podstatné, tím spíše právem rozhodujeme o jejich křtu, který je lékem nesmrtelnosti.

s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha Rodina by měla být církev v malém. Proto se také mají konat společné modlitby před jídlem u stolu a domácí pobožnosti. Žalářník toho za pár hodin nemůže o víře vědět mnoho. Ale hlavní jádro zná – vtělění, ukřižování za naše hříchy a vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Nás, římské občany, veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? Apoštol Pavel snášel pro Krista mnohá příkoří a nelitoval. Ale vidíme, neliboval si v nich. Pokud mohl něco čestně využít ve svůj prospěch, využil toho.

Ať sem sami přijdou a propustí nás! Pavel také nebrání jen sám sebe. Je Kristem pověřeným apoštolem, starším církve. Jeho důstojnost je i důstojností církve a evangelia. Pavel přece sám viděl, že Kristus sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Je vyslancem Krista a proto musí zachovat důstojnost, pokud to jde. Neměli bychom se nikdy snažit získat důstojnost a uznání na úkor druhých, jejich snížením. A také je lépe přijmout křivdu či urážku, než rozloučit přátelství a vyvolat hněv. Ale křesťanství neznamená ponížení; proto je lepší se proti ponižování ozvat.

když uslyšeli, že Pavel a Silas jsou římští občané Římští občané byli původně jen obyvatelé Říma. Jen pro ně platilo právo, podobné dnešnímu: Právo na obhájce, zákony proti ponižujícímu zacházení. Na většinu ostatních obyvatel říše se tyto zákony nevztahovaly.

Sousdcové jsou vyděšeni i proto, že římský občan měl i právo se odvolat i k císaři a skutečně se mu dostalo slyšení. Pavel to tedy „může hnát víš“ a to skutečně až na nejvyšší místa Říše. Je nakonec otázka, zda sami soudcové jsou vůbec římští občané. Římské občanství tedy fungovalo jako dnes americký pas, ale ještě o mnoho mocněji.

a prosili, aby opustili město Pavel a Silas si výhru nevychutnají do konce. Mohli by se vrátit a dál kázat – to by však znamenalo další vzbouření a tím i velké potíže pro místodržící. Snesli ponížení, ale sami neponížili – je žádali omluvu a ztracenou čest.