Evangelická církev v Lounech

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre Jde asi o posvátný háj stromů zvaných Řečík palestinský, příbuzných pistáciím. Starověcí lidé byli stejně jako my přitahováni památnými stromy. Starý strom vypadá jako střed, osa světa. Stejně malý háj stromů je uspořádané místo, kde se dá orientovat. Posvátné znamenánaplněné smyslem, uspořádané, vhodné k orientaci. Jako u nás z Řípu jde za dobrých podmínek přehlédnout celé Čechy (bez Moravy a Slezka) a kopec je z dálky rozeznatelný. Mamre (nebo rod Mamre) je zřejmě vlastníkem a správcem háje, jakoby vlastníkem náboženské atrakce. Abraham, jak jsme si již všimli vícekrát, uctívá Hospodina (kterého zná jen jako Boha Nejvyššího) na místech přirozeně náboženských.

když seděl za denního horka Podobně přirozeně náboženské jsou okolnosti zjevení. Denní horko je časem omámení mysli, časem změněného vnímání.

naproti němu stojí tři muži Ač jsou tři, Abraham je oslovuje jako jednoho. Tradiční výklad je, že Bůh tak zjevil Abrahamovi své bytí v Trojici, jednoho Boha ve třech osobách.

Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost Abraham se sklání až k zemi a užívá titul „Panovník“, obojí náleží Bohu. Abraham tedy ve svých hostech Boha nepochybně rozeznal.

umyjte si nohy Orientální cesty jsou prašné. Čisté nohy znamenají, že je člověk v čistém, posvátném prostoru. Je to podobné našemu zouvání na návštěvě. Zároveň se tím hostům poskytuje pohodlí, jako u nás bačkory. Abraham pozývá hosta k důvěrnému, posvátnému společenství.

Rád bych vám podal sousto chleba Stejně tak společné jídlo je výrazem důvěrného společenství. V Orientě té doby je každé společné jídlo i náboženským obřadem.

vzal mladé a pěkné dobytče Zabít dobytče si tehdejší člověk rozmýšlel, živý tvor mu přinášel dlouhodobější užitek. Maso se tedy jí jen o slavnostech. V podstatě každá porážka zvířete je oběť a hostina s ním je obětní hod.

Potom vzal máslo a mléko Tučné (nebo sladké), homogenní potraviny byly vzácností, lahůdkou.

Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím Myslí se doba těhotenství. Ani dnes netrvá vždy přesně děvět měsíců, tím spíše v době daleko větší fyzické zátěže, horší stravy atd. Také počítání času nebylo tak precizní. Proto neurčitý termín „po obvyklé době“.

Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec. Myslí se zřejmě jak samotný akt splození, tak radost z narozeného potomka, z mateřství.

Sára však zapírala: „Nesmála jsem se“ Sára reaguje na Hospodinovo zaslíbení z ženským důvtipem, který si je stále vědom reality života, téměř podvědomě. realismus staré ženy, který snadno v mnohém předčí realismus mužů i realismus mladších však nemůže „přechytračit“ Hospodina. Sára rozenává, že překročila hranici.

„Ale ano, smála ses.“ Hospodin je ve svém zjevení dobrosrdečný, ochotný k žertům. Sáru jaksi otcovsky škádlí.

Mám Abrahamovi zamlčet Bůh nás nenechává jen v obavách čekat co přijde, nejsme jen vláčeni dějinami, abychom nechápali co se děje. Bůh nám dává předvídavost, co může dopadnout špatně. Před každou katastrofou v dějinách (nedávno nacismus, komunismus) se objevilo pár lidí, kteří zcela jasně vnímali přicházející zkázu.

Důvěrně jsem se s ním sblížil Blížící se katastrofa Sodomy ostře kontrastuje s téměř rozverným posezením hostů pod stromem a popichováním Sáry.

aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva Chybějící výchova, když se mlčí dnes o tom, co je správné, povede ke katastrofě v budoucnosti. Lidé fungují tak trochu ze setrvačnosti, žijí z dřívější výchovy, sjou drženi na uzdě svým okolím, staršími atd. Ale až padnou tato omezení, projeví se v člověku naplno, jak byl vychován.

Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný Křik se užívá tam, kde nejde rozumě agrumentovat. Protože nejsem v právu a svého dosáhnu zastrašováním. Nebo protože se mi děje křivda a nemám zastání, křik zoufalství.

už musím sestoupit a podívat se Bůh takto mluví zřejmě s ohledem na Abrahamovo pochopení, je přeci vševědoucí. Ještě spíše jde o to, že jak se budou sodomštsí chovat k Bohu v lidské podobě, to o nich nejvíce vypovídá. „Cožkoli jste učinili někomu z těchto nejmenších, mě jste učinili…“ Matouš 25, 31–46

Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To říká Abraham. Bůh však, jak se zdá, ví lépe, že člověk má podíl na tom, jak vypadá jeho obec, jeho společenství. Odpovědnost není jen čistě osobní, čistě jen za vlastní činy. Člověk nesmí ve svém okolí některé věci dopustit. A pokud není v jeho moci něco změnit, musí zkažené společenství opustit, pokud nechce nést jeho osud. Jako se nevěstka Rachab postavila proti vlastnímu městu Jerichu. Jako Ježíš vyzývá věřící, aby opustili Jeruzalém ve chvíli, kdy bude obkličován pohany (a jak křesťané skutečně učinili). Jako mnozí Němci opustili Německo, když se k moci dostali nacisté a nenesli pak osud svého národa atd.

To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva? Bůh sice Sodomu zničí, ale spravedlivého Lota vyvede ven.

Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel Abraham nám dává příklad: Mluví s Bohem velmi uctivě, ale také říká otevřeně, co si myslí. Tak se máme i my modlit: Pokud „proti Bohu“ něco máme, lépe je to říci v modlitbě, než se PŘESTAT MODLIT. Všimněme si, Abraham po čase zjišťuje, že už nemůže žádat víc. I my v modlitbě můžeme objevit hranice svých požadavků.

Nezahladím je ani kvůli těm deseti. Bůh Abrahamovi šestrkrát vyhoví. To ukazuje, že naše modlitba má smysl, Bůh plní modlitby. Na druhou stranu, Bůh město zničí – deset spravedlivých v něm není. Bůh tedy nemusel změnit své rozhodnutí. Když se tedy modlíme, modlíme se za to, co nám sám Bůh chce už dopředu dát. Zhruba jako po dětech chceme, aby říkali „prosím“ a „děkuji“, i když není těžkéuhádnou, co budou chtít a my jim to chceme dát. Zároveň ale, když nás nepoprosí, nic nedostanou.

Bůh řekl, že město zachrání kvůli deseti spravedlivým. Neřekl ale nic o tm, že zachrání Lota – ale udělal to. Bůh někdy plní naše prosby jinak, než bychom si představovali a přece tak, že jsme za to rádi.

promluvím-li ještě jednou Když Abraham řekne deset, už dál své prosby netlačí. I my někdy dovedeme vycítit, kdy už nemá smysl Hospodina dále žádat.