Evangelická církev v Lounech

…a přišli do Tesaloniky, kde měli Židé synagógu Pavel se Silasem míjejí Amfipolis, ačkoliv to bylo hlavní město provincie. Ale, na rozdíl od Tesaloniky tam nebyla synagoga. Vidíme, že apoštolové považují za potřebné kázat Krista těm, kteří už znají Zákon a Proroky. Jednak Židům samotným, jednak pohanům, kteří se o židovství zajímají, kterých v té době bylo celkem dost. To proto, že kdo pozná Zákon, pozná z něj své viny. Kdo zná své viny, hledá vykupitele. V Aténách, jak uvidíme na konci, které byly plné vzdělanců, kteří i o Bohu přemýšleli, přece mnoho úspěchu nemá, protože tam není poznání vlastní hříšnosti.

jako obvykle přišel do jejich shromáždění Pavel mluví o Bohu tam, kde o se o Bohu obvykle mluví a kde to lidé chtějí slyšet.

a po tři soboty k nim mluvil Tj., po čtení ze Zákona a Proroků, připadajícím na onen den měl kázání. Byl k němu vyzván jakožto v Písmu vzdělaný host. Podobně Kristus je vyzván ke čtení a výkladu Písma v synagóze v Kafarnaum. Kázání v synagoze nebylo omezeno na kněží (ti sloužili v chrámu a nemuseli být v synagóze vůbec přítomni); nekázal ovšem zase kdokoliv ale jen ten, kdo byl v Písmu vyučen.

dokazoval, že Mesiáš musel trpět V SZ o tom svědčí mnoho míst; za mnohé např. zaslíbení krále z rodu Davidova v Zach 12 nejde snad ani vyložit jinak. Přesto, tehdy jako dnes je možné si z Písma vybírat a místa, která nejsou podle našich představ, prostě přehlížet.

To však naplnilo Židy hněvem a závistí. I Pavel a Silas byli Židé, jako ostatně Kristus sám. Je to napasáno ve smyslu „naše vlastní“ to naplnilo hněvem a závistí. Toto odmítnutí, i když se neděje poprvé, je stále překvapivé a smutné. Sami si musíme dávat pozor, aby v nás nevyvolala hněv a závist pravda jen proto, že jsme si na ni nepřišli sami, ale objasní nám ji někdo jiný.

S pomocí několika ničemných lidí z ulice I latinští autoři popisují, že tehdejší města byla plná lidí, vyhledávajících rozbroje pro pouhé vzrušení, lidi bez názoru, žijící pouze okamžikem.

Pak napadli Jásonův dům Tj. dům, kde apoštolové bydleli, i když se to před tím nezmiňuje.

Ti, kteří pobouřili celý svět Mluví ze svého pohledu, neboť již zřejmě vědí o rozdělení, které evangelium přineslo do synagog, kde apoštolové již kázali. Je otázka, zda poahnští správci města už v tuto chvíli mají nějaké povědomí o křesťanech. Zde v Makedonii, na evropské půdě, jsou apoštolové teprve chvíli.

porušují císařova nařízení, protože tvrdí Řím byl v té době ještě formálně republikou a snažil se udržovat zdání demokracie. V Římě samotném byl titul král ve velkém opovržení a jeho užívání bylo přísně zakázáno. Krom toho sama Makedonie, kde se nacházíme, byla v dříve v rámci Řecka podezřelá tím, že jako jediná v plném slova smyslu krále. Ten byl také hlavním a posledním odpůrcem Římanů na řecké půdě. Samostatnost Makedonie pak definitivně skončila po brutálním tažení, ve kterém Římané porazili jakéhosi Andriska, který se za makedonského krále vydával. Použít v Makedonii slovo „král“ tak mohlo znít trochu jako říci v současném německu „vůdce“. Římané sice nechávali vícero králů pod svou nadvládou u moci, ale tak říkajíc „na zvláštní povolení“.

Tato slova poděsila Viz v. 7. Správci města se zřejmě snaží zbavit horkého bramboru. I to, že se vůbec nějaký vzbouřenec vyskytl, i kdyby proti němu zasáhli, by je v očích císaře a Říma stavělo do špatného světla. Raději ať se o věci cůbec nemluví.

zaplatili záruku Věc vyřeší kauce, jak se zdá, spojená s příslibem či tichým předpokladem, že apoštolové odejsou z města; viz v. 10.

každý den zkoumali v Písmu Víra není skokem do tmy. Jistě nejde víru pomocí důkazů způsobit, vyvolat. Ale nabízí se pro ni spousta podpůrných agrumentů. Sám Kristus říká: Zkoumáte Písma – a Písma svědčí o mě. Jistěže snad skoro každé z míst, které v Zákoně a Prorocích mluví o Kristu jde (při jisté námaze) vykládat i jinak. Pořád zůstává, zda člověk věřit chce, nebo ne. Pokud věří, v SZ najde četnou oporu pro to, že Ježíš je Mesijáš. Je to podobný postup, jako když hledáme důvěru k člověku, kterého ještě neznáme. Jistě je na místě nevěřit hned každému. Je ale rozdíl mezi tím neznámého hned zavrhnout a tím, když se mu snažíme porozumět.

bratří hned vypravili Pavla z Beroje Jak si můžeme všimnout na více místech, Pavel svou výmluvností a zdatnou argumentací provokuje. Silas a Timoteus, zřejmě slabší řečníci, budou nepřáteli spíše přehlédnuti. Spíše nabudou nepřátele dojmu, že ty stačí ukřičet. Ne úplně vždy je tak výhoda být zdatným, výmluvným evangelistou. Mnoho lidí přivede k víře i svědectví prosté a neumělé. Mnozí vzpomenou víru svojí babičky či budou uchváceni prostým křesťanstvím zapadlého venkova. Ne každý má rád hluboký rozhovor; jsou lidé, kteří potřebují dojem, že víru někde nalezli, vypozorovali sami. I přes to, že víra je vždy darem, který je nám dán.

vzkazem, aby k němu Silas a Timoteus co nejdříve přišli Ze skutků vysvítá rázná, nejspíše ne vždy a všem příjemná povaha apoštola Pavla. Již ve v. 15,38 čteme o sporu s Barnabášem o Jana Marka, který apoštoly opustil na misijní cestě. Silas a Timoteus měli nepochybně v plánu za Pavlem později tak jako tak dorazit. Berme povzbuzení do našich časů z toho, že i velké dílo evangelia apoštolské doby vznikalo často za jistého napětí.

shledal, kolik modlářství je v tom městě Náboženské „otevřenosti a zvídavosti“ Athéňanů si všímají i četní antičtí autoři. Satirik Petronius zhruba ve stejné době píše, že „v Athénách je snažší potkat nějakého boha než člověka“.

Kritické myšlení, filosofická zdatnost, kterou byli Athéňané proslulí, je zřejmě vede k myšlence, že „na všem něco je“. I v našem čase má vzdělaný, inteligentní člověk problém téměř jakoukoliv myšlenku či náboženskou tradici zcela zavrhnout. Konečně zkusme dnes kritizovat hinduismus, buddhismus, islám nebo taoismus a téměř jistě narazíte na oponenta, který vám odvětí, že o věci nic nevíte a poukáže na pozitivní stránky. Ostatně veliký Athéňan Sokrates se proslavil svou větou „vím, že nic nevím“; o tom či onom náboženství nemůžeme nic zřetelného říci bývá obvyklou odpovědí i současných učenců.

Poznání, jehož jediným cílem je poznání, vede k nerozhodnosti. K nechopnosti se rozhodnout pro jednu věc a druhou zavrhnout. Je to poznání bez lásky. I náš čas nechce nic zavrhovat, ale ničím se také nechce trvale vázat. Ve většině chápou dnes vzdělaní lidé náboženství jako nějaký folklor, zajímavé zvyky, které nemají dopad na duši člověka. Jako v Athénách byl na jednom rohu ten bůh, na druhém zas jiný, i náš čas chce občas ochutnat to, jindy ono, asi jako když člověk chodí do exotických restaurací. Příznačné je, jak často je třeba u nás z té oči oné strany synonymem islámu kebab…

Proto mluvil v synagóze se židy Proč cítí kvůli modlářství mluvit se židy? Snad se Pavel snaží v tomto neurčitém psotředí židy povzbudit ve víře v Hospodina, snad se je snaží i postrčit k větší určitosti. Jak totiž můžeme vidět i v našem čase, i církev má v podobném prostředí sklon říkat „všechno je to stejně dobré“, aby nevyhlížela zaostale a uzavřeně.

hovořil i na náměstí s lidmi Je třeba dodat, že řecké náměstí, agora, od počátku sloužila jako místo veřejných debat a vojenské shromaždiště (a až později i tržiště). Lidé sem tedy již přicházeli se zájmem vést rozhovory; dnes by Pavlovo počínání odpovídalo nejspíše návštěvě hospody, čajovny či přednášky v knihovně či kulturním domě. Snaha napodobit Pavla misijními vystoupeními na náměstích našich měst (která fungují jinak) či oslovováním lidí na ulici je spíše nepochopením.

Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Předchozí (v. 17) vidíme i na tom, že Pavlovo počínání nikoho nepřekvapuje a na místě jsou přítomni filosofové. Na dnešní náměstí (na rozdíl od knihovny či hospody) nechodí lidé, aby přemýšleli o životě.

epikurejští filosofové Podle epikurejců bylo jediným dobrem „blaženost“ člověka, která podle nich sestávala z „ataraxie“, stavu, ve kterém duše čelí s naprostým klidem všem událostem, protože jsou jí lhostejné. V takovém stavu jsou i bohové, proto nezasahují do světa. V obojím se epikurejství podobá buddhismu. Kromě ataraxie je druhou podmínkou nepřítomnost bolesti, „aponie“. Zde je naopak rozdíl od buddhismu, který chce odstranit bolest odstraněním tužeb. Epikurejství naopak cílí odstranit bolest (např. hlad) naplněním tužeb (např. tedy dobrým jídlem).

Epikurejství však behlásá nevázanost. Např. opilství vede k bolesti hlavy, přehnaní poživačnost k tomu, že se člověk všeho přesití. Jako životní cestu hlásá uměřrnost, založenou na poznání fungování světa.

stoičtí filosofové Stoicismus zastával, že zlo pochází z chybného uvažování (na rozdíl od naší nauky, že zlo pochází ze zlé vůle). Cílem člověka je být v souladu s řádem světa, s „přírodními zákony“. Podle naivní představy stoiků, kdo jedná správně=rozumně, nemůže být nešťastný. Stoicismus se blíží v buddhismu v tom, že chce odstranit touhy jako zdroj nesvobody a utrpení člověka.

Pavel se tak setkává na jednu stranu s extrémním zaměřením na sebe (epikurejci), jednak s extrémním popřením potřeb člověka (stoicismus). Není to tak vzdálené extrémům dneška – indiviualismu na jedné straně, naivní víře v dobro v každém člověku na druhé straně.

Biblická víra stojí mimo tyto extrémní póly. Touhy vložil do člověka Bůh a je na místě, že člověk hledá jejich naplnění; podstatné je však, zda to dobré čeká od Boha. Biblická zaslíbení často zaslibují víno, tučná jídla a bílou mouku (Dt 32,13n; Iz 25,6; Ž 81, 17 atd.); jejich zdrojem je Hospodin. Stejně tak Písmov Prorocích i Žalmech počítá s utrpením spravedlivého. Konečně, právě v této kapitole dokazuje Pavel v Tesalonice, že Mesijáš musel trpět.

Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Odpor k Pavlovi, jak vidíme, stojí na postojích z v. 16: Kdo má podle atéňanů přehled, nemůže o ničem mluvit s rozhodností, nemůže se k ničemu přichýlit. Pavel zná na jejich vkus málo, zároveň chce, aby se pro něco rozhodli. To samé by bylo proti našemu zvěstování vzneseno i dnes.

ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového Což také ovšem znamená, jak jsme řekli u v. 16, že se ničeho nechtějí přidržet. Již ve v. 20 prosvítá, že Pavla neberou úplně vážně a celá rozprava má proběhnout spíše pro pobavení.

vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví Pavel je tím ve skutečnosti zhnusen. Začíná však tím, v čem se jeho posluchači mohou poznat, jde jim vstříc. Nezačíná hned střetem.

oltář s nápisem: ,Neznámému bohu‘ Postavený zřejmě „pro jistotu“, aby nebyl případný neznámý bůh opomenut a uražen.

toho vám zvěstuj Částečně jde o řečnický trik, odrazový můstek pro další řeč. Na druhou stranu, prot ty, kdo nejsou s Bohem ve smlouvě, kteří nezažili Boží ujištění „Já jsem s tenou“ skrze vnitřní svědectví Ducha je Bůh tím neznámým, nevypočitatelným Bohem, který působí vlny tsunami, chladně hledí na lidské neštěstí. Jak ostatně popisují Boha naši současníci: „kdyby byl Bůh, tak“, mimochodem argument, formulovaný poprvé zřejmě právě v Athénách v 2. stol př.n.l.

Bůh, který učinil svět a všechno Představa stvoření byla vzdělancům té doby spíše cizí, svět dle nich trval spíše věčně. U platoniků pak bylo stvoření dílem nižšího božstva, demiurga. Jednotící princip všech věcí však na druhou stranu hledali.

ani si nedává od lidí sloužit Tato část naopak z části vyhovovala tehdějšímu myšlení, které se honosilo odmítáním pověr a příliš lidských představ o bohu/bozích. Bohové filosofů však byli k lidem spíše neteční (epikurejci) a nebo sám svět a jeho řád byl bohem (stoici). Bůh, který se stará, byl opět Pavlovým posluchačům spíše cizí.

Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali Toto a předchozí verš odpovídá celkem stoické filosofii, kde poznání řádu („pevná roční údobí i hranice lidských sídel“) světa je cílem.

jak to říkají i někteří z vašich básníků Básník Arátus (z Tarsu, jako Pavel) aKleanthes. V jejich básních se tato slova týkají Jupitera. Stoici tvrdili, že bůh je duší světa, že tento svět jako celek je bohem. Tomu by Pavlova slova nahrávala; ovšem Pavel zůstává u toho, že lidé (!) nikoliv celý svět žijí v Bohu.

Jsme-li tedy Božími dětmi Pavlova slova platí i na to, že si Boha nemůžeme vymýšlet, jaký Bůh je, vytvářet si boha podle svých představ ve své mysli. Modly vznikají v srdci; sochy ze zlata a stříbra už jsou pak jen zobrazením toho, co jsme si vymysleli. Pravéhp Boha můžeme poznat jen z toho, co nám dá sám o sobě vědět. „Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“ (Mt 11, 27)

Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit I v SZ se zdá, že nevědomost o pravém Bohu nevadí u okolních pohanských národů, vadí však u Izraele. Pohanské národy v Zaslíbené zemi zahubil Bůh kvůli jejich ohavnostem, kvůli jejich jednání. K jiným pohanům však na četných místech nařizuje shovívavost.

Zůstává poněkud tajemstvím Boží vůle, proč pravé a plné zjevení pravdy, Kristus, přišlo až tak relativně pozdě v lidských dějinách, „v posledním čase“. Pavel to poněkud osvětluje v listu Římanům; proto, aby se vyjevilo, co je v člověku. Sami sebe ostatně dnes poznáváme v omylech minulosti.

den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět Konec světa byl Řekům dosti cizí, stejně jako myšlenka, že svět mná počátek. Pro Řeky byl svět bez dalšího dobrý, ba nejlepší možný. Zakženost celého stvoření pádem, hříchem člověka, neznali. Proč by tedy svět měl končit? Stačí jej stále vylepšovat nebo si v něm najít soukromé blaho.

Všem lidem o tom poskytl důkaz Pavel bere vzkříšení jako Boží přiznání se ke Kristu. A jako důkaz, něco, co se hmatatelně stalo. Vzkříšení rozhodně není nějaká metafora, symbol vítězství dobra, ale historická skutečnost. A v podstatě celkem dokazatelná skutečnost (viz v. 11).

Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých Podobně jako dnes, smrt byla jedinou jistotou jejich života. Epikurejství bylo zaměřeno na blaho V TOMTO životě, stoicismus na správný život V TOMTO světě. Že by pravý smysl ležel až po smrti zcela převracelo jejich způsob uvažování.

jedni se mu začali smát a druzí Podle míry slušnosti se mu vysmějí přímo, nebo jej taktně odusnou.

Někteří se však k němu připojili a uvěřili V podstatě jako by po celkově naúspěšné přednášce přece „po hodině“ za Pavlem přišlo pár lidí. Během kázání všem lidem má Pavel daleko menší úspěch, než s synagogách, i když se snaží mluvit jejich řečí a co nejobecněji, nejpřijatelněji. Ale i když má mnoho témat podobných, jako řečtí vzdělanci, vše se láme na Kristově vzkříšení, stejně jako dnes.

Ani dnes neznamená mnoho, zda si člověk myslí, že Bůh je jeden, že je neviditelný atd. To ještě mnoho neznamená. Ale to je podstatné, že Kristus je Syn Boží, byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých.